André Kertész (výslovnost [kertés]), narozený Kertész Andor (2. července 1894 Budapešť – 28. září 1985 New York), byl fotograf židovsko-maďarského původu, který působil ve Francii a později také ve Spojených státech amerických. Byl inovátorem fotografické kompozice a průkopníkem fotoeseje. Tvořil také reportáže a sociálně laděné snímky a působil i jako válečný fotograf. Už na počátku své dlouhé kariéry používal neortodoxní úhly záběru a nedělal kompromisy ve fotografickém stylu, což tehdy zabránilo tomu, aby prorazil. Ani na sklonku života necítil celosvětové uznání, které by si podle sebe zasloužil. Dnes je uznáván jako jeden z průkopníků fotožurnalismu, ba fotografického umění jako celku.
Kertész se měl stát obchodníkem s cennými papíry a ve fotografii byl samouk. Většinu svého raného díla uveřejňoval v časopisech, v čemž pokračoval až do šedesátých let 20. století. Krátce bojoval v první světové válce, již zároveň fotografoval, a byl na bojišti vážně zraněn. Roku 1925 se proti vůli své rodiny odstěhoval do Paříže, v jejímž tavicím kotli stylů zahraničních tvůrců i domácích dadaistů se umělecky obohatil a dosáhl komerčního úspěchu i uznání kritiků. Bezprostřední hrozba druhé světové války jej donutila opět emigrovat, tentokrát do Spojených států. V USA si svůj věhlas musel vybudovat znovu a pracoval na zakázky. Měl roztržky s několika redaktory, o kterých si myslel, že nechtějí uznat jeho práci. Ve čtyřicátých letech 20. století začal organizovat vlastní výstavy a získával mezinárodní renomé.
S fotografickým přístrojem rád experimentoval, významným prvkem jeho tvorby bylo používání moderních výrazových prostředků jako například nadhled, podhled, natočení kamery nebo detail. Některé soubory vytvářel ve výtvarném pojetí, jiné spojoval s různými poetickými souvislostmi. Jeho životní dráha se dělí na čtyři časová období: maďarské, francouzské, americké a na sklonku jeho života období mezinárodní.
Život
Mládí Andor Kertész se narodil v Budapešti do středostavovské židovské rodiny; později roku 1925, když odjel do Paříže, si změnil křestní jméno na André. Jeho otec Lipót Kertész obchodoval s knihami, jeho matka se jmenovala Ernesztin Hoffmannová. Andor, přáteli přezdívaný „Bandi“, byl prostřední ze tří synů. Když Lipót Kertész v roce 1908 zemřel na tuberkulózu, zůstala ovdovělá Ernesztina bez zdroje příjmů na péči o syny Andora, Imre a Jenőa. Naštěstí Ernesztinin bratr Lipót Hoffmann se o zabezpečení rodiny postaral a dětem nahradil otce. Rodina se brzy přestěhovala do Hoffmannovy venkovské usedlosti ve Szigetbecse, kde Andor Kertész zažil poklidné životní tempo a venkovský způsob života, což později mohlo ovlivnit jeho profesní dráhu. náhled|André Kertész: Cirkus, Budapešť, 19. května 1920 Lipót Hoffmann hradil Andorovo studium na obchodní akademii až do absolutoria roku 1912 a krátce nato mu opatřil místo na burze. Avšak na rozdíl od svého bratra Imreho, který na burze v Budapešti pracoval až do smrti v roce 1957, neměl Andor o obchodování s cennými papíry zájem. Místo toho ho přitahovaly ilustrované časopisy, rybolov a koupání v Dunaji, tekoucím poblíž strýcova domu. Kertészova první setkání s časopiseckou fotografií ho přiměla, aby začal snít o dráze fotografa. Vliv na něj měly také obrazy Lajose Tihanyiho a Zilzera Gyuly a také poezie.
Maďarské období náhled|vlevo|C. P. Goerz Taro-Tenax 9x12 Přes protesty rodiny, která chtěla, aby pokračoval ve své obchodní kariéře, si Kertész koupil svůj první fotoaparát v roce 1912, jakmile nastřádal dost peněz. Byla to německá skříňová kamera ICA. Ve volném čase začal fotografovat místní rolníky, cikány a krajinu maďarských plání. Jeho nejstarší dochovanou fotografií je pravděpodobně „Spící chlapec“, vytvořený v Budapešti roku 1912. Kertészovy fotografie byly poprvé zveřejněny až roku 1917, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě; otiskl je časopis Érdekes Újság. Kertész byl samouk, ale jeho svérázný vyzrálý styl je patrný již na raných fotografiích, například na snímku „Evžen“ z roku 1914.
