náhled|Zámek Rohrau, Rakousko, majetek Harrachů od roku 1524 Harrachové (Harrach zu Rohrau) jsou rakouský šlechtický rod českého původu. Harrachové se připomínají od 13. století v jižních Čechách, své jméno odvozují od názvu dnes již neexistující vesnice Harachy (Horach). Historik Matthäus Klimesch usuzuje, že se jednalo o vesničku Hora (Horra, Hory) ve farnosti Zátoň. Po rozdělení rodu na českou a rakouskou větev dosáhli většího významu rakouští Harrachové, kteří dosáhli říšského panského stavu (1552) a v osobě vlivného císařského rádce Karla z Harrachu (1570–1628) titul říšských hrabat (1623). V 17. století získali Harrachové značný majetek v Čechách, který rozšiřovali i později, a zařadili se mezi nejvýznamnější šlechtu v habsburské monarchii. Členové rodu dosáhli vysokých postů v církvi, Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) byl nejdéle působícím pražským arcibiskupem (1623–1667) a kardinálem. V 17. a 18. století zastávali nejvyšší funkce u císařského dvora, v zemské správě, armádě a diplomacii, devět osob z rodu Harrachů získalo Řád zlatého rouna, v 19. století se věnovali spíše správě rodového majetku a zapojili se do kulturních aktivit v Čechách. Až do 20. století vlastnili Harrachové v Čechách a na Moravě desetitisíce hektarů půdy, převážně lesů v Krkonoších (panství Jilemnice), v Jeseníkách (panství Janovice) nebo na Vysočině (panství Velké Meziříčí). V 18. století nechali postavit hodnotné barokní zámky v Kuníně a v Náměšti na Hané, nejvýznamnější památkou je novogotický zámek Hrádek u Nechanic ve východních Čechách z první poloviny 19. století. V Československu byl Harrachům majetek zkonfiskován v roce 1945, dnes žijí převážně v Rakousku, kde je od roku 1524 jejich majetkem zámek Rohrau. Jméno Harrachů připomínají názvy lokalit založených na jejich panstvích v Česku, nejznámější z nich je město Harrachov v Krkonoších.
Historie náhled|vlevo|Karel z Harrachu (1570–1628), císařský diplomat, hrabě 1623 Poprvé se připomínají bratři Jan a Beneš v roce 1272 jako svědci na listině pánů z Rožmberka ohledně vyšebrodského kláštera. V roce 1300 se zmiňuje jako majitel tvrze v Rovném (dnes Kladenské Rovné) Bušek z Rovného, který se psal také Bušek z Harrachu. Již koncem 13. století se rod rozdělil na českou a rakouskou větev, jejíž potomci vlastnili statky na rozhraní jižních Čech a Horních Rakous. Čeští Harrachové (Harachéři z Harachova) až do 16. století působili ve službách Rožmberků a vlastnili drobné majetky na Krumlovsku a Kaplicku. Buzek Harachéř z Rovného byl krumlovský purkrabí (naposled je zmiňován v roce 1443). Až v 17. století díky sňatku přesídlil Lambert František († 1696) do východních Čech, později koupil zámek Předboř u Říčan. Byl královským místodržícím a nakonec nejvyšším písařem Českého království. Jeho synové Jan Jáchym (1666–1731) a Ferdinand Markvart (1669–1725) byli povýšeni do českého stavu svobodných pánů (1703), nakonec získali i český hraběcí titul (1705),BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední; Ostrava, 2015 s. 173 ale jimi zároveň původní česká větev Harrachů vymřela. Ferdinand Markvart krátce před smrtí získal větší pozemkový majetek, když vlastnil panství Letohrad (1717–1725).SEKOTOVÁ, Věra, MACKOVÁ, Marie: Kyšperk. Dějiny městské správy v Kyšperku; Ústí nad Orlicí, 2000 s. 21, 25
Z rakouských Harrachů se Linhart I. († 1461) stal císařským radou a zemským hejtmanem v Korutansku, jeho vnuk Linhart III. († 1527) zastával post dvorského kancléře a v roce 1524 koupil poblíž Vídně panství Rohrau, které je majetkem rodu dodnes. Linhart IV. (1514–1590) byl císařským nejvyšším komořím a nejvyšším hofmistrem (1564–1567), kromě toho získal dědičnou hodnost nejvyššího štolby v Rakousku a v roce 1585 spolu s Vilémem z Rožmberka obdržel Řád zlatého rouna.JANÁČEK, Josef: Rudolf II. a jeho doba; Praha, 1987 s. 261–262 V roce 1550 byl povýšen do stavu říšských svobodných pánů se jménem Harrach zu Rohrau. Jeho syn Linhart V. (1542–1597) působil v diplomacii a v letech 1577–1581 byl zemským hejtmanem v Horním Rakousku.
