upright=1.4|náhled| Symbolická ilustrace lidské duše v díle Jana Amose Komenského Orbis pictus, 1658. upright=1.4|náhled|Michelangelo: Cháron převáží duše do podsvětí. Duše reprezentuje v řadě náboženství, mytologií a filosofií nehmotnou substanci živé bytosti.Soul."Encyclopædia Britannica. 2010. Encyclopædia Britannica 2006 CD. 13 July 2010. V náboženských a filosofických naukách pojem duše odkazuje na nehmotný princip, který je chápán jako nositel života jednotlivce a jeho identity, který přetrvával v čase. S tím je často spojen předpoklad, že duše je nezávislá na těle, a tedy i na fyzické smrti, pokud jde o její existenci, a je tedy nesmrtelná. Smrt pak bývá interpretována jako proces oddělování duše a těla. Některé tradice učí, že duše existuje již před počátkem, že obývá a vede tělo jen dočasně a používá jej jako nástroj nebo je v něm uzamčena jako ve vězení. V mnoha takových naukách tvoří nesmrtelnou duši samotná osoba; na prchavé tělo se pohlíží jako na bezvýznamné nebo jako zátěž a překážka pro duši. Četné mýty a náboženská dogmata dělají prohlášení o osudu, který čeká duši po smrti těla. V různých naukách se předpokládá, že dochází k transmigraci duší (reinkarnaci) tedy, že duše má dům v různých tělech jeden po druhém. Jsou však také filosofické systémy, kde se pojem duše považuje za projev nevědomosti o podstatě lidské existence.
Všeslovanské slovo duše souvisí s pojmy dýchání a dechu, podobně jako řecká psyché (ψυχη), hebrejský nefeš (נֶפֶשׁ) a latinská anima nebo animus. Jako slova běžné řeči nebyla jednoznačně vymezena, ale označovala původně podstatný a nápadný rozdíl mezi živým, dýchajícím člověkem a na pohled nezměněnou mrtvolou. Staré („primitivní“) kultury měly sklon přisuzovat „duši“ – to jest samovolné působení či aktivitu – všemu, s čím se lidé setkávali (například i lesu, řece nebo skále), což britský etnolog Edward Burnett Tylor později nazval animismus a pokládal za nejstarší formu náboženství.
Tradiční víry a učení
Etnická náboženství V mnoha domorodých kulturách, jejichž náboženské tradice jsou zkoumány obecnými a srovnávacími náboženskými studiemi, existuje spousta myšlenek a pojmů, které zhruba souvisejí s tím, co Evropané tradičně chápou duší (v metafyzicko-náboženském smyslu), nebo alespoň něčím v určitým způsobem k tomu srovnatelný. Z nábožensko-vědeckého hlediska „duše“ zahrnuje vše, co „se zjevuje věřícím lidem (v sobě i v ostatních) jako síla fyzického a hyperfyzikálního (parafyzického, parapsychického, psycho-duchovního a posmrtného) života“.Hans-Peter Hasenfratz: Seele I. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 733–737, hier: 734. V domorodých tradicích se obvykle předpokládá, že rozmanitost duševních a fyzických funkcí odpovídá různým původcům. To vede k předpokladu velkého množství nezávislých psychických sil a sil nebo dokonce nezávislých „duší“, které jsou aktivní v jednotlivci a přinášejí rozmanité projevy života. Pro každý z těchto případů existuje samostatný termín, ale přiřazení jednotlivých funkcí psychickým silám je často vágní. V některých případech není jasné, do jaké míry jsou v představách těchto pravomocí v popředí individuální nebo spíše nadosobní aspekty. Často není vůbec nutné rozlišovat mezi subjektivní a objektivní realitou. Stejně tak mezi nimi není žádný zásadní rozdíl hmotného a duchovního ; nic není výlučně hmotné a nic není čistě duchovní. Duše je obvykle považována za víceméně hmotnou nebo jemnou a zaostřuje pouze v souvislosti s fyzickými nositeli nebo s jejich vnímatelnými projevy.Claude Rivière: Soul: Concepts in Indigenous Religions. In: Lindsay Jones (Hrsg.): Encyclopedia of Religion, 2. Auflage, Detroit 2005, Bd. 12, S. 8531–8534, hier: 8531f.; Hans-Peter Hasenfratz: Seele I. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 733–737, hier: 734f.
