České Slezsko, v československém a českém kontextu obvykle označované jen jako Slezsko, je historická země na severovýchodě České republiky. Velkou většinou leží v Moravskoslezském kraji, jeho západní konec (Jesenicko) pak v kraji Olomouckém. V podstatě se jedná o část Slezska, která českým zemím zůstala po slezských válkách. Z větší části je totožné s územím bývalého Rakouského Slezska a obvykle jsou do něho zahrnovány i moravské enklávy ve Slezsku. Hlavní odlišností od Rakouského Slezska je, že k Českému Slezsku již nepatří východní Těšínsko (patřící Polsku) a naopak je jeho součástí Hlučínsko.
Na severu a východě hraničí s Polskem (kde navazuje Polské Slezsko), na jihozápadě s Moravou a na jihovýchodě krátce se Slovenskem (region Kysuce). Má rozlohu 4 459 km² a zhruba 1 milion obyvatel. Ve východní části je velmi hustě zalidněno, v západní, důsledkem odsunu původního obyvatelstva po druhé světové válce, naopak málo. Historickým hlavním městem Českého Slezska je Opava.
V letech 1918 až 1992 bylo označované též jako Československé Slezsko, v době po Mnichovu (1938–1945), kdy kvůli tradiční převaze německého obyvatelstva připadlo (kromě Frýdecka) nacistickému Německu, také Sudetské Slezsko. V letech 1918–1928 tvořilo České Slezsko coby země Slezská jednu ze zemí v Československé republice, pak bylo spojeno s Moravou do země Moravskoslezské, ale na úrovni okresů byla hranice vůči Moravě ještě zachována. Po druhé světové válce bylo České Slezsko jako zvláštní jednotka reformami státní správy zcela zrušeno, roku 1948 bylo rozděleno mezi Ostravský a Olomoucký kraj a roku 1960 se celé stalo součástí Severomoravského kraje.
Obyvatelstvo thumb|Slezská národnost v Českém Slezsku podle sčítání lidu 2021: největší procentuální zastoupení je patrné v obcích na Hlučínsku Většinu obyvatelstva Českého Slezska tvoří Češi, jednak potomci původních slezských obyvatel, kteří v průběhu 19. a první poloviny 20. století přijali vznikající českou národní identitu, jednak pak potomci Čechů z Čech a Moravy, volyňských Čechů nebo Čechů z Banátu, kteří sem přišli za prací během rozvoje průmyslu či jako dosídlenci po druhé světové válce. Významnou národnostní menšinu představují Poláci (na Těšínsku je velká část obcí dvojjazyčná, česko‑polská), Řekové, Romové, Slováci a Vietnamci. Před rokem 1945 zde dále žila velmi početná německá komunita, která v opavské části Českého Slezska dokonce tvořila absolutní většinu, a do holocaustu také významná menšina židovská.
Z hlediska utváření českého národa v české části Slezska probíhal v různých částech vývoj národního uvědomění mezi do té doby národnostně nevyhraněným obyvatelstvem značně odlišně. Obecně však platí, že je v Českém Slezsku v důsledku minulých snah o germanizaci či polonizaci místního obyvatelstva české národní cítění daleko silnější než na Moravě, jelikož místní obyvatelstvo hledalo v české národnosti útočiště před touto hrozbou. Na některých místech dochází dokonce k vzestupu českého nacionalismu, který se projevuje zejména útoky na polskou menšinu (nejčastější je ničení polských nápisů) či protiromskými náladami.
Opavsko Na Opavsku byla v 19. století nejdůležitější organizací Matice Opavská, která šířila národnostní myšlenky, českou kulturu a literaturu mezi slovanským obyvatelstvem – to převládalo zejména v okolí Opavy a na východ od ní. Před první světovou válkou bylo největším úspěchem založení opavského gymnázia. Začal vycházet první český místní tisk, vznikaly první české spolky. Pořádaly se tábory českého lidu. Po první světové válce procentuální podíl Čechů ještě posílil s příchodem státních zaměstnanců české národnosti. Avšak do roku 1945 západně od města Opavy a v samotné Opavě tvořili většinu Němci, po druhé světové válce se západní část Slezska i samotná Opava s příchodem dosídlenců počeštila.