náhled|vlevo|Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667), kardinál a pražský arcibiskup (1623–1667) Vzestup Harrachů mezi nejvýznamnější rody habsburské monarchie zahájil Karel z Harrachu (1570–1628), který patřil k předním diplomatům a poradcům Ferdinanda II. a v roce 1623 byl povýšen na hraběte. Rodové ambice realizoval prostřednictvím sňatků svých dcer, tímto směrem se nakonec ale kariéra Harrachů neubírala, protože Karlovi zeťové Albrecht z Valdštejna a Adam Erdman Trčka z Lípy byli jako zrádci císaře zavražděni v Chebu. Prestiž Harrachů to ale nijak neohrozilo, jejich pozice u dvora byly již pevně pojištěny. Dva Karlovi synové padli v císařských službách za třicetileté války, další syn Arnošt Vojtěch (1598–1667) byl v té době pražským arcibiskupem, později kardinálem. Další Karlovi synové Linhart VII. a Otto Bedřich založili rakouskou a českou rodovou větev.
Rakouská větev náhled|vpravo|Městský palác Harrachů ve Vídni Zakladatelem rakouské větve byl Karlův starší syn Linhart VII. (1594–1645), který převzal rodové statky v Rakousku (Rohrau, Aschach), v letech 1631–1637 byl nejvyšším maršálkem císařského dvora a náležela mu také dědičná hodnost nejvyššího štolby v rakouských zemích. Za jeho vnuka Arnošta Antonína (1665–1718) byly zahájeny rozsáhlé stavební úpravy na zámcích Prugg a Aschach za účasti dvorního architekta J. L. Hildebrandta. Přestavby zámků dokončil v další generaci Karel Antonín (1692–1758), který byl císařským nejvyšším lovčím. Z jeho početného potomstva tři synové sloužili v armádě, Leopold (1736–1759) padl za sedmileté války, jeho bratři Alois Arnošt (1728–1800) a Ferdinand Jan (1740–1795) dosáhli hodnosti c. k. polního podmaršála. V další generaci Karel Linhart (1765–1831) proslul jako mecenáš umění a v letech 1826–1831 zastával funkci hraběte dvorské hudby (Hofmusikgraf). Jeho synem Antonínem Linhartem (1815–1886) rakouská větev vymřela a její majetek přešel na potomstvo české větve spolu s dědičnou hodností rakouského nejvyššího štolby.
Česká větev Na počátku české větve stál Karlův mladší syn Otto Bedřich (1610–1639), který sloužil v armádě a jako první z rodu získal majetek v Čechách, od svého švagra Albrechta z Valdštejna převzal Horní Brannou. Jeho syn Ferdinand Bonaventura (1636–1706) byl významným diplomatem a ve funkcích císařského nejvyššího štolby (1677–1699) a nejvyššího hofmistra (1699–1705) patřil k předním osobnostem zahraniční politiky habsburské monarchie přelomu 17. a 18. století. Po několika menších nákupech statků v Čechách koupil v roce 1701 za 240 000 zlatých panství Jilemnice, čímž položil základ harrachovského majetku v Krkonoších přetrvávajícího až do 20. století.
