Milan Kundera (1. dubna 1929 Brno – 11. července 2023 Paříž) byl česko-francouzský spisovatel. Od roku 1975 žil ve Francii, v roce 1979 byl zbaven československého státního občanství, roku 1981 získal občanství francouzské a v roce 2019 mu bylo vráceno občanství české.
Texty psal nejdříve česky, později francouzsky. Do literatury vstoupil jako básník a dramatik, nakonec se ale stal celosvětově známým především jako prozaik a esejista. Jeho texty, zejména Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost a Žert, se zařadily mezi nejčastěji překládaná česká díla ve světě. Svá pozdější díla ve francouzštině k překladům do češtiny dlouho nesvěřoval, první přeloženou prózou do rodného jazyka se stala až Slavnost bezvýznamnosti v roce 2020, a to překladatelkou Annou Kareninovou.
Život
Mládí a 50. léta Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici č. 6. Jeho otcem byl Ludvík Kundera (1891–1971), klavírista a rektor JAMU (v letech 1948–1961), matkou Milada Kunderová, rozená Janošíková (1902 Brno – 1984), kteří uzavřeli sňatek 16. června 1928 v kostele svatého Tomáše v Brně. Jeho bratrancem byl básník Ludvík Kundera. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír, později studoval také hudební kompozici u Pavla Haase (s jehož dcerou Olgou se posléze oženil) a Václava Kaprála. Zájem o hudbu se prolíná i jeho pozdějším literárním dílem.
Studoval na gymnáziu na tř. Kapitána Jaroše v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u Miloše Václava Kratochvíla. Absolvoval v roce 1953. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent (po obhájení práce o Vladislavu Vančurovi) a od roku 1964 již jako docent.
Byl příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty a od poloviny 50. do počátku 60. let patřil k prominentům oficiální literatury jako mimořádně populární a oficiální kritikou vynášený básník i dramatik.Marek Vajchr, Umělci v ohýbání, Bubínek Revolveru, 5.12.2019 V roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), po dvou letech však byl vyloučen, spolu s přítelem Janem Trefulkou, když Státní bezpečnost (StB) zachytila jejich korespondenci zesměšňující vysokého stranického funkcionáře Jiřího Hendrycha. Trefulka celý incident popsal v knize Pršelo jim štěstí (1962), Kunderu inspiroval k hlavní zápletce románu Žert (1967). Členství v KSČ mu bylo obnoveno v roce 1956. Ze strany byl znovu vyloučen až po čistkách v roce 1970, které následovaly po sovětské okupaci.
V roce 1956 se Kundera poprvé oženil. Jeho manželkou se stala operetní zpěvačka Olga Haasová.
Aféra kolem zatčení Miroslava Dvořáčka
Jako mladý student Kundera roku 1950 podle policejního záznamu oznámil na Sboru národní bezpečnosti (SNB) západního agenta Miroslava Dvořáčka. Časopis Respekt ve svém čísle z 13. října 2008 přinesl článek Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, ve kterém autor uvedl na základě jím objeveného záznamu, že 14. března 1950 se Kundera dostavil na SNB, přičemž měl vypovědět, že si nějaký muž nechal v úschově kufr u jedné Kunderovy spolubydlící ze studentské koleje. Majitel kufru Dvořáček byl poté zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž strávil téměř 14 let v těžkých podmínkách pracovních táborů, převážně v táboře Vojna, kde fáral do uranových dolů.TŘEŠŇÁK, Petr, HRADILEK, Adam: Udání Milana Kundery. Respekt, , 12. října 2008. O údajné Kunderově účasti v Dvořáčkově kauze má svědčit také dokument z roku 1952, kde je uvedena jako příklad spolupráce občana s orgány SNB. Sám Kundera označil tato tvrzení za lež a prohlásil, že si nedokáže vysvětlit, jak se jeho jméno do záznamu SNB dostalo. Ústav pro studium totalitních režimů ani manželé Dvořáčkovi však o pravosti materiálů nepochybovali. Markéta Dvořáčková k tomu prohlásila: „Pokud jde o údaje týkající se mého manžela přímo, tedy situací, jichž se sám účastnil a které byly zaznamenány, nenašli jsme v dokumentech nic, co by neodpovídalo skutečnosti.