Těšínsko
Na Těšínsku působila Slezská matice osvěty lidové, která zastávala podobnou úlohu, jako na Opavsku měla Matice Opavská. Češi zde však za Rakouska-Uherska byli procentuálně dle obcovací řeči v menšině za Poláky a Němci. Po vyhlášení první republiky jejich procentuální podíl zesílil a přehoupl se něco málo přes nadpoloviční většinu. Začínají sem přicházet za prací i Češi z jiných koutů republiky. Centrem Čechů zde jednoznačně jsou Slezská Ostrava, Frýdek a Orlová. Dalšími centry jsou Nový Bohumín, Havířov, Karviná a Český Těšín. Dochází k rozvoji českého základního a středního školství. Přesto zde menší část místního obyvatelstva zůstávala i nadále národnostně nevyhraněná a považovala se za tzv. Šlonzáky mluvící nářečím „po naszymu“, což je smíšené polsko-česko-německé nářečí.
Šlonzáci se v mnohém orientovali spíše na německé kulturní prostředí. Jejich předci žili po staletí na území Těšínského knížectví (resp. Koruny české a habsburské říše), byli častokrát pod českým či německým kulturním a jazykovým vlivem, byli etnicky i geneticky promíchaní, a to u nich vytvořilo odlišnou identitu od té polské. V roce 1938 území zabralo Polsko a vyhnalo spoustu místních Čechů (zejména ty, kteří sem přišli za prací během první republiky); v roce 1939 území zabírají Němci, kteří pro změnu diskriminovali Poláky. Postavení Čechů bylo o mnoho lepší, než postavení Poláků. Zcela zde však zaniklo české školství a kulturní život – mělo dojít k naprostému poněmčení místního obyvatelstva. Po roce 1945 došlo k odsunu místních Němců, Polákům bylo garantováno postavení národnostní menšiny. Nejhůře dopadli Šlonzáci, kteří měli být potrestáni za kolaboraci s nacisty. Slezská národnost byla zrušena, obyvatelstvo bylo vystaveno represím a raději než se přihlásit k národnosti polské, začalo se hlásit k národnosti české. Ta nakonec v severní části Těšínska drtivě převládla.
Hlučínsko
Vůbec nejsložitější problematiku Českého Slezska představuje Hlučínsko, jehož území bylo původně z většiny součástí Opavska, jen jeho malá část byla součástí Krnovska. Habsburské soustátí (potažmo česká koruna) však o toto území po prohrané válce o Slezsko na základě Berlínského míru v roce 1742 přišlo. Území dnešního Hlučínska se tak stalo součástí Pruska (resp. Pruského Slezska) a v roce 1871 součástí Německého císařství. Území dnešního Hlučínska se stalo součástí správního obvodu Hlubčice, v roce 1818 bylo přeřazeno do okresu Ratiboř, jehož součástí zůstalo až do anexe tohoto území Československem. Postupně začalo splývat s historickým územím Ratibořského knížectví. Toto území však zůstalo součástí Olomoucké (arci)diecéze. Pruský stát a po většinu doby i Německé císařství byly vůči katolickému vyznání zdejšího obyvatelstva velmi tolerantní. Úřadovalo se v němčině, po vzniku Německého císařství se i zdejší školství stalo německojazyčným.
Byla to však římskokatolická církev, která se zasloužila o uchování zdejšího jazyka, jenž byl díky příslušnosti jižní části Ratibořska k Olomoucké arcidiecézi nazýván „moravským“ (lidově byl označován jako „po našemu“). „Moravština“ se vyvinula ze zdejších lašských (slezských) dialektů češtiny, které byly před rokem 1742 silně ovlivněny polštinou. Po roce 1742 do nářečí zdejšího obyvatelstva pronikají četné germanismy, a tak vzniká nářečí tolik typické pro tehdejší jižní část Ratibořska. „Moravštinu“ po změně základního školství na německojazyčné bylo možné nadále studovat jako jeden z předmětů jen na gymnáziu v Ratiboři a pouze do roku 1874 také na gymnáziu v Hlubčicích. Udržela se však nadále v domácí mluvě a v kostele. Zdejší obyvatelé se na základě svého jazyka a příslušnosti k Olomoucké arcidiecézi v rámci Pruska a Pruského Slezska identifikovali jako „pruští Moravci“.
