vpravo|náhled|Lev Nikolajevič Tolstoj, ruský realistický spisovatelRealismus je možné v kontextu literatury vztáhnout na umělecký směr, epochu, na literární program nebo také vůbec na šíře chápaný styl. V umělecké a literární kritice se termín realismus systematicky objevuje od poloviny 19. století, kdy jej jako označení svého jednoduše formulovaného a protiromanticky zaměřeného programu začali používat malíř Gustave Courbet a spisovatel a kritik Champfleury. Z Francie pojem rychle pronikl do dalších zemí, zejména do Německa (kde se stal heslem literárního historika Juliana Schmidta a spisovatele a teoretika Gustava Freytaga) a Anglie (kde se ho chopila spisovatelka George Eliot).Herman, Trávníček (2006), s. 656. V nejužším chápání ovšem může být jako realistická vnímána také pouze jediná generace evropských spisovatelů: Richard Daniel Lehan ji vymezuje léty 1848 a 1871, s tím, že pak je realismus vystřídán naturalismem. Ve Spojených státech amerických podle něj realismus trvá od americké občanské války (1861–1865) do přelomu století. V realismu jsou romantické ideály krásy a lásky nahrazovány hodnotou životní pravdy. Umělci se nezaměřují primárně na výjimečnost, zvláštnosti či bizarnost, jak tomu bylo v romantismu, místo toho si všímají na prvním místě typičnosti, toho, co má řada jevů společné. Václav Černý popisuje ideály realistů v konfrontaci s romantismem jako „věrnost objektivní skutečnosti, nepředsudečné, iluzemi nezastřené a falešným idealismem nezmatené, pozitivní poznání lidské povahy a jejich reálných vztahů k lidské společnosti“.
Realismus byl nicméně často chápán negativně, ať už pro údajnou obscénnost, ze které byl obviněn Gustave Flaubert po vydání Paní Bovaryové, nebo později, zejména v modernismu, když byl odsuzován jako styl „simplicistní (simplifikující, (příliš) zjednodušující), měšťácký (maloměšťácký) a konvenční (stylizovaný)“. Marxistický literární vědec György Lukács naopak vykládal realismus jako způsob, jako „správně“ uchopit společenské rozpory. Výrazné podněty do zkoumání realismu vnesl francouzský strukturalista Roland Barthes, když upozornil na „pravděpodobno“, textovými strategiemi vyvolaný dojem, že text je pravdivý. Patrně nejslavnější takovou strategií je popis zdánlivě triviálního detailu, což ve svém zásadním textu „Efekt reálného“ (1968) Barthes ukazuje na příkladu barometru ve Flaubertově próze Prosté srdce.Herman, Trávníček (2006), s. 656–657.
V české literatuře byly rozšíření a teoretické reflexe realismu spojeny s rozvojem románu. Estetik Otakar Hostinský se pak v eseji „O realismu uměleckém“ (1890) pokusil o první zastřešující zhodnocení realismu; dalšími vlivnými teoretiky realismu byli v českém prostředí sémiotik Roman Jakobson („O realismu v umění“, 1921) a literární historik Zdeněk Nejedlý („O realismu pravém a nepravém“, 1948). Právě vinou Nejedlého ideologizujících textů se pro další generace teoretiků a umělců stal realismus „vyprázdněným pojmem“.Herman, Trávníček (2006), s. 658. Také zahraniční badatelé se však někdy domnívají, že realismus je jako pojem užíván tak široce, že ztratil význam, s výjimkou případů, kdy je využit jako protiklad k jinému směru, například expresionismu, surrealismu nebo naturalismu.
Zolův naturalismus má však k realismu velmi blízko – do konce 19. století se realismus a naturalismus užívaly synonymně, přičemž realismus byl často chápán jako širší označení. Později se objevují také termíny kritický realismus, socialistický realismus a magický realismus.
Charakteristika Hlavními žánry realismu se staly román a povídka. Zejména román byl mladým a na výsluní teprve přicházejícím žánrem, a proto se v něm dobové tendence otiskly silněji. Poezie naproti tomu spíše ustupovala, jelikož byla spojována s romantismem, proti kterému se realismus obecně vymezoval. Co se dramatu týče, Steven Earnshaw uvádí, že po většinu 19. století „skomíralo“. Teprve ke konci 19. století se objevila významná jména realistického dramatu jako Ibsen, Strindberg a Čechov.