“ Podle literárního historika Zdeňka Pešata Dvořáčka udal Kunderův tehdejší přítel Miroslav Dlask (měl o tom říct Pešatovi), který se o pobytu Miroslava Dvořáčka na studentské koleji dozvěděl od své přítelkyně Ivy Militké, u které Dvořáček plánoval přenocovat. Iva Militká-Dlasková na to reagovala úvahou, že Dlask mohl požádat Kunderu o nějaký zásah. Podle svědectví bývalého kriminalisty Aloise Paška však Kundera mohl být uveden jenom namátkou jako zástupce studentů. Oznámení na policii mohlo být motivováno hledáním pachatele trestných činů skutečně kriminální povahy, který se v té době na studentské koleji také údajně skrýval, takže Miroslav Dvořáček mohl být odhalen náhodně a bez úmyslného zásahu Kundery, což také akcentuje diplomat a politolog Petr Drulák.DRULÁK, Petr: Milan Kundera - český spisovatel i občan, Právo, 3. prosince 2019, str. 5.
IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů a pražské jaro Roku 1967 se jeho druhou ženou stala hlasatelka brněnského studia Československé televize Věra Hrabánková. V 60. letech se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s úvodním referátem Nesamozřejmost existence českého národa. V něm mimo jiné odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a osud české literatury označil za životně závislý na míře duchovní svobody.Milan Kundera: Projev na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zahájil Milan Kundera svým článkem Český údělInformační systém MU Brno, Milan Kundera: Český úděl v týdeníku Listy diskusi o českém údělu, do které se zapojil Václav Havel v časopise Tvář (č. 2/1968).HAVEL, Václav: Český úděl? Diskuse pokračovala i v časopisech Plamen a Host do domu. Kundera tvrdil, že pokus pražského jara skloubit demokracii, lidskost a socialismus byl epochálním historickým aktem, který postavil české země znovu do středu dějin, podobně jako se to podařilo ve středověku husitům. Havel oponoval, že jde o sebestřednou megalomanii, neboť Češi se během pražského jara pouze pokusili získat trochu toho, co v západní Evropě dávno mají, a o nic víc během tohoto procesu nešlo.
Vztahy Kundery a Havla byly od té doby natrvalo napjaté a toto napětí se přeneslo i do vztahu celého normalizačního disentu (Charta 77 apod.) a Kundery v době, kdy byl v emigraci. Kundera se v emigraci až na ojedinělou výjimku (esej Únos Západu aneb tragédie střední Evropy v exilovém časopise 150 000 slov) k politickým otázkám přímo nevyjadřoval, ale právě to budilo u disidentů nevrlost. Byla znát například z reakcí literárního kritika Milana Jungmanna na Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí, v němž Jungmann viděl i útok na disent a jeho snahu bojovat za jisté ideje. Václav Havel již jako prezident udělil po sametové revoluci Kunderovi státní vyznamenání. Kundera ho sice přijal, ale na ceremoniál poslal pouze svou ženu, z čehož se dalo usuzovat, že jistý distanc stále přetrvává.
Potvrdila ho Kunderova žena Věra v rozhovoru pro časopis Host v roce 2019, kde vztah Kundery a disentu popsala jako vyloženě dramatický a oboustranně nepřátelský. Na otázku, proč se po revoluci nevrátil Kundera do vlasti, odpověděla: „kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli“. A poté upřesnila: „To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: 'Pane Kundero, nepleťte se do politiky.' My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice. Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. (...) A nenávist vůči němu zůstávala i po Listopadu.“ V rozhovoru rovněž naznačila, že Kundera neopustil, jako mnozí jiní, „osmašedesátnické“ pozice. „Byla velká chyba, že se nenavázalo na pražské jaro. (...) Tehdy se skutečně odehrávalo něco výjimečného. A byla největší chyba, kterou udělali disidenti, že to chtěli vymazat. To je důvod, proč všechno potom šlo tak blbě. (...) Dopustili jste, aby šedesátá léta takto amputovali z dějin a zničili,“ uvedla.
