Zadar

Zadar (; dalmatsky Jadera) je město v chorvatské Dalmácii, na pobřeží Jaderského moře, 270 km jižně od Záhřebu. V roce 2021 zde žilo 70 799 obyvatel a je pátým největším chorvatským městem, třetím na jaderském pobřeží. Je správním centrem stejnojmenné župy.

Název V nejstarších dobách se město nazývalo Iader (nijak nesouvisí se jménem moře), později latinsky Diadora (Konstantin VII. Porfyrogennetos jej uvádí ve svém díle De administrando imperio, možná šlo o chybu v přepisu Di iadora). V dalmatském jazyce se Jàdra a Jàdera vyslovovalo jako Zàdra a Zàdera. To se projevilo i v pozdějším italském názvu „Zàra“ a chorvatském názvu „Zàdar“. Ten se poprvé objevil ve formě „Zàder“ na dokumentech z 12. století.

Druhé -a- ve slově Zadar je pohyblivé, takže správné skloňování v chorvatštině je do Zadru, v Zadru atp. Použití tvaru Zadaru je v češtině též přípustné.

Patronem města je svatý Chrysogon (Krševan). Podle legendy byl Krševan křesťanský mučedník. Jak rytíř císaře Diokleciána přijal křesťanství. Císař jej dal uvěznit a později stít a hodit do moře. Tělo bylo z moře vytaženo, zázračně spojeno s hlavou a přeneseno do Zadaru. Zde se po přímluvách k němu stalo několik zázraků a v roce 1632 ochránil město od moru. Vděční obyvatelé mu v kostele sv. Krševana v roce 1701 dali vybudovat velký oltář.

Poloha

Město se nachází v centrální části chorvatského pobřeží Jaderského moře. Historické město se rozvinulo na poloostrově, který přiléhá k pevnině z jihovýchodní strany (tzv. ). Poloostrov je díky blízkým ostrovům chráněn od otevřeného moře; klidný záliv umožnil historicky vznik vlivného přístavu. Přístup k němu je možný prostřednictvím tzv. Zadarského kanálu.

V blízkosti Zadaru se nachází pohoří Velebit a oblast bývalé Krajiny, resp. Liky u hranice s Bosnou a Hercegovinou. Kolem Zadaru se nachází pět národních parků: národní park Krka, národní park Paklenica národní park Severní Velebit, národní park Kornati a národní park Plitvická jezera.

Historie

Starověk vlevo|náhled|Kostel sv. Donáta z 9. století

Osídlení v místě dnešního Zadaru existuje od dávnověku. Nalezeny byly pozůstatky sídel v lokalitách dnešních místních částí Arbanasi a Puntamika. Pro starověké civilizace představoval dnešní Zadar přirozený a dobře chránitelný přístav.

Už v době 9. století př. n. l. byl dnešní Zadar osídlen ilyrským kmenem Liburnů. V dobových mapách i záznamech je místo označeno názvem tohoto kmene. Když římský císař Oktavianus rozhodl o připojení tohoto území k říši, došlo zde k povstání místního vůdce proti němu (tzv. Batonovo povstání), které skončilo pro Liburny porážkou.

V roce 48 př. n. l. zde bylo založeno římské město s názvem Colonia Iulia Iader. Prý jej založil údajně sám Julius Caesar. V roce 59 př. n. l. se stal municipiem a zhruba o deset let později římskou kolonií. Sídlo bylo postupně romanizováno a obyvatelstvo bylo po nějakou dobu smíšené. Vznikla pravoúhlá síť ulic s rastrem 5 x 8 a fórum, které se nacházelo na západním okraji města. Východní a severní okraj města byl vyhrazen různým obchodům a dílnám. Nedaleko fóra se také nacházel kapitol s chrámem zasvěceným římským božstvům. Římská bazilika stála na místě, kde později vznikla katedrála. Město bylo opevněné hradbami a voda do něj byla přiváděna vodovodem ze vzdálenosti 40 km. Postaveno bylo také římské divadlo (amfiteátr), které ale kvůli své rozlehlosti muselo vzniknout mimo původní hradby. Jeho pozůstatky se dochovaly až do 17. století.

