Válka ve Vietnamu

Válka ve Vietnamu byl ozbrojený konflikt, vyvolaný komunistickým Severním Vietnamem, který mezi lety 1955 a 1975 probíhal na území Vietnamu a v příhraničí sousedících zemí (Kambodža a Laos). Je také známá jako druhá válka v Indočíně (1959–1975).

Na jihu Vietnamu se jednalo o pozemní boj, na severu měl konflikt podobu bombardování a v deltě řeky Mekong šlo o říční válku (jejímž cílem byla likvidace pobřežních porostů, které sloužily nepříteli jako krytí a prostor pro léčky). Spojené státy americké a některé další země (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny) se snažily bránit šíření komunismu v proamerickém jižním Vietnamu, který bojoval proti svému severnímu komunistickému sousedovi. Ten podporovaly zase státy východního bloku včetně ČSSR, která zásobovala vietnamský komunistický režim mj. municí. Významnou roli měla i partyzánská komunistická organizace Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (známá pod názvem Vietkong). Materiální podporu zajišťovala i komunistická Čínská lidová republika a hlavně Sovětský svaz.

Ve Vietnamské socialistické republice je tento konflikt známý jako „boj proti americké nadvládě“. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v letech 1945 a 1946 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (viz válka v Indočíně). Proto se často udává i jiný začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957 a 1954.

Válku poznamenala hlavně internacionalizace konfliktu a rostoucí odpor v řadách americké veřejnosti. Pro zastánce války to byla jen zástupná válka, jeden z projevů napětí mezi Východem a Západem; odpůrci poukazovali na neřešitelnost celé situace, vysoký počet obětí a extrémní míru násilí postihující jak bojující strany, tak civilisty. Pro velkou část vietnamského obyvatelstva to byl zas další boj za nezávislost a práva na sebeurčení. Během války vzrostla v USA popularita různých mírových hnutí, konaly se demonstrace a nakonec převážil odpor k této válce. Výsledkem války bylo, že vláda USA nakonec své vojáky stáhla, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden socialistický stát.

Válka byla vedena se značnou krutostí; trpěli vietnamští civilisté (masakr v My Lai, masakr v Hue, masakr v Dak Son, masakr v Phuoc-vinh) a bylo ničeno životní prostředí po celé zemi. USA použily proti rostlinným porostům defoliant Agent Orange, aby po odlistění přestal prales partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Použity byly i další chemické látky, např. kyselina dimethylarsinová (Agent Blue) na zničení úrod rýže.

Předehra náhled|vlevo|Zastřelený jihovietnamský prezident Ngô Ðình Diệm, krátce po převratu v roce 1963 Po porážce Francouzů v koloniální válce byla dosavadní celistvá Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos a Vietnam. Výsledkem Ženevské konference v roce 1954 bylo rozdělení Vietnamu na dva nezávislé státy, Severní Vietnam (Vietnamská demokratická republika v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamská republika s hlavním městem Saigonem). Obě části země byly rozděleny 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách v celém Vietnamu. Ty se ale nikdy nekonaly, komunisté se proto rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými aktivitami v Jižním Vietnamu už koncem 50. let. Cílem jejich činnosti bylo vyvolání povstání mezi obyvateli proti saigonskému režimu a sjednocení země pod socialistickou vládou. K infiltraci do Jižního Vietnamu přitom používali tzv. Ho Či Minovu stezku: síť infiltračních cest, chodníků a jiných provizorních komunikací vedoucích ze Severního Vietnamu podél jihovietnamské západní hranice pohraničními oblastmi sousedního Laosu a Kambodže, které byly přes svou oficiální neutralitu pod plnou kontrolou severovietnamské armády (Vietnamské lidové armády – VLA) a partyzánů. Podporovalo je místní obyvatelstvo, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu. To spolu s tím, že ani jihovietnamská armáda (ARVN – Army of the Republic of Vietnam) nebyla schopná zastavit nebo potlačit partyzány, rozvířilo politickou scénu. Vůdce Jižního Vietnamu Ngô Ðình Ziệm se přitom stal brzy velmi nepopulárním. Jeho desetileté účinkování na jihovietnamské politické scéně ukončil převrat skupiny armádních důstojníků, kdy byl Ziem 1. listopadu 1963 zabit. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců a jiných odborníků, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.

1959 – vypuknutí války V roce 1959 se komunistický vůdce Ho Či Min rozhodl podporovat ozbrojený boj na jihu země, který byl reprezentován partyzánským hnutím Vietkong. V roce 1959 Vietkong začal s většími operacemi. V roce 1960 byla na jihu ustavena Národní fronta osvobození, pod kterou spadaly úderné jednotky Vietkongu. Národní fronta osvobození usilovala o svržení vlády Jižního Vietnamu a o sjednocení celého Vietnamu pod komunistickou nadvládu. Útoky, které začaly v 1959, nadále zesilovaly. Rok 1959 se považuje za zahájení války.

1963 K vyostření konfliktu došlo z několika různých důvodů. Jedním z nich byla rostoucí angažovanost USA ve Vietnamu. Po svržení Ziema 1. listopadu 1963 se situace ve VR začala zhoršovat. Z pohledu Washingtonu již dlouhou dobu panovala nespokojenost se zkorumpovaným režimem Ziema, nicméně po jeho svržení se situace ještě zhoršila. Již koncem roku 1963 byly ve Washingtonu probírány alternativy vyřešení vietnamské otázky. Jako jediná možná alternativa se jevila aktivní vojenská účast.

