Byzantsko-arabské války byly sérií vojenských konfliktů mezi arabským chalífátem a Byzantskou říší v období 7.–12. století. Počáteční střety se odehrály během prvních arabských tažení pod vedením volených chalífů a Umajjovců a pokračovaly v podobě trvalých pohraničních střetů a nájezdů v podstatě až do počátku křížových výprav. V důsledku toho Byzantinci, sami se považující za Římany (Byzantská říše měla státoprávní kontinuitu s východní částí Římské říše; v muslimských kronikách označovaná jako „Rûm“) utrpěli značné územní ztráty.
náhled|vlevo|upright=1.0|Územní expanze arabského chalífátu: Počáteční konflikt se odehrával v letech 634–717 a skončil druhým arabským obléháním Konstantinopole, které zastavilo mohutný arabský postup do Anatolie. Konflikty pokračovaly v období od 9. století až do roku 1169. Arabská invaze Abbásovců v jižní Itálii nebyla úspěšná, nicméně na Sicílii se Arabové udrželi a zřídili zde Sicilský emirát. Nicméně císařové Makedonské dynastie se vzmohli na ofenzivu proti arabské moci na východě a vojenskou silou znovudobyli rozsáhlé oblasti Sýrie a nakonec smlouvou k říši připojili i Jeruzalém. Emirát s centrem v Aleppu a jeho sousedé se staly vazaly Byzantské říše na východní hranici, kde největší hrozbu představoval stát šíitských Fátimovců a to až do vzestupu seldžuckých Turků, kteří vtrhli na Blízký východ v 11. století, získali zde moc a vytlačili Abbásovce z jejich pozic v Anatolii. Po porážce byzantských armád v bitvě u Mantzikertu roku 1071 pozdější císař Alexios I. požádal o pomocné sbory papeže Urbana II., který tak roku 1095 na Clermontském koncilu vyhlásil první křížovou výpravu.
Historické pozadí
Byzantsko-perské války Protahující a přiostřující se válka v 6. a 7. století zanechala jak Byzantskou říši, tak sásánovskou Persii, vyčerpané a zranitelné tváří v tvář nové hrozbě v podobě arabské expanze. Poslední tři byzantsko-perské války zvítězili Byzantinci: císař Herakleios dobyl nazpět všechna byzantská území zabraná Peršany a v roce 629 navrátil Pravý kříž zpět do Jeruzaléma. Nicméně ani jedna říše nedostala šanci se vzchopit, když se ocitly pod náporem nově islámem sjednocených Arabů, kteří, podle britského historika Jamese Howarda-Johnstona, „mohli být přirovnání k lidskému tsunami“. George Liska dodává: „zbytečně protahovaný byzantsko-perský konflikt islámu otevřel cestu“.
vlevo|náhled|Cherub a Herakleios přijímají pokořeného Chosraua II., plaketa z let 1160-1170, Louvre
Předmuslimští Arabové a prorok Mohamed Arabští nomádi, jejichž vlastí byl Arabský poloostrov, představovali pro okolní civilizované státy hrozbu již dlouhou dobu před islámem. Nájezdy a přepady civilizovaných zemí i konkurenčních nomádských kmenů se stalo nedílnou součástí života arabských nomádů. V 5. a 6. století začaly upadat zemědělské arabské státy jižní Arábie a jihoarabské obyvatelstvo se uchýlilo ke kočovnému způsobu života ve středu poloostrova. Přelidnění mělo za následek zintenzivnění arabských nájezdů na perská a byzantská území, na což tyto velmoci reagovaly vybudováním systému nárazníkových arabských křesťanských vazalských států na pomezí Arábie; říše Ghassánovců v Sýrii a Lachmovců v Mezopotámii.
Arabové netvořili jednotný národ, ale existovaly jednotlivé kočující kmeny, v oázách vznikaly osady, mající povahu městských států.Tauer, str. 14. Původní náboženství Arabů byl primitivní animismus a jednotlivá božstva, jež každý kmen měl svá vlastní, ale na severu Arábie mělo pevnou pozici křesťanství, na pobřeží Rudého moře poté judaismus a na jihu existovaly vyspělejší formy pohanství.
Jednotu v podobě náboženství dal Arabům až koncem dvacátých let 7. století prorok Mohamed, který roku 630 získal pod svou kontrolu Mekku a posléze sjednotil pod svou vládu divoké kočovné kmeny, což se žádné mocné říši nikdy předtím nepodařilo.
Počátky konfliktu Válka začala jako konflikt muslimů s arabskými vazaly Byzantské a Sásánovské říše, křesťanskými státy Ghassánovců a Lachmovců s centrem v al-Híře. Tyto konflikty brzy přerostly v regulérní válku s oběma říšemi, která vyústila v dobytí celé Levanty a Persie muslimskými generály Chálidem ibn al-Valídem a Amrem ibn al-Ásem.