Zánik zemědělských společností a vzestup průmyslu vedl k proměně jak v románové látce, tak v technice vyprávění. Hrdinství bylo potlačeno a konflikty již nebylo možné řešit pouze citem. Věcem neobvyklým a výjimečným začala konkurovat banalita a všední protiklady. Tematizovány byly následky neuvážených rozhodnutí a často bezvýchodná morální dilemata. Pozornost byla upřena rovněž na sociální otázky: chudobu, rozdíly mezi chudými a bohatými a život v rozvíjející se kapitalistické společnosti.Lehan (2005), s. 4–5. Zatímco středověké texty byly spojeny s oslavou šlechtického světa, panských sídel, hrdinství a milostných rituálů aristokracie, měšťanské čtenářstvo mělo zájem také o literární díla zaobírající se namlouváním, manželstvím, rodinou, obchodem a výměnou a konflikty spojenými se soupeřením o peníze a úspěch. Velcí autoři realismu mnohdy zachycovali proměnu kultury kolem sebe – Charles Dickens vzestup industriální Anglie, Honoré de Balzac úpadek šlechty a vzestup ambiciózních mladíků z periferií v pařížské společnosti a Fjodor Michajlovič Dostojevskij postupný zánik ryze zemědělského charakteru Ruska.Lehan (2005), s. 34–37.
Součástí realismu je deklarovaná snaha o napsání „objektivního narativu“, tedy o zobrazení světa natolik poctivě a pravdivě, nakolik to jen bude možné. Richard Daniel Lehan označuje realistický román za most mezi romantickým a naturalistickým románem, neboť se pokoušel zobrazit především život běžné střední (někdy i nižší) třídy a byl kritický vůči symbolickým a alegorickým postavám romantismu.Lehan (2005), s. 3. Pam Morris však na druhou stranu uvádí, že populární a poněkud paradoxní předpoklad, že realistická fikce by měla být hodnocena podle toho, jak věrně text odpovídá jednotlivým věcem a událostem reálného světa, není zcela přesný; doslovné naplnění takového předpokladu nebylo ve skutečnosti cílem ani u realistických autorů 19. století – a 20. století pak vůbec možnost přesně poznávat svět a podávat o něm realistické svědectví podrobilo ostré kritice.
Historie realismu Podle Pam Morris vychází realismus 19. století především z osvícenských tradic, zejména ze sekularizace, ustavování kapitalistických vztahů, racionalizace a růstu vědeckého porozumění světu v průběhu 18. století.Morris (2003), s. 10. Přestože je období realismu v užším slova smyslu často omezováno pouze na střední část a konec 19. století, nacházejí literární vědci a kritikové také ve starších dílech realistické prvky, případně je dokonce přímo označují za raná realistická díla. Richard Daniel Lehan míní, že prvním realistou byl Daniel Defoe. Defoeovy romány podle něj předznamenávají příchod moderního realismu, neboť se vzdávají alegorických a na symbolice postavených světů ve prospěch konkrétních míst Defoeovy současnosti, ať už Londýna nebo Robinsonova ostrova. Oliver MacDonagh říká o románu Rozum a cit (1811), že by vzhledem k detailnímu a přesnému zachycení života anglické šlechtické rodiny „dost možná mohl být prvním anglickým realistickým románem“. Realistické prvky je ale možné hledat i v mnohem starší literatuře – hovoří se například o chaucerovském realismu.
U mnoha autorů na přelomu romantismu a realismu je obtížné rozhodnout, do kterého ze směrů jejich díla zařadit. Walter Scott byl podle Markuse Bernauera ve volbě historické látky inspirován romantickým územ, jeho způsob vyprávění je však již realistický, a proto by měl být umisťován na pomezí obou epoch. Ve Francii byly Scottovy historické romány, jako například Waverley (1814), již čteny jako realistické a napomohly k ustavení francouzského realismu. Také u ruského romantika Puškina hovoří někteří kritikové o formování či přímo zrodu ruského realismu – nejčastěji v souvislosti s Evženem Oněginem (1825–1832), Borisem Godunovem (1825) nebo poémou Hrabě Nulin (1825). O těchto dílech uvádějí, že „mísí romantické a realistické prvky“.