Život v emigraci V roce 1969 byla Kunderova žena Věra propuštěna ze zaměstnání v Československé televizi, za rok nato byl z FAMU vyhozen i Kundera sám. Ztratil také jakoukoli možnost publikovat. Po jistém váhání se rozhodl vyřešit bezvýchodnou situaci emigrací. Od roku 1975 žil ve Francii, kde zprvu vyučoval na univerzitě v Rennes a později na École des hautes études en sciences sociales (Vysoké škole sociálních věd) v Paříži, kde nakonec založil nový obor „Kultura střední Evropy“. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění (vyšel ve francouzském překladu) mu bylo v roce 1979 odebráno československé státní občanství. V roce 1981 získal občanství francouzské. Od poloviny 80. let přestal poskytovat rozhovory pro média, přestal vystupovat na veřejnosti a začal si velmi přísně střežit své soukromí.
Po revoluci roku 1989 se do vlasti nevrátil, udržoval nicméně kontakty s okruhem přátel, zvláště v Brně. Podle svědectví z roku 2010 navštívil svou původní vlast naposledy potají v roce 2000. Ačkoli umožňoval překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků a pouze je revidoval, jejich české překlady téměř neumožňoval a odmítal práci na nich svěřit jiným překladatelům. Tvrdil, že do mateřského jazyka je přeloží sám. Tento přístup změnil až v pozdních letech života, kdy podle manželky Věry pochopil, že mu již nezbývá na vlastní překlad sil. Jeho důvěru si získala překladatelka Anna Kareninová. Ta podle jeho přání začala překládat v češtině dosud nevydané prózy v opačném pořadí, než vznikaly. Jako první tak roku 2020 vyšel poslední Kunderův román Slavnost bezvýznamnosti, který o rok později následovalo Nevědění. Po autorově smrti pak vyšly i romány Totožnost (2024) a Pomalost (2026), opět v překladu Kareninové. V době českého vydání Pomalosti nebyly česky dosud publikovány čtyři esejistické knihy, opět psané ve francouzštině. Ve Francii Kundera publikoval výhradně v nakladatelství Gallimard. Před listopadem 1989 publikoval české texty v torontském exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých, po listopadu 1989 své dílo svěřil brněnskému nakladatelství Atlantis.
V roce 2008 publikoval týdeník Respekt článek, Petr Třešňák, Adam Hradilek: Udání Milana Kundery, 12. 10. 2008, aktualizace 29. 6. 2020 ve kterém obvinil Kunderu z udání amerického agenta v 50. letech. Podle Kunderovy manželky Věry aféra Kunderu těžce zasáhla a podlomila mu zdraví. Otevřený dopis na jeho podporu, který zformuloval John Maxwell Coetzee, poté podepsala skupina světově proslulých spisovatelů. Byli to mj. Gabriel García Márquez, Nadine Gordimerová, Orhan Pamuk, Salman Rushdie, Carlos Fuentes, Philip Roth a Jorge Semprún. Mezi signatáři byli čtyři nositelé Nobelovy ceny za literaturu. „Není to nic jiného než snaha pošpinit pověst jednoho z našich největších žijících romanopisců z důvodů, které jsou, přinejmenším, pochybné,“ uvedli signatáři dopisu.
Sám Kundera naopak v roce 2009 podepsal prohlášení na podporu režiséra Romana Polańského, který byl zadržen ve Švýcarsku kvůli starému případu zneužití nezletilé dívky.