Tehdy zde žilo několik tisíc lidí (zhruba okolo dvou tisíc, nicméně přesné zdroje na počet obyvatel sídla z doby neexistují). Kromě samotného Zadaru se rozvíjelo i jeho okolí, dařilo se zemědělství a rozvíjely se další osady. Ve 4. století žilo ve městě s jeho okolím zhruba dvacet tisíc lidí.Vera Graovac: Populacijski razvoj Zadra, str. 52

Raný středověk

Po pádu Západořímské říše se stal centrem Dalmátské provincie (thema) ve Východořímské (Byzantské) říši a sídlem jejího správce. K tomu dopomohl úpadek původní Salony, kde se regionální centrum nacházelo dříve. Jako hlavní město thematu je uváděn v sedmém století, ve století devátém je doloženo sídlo biskupství. Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Zadar pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace (Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini). Vzhledem k tomu, že město bylo opevněno, nepokoušeli se je Slované ani Avaři dobýt tak, jako tomu bylo u dalších sídel Balkánu nebo v Panonské nížině. Ve městě vznikla celá řada staveb ve stylu byzantské a předrománské architektury. Na místě původního římského fóra vznikl např. byzantský kostel s třemi apsidami. Byzantská nadvláda změnila město relativně málo; zanikla řada původních veřejných budov, nahradily je sakrální objekty a došlo ke zúžení ulic a přestavbě opevnění.

Mezi Uhrami a Benátkami vpravo|náhled|Benátské obléhání města. V 10. století Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Než dosáhla natrvalo svého cíle, město se osamostatnilo a na začátku 11. století sem pronikli Chorvati, kteří Zadar s přestávkami ovládali. V roce 1069 jej získal chorvatský král Petar Krešimir IV. Později, ve 12. století, válčil Zadar častokrát s Benátkami (ty jej poprvé získaly roku 1115), po několika útocích ale prohrál a byl vypleněn vojsky Benátek a čtvrté křížové výpravy (1202).

V letech 1346 až 1347 město obléhala opět Benátská republika.

Následovalo několik povstání, ale stejně došlo k připojení pod uherskou vládu. Zadar byl obnoven; na místě trosek mohlo vzniknout nové město, které zahrnovalo i gotické stavby. Války a nestabilita se projevily na složení obyvatelstva. Místní se vystěhovávali na venkov nebo sestěhovávali do města. Postupně se umocňoval slovanský prvek v porovnání s neslovanskými národy; slovanští sedláci hledali snazší obživu ve městě. V roce 1396 zde vznikla první škola, resp. univerzita. Ladislav I. Neapolský, neapolský král a titulární uherský král (z rodu Anjouvců) vzdal své pomyslné nároky na Dalmácii i Zadar, který několik let fakticky držel, Benátkám. Město bylo 31. července 1409 prodáno za velmi malou sumu 100 000 dukátů.Vera Graovac: Populacijski razvoj Zadra, str. 53 Benátkám pak Zadar podléhal následující čtyři století.

Nová benátská vláda zrušila městu jeho autonomii, což vedlo ke stagnaci. Škody napáchaly i četné morové rány, které postihly Zadar celkem pětadvacetkrát. Nákaza se šířila především vlivem lodní dopravy, nebyly ale řídké ani případy, kdy mor přinesli obchodníci z nedaleké Bosny. Dalším faktorem, který ovlivňoval podobu středověkého a raně novověkého Zadaru, bylo turecké nebezpečí. Město sice nebylo Turky dobyto, nicméně přítomnost mocnosti v nedaleké Bosně, časté výpady do okolí Zadaru, loupení a další se Zadaru podepsaly. Mnozí vesničané se stěhovali do bezpečného města, kam Turci nemohli. Obyvatelé Zadaru vítali přistěhovalce rádi, neboť zde byla velká potřeba především lidí, kteří by byli ochotni sloužit v místním vojsku. Vznikala také nová sídla (předměstí) při zadarských hradbách. Ty byly opraveny a zesíleny tak, aby město Turci nemohli získat. Jejich realizací a výstavbou kanálu byl pověřen tehdejší benátský architekt Michele Sanmicheli. Postaveny byly také nové brány (např. Pevninská brána) a bastiony (např. Ponton). Ve městě kotvily pravidelně válečné lodě.

V závěru 17. století jej navštívil turecký cestovatel Evlija Čelebi. On sám si povšiml schopnosti Benátčanů vybudovat silná opevnění před tureckými vpády, pevnosti označoval za symbol benátské proradnosti. Povšiml si věží s kruhovým půdorysem místního opevnění a dále napočítal okolo sedmdesáti kostelních věžiček.

V 18. století přišla do oblasti jižně od dnešního historického centra města komunita přistěhovalců z oblasti dnešní severní Albánie. Založili zde osadu s názvem Arbanasi (označující Albánce dobovým názvem). Později se smísili s většinovým obyvatelstvem.