První arabsko-byzantské střety se udály pod Mohamedovým vedením. Jen několik měsíců po dohodě císaře Herakleia a perského generála Šárbaráze o stažení perských jednotek z obsazených byzantských území (629) se soudobé byzantské prameny se zmiňují o bitvě u Mu'ty, nedaleko Mrtvého moře. Byzantinci zde arabské nájezdníky, vedené Mohamedovým nevlastním synem Zajdem bin Hárithem, rozdrtili a Zajda v bitvě zabili.Tauer, str. 27. V létě roku 631 stanul Mohamed osobně v čele odvetné výpravy za bitvu u Mu'ty a smrti svého nevlastního syna proti Byzantincům.Tauer, str. 28. Nicméně pro velmi horké počasí, podle arabských zpráv až třicetitisícová Mohamedova armáda, dospěla do Tabúku na severozápadě dnešní Saúdské Arábie, kde si Mohamed od zdejších křesťanských a židovských Arabů nechal složit hold a tažení ukončil. Ačkoliv tato výprava nevedla ke k přímě vojenské konfrontaci, z historického hlediska lze tuto výpravu považovat za první arabskou výpravu proti Byzantské říši. Po Mohamedové smrti roku 632 byl vůdcem muslimské obce a Mohamedova politického dědictví zvolen Mohamedův tchán a jeden z jeho nejbližších společníků Abú Bakr, jenž se tak stal prvním voleným chalífou a poté, co potlačil i odpor vzbouřených kmenů proti novému vládci a upevnil tak muslimskou státu napříč poloostrovem, i suverénním vládcem celé Arábie.
Arabské dobytí Sýrie: 634–638 „Obyvatelé Himsu odpověděli [muslimům]: „Daleko raději bychom řád a spravedlnost než útisk a tyranii, ve kterém se nacházíme nyní. Herakleiova armáda vskutku přijde, s 'amil'ovou pomocí ji ale odrazíme.“ Židé povstali a pronesli: „Přísahali jsme na Tóru, že žádný Herakleiův místodržící nevstoupí do Himsu, dokud my sami nebudeme zcela vyčerpáni a poraženi!“ […] Obyvatelstvo ostatních měst – křesťané i židé – kteří se vzdali muslimům, činili to samé […] Když byly s Alláhovou pomocí „nevěřící“ poraženi a muslimové zvítězili, otevřeli brány svých měst, vycházeli ven se zpěváky a hudebníky, kteří začali hrát a platit charadž.“ —al-Baladúrí; Podle muslimských historiků z 9. století, syrské a egyptské obyvatelstvo považovalo byzantskou vládu za tyranskou a dalo přednost vládě muslimů. V Levantě se muslimská vojska utkala s byzantskou armádou, kterou tvořily jak císařské jednotky, tak oddíly postavené z místních obyvatel. Monofyzitští křesťané a Židé v celé Sýrii vítali arabské dobyvatele jako osvoboditele od nenáviděné byzantské nadvlády. Arabské kmeny také měly významné obchodní, kulturní i rodinné vazby na obyvatelstvo úrodného půlměsíce. Východořímský (byzantský) císař Herakleios byl v té době těžce nemocný a nebyl roku 634 schopen se osobně postavit do čela svých vojsk a vzdorovat muslimskému vpádu v Sýrii a Palestině. Ofenzivy proti arabskému vpádu se ujal císařův bratr Theodoros, který byl bitvě poblíž Adžnádajnu v létě 634 poražen.Nicolle, str. 47-49. Poté, co Arabové zvítězili také v bitvě z Fálu, arabské jednotky vedené Chálidem ibn Valídem ještě téhož roku dobyly Damašek.Kaegi, str. 112. Jako odpověď Byzantinci shromáždili největší síly, které se jim podařilo dát dohromady a pod velením nejlepších byzantských generálů, včetně Theodora Trithyria či Arména Vahana, aby se pokusili Araby vytlačit z jejich nově nabytých pozic. V roce 636 se odehrála bitva u Jarmúku. Arabové měli dokonale zmapovaný terén, přiměli Byzantince podniknout několik nákladných protiútoků a poté je vlákali do úzkého údolí mezi vysokými skalami do léčky, kde je posléze na hlavu porazili.Nicolle, str. 45. Když císař Herakleios cestoval zpět z Antiochie do Konstantinopole, pronesl:
Ztrátu Sýrie byzantský kronikář Jan Zonaras popisuje slovy:
Roku 637 Arabové dobyli a obsadili také Jeruzalém, který chalífovi Umarovi vydal ortodoxní jeruzalémský patriarcha Sofronios. V létě 637 Arabové dobyli Gazu a v téže době byzantští vládcové v Egyptě s Araby za velké výkupné vyjednali mír, který trval tři roky. V době trvání příměří v Egyptě se Arabové zaměřili na byzantské pozice v severní Sýrii a útokem na Caesareu Maritimu a dobytím Askalonu konečně završili dobývání Palestiny. V prosinci 639 muslimové vytáhli z Palestiny na Egypt, kam vpadli počátkem roku 640.
