Švýcarsko, plným názvem Švýcarská konfederace, je vnitrozemský stát ležící na rozhraní západní, střední a jižní Evropy. Na severu sousedí s Německem a na východě s Rakouskem a Lichtenštejnskem, na jihu s Itálií a na západě s Francií. Povrch země je hornatý; tvoří jej Švýcarská plošina, kde žije většina obyvatel, Alpy a pohoří Jura. Podnebí je obecně mírné, ale může se velmi lišit v jednotlivých místech. Švýcarsko se dělí na 26 kantonů, na ploše asi 41 000 km² žije 9,2 milionu obyvatel. Federální úřady sídlí v Bernu, největším městem je Curych, mezi další velká města patří Ženeva, Basilej a Lausanne. Většinu obyvatel tvoří Švýcaři, největšími menšinami jsou Němci a Italové. Švýcarsko se skládá ze čtyř hlavních jazykových a kulturních oblastí: největší německé a dále francouzské, italské a rétorománské. Celkem 31 % obyvatel se hlásí ke katolické církvi, 20 % k protestantismu.
Švýcarsko vzniklo ze Staré švýcarské konfederace založené v pozdním středověku po sérii vojenských úspěchů proti Rakousku a Burgundsku; za zakládající dokument země je považována Federální smlouva z roku 1291. Švýcarská nezávislost na Svaté říši římské byla formálně uznána Vestfálským mírem v roce 1648. Od 16. století Švýcarsko zachovává politiku ozbrojené neutrality a od roku 1815 nevedlo žádnou mezinárodní válku. Do Organizace spojených národů vstoupilo teprve v roce 2002, ale vede aktivní zahraniční politiku, která zahrnuje časté zapojení do budování míru.
Švýcarsko je federativní republika s prvky přímé demokracie, hlavou státu i vlády je prezident, federální zákonodárnou moc má dvoukomorový spolkový parlament. Švýcarsko patří k nejrozvinutějším zemím světa, má nejvyšší nominální bohatství na dospělou osobuArchived . The country data comes from Table 3.1 on page 117. The region data comes from the end of that table on page 120. a sedmý nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele, V indexu lidského rozvoje zaujímá 2. místo a dosahuje vysokých výsledků také v dalších mezinárodních ukazatelích, včetně hospodářské konkurenceschopnosti a demokratického vládnutí. Národní identita Švýcarska je poměrně soudržná, protože má kořeny ve společném historickém pozadí, sdílených hodnotách a alpské symbolice. Ve Švýcarsku vznikl Mezinárodní červený kříž a sídlí zde většina významných mezinárodních institucí včetně Světové obchodní organizace, Světové zdravotnické organizace, Mezinárodní organizace práce, Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) a Organizace spojených národů. Je zakládajícím členem Evropského sdružení volného obchodu, ale není součástí Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru ani eurozóny; je však součástí jednotného evropského trhu a schengenského prostoru.
Název náhled|vlevo|Vlajka Švýcarska a kantonu Schwyz Název Švýcarsko vychází z pojmenování jednoho z dnešních kantonů, Schwyzu. Schwyz hrál v počátcích stále ještě volného konfederačního spojenectví (viz Dějiny Švýcarska) tak aktivní roli, že agresivně-expanzivní zahraniční politika představitelů Schwyzu dala Švýcarsku jeho současný název: již ve 14. století kronikáři ve Svaté říši římské označovali konfederační spojence souhrnně jako nebo také (Švýcary).
Forma Švýcarsko (, s typickou nealemanskou dvojhláskou), přenesená do moderní spisovné němčiny, se následně stala běžnou v celém německy mluvícím světě jako název celého státu; původní forma (jako ve středověké spisovné němčině s monoftongem) byla naopak přejata do francouzštiny jako . Vlajky Schwyzu a Švýcarska, taktéž na první pohled podobné, naopak vznikly nezávisle na sobě. Italsky se nazývá a retorománsky . Na mincích a známkách se místo používaných jazyků používá latinský název , často zkracovaný na „Helvetia“.
