náhled|vpravo|upright=1|Busta Julia Caesara, jednoho z nejúspěšnějších vojevůdců všech dob Starověké římské vojenství bylo syntézou toho nejlepšího, co na starověkém bojišti vzniklo. Každá část římského vojska prošla mnoha reformami a za největší slávy starověkého Říma nebylo armády, která by síle jeho vojenství dokázala odolat.

Nejsilnější, nejdůležitější a nejlepší částí římské armády se nepochybně stala pěchota. Ta římská byla jedinečná. Právě díky její obrovské síle dosáhla Římská říše takové velikosti a udržela si celistvost tak dlouho. Hlavní formací římské pěchoty byla legie a zbraní římských pěšáků byl meč. Římané v něm viděli symbol války a nikdy ho nepřestali používat jako hlavní pěchotní zbraň. Postupem času se kvality římské pěchoty stále zhoršovaly, což mělo neblahý následek. Ke konci Západořímské říše vliv jízdy sice narůstal, pěchota však výsadní postavení hlavní složky římské armády ještě neztratila.

Jízdní vojsko bylo na počátku existence římského státu velmi nepočetné a příslušníci jízdy jako jezdci nijak nevynikali. V pozdním období republiky a v raném císařství se římská jízda skládala převážně ze žoldáků či pomocných sborů (auxilia). Tito jezdci dostávali velmi kvalitní výcvik a římská jízda budila stále větší strach. V pozdním období římského císařství si jízda získávala stále větší respekt, což ji předurčilo k tomu, aby se ve středověku stala hlavní složkou armád.

Pokud jde o římské obléhací techniky, Římané si osvojil to nejlepší, co bylo ve starověku vynalezeno, a ještě to podstatně zdokonalili. Žádná pevnost se před Římany nemohla cítit v bezpečí a mnoho historiků soudí, že Římská říše byla vybojována spíše rýčem než mečem. A to nejlepší ze starověkého bojiště rovněž převzalo římské námořnictvo.

V době největší slávy Římské říše ovládalo římské námořnictvo celé Středozemní moře, takzvané mare nostrum (naše moře), které římské provincie spojovalo. Z toho všeho lze vyvodit, že starověké římské vojenství bylo velice silné a spolupráce všech jeho složek představovala to nejúčinnější, co bylo do té doby k vidění a co se objevilo znovu až dlouho po pádu Římské říše.

Římská pěchota

Pěchota republikánské doby náhled|vpravo|upright=1|Gladius V počáteční existenci byl římský stát ovlivněn keltskou kulturou. Římské armády té doby byly nejspíše složeny z válečníků, kterým více než o blaho státu a boj šlo o vlastní prospěch. Výzbroj těchto vojáků byla stejná jako výzbroj jejich keltských protějšků, tedy dlouhý meč, štít, přilba a velice nekvalitní (či žádné) brnění.Anglim, str 41. Taktika byla velice prostá: armáda zaútočila, a pokud byla odražena, tak prohrála. To vše změnili až Etruskové, kteří si Řím podrobili kolem roku 600 př. n. l. Provedli zde vojenské reformy, díky nimž se Řím zviditelnil a stal se silnějším. Jednou z nejdůležitějších reforem bylo zavedení falangy a všeobecné branné povinnosti. Etruský král Servius Tullius rozdělil římský lid do majetkových tříd odpovídajících bohatství a sociálnímu postavení jejich příslušníků.Anglim, str 41. Nejmajetnější měli hoplítské brnění a nejchudší byli většinou prakovníky nebo příslušníky lehké pěchoty.