V roce 1783 zde bylo založeno šlechtické divadlo (), které bylo v provozu více než sto let.

Pod vládou Habsburků Po pádu Benátské republiky roku 1797 připadl Zadar campoformijským mírem spolu s celou Dalmácií pod vládu Habsburské říše (od r. 1804 Rakouské císařství). Ale už r. 1809 se Rakousko muselo města vzdát ve prospěch napoleonské Francie. Napoleon Zadar začlenil pod nově vytvořené Ilyrské provincie, v jejichž rámci zůstal až do roku 1816. Rakušané nicméně Zadar v roce 1813 neúspěšně obléhali. Operace probíhala s britskou pomocí.

vlevo|náhled|Pohled na moře ze zadarského parku. Celá Dalmácie byla Vídeňským kongresem vrácena Rakousku, které tu utvořilo korunní zemi Dalmatské království. Jejím hlavním městem se stal právě Zadar. Dalmácie zůstala korunní zemí Rakouska (a po roce 1867 Rakouska-Uherska, v jehož rámci spadala do Předlitavska) až do konce 1. světové války. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Dalmatský zemský sněm.

Příchod Francouzů a Rakušanů urychlil modernizaci místní společnosti (jako tomu bylo v celé Dalmácii). Pro Zadar však byl tento trend mnohem intenzivnější (a pokračoval i po odchodu Francouzů), neboť město bylo metropolí korunní země. Již v roce 1806 začaly v místním slovanském (chorvatském) jazyce vycházet první noviny s názvem Kraljski Dalmatin. V roce 1816 získal Zadar první gymnázium a o několik let později (1823) i první park (), o jehož vznik se zasloužil baron Walden. Roku 1832 zde bylo založeno muzeum (dnes je to pobočka chorvatského národního muzea) a ještě v témže století zde vznikla první knihovna. Roku 1873 byla stržena místní pevnost. Roku 1833 byla dokončena silnice do vnitrozemí, což umožnilo spojení do Záhřebu a do Vídně. Roku 1838 byl dán do užívání městský vodovod. Mapy druhého vojenského mapování Dalmácie z let 1851 až 1854 zobrazují město ještě s jeho opevněním, které tvořila řada bašt, orientovaných až na jednu k mořskému břehu. Celkem jich bylo deset. V roce 1868 byl zrušen císařským rozhodnutím status města jako opevněného, což umožnilo jeho průmyslový rozvoj. Hradby byly strženy při mořském břehu a sníženy směrem k místnímu přístavu. Na mapách vojenského mapování třetího se proto již neobjevují. Vznikl zde také špitál (jižně od centra města), dnes se na jeho místě nachází všeobecná nemocnice ().

V závěru 19. století se v Zadaru úspěšně rozšířila výroba likérů, které byly vyváženy do celého Rakousko-Uherska. Mezi další průmyslové závody patřila např. továrna na výrobu těstovin apod. V lokalitě Foša vznikla továrna na výrobu mýdla a dalších chemikálií. V roce 1894 zde bylo zprovozněno elektrické osvětlení, což bylo první na území současného Chorvatska.

Národnostní otázka se ukazovala být i v Zadaru čím dál tím naléhavějším problémem. Místní italsky mluvící obyvatelstvo vyvěsilo v roce 1861 při příležitosti sjednocení Italského království italské vlajky z oken. Přítomý byl také chorvatský nacionalismus. Rakousko-uherská správa se obávala především prvního uvedeného a pokoušela se posilovat národnostní vědomí Chorvatů na úkor národnostního vědomí Italů. Stejně jako v celé tehdejší Dalmácii ztratil i v Zadaru italský jazyk v roce 1909 statut jazyka oficiálního. To vedlo k protestům místního italsky mluvícího obyvatelstva.

Roku 1894 získal Zadar první elektrické osvětlení.

20. století vpravo|náhled|Město v roce 1909. vpravo|náhled|Zadar jako italská enkláva. Na počátku 20. století byl přítomný skromný, ale jistý rozvoj turistického ruchu. I pro vzdálené a pro zbytek Habsburské monarchie těžko dostupné město nastoupilo období prvních návštěvníků. Roku 1902 zde byl otevřen např. první hotel (Hotel Bristol). Několik desítek let rakouské správy a status hlavního města korunní země měly za následek populační růst Zadaru, sestěhovávali se sem především dalmatští Italové z menších sídel celého pobřeží. V roce 1910 při posledním rakousko-uherském sčítání lidu dosahoval počet obyvatel Zadaru zhruba osmnácti tisíc.