Obecné teorie realismu Úvahy o realismu začínají již Aristotelovým pojmem mimésis, znamenajícím nápodobu či zobrazení skutečnosti v uměleckém díle. Darío Villanueva uvádí, že realismus tento starší pojem prakticky nahradil, nicméně někdy bývají oba výrazy zaměňovány. Sami teoretičtí tvůrcové moderního realismu si přitom existenci konceptu mimésis uvědomují a odkazují k němu. Louis Edmond Duranty, francouzský teoretik a spolutvůrce realistického programu v 50. letech 19. století, uvádí, že jedinou novinkou na realismu je jeho označení.
Také pozdější teoretikové realismu často chápou realismus jako široce chápaný styl či způsob psaní, objevující se v každé době, nejen v 19. století, přestože pojetí 19. století je důležité a revoluční. Český estetik Otakar Hostinský ve své studii „O realismu uměleckém“ (1890) označuje realismus za „pravdu uměleckou“ či „věrnost obrazu uměleckého“ a tvrdí, že je jedním z estetických prvků či činitelů krásna, není tedy na krásnu nezávislý, nebo dokonce kráse protikladný. Hostinský se nedomnívá, že by tvůrce realistického literárního díla měl nutně psát o tom, co se skutečně stalo, klíčová je pravděpodobnost. Realistický autor nemusí být nutně doslovným napodobovatelem reality, své dílo stylizuje, aby se vzniklá iluze realitě vyrovnala.Hostinský (1956), s. 492.
Roman Jakobson ve stati „O realismu v umění“ rozlišuje tři možná chápání realismu: realismus jako snahu autora o nápodobu skutečného života, realismus jako domněnku vnímajícího, že dílo zobrazuje reálný život, a realismus jako jeden konkrétní umělecký směr 19. století. Připomíná přitom ale, že věrnost skutečnosti deklarovaly víceméně všechny umělecké směry: klasicismus, sentimentalismus, do jisté míry také romantismus, samotný realismus, expresionismus, futurismus a další. Domnívá se, že realismus je neobyčejně relativní koncept a mění se společně s kulturou.
Německý literární historik Erich Auerbach ve své přelomové publikaci Mimesis: Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách (1946) rovněž vychází z teze, že v západní kultuře je možné realismus hledat kontinuálně. Realismus má podle něj kořeny v židovsko-křesťanské tradici a lze jej nalézt například ve středověkých textech v podobě figurálního realismu. Realistické zobrazování skutečnosti bylo podle Auerbacha omezeno starověkým a především klasicistním pojetím „tří stylových rovin“, neoddělitelně spojující styl s obsahem. Realismus 19. století, zejména v podobě „plebejského“ naturalismu, toto rigidní propojení zrušil.
Také René Wellek tvrdí, že realismus v širším slova smyslu, tedy jako věrnost přírodě, tvoří hlavní proud umělecké a kritické tradice víceméně ve všech dobách. Jako příklad klasicistního naturalistického argumentu jmenuje zásadu tří jednot: v d'Aubignacově pojetí časová jednota znamená, že se všechny události mají odehrát za takovou dobu, jakou trvá samotné divadelní představení, tedy zhruba během tří hodin, jednota místa vychází z předpokladu, že jeviště nemůže realisticky představovat více různých míst. Také anglický kritik Samuel Johnson nebo německý básník, dramatik a teoretik Gotthold Ephraim Lessing uplatňovali podle Welleka realistická či naturalistická východiska. Wellek na základě těchto úvah dospívá k závěru, že realismus je regulativní pojem, ideální typ, který nikdy nemůže být zcela naplněn a vždy se bude muset pojit s jinými rysy. Epochu realismu 19. století pak proti ostatním vymezuje důrazem na moment historičnosti (vývoje), odvrácením od romantického důrazu na ego, představivost, mýtus, symbolickou metodu a oživenou přírodu. Klasicismus označuje za směr modernímu realismu v mnoha ohledech podobný, byť některé teze byly odlišné – jako oddělování stylových rovin pro jednotlivé látky nebo důraz na všelidskost typu, nikoli jeho společenskou determinovanost Jako problém realismu pak vidí především skutečnost, že při dokonalém naplnění by mohl setřít rozdíl mezi uměleckou tvorbou a prostým dokumentárním sdělováním skutečnosti, a tudíž by nemohl fungovat jako estetika.Wellek (2005), s. 126–128.
Kritický realismus