I přes počáteční zděšení, které připojení Hlučínska v roce 1742 k Prusku vyvolalo, se postupem času tato oblast v obchodních, kulturních, společenských a ekonomických vazbách přeorientovala na Prusko. Mladí muži odcházeli za prací do jiných částí Pruského Slezska, jiných částí Pruska i pozdějšího Německého císařství. Směrem do Ratiboře, Opolí, Vratislavi a Berlína byla budována i silniční a železniční infrastruktura. Obyvatelé si postupně na život v Prusku zvykli. Převzali pruskou státní identitu, pruskou morálku a smysl pro pořádek.
Český nacionalismus sem pronikal velmi složitě. Místní obyvatelstvo se na Čechy dívalo spíše nedůvěřivě z důvodu náboženských rozdílů. Vůči Čechům se velmi ostře vyhrazovaly i Katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku, které byly založeny zdejším katolickým duchovenstvem v roce 1893. Naopak sem pronikal nacionalismus německý. Velká část lidí se v jižní části Ratibořska na přelomu 19. a 20. století začala považovat za Němce. Zdejší oblast se i přes odlišný jazyk stala územím, kde byl nejsilnější nacionalismus německý, zemská identita pruská a slezská, jazyková identita „moravská“ a náboženská identita katolická.
Když v roce 1919 byla podepsána Versaillská mírová smlouva, byla na jejím základě v roce 1920 k Československu připojena většina území dnešního Hlučínska. Obce Píšť a Hať se součástí Československa staly až v roce 1923. Příchozí vojáky a české úřednictvo nikdo nevítal. Domněnka Československa, že zdejší lid bude představitele republiky vítat jako osvoboditele před germanizací, se ukázala být chybnou. Možnost zdejších obyvatel jít pracovat do jiných částí Pruska a Německa byla radikálně omezena. Kulturní a ekonomické vazby byly narušeny. Sčítací komisaři znemožňovali zdejšímu obyvatelstvu hlásit se k německé národnosti, vnutili jim národnost československou. Zdejší školství se stalo českojazyčným.
Snahu integrovat hospodářsky Hlučínsko do Československé republiky podlomila hospodářská krize. Rostla nezaměstnanost a nespokojenost zdejšího obyvatelstva s československým státem. V roce 1935 došlo ve volbách ke kuriózní situaci, kdy v oblastech, které byly oficiálně československé, zvítězila s 2/3 podporou Sudetoněmecká strana, přičemž téměř 3/4 voličů odevzdalo svůj hlas jakékoliv německé nacionalistické straně. V roce 1938 zdejší obyvatelstvo vítalo německé vojáky. Území se opět stalo součástí provincie Slezsko, po roce 1941 provincie Horní Slezsko. Stalo se přímou součástí Německé říše (tzv. Altreichu) a zdejší obyvatelé se stali plnoprávnými říšskými občany. Hořkost zde začala stoupat až s tím, co rostl počet padlých ve válce. Počáteční nadšení se změnilo ve vystřízlivění.
V roce 1945 se území opět navrátilo k Československu. K poválečnému odsunu a k výměně obyvatelstva došlo jen v obci Třebom, malé vesničce obývané výhradně německojazyčným obyvatelstvem. K větší výměně obyvatelstva (nikoliv však úplné) došlo rovněž v obci Sudice. Zbylým 36 obcím se výraznější odsuny vyhnuly. Československá republika zdejší obyvatele oficiálně vnímala jako oběti germanizace, proto k odsunu nakonec nedošlo. Zdejší obyvatelstvo nakonec přijalo českou identitu za svou. Co je však jinde ve Slezsku neobvyklé, okolo 10 % obyvatel se zde hlásí k národnosti slezské. Dnešní obyvatelé Hlučínska na sebe pohlížejí jako na Prajzáky, což byl původně hanlivý výraz, který byl používán Čechy v bývalé rakouské části Slezska pro označení obyvatel Hlučínska. Pro Hlučínsko používají dnes Prajzáci označení Prajzská.
Geografie