Indická náboženství Náboženské a filozofické nauky indického původu jsou částečně založeny na védském náboženství, ze kterého se vyvinuly různé proudy hinduismu. Některá učení jsou však v ostrém kontrastu s autoritou védské literatury: buddhismus, sikhismus a džinismus. Společným rysem všech indických tradic je, že nerozlišují mezi lidskými dušemi a dušemi jiných forem života (zvířata, rostliny, dokonce i mikroby).
Hinduismus V hinduismu existují dva hlavní směry, jejichž učení je navzdory pokusům o harmonizaci v zásadě neslučitelné: Vedanta a Samkhya. Filozofie Vedanty je rozdělena na Advaita („nedualita“, monismus ), Dvaita („dualita“, dualismus) a Vishishtadvaita, mírně monistická doktrína, která předpokládá skutečnou rozmanitost uvnitř jednoty. Přívrženci Advaita jsou radikální monisté, kteří přijímají pouze jednu jednotnou metafyzickou realitu. Považují veškerou pluralitu nebo dualitu za pseudorealitu, která se rozplyne, když je vidět skrz. Jednotlivé duše, jakož i těla nimi oživená, tedy neexistují ontologicky jako nezávislé entity, ale jsou iluzorními složkami skutečně bezcenného a nesmyslného pseudosvěta zkazitelných jednotlivých věcí.
Buddhismus Buddhismus reprezentuje především nauka anatta. Anatta, slovo v jazyce Pali , znamená „ne-atman“, tj. „ne-já“ nebo „ne-duše“.
Buddhistická filosofie tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu – duši, s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“, a že tedy celý pojem duše je mylným důsledkem nevědomosti. To, co přežije smrt, tedy celý cyklus znovuzrozování, je jen pomíjivý svazek mentálních faktorů, za kterými není žádné jádro člověka jako nezávislé látky. Dříve nebo později se tento komplex rozpustí ve své základní části, postupně se průběžně transformuje, přičemž části se vylučují a přidávají se další. Metafyzický pojem ātman (duše) je proto prázdný, protože neodpovídá žádnému obsahu.Hans Wolfgang Schumann: Der historische Buddha, Kreuzlingen 2004, S. 162–170.
Judaismus Podle kabalistů je lidská duše složena z pěti elementů:
1. nefeš (hebrejsky נֶפֶשׁ) – tzv. vitální či vegetativní duše, v hebrejské Bibli neboli Tanachu běžně používané slovo, které je v českých Biblích nejčastěji překládáno jako „duše“, ale někdy i jako „mysl, vůle, život, životní síla, cit, někdo“ apod. Tento element duše je vlastní i rostlinám a v živém těle jak zvířat, tak lidí, sídlí v játrech a krvi. Podle Šneura Zalmana je však pouze v člověku tento element duše rozdvojen, a sice na „nefeš Elokit“, jenž lne k Bohu a touží po duchovním životě, a „nefeš ha-behamit“, jenž lne k hmotě a čistě sobeckém uspokojování tělesných tužeb. Podle toho, která část této nefeš ovládá tělo, je pak člověk považován za spravedlivého, prostředního nebo zlovolného.
2. ruach (hebrejsky רוּחַ) – tzv. senzitivní či senzuální duše, v českých Biblích je toto slovo nejčastěji překládáno jako „duch“, ale někdy též jako „dech“ či „vítr, vánek, závan“. Tento element duše je přítomen nejen v tělech žijících lidí, ale i zvířat. V případě člověka je však tento element spojován s jeho srdcem.
3. nešama (hebrejsky נְשָׁמָה) – tzv. rozumná duše či duch člověka, který je podle judaismu věčný a nezničitelný. Jedná se o element, který Bůh do člověka vdechl při jeho stvoření, aby jej odlišil od zvířat. Kabalisté za sídlo této části duše považují mozek a její jedinečnost od ostatních složek duše spojují s řečí a schopností vyjadřovat myšlenky slovy. V běžném pojetí se má za to, že jak termín „nešama“, tak výše uvedené termíny „nefeš“ a „ruach“, původně odkazovaly na spojitost s dýcháním a jsou proto mnohdy vnímána jako synonyma.
4. chaja (hebrejsky חַיָּה) – „žití, život“. I když jsou v Bibli tímto pojmem označována i zvířata, v případě kabalistického pojetí člověka odkazuje tento výraz na čtvrtou úroveň duše, která je spojena s nejvyšším stvořeným světem a umožňuje člověku, aby byl vědomou součástí Adama Kadmon.
5. jechida (hebrejsky יְחִידָה) – „jednotka, individualita“. V Bibli se výraz nenachází, ale v kabalistickém pojetí pojem vyjadřuje jedinečnost každé lidské duše, která odkazuje k Ejn Sof. „Jechida“ a předchozí „chaja“ jsou ty elementy lidské duše, které překračují hranici těla coby materiální schránky duše a nejsou tedy spojovány s konkrétní částí lidského těla.