Dějiny
vlevo|náhled|190x190pixelů|Pochva meče z naleziště La Tène Archeologické nálezy ve Švýcarsku naznačují přítomnost lovců a sběračů v nížinách na sever od Alp již v období pozdního paleolitu. V neolitickém období bylo území celkem hustě zalidněno a pozůstatky obydlí zbudovaných na kůlech nad hladinou vody pocházejících z doby bronzové (kolem roku 3800 př. n. l.) byly nalezeny v mělkých vodách mnoha jezer. Kolem roku 1500 př. n. l. osídlily oblast keltské kmeny, přičemž západní oblasti osídlili Helvéciové, zatímco východní část území Rétové (patrně příbuzní s Etrusky). Keltská laténská kultura je pojmenována podle archeologického naleziště La Tène, jež se nachází právě na území dnešního Švýcarska, na severním břehu Neuchâtelského jezera. vlevo|náhled|Augusta Raurica nedaleko Basileje V 1. století byla oblast přičleněna k Římské říši. Kmen Helvéciů, snažící se o migraci na západ (aby unikl sílícím útokům germánského kmene Svébů vedených Ariovistem), byl Juliem Caesarem donucen v bitvě u Bibracte roku 58. př. n. l. vrátit se na švýcarské území. Dobytí oblasti pak zařídil římský císař Tiberius a jeho bratr vojevůdce Drusus v roce 15 př. n. l. Západní část obývaná Helvécii byla připojena k římské provincii Gallia Belgica, později k provincii Germania Superior, východní část obývaná Réty k provincii Raetia. Údolí Valais bylo začleněno do provincie Alpes Graiae et Poeninae. V následujících staletích byli Helvéciové silně romanizováni. Římské správní středisko oblasti se nacházelo ve městě Aventicum (dnes Avenches). náhled|180x180pixelů|Sv. Havel na švýcarské pamětní minci Roku 259 přišli na zdejší území germánští Alamani poté, co pronikli přes limes a usadili se na hranici s Římskou říší. Spolu s pádem Západořímské říše přišly do oblasti další germánské kmeny. Burgundové zabrali západní část země, Alamani, před nimiž se kelto-románská populace stáhla do hor, spíše východ. Na konci 4. století se tak území Švýcarska stalo součástí Burgundského království a od 5. století zčásti i Alamannie. Christianizace započala také již ve 4. století, dynamiku však nabrala až na počátku 7. století zásluhou irských mnichů, jako byl například Svatý Havel, dnes patron Švýcarska.
Burgundsko se roku 534 stalo součástí Franské říše a o dva roky později čekal stejný osud i stát Alamanů. Verdunská smlouva rozdělující tehdejší Franskou říši mezi vnuky Karla Velikého (843) přisoudila Burgundsko (západní část dnešního Švýcarska) Středofranské a Alamanii (jeho východní část) Východofranské říši. Území scelila znovu až Svatá říše římská, která v oblasti získala kontrolu okolo roku 1000. vlevo|náhled|Ústavní smlouva z roku 1291 Místní elity převzaly kontrolu ve 12. století, klíčovými rody byli Zähringové, Kyburgové a Habsburkové. Vymření rodu Kyburgů umožnilo Habsburkům získat většinu území na jih od Rýna pod svou kontrolu. To vyvolalo paniku mezi ostatními oblastmi, které si nepřály habsburskou centralizaci moci. Její hrozba zesílila poté, co se roku 1273 Rudolf I. Habsburský stal římským králem (panovníkem Svaté říše římské). Roku 1291 tak spolu uzavřely kantony Uri, Schwyz a Unterwalden na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace (tzv. Stará konfederace). Spolek byl úspěšný – v bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili habsburskou armádu. Do roku 1353 se k původním kantonům přidaly další – Glarus a Zug a městské státy Lucern, Curych a Bern. Ve 14. století byla sepsána i tzv. federální charta, jakási zárodečná ústava. K posílení moci a bohatství spolku přispělo vítězství nad burgundským vévodou Karlem Smělým v burgundských válkách (klíčová bitva u Nancy roku 1477). Vítězství nad Habsburky ve švábské válce roku 1499 pak přispělo k faktické nezávislosti na Svaté říši římské. náhled|Diskuse Zwingliho s Lutherem|180x180pixelů V 16. století se část kantonů (primárně curyšský) nadchla pro reformaci, zejména v pojetí, které reprezentoval Huldrych Zwingli. Část kantonů ale zůstala katolická, což vedlo k náboženským válkám v letech 1529 a 1531. Zwingli na jednom z bojišť těchto konfliktů zemřel. Druhá válka o Kappel (1531) zabránila plné protestantizaci země a nastolila jistou rovnováhu sil. Občasné střety ale pokračovaly až do 18. století. Do bojů třicetileté války se konfederace nezapojila, velkou roli v ní nicméně sehráli švýcarští žoldnéři. Vestfálský mír z roku 1648 právně potvrdil nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské.