Řím si i po vyhnání králů etruskou falangu ponechal. Ukázalo se však, že falanga není vhodná pro válčení v hornatém terénu, proto Římané na konci čtvrtého století př. n. l. zavedli takzvané manipuly. Z toho vzniklo manipulové válečnictví. Nepřátelům se manipulová formace mohla jevit jako šachovnicový vzorec a vojáci v ní se dělili na tři skupiny, hastati, principes a triarii, přičemž hastati byli vpředu, principes uprostřed a triarii na konci. Díky těmto reformám dokázal Řím nepřátele porazit a ovládl celou Itálii. Během punských válek došlo k dalšímu vývoji pěchoty. Vojenská služba se prodlužovala a hlavní jednotkou té doby byla legie, která čítala něco mezi 4200 až 5000 muži.Anglim, str 43. Výzbroj římského pěšáka tehdy tvořil meč, oštěp, štít, přilba a samozřejmě brnění. Meč (gladius) byl dlouhý přibližně 50 centimetrů a používal se povětšinou k bodání (typická římská praxe až do pozdního císařství). Oštěp (pilum) byl buď silný, nebo slabý (silným se házelo na kratší vzdálenost, slabším na vzdálenost dlouhou), a pokud se nepřítel přiblížil na určitou vzdálenost, legionáři na něj pila vrhli. Pilum bylo zkonstruováno tak, aby se po nárazu do štítu ohnulo a nebylo ho možné vytáhnout (mělo i zpětné háčky, aby se vytažení ztížilo ještě víc). Štít (scutum) byl z vrstveného dřeva, potažený surovou kůží a po stranách pokrytý kovem. Přilby byly kopie keltských a řeckých kusů, přičemž nejčastěji se používal typ montefortino, přejatý od Keltů. Brnění bylo kroužkové a v menší míře se používal pancíř.náhled|vlevo|upright=1|Kresba římského legionáře z 1. století př. n. l.

V období rané republiky se začaly využívat pomocné sbory (auxilia), které pomáhaly svým římským pánům v bitvách a musely vykonávat podřadnější práce.Anglim, str 65. V získávání spojenců byli Římané opravdoví mistři a síla římských spojenectví se mnohokrát ukázala. Avšak v tomto období se římská pěchota stále skládala z milice, nikoliv z profesionálů (i když muži v armádě sloužili dlouhou dobu). To se změnilo díky reformám Gaia Maria v období pozdní republiky. Gaius Marius byl římský vojevůdce a státník a v jeho době se římská pěchota stala plně profesionální. Gaius Marius sice provedl zmíněné reformy, ale vývoj římské pěchoty jasně ukazuje, že by k profesionalizaci stejně došlo. Profesionalizace římské pěchoty byla velice účinná, což dokazují četná vítězství a dobytí značného území Římany. Tento krok však měl i svá negativa: římští pěšáci již netíhli tolik k daným zákonům a rozhodnutím senátu, místo toho se více vázali na své vojevůdce, což představuje jeden z důvodů, proč římská republika padla.Anglim, str 55. V tomto období se nové římské zbraně vyvíjely jen omezeně, spíše se zdokonalovaly staré. Gladius a scutum se v podstatě nezměnily, zůstávala helma montefortino (postupně se více používala přilba galského stylu). Zdokonalené pilum se Pilum začalo využívat jako kopí (hlavně proti nepřátelské jízdě). Také se zvětšovala palebná síla pěchoty, což se ukázalo jako velice účinné vůči řeckým falangám. Výcvik římské pěchoty byl opravdu tvrdý. Rekruti původem z venkova vždy dostávali přednost (vesničané totiž byli na dřinu zvyklí). Výcvik začínal tvrdými pochody, většinou s plnou výzbrojí. Kladl se velký důraz na dodržování kázně. Vojáci také museli zvládnout různé manévry, z nichž nejznámější byla formace želva (testudo). Výcvik se zbraněmi probíhal s výzbrojí dvakrát tak těžkou než ve skutečnosti. Rekrut dostal proutěné scutum (o dvojnásobné váze) a zkoušel s ním různé obranné pohyby. Poté obdržel dřevěný gladius a neustále útočil na dřevěný kůl, na kterém cvičil různé bodné útoky. Hastati, principes a triarii splynuli v jednu jednotku. Důstojníci v římské armádě museli být velice zkušení, aby bylo zajištěno spolehlivé velení.Anglim, str 64.