náhled|vlevo|Alois Tomáš Raimund z Harrachu (1669–1742), místokrál v Neapoli Ve dvou generacích Ferdinandových potomků dosáhla rodová kariéra Harrachů svého vrcholu. Ferdinandův nejstarší syn František Antonín (1665–1727) byl arcibiskupem v Salcburku (1709–1727) a pro svou osobu (ad personam) byl povýšen do knížecího stavu. Byl mecenášem barokního umění a pro úpravy salcburských arcibiskupských rezidencí přizval přední architekty (J. B. Fischer, J. L. Hildebrandt). Jeho nejmladší bratr Jan Josef Filip (1678–1764) dosáhl v armádě hodnosti polního maršála a v letech 1738–1762 byl prezidentem dvorské válečné rady. Pokračovatelem rodu byl prostřední z bratrů Alois Tomáš (1669–1742), který vynikl jako diplomat a v letech 1728–1733 byl místokrálem v Neapoli, získal Řád zlatého rouna. Byl třikrát ženatý, jeho druhou manželkou byla Anna Cecílie z Thannhausenu (1674–1721) a v roce 1708 převzal jméno a erb tohoto vymřelého štýrského rodu.Genealogisches Handbuch des Adels, Fürstliche Häuser Bd. XIII, Aufl. 1987, S. 184ff S třetí manželkou Marií Ernestinou Ditrichštejnovou (1683–1745), vdovou po neapolském místokráli Janu Václavovi z Gallasu, získal v Čechách Šluknov a Velké Březno a na Moravě Janovice u Rýmařova. Sám přikoupil panství Náměšť na Hané (1726)VOJKOVSKÝ, Rostislav: Náměšť; Hukvaldy, 2013 s. 9–12 a nechal postavit zámek v Jilemnici.
Ve státních službách i na poli barokní architektury se uplatnili také Aloisovi synové. Ferdinand Bonaventura II. (1708–1778) byl místodržitelem v Lombardii (1747–1750) a poté dlouholetým prezidentem říšské dvorské rady, získal Řád zlatého rouna. Nechal barokně přestavět zámek v Janovicích, především se ale zasloužil o výstavbu zámku v Náměšti na Hané (1763–1767). Mimo jiné byl přijat do kolegia švábských hrabat, což po zániku Svaté říše římské přineslo Harrachům nárok na titul s oslovením Osvícenost (Erlaucht). Zemřel bez mužského potomstva, Náměšť zdědila dcera Marie Rosa (1758–1814), provdaná Kinská, Kinským pak toto panství patřilo do 20. století. náhled|vpravo|Zámek v Kuníně Starší Aloisův syn Bedřich August (1696–1749) byl místodržitelem v Rakouském Nizozemí (1741–1744), poté českým nejvyšším kancléřem (1746–1749) a získal také Řád zlatého rouna. Sňatkem s Eleonorou Karolínou z Lichtenštejna (1703–1757) získal panství Kunín na severní Moravě, kde nechal postavit honosný barokní zámek (1726–1745).Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983 s. 138 Se stavbou kunínského zámku souviselo zvýšení robotních povinností a odchod poddaných do sousedního Slezska. Bedřich August tomu chtěl zabránit projevem náboženské tolerance, narazil ale na odpor olomouckého biskupství. Kunín zdědil jeho mladší syn František Xaver (1732–1781), který byl c. k. polním podmaršálkem a zemským velitelem v Lombardii. Dědičkou Kunína byla jeho vnučka Marie Walburga (1762–1828), která z panství učinila společenské centrum osvícenství; ve výchovném a vzdělávacím ústavu (filantropinu), který založila, získal základy vzdělání František Palacký.
Bedřichův syn Arnošt Quido (1723–1783) se na rozdíl od předků neangažoval ve státních službách, věnoval se správě majetku, podobně tak i jeho syn Jan Arnošt (1756–1829), který byl sice říšským dvorským radou a rytířem Řádu zlatého rouna, především ale patřil k mecenášům umění a podporovatelům průmyslového rozvoje v Krkonoších. Na Jilemnicku dal podnět k rozmachu textilního, železářského a sklářského průmyslu. Pokračovatelem české větve byl jeho mladší bratr Arnošt Kryštof (1757–1838), zatímco další bratr Ferdinand Josef (1763–1841) díky sňatku přesídlil do Pruska a založil pruskou odnož. Jeho dcera Augusta (1800–1873) se stala morganatickou manželkou pruského krále Fridricha Viléma III., který ji povýšil na kněžnu lehnickou (1824). Hlavním sídlem pruské větve byl zámek Klein Krichen (dnes Krzeczyn Maly v Polsku), potomstvo této linie dnes reprezentuje Albrecht Leopold z Harrachu (* 1936).
náhled|vlevo|Zámek Hrádek u Nechanic