Z výše uvedeného by však bylo chybou vyvozovat, že judaismus ohledně duše vytváří nějakou obecně platnou doktrínu. Rabínské texty ve skutečnosti nabízejí nejrůznější pohledy na charakter lidské duše a její funkci. Judaismus každopádně nevnímá materiální tělo jako „vězení duše“. Tělo spíše vnímá jako nástroj, skrze který může duše v tomto materiálním světě jednat, a tedy ho i ovlivňovat. Podle midraše byly všechny lidské duše stvořeny během šesti dnů stvoření a postupně vcházejí na tento svět skrze plození, aby splnily úkoly, kterými je Bůh pověřil. A protože byly na svět vyslány v čistém stavu, vyžaduje Bůh, aby se po smrti těla k němu navracely v tomtéž stavu. Ty, které nebudou čisté, mohou být podle různých výkladů odsouzeny k potulování na tomto světě v podobě dybuka, k dočasnému pobytu v gejhinom či v krajním případě mohou být zcela zničeny. Kabalisté připouštějí i jistý druh reinkarnace. Nedílnou součástí judaismu je též víra ve vzkříšení mrtvých.
Křesťanství V Novém zákoně se vyskytuje řecký výraz ψυ (psyché), který je ve starších překladech Bible překládán jako duše. Dokonce i v Septuagintě, řecké překlady židovskými učenci, byl hebrejský výraz נפש (nefesh) s překládán jako psyche.
Ve většině pasáží evangelií, kde se mluví o psychice, je „život“ ve smyslu nefesch konkrétně označuje kvalitu konkrétního jedince – člověka nebo zvířete – být naživu. Toto je založeno na tradiční myšlence „životního orgánu“ spojeného s dechem a lokalizovaného v krku.Gerhard Dautzenberg: Seele. IV. Neues Testament. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 744–748, hier: 744–746. V tomto smyslu se říká, že psyche jako život člověka je ohrožena, například nedostatkem potravy nebo ztracen. Psyche je sídlem a výchozím bodem myšlení, cítění a chtění.Gerhard Dautzenberg: Seele. IV. Neues Testament. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 744–748, hier: 747. Vgl. zu diesem Verständnis der psyche Eduard Schweizer: ψυχή. D. Neues Testament. In: Gerhard Friedrich (Hrsg.): Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, Bd. 9, Stuttgart 1973, S. 635–657. Tento komplexní pohled na člověka odpovídá myšlence fyzického vzkříšení a jednotu tělesné-duše v stoupla v níže, který byl již v raném křesťanství.
Filosofie Aristotelova filosofie přisuzuje duši všemu živému jako jeho „formu“ (eidos) Rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk). Jen rozumná duše se však podílí na nesmrtelném logu.Aristotelés, O duši 403a, 414a a násl. Ani na otázku, zda je duše nehmotná nebo je tvořena jemnou, vzdušnou látkou, není v řecké filosofii jednoznačná odpověď.
Ve středověké filosofii, která se snažila o jednoznačné a určité vyjadřování, se nakonec – přes odpor například Tomáše Akvinského – prosadila představa duše jako oddělitelné substance, kterou pak formuloval René Descartes: všechno, co jest, je buďto „věc myslící“ (res cogitans), kam patří také (bezrozměrná) duše, anebo „věc rozlehlá“ (res extensa), kterou pozdější myslitelé spojili s představou hmoty a hmotnosti. Tím také vznikl vážný problém dualismu, totiž jak může nehmotná duše působit na hmotné tělo (psychofyzický problém). Descartovo řešení (místem vzájemného působení je hypofýza, resp. mozek) bylo zřejmě neudržitelné, připravilo však moderní představu netečné a mrtvé hmoty, do níž Descartes zařadil i živočichy a jíž se podle něho zabývá mechanika.
Když se s pokrokem lékařských věd ukázalo, že i duševní činnosti podstatně závisejí na stavu mozku, bylo tím descartovské rozdělení zpochybněno a filosofové jako David Hume představu duše jakožto samostatné substance odmítli. Podle I. Kanta sice otázku duše nelze empiricky rozhodnout, protože však na pojmu duše závisí představa lidské svobody a odpovědnosti, je třeba ji přijmout jako postulát praktického rozumu.I. Kant, Kritika čistého rozumu, B 403 nn. a jinde. Podobné stanovisko zastával například T. G. Masaryk.