Arabské dobytí severní Afriky: 639–717
Dobytí Egypta a Kyrenaiky náhled|vlevo|Bitevní pole u Jarmúku v současnosti Antiochie a severní Sýrie dočasně zůstala pod byzantskou správou, ale v době Herakleiovy smrti, v letech 647–648, padla celá Sýrie a Egypt do muslimských rukou. Naprostá většina měst nekladla Arabům žádný odpor a překvapivě dokonce i velkoměsto jako Antiochie se bránilo jen velmi slabě.
Společně s vojskem čítajícím asi 3500–4000 vojáků překročil na přelomu let 639 a 640 Ámr ibn al-Ás Sinaj a vstoupil jako první muslimský vojevůdce do Egypta. Postupně se spojil s dalšími posilami, asi s armádou o síle 12 000 mužů vedenou al-Zubairem. Muslimové nejprve dobyli Babylón a poté vzali útokem Alexandrii. Byzantinci byli překvapeni tak rychlým arabským postupem i ztrátou tak rozsáhlých území a roku 642 přistoupili na kapitulaci Alexandrie. Pád Alexandrie ukončil byzantskou vládu v Egyptě a otevřel muslimům cestu k dalším vojenským akcím v severní Africe. V letech 643–644 Ámr ibn al-Ás dobyl oblast Kyrenaiky na východě dnešní Libye.Butler, str. 427-428. V té se době Arabové zmocnili také Kypru. Po smrti Umara I. se novým arabským chalífou stal Uthmán ibn Affán.Davies, str. 252.
Přes mnohé porážky na souši si Byzantinci udržovali nad Araby námořní převahu a byzantské námořnictvo tak roku 645 bylo schopno Alexandrii dobýt zpět. Ale již následujícího roku po bitvě u Nikiú město znovu obsadili Arabové.Butler, str. 465-483. Místní křesťanští Koptové Araby vítali jako osvoboditele stejně jako monofyzité v Jeruzalémě. Ztráta bohatých provincií na Blízkém východě Byzanc připravila o cenné zdroje pšenice, což zapříčinilo nedostatek chleba v celé říši a ovlivnilo dodávky potravin pro byzantská vojska na celá další desetiletí.
Dobytí zbylých byzantských teritorií v severní Africe Roku 647 arabská armáda vedená Adballáhem ibn al-Sa’adem vtrhla do byzantského Afrického exarchátu. Arabové dobyli oblast Tripolska a následně se přesunuli do Sufetuly ležící asi 150 kilometrů jižně od Kartága. Bývalý zdejší byzantský místodržící, patrikios Gregorios, byl zabit. Poté, co Gregoriův nástupce Gennadios přislíbil vyplatit Arabům 300 000 solidů, stáhly se Abdalláhovy pěší jednotky zpět do Egypta.
Poté následovala první občanská válka uvnitř arabského impéria, kdy se k moci dostal první člen rodu Umajjovců Mu'ávija I. Za Umajjovců byly Araby dobyty poslední byzantské výspy v severní Africe. Krátce poté, co Arabové získali své vlastní námořnictvo, byly schopni dostat se přes rozsáhlé oblasti Maghrebu a pod velení berberského generála Taríka ibn Zijáda přes Gibraltarskou úžinu podniknout invazi do Vizigótské říše v Hispánii. Arabové si nezbytnost námořní síly dobře uvědomovali a s nové vybudovaným loďstvem již roku 655 rozdrtili byzantské námořnictvo pod osobním velením císaře Konstanta II. u Lýkijského pobřeží a muslimové následně obsadili Rhodos.
náhled|Byzantská freska znázorňující dromón. Byzanc byla v 7. století ve Středomoří dominantní námořní velmocí
Mu'ávija začal upevňovat arabskou moc od Aralského jezera na východě až po západní hranice Egypta. Sídelní město pro egyptského místodržícího nechal vybudovat v al-Fustatu. Roku 652 začali muslimové pod jeho vedením pořádat nájezdy na Sicílii a roku 663 také do Anatolie. Později se v letech 665–689 uskutečnila další muslimská kampaň v severní Africe kvůli ochraně Egypta, který byl „z boku pod útokem z byzantské Kyrény“. 40 000-ové arabské vojsko obsadilo Barcu a porazilo 30 000-ovou byzantskou armádu.