Během Napoleonova tažení Evropou bylo Švýcarsko roku 1798 obsazeno Francií a stalo se centralizovanou Helvétskou republikou, v níž kantony přišly o autonomii a zároveň došlo ke zredukování jejich počtu. Neoblíbený okupační režim čelil několika povstáním. Vídeňský kongres roku 1815 úplně obnovil švýcarskou nezávislost a evropské mocnosti souhlasily s trvalým uznáním švýcarské suverenity podmíněné neutralitou. V tomto období se územní rozsah Švýcarska opět zvýšil o nové kantony Valais, Neuchâtel a Ženeva. vlevo|náhled|Sonderbundská válka Až do roku 1848 švýcarské kantony a jejich elity navzájem politicky, ideologicky a dokonce i vojensky soupeřily o moc a vliv. Po posledním ozbrojeném konfliktu, občanské válce mezi „konzervativními“ a „liberálními“ kantony zvané Sonderbundská válka, která trvala od 3. do 29. listopadu 1847, se tyto elity odhodlaly ukončit staletou tradici válčení. Podle vzoru několika předcházejících menších uskupení či svazků (Bünde) se dohodly na vytvoření „národa vzešlého z vůle“ – německy „Willensnation“. V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily změnou státního zřízení z konfederace na federaci, jejímž základem je švýcarská spolková ústava. Ta byla revidována v roce 1874 zejména v oblasti rozšíření politických práv. K vytvoření federativního státu vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické a obranné, neboť na území dosavadní konfederace válčily nejen kantony a města mezi sebou, ale i mnohé evropské mocnosti. Menší správní celky totiž samy o sobě nemohly jednotlivě obstát jak ekonomicky, tak ani vojensky. Mimo spojenectví zvolily i směr zahraniční politiky, která ustanovila Švýcarsko jako přísně neutrální, tedy neúčastnící se žádného vojenského spojenectví. Zároveň začala federace budovat silnou spolkovou armádu určenou pro případnou vlastní obranu – jak výstižně říká anglické rčení „neutral but heavily armed“ („neutrální, ale silně vyzbrojená“). náhled|Švýcarsko v obklíčení silami Osy během druhé světové války Velmoci během první světové války respektovaly švýcarskou neutralitu, a Švýcarsko tak do války nijak významněji nezasáhlo, přestože byla jeho neutralita ohrožena Grimmovou–Hoffmannovou aférou. Během druhé světové války Němci vypracovali detailní invazní plány, ale útok na Švýcarsko nakonec nikdy podniknut nebyl. Zemi se podařilo zůstat nezávislou díky vojenskému zastrašování a ekonomickým ústupkům Německu. Pokus malé švýcarské nacistické strany provést anšlus k Německu naprosto ztroskotal. Švýcarsko bylo za války také důležitou základnou špionáže obou stran a často sloužilo jako prostředník při vyjednávání sil Osy a Spojenců. Obě strany zároveň zvyšovaly svůj tlak na Švýcarsko, aby s jejich soupeřem neobchodovalo. To se žádné nepodařilo, byť vliv nacistického Německa byl přece jen větší. Po dobu války se švýcarský frank stal jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a jak Spojenci, tak Osa prodávali značné množství zlata Švýcarské národní bance výměnou za švýcarské franky a další zahraniční měny. Stovky milionů franků byly zaplaceny za zlaté rezervy získané z centrálních bank okupovaných zemí. Také 581 000 franků „melmerského“ zlata získaného od obětí holokaustu ve východní Evropě se prodalo švýcarským bankám. O této ožehavé záležitosti se ve Švýcarsku diskutuje dodnes, v 90. letech Světový židovský kongres švýcarské banky kvůli tomu i žaloval. Na druhou stranu Švýcarsko přijalo za války 300 000 uprchlíků, z toho asi 27 000 Židů. Zvláštním druhem lidové rezistence vůči nacismu za války byl důraz na švýcarské dialekty němčiny, takže švýcarská němčina se postupně dosti vzdálila němčině německé.