1964 – vstup USA do války

náhled|vlevo|Ho Či Minova stezka

Od počátku 60. let se ukázalo, že jihovietnamské vojenské jednotky jsou na boj s Vietkongem zcela nepřipravené. Vzhledem k záruce amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, který přislíbil pomoc udržet nezávislost Jižního Vietnamu, narůstala vojenská podpora USA. USA se – podobně jako před nimi Francouzi – soustředili na vojenské řešení a jeho problémy a opomíjeli politické aspekty konfliktu, zejména důvod, proč mají partyzáni podporu obyvatel.

Dne 30. července malé jihovietnamské komando podniklo akci, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž pobřeží Severního Vietnamu. Akce proběhla v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobřeží. V oblasti (ale údajně stále v mezinárodních vodách) se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec USS Maddox (DD-731). Dne 2. srpna byl údajně torpédoborec v Tonkinském zálivu napaden třemi torpédovými čluny severovietnamského námořnictva. Tento popis události je však v rozporu s odtajněnou interní studií NSA, kde se na straně 16 píše:

V 15:00 přikázal kapitán Herrick (velitel Maddoxu) zahájit varovnou palbu, pokud se severovietnamská plavidla přiblíží na deset tisíc yardů. V 15:05 Maddox vypálil tři salvy na výstrahu komunistickým člunům. Tato úvodní akce nebyla nikdy zmíněná Johnsonovou administrativou, která trvala na tom, že vietnamské lodě střílely jako první. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám neutrpěl žádné ztráty či zranění.

Dne 4. srpna Maddox spolu s dalším torpédoborcem USS Turner Joy (DD-951) zhruba dvě hodiny ostřelovaly radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně šlo pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů radaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá, přičemž podle nedávno odtajněných amerických materiálůRákos, Tomáš: Dokumenty přinášejí novou pravdu o Vietnamské válce. aktualne.cz. Dostupné online. byl incident záměrně vymyšlen tehdejším americkým ministrem obrany McNamarou. Prezident Lyndon Johnson údajně v roce 1965 v soukromí přiznal pochybení, že „pokud ví, tak námořnictvo střílelo na velryby“. V roce 2005 byly zveřejněny v USA tajné dokumenty o válce ve Vietnamu, z nichž vyplynulo, že údaje o útoku 4. srpna byly zkreslené.

Americký prezident Lyndon Johnson nejprve varoval Hanoj před nevyprovokovanými útoky. Po druhém incidentu schválil jednorázové letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu. Pro Spojené státy tento druhý incident, který byl sporný, sloužil k zahájení odvetných náletů na severovietnamská města.

Dne 5. srpna podnikly první nálet letecké síly jihovietnamského letectva společně s americkými letadly, která startovala ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu, která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“. Zatímco se boje v Jižním Vietnamu pomalu stupňovaly, přešlo koncem roku 1964 Ho-Či-Minovou stezkou více než 10 000 vojáků VLA, aby podpořili partyzánské jednotky na jihu.

Nikita Chruščov zaujal během prvních dní a týdnů od incidentu v Tonkinském zálivu pasivní postoj. Chruščov byl stále silně přesvědčený, že nehodlá zhoršovat napjaté vztahy s USA. Zlom nastal 14. října, kdy byl Chruščov svržen a nahrazen novým komunistickým vedením v čele s Leonidem Brežněvem. Nové komunistické vedení zkritizovalo Chruščovovu zahraniční politiku a místo pasivního přístupu se rozhodlo k aktivní politice vůči Západu.

1965

náhled|Americká námořní pěchota ve Vietnamu roku 1965 Začátkem roku 1965 bylo v Jižním Vietnamu už 170 000 partyzánů. Komunisté pochopili, že už nemají čas, a pokud se nechopí iniciativy, bude Jih plný amerických vojáků. Jejich plán útoku počítal s útokem z hornaté oblasti Centrální vysočiny, kterou kontrolovali už delší dobu, rozdělením Jižního Vietnamu na dvě části po dosažení mořského pobřeží a likvidací zbylých ohnisek odporu. První americké bojové jednotky, jež dorazily do Vietnamu 22. února 1965, byly oddíly námořní pěchoty, které zajistily důležitou oblast letiště Da Nang. Tam se už delší dobu nacházely jednotky letectva.

Mezitím sovětské vedení muselo přijmout fakt, že pokud se nebudou snažit znovu dobýt své pozice vlivu ve Vietnamu, tak je již plně nahradí Čína. Během návštěvy sovětského premiéra Alexeje Kosygina v Hanoji v únoru 1965. Desátého února byla podepsána smlouva o zlepšení vietnamského obranného potenciálu. Na nátlak sovětského velitele vzdušných jednotek Konstantina Veršinina, který se účastnil jednání, byla do smlouvy zahrnuta potřeba poslání raket země-vzduch, stíhacích letounů a technických expertů, aby se mohli bránit americkým náletům. Kromě toho byla vyslána skupina 1 500 sovětských technických a vojenských poradců.

Komunisté potom 11. května odstartovali ofenzívu, když zničili jednotky jihovietnamské armády v provincii Phuoc Long severně od Saigonu. Jejich poměrně dobrý plán ale spoléhal na to, že jim nebudou Američané klást odpor. Americké velení se však rozhodlo energicky obklíčit jednotkami, které právě přišly ze Spojených států, rozsáhlé oblasti Centrální vysočiny, ve kterých se vyskytovalo v té době mnoho partyzánů. Hlavní úlohu v nastávajících bojích měla sehrát 1. jízdní divize. To byla nově vytvořená jednotka, která dosud neměla ve světě obdoby. Jejích 440 vrtulníků bylo schopných v průběhu jednoho výsadku přemístit až 2500 plně vyzbrojených pěšáků.