Pěchota císařské doby náhled|upright=0,8|Moderní rekonstrukce římských legionářů s plátovou zbrojí (lorica segmentata) Když vzniklo římské císařství, Augustus, první římský císař, si uvědomil, že předpokladem politické moci je vojenský úspěch. Pokud chtěl být úspěšný a vládu si dlouho udržet, musel nejenže zajistit potřeby armády, ale také se postarat, aby římská armáda vítězila. V této době se (až na některé výjimky) již nepodnikala tak velká dobyvačná tažení jako dříve, římské hranice se spíše opevňovaly, než posunovaly.Anglim, str 67. Pokud byl nepřítel příliš troufalý, byl podniknut demonstrativní nájezd na jeho území, přičemž v některých případech přerostl takový nájezd v dobyvačné tažení. Došlo k zásadním reformám římského vojenství: vojenská služba se prodloužila na 20 let a požadavek vlastnictví půdy byl zrušen.Anglim, str 63. Hlavní formací římské armády zůstávala legie. Stejně jako v pozdní republice se v raném císařství římské zbraně vyvíjely jen omezeně (pokud byly tyto zbraně účinné, nebyl důvod je měnit). Gladius se zkrátil a jeho hrot byl ještě více prodloužen (bodná zbraň). Pilum bylo odlehčeno a stabilizováno olověným závažím. Místo kroužkového se začalo používat typické římské brnění – velice účinné brnění plátové (lorica segmentata). Scutum měl obdélníkový tvar a byl vyroben z vrstveného dřeva. Každý římský pěšák si mohl vybrat jakýkoliv typ helmy, avšak tato helma musela být kvalitní a poskytovat patřičnou ochranu. Nejpoužívanější byla helma galského typu (zdokonalená verze helmy montefortino).

Neodmyslitelnou součástí římské armády se staly auxilia neboli pomocné sbory.Anglim, str 63. Služba u nich byla pro neřímského občana velice lákavá, protože po odsloužení pětadvaceti let dostal voják římské občanství pro sebe i své potomky. Auxilia (jak název napovídá) vystupují jako pomocníci římské armády, hlavní úderné složky. Vykonávají průzkumy, práce v kasárnách a v táborech a podporují římskou armádu v boji. Ze začátku byly jednotky pomocných sborů sestavovány z vojáků jedné provincie, ale v pozdější době se od toho ustoupilo, takže tvořily zajímavou etnickou skupinu. Každá jednotka auxilia měla specifické zaměření. Existovaly jednotky jízdy (ty byly velice ceněny), lučištníků, prakovníků a těžké pěchoty.Anglim, str 66. Pokud jde o římskou pěchotu, ta se zdokonalovala v již zavedených postupech. Její zajímavou, i když nepravidelnou součástí byla pretoriánská garda. Šlo o elitní stráž římských císařů. Právě pretoriáni udržovali pořádek a moc římských císařů, mnohokrát se však proti nim obrátili. Tyto jednotky pěchoty se na rozdíl od jiných pěšáků té doby těšily relativnímu klidu, luxusu, kratší službě, lepšímu žoldu a různým odměnám. Pretoriánská garda však nezůstávala v Římě, často doprovázela císaře na jeho válečných taženích.Penrose, str 178. Stejně jako u normálních pěšáků používal pretorián gladius, scutum (oválný) a ve větší míře kopí.náhled|vlevo|upright=0.85|Rekonstrukce legionáře z konce 3. století V raném císařství byli k pretoriánské gardě verbováni muži z Itálie, Španělska a Makedonie. Věková kategorie byla od 17 do 23 let. Tito vojáci se však v několika případech ukázali jako nespolehliví a neloajální.Penrose, str 179. Když se k moci dostal Septimius Severus, stávající pretoriány propustil a nahradil je muži ze svých dunajských legií. Od té doby byli do pretoriánské gardy přijímáni pouze muži z méně civilizovaných zemí, které nepodléhaly romanizaci. Pretoriáni se často stávali vyššími důstojníky a v několika případech pronikli až mezi římskou elitu.