Ve stáří dvaceti let, v roce 1914, byl Kertész poslán na frontu, kde dokumentoval život v zákopech lehkým sklopným měchovým fotoaparátem Goerz Tenax, vhodným pro náročné bojové podmínky. Většina z těchto fotografií však byla zničena během Maďarské revoluce v roce 1919. Kertész byl v roce 1915 raněn ruskou kulkou jen několik centimetrů pod srdcem a jeho pravá ruka dočasně ochrnula. Byl převezen do vojenské nemocnice v Budapešti a později do Ostřihomi, kde i nadále fotografoval. Pořídil zde mimo jiné autoportrét do soutěže časopisu Borsszem Jankó. Jeho patrně nejslavnější snímek z tohoto období je „Podvodní plavec“, Ostřihom 1917, jediná dochovaná fotografie ze série zobrazující plavce, jehož obraz je deformován vodou. Tato fotografie u Kertésze zažehla zájem o deformace obrazové, což vedlo ke vzniku série fotografií „Deformace“ počátkem třicátých let.
Kertész se již na frontu nedostal a přestože svůj volný čas i nadále věnoval fotografování, vrátil se po skončení války v roce 1918 zdráhavě na burzu. Tam se seznámil s kolegyní a budoucí manželkou Erzsebet Salomonovou (která později změnila jméno na Elizabeth Saly) a začal se ucházet o její ruku. Během tohoto období i po zbytek života stála Elizabeth Kertészovi modelem. V té době pořídil také celou řadu portrétních fotografií svého bratra Jenőa. Pro nespokojenost s prací na burze Kertész své místo opustil a počátkem 20. let se věnoval zemědělství a včelaření. Tuto epizodu však brzy ukončila revoluce a krátkodobý nástup komunismu. Kertész se vrátil na burzu a nakonec se rozhodl úplně opustit Maďarsko, jednak aby unikl svému dosavadnímu způsobu života a také aby se seznámil s pařížským stylem umělecké fotografie. Matka jej však přesvědčila, aby od svého záměru emigrovat ustoupil, a tak Kertész ještě několik let setrval ve vlasti a fotografii se věnoval jen ve volném čase.
V roce 1923 mu chtělo udělit Maďarské sdružení amatérských fotografů stříbrnou medaili za jednu z jeho fotografii. Mělo však podmínku, že ji uveřejní brom-olejovým tiskem, což je ušlechtilý tisk s měkkým podáním odstínů, velmi populární v první polovině dvacátého století. Kertész však tuto podmínku nepřijal a medaili odmítl. Jednu z prvních finančních odměn dostal, když jeho fotografii použil maďarský zpravodajský časopis Érdekes Újság na obálce vydání z 26. června 1925. Časopis již předtím zveřejnil jinou jeho fotografii ve 25. března 1917, ale tentokrát to bylo poprvé, co byla Kertészova fotografie umístěna na obálce. V té době se již pevně rozhodl odjet fotografovat do Paříže.
Francouzské období náhled|Avantgardní portrét Tristana Tzary od Lajose Tihanyiho (1927), který Kertésze v jeho tvorbě ovlivnil
Kertész emigroval proti přání své matky do Paříže v září 1925. Opustil nejen ji, ale také své dva bratry, Elizabethu i svého strýce Lipóta Hoffmanna, který krátce poté zemřel. Také Jenő opustil Maďarsko a odjel do Argentiny, ale Elizabeth zůstala až do té doby, než se její budoucí manžel v Paříži etabluje aby mohli žít spolu. Kertész se stal jedním z mnoha maďarských umělců, kteří opustili Rakousko-Uhersko, jako například další fotografové François Kollar, Robert Capa, Emeric Fehér nebo Brassaï. Nebyl sám, kdo emigroval do Paříže: Man Ray, Germaine Krull (německá fotografka, která se rovněž podílela na výstavách spolu s Kertészem) a Lucien Aigner – ti všichni emigrovali ve stejném období. V Paříži se Kertész setkal s kritickým a komerčním úspěchem. Publikoval své práce v celé řadě časopisů, pro které pracoval na objednávku po celé Evropě – Německu, Francii, Itálii a Velké Británii. Kertész byl prvním fotografem, který měl v Paříži samostatnou výstavu, když Jan Slivinsky v roce 1927 vystavil 30 jeho fotografií v galerii Sacre du Printemps. Během dalších let Kertész uspořádal mnoho výstav samostatných i skupinových. Na jedné výstavě v Julien Levy Gallery v New Yorku v roce 1932 byla cena Kertészových autorských tisků stanovena na 20 amerických dolarů, což během tehdejší Velké hospodářské krize bylo poměrně hodně peněz.
Kertész si brzy po příjezdu do Paříže změnil své jméno na André, a to používal již po celý zbytek života. Během pobytu v Paříži kontaktoval a navštěvoval různé další maďarské fotografy a umělce a účastnil se společných výstav. V té době přilákal zejména ve Francii celou řadu umělců včetně fotografů dadaismus a Kertész se rychle seznámil s členy dadaistického hnutí. Navštěvoval také mnoho sochařů a obdivoval kubismus. Vytvořil tehdy řadu fotografických portrétů umělců, modelem mu stáli například malíři Piet Mondrian a Marc Chagall, spisovatelka Colette, filmař Sergej Ejzenštejn, básník Tristan Tzara a další. Mondrianovy geometrické kompozice v duchu hnutí De Stijl měly velký vliv na kompozici Kertészových pozdějších snímků. V roce 1928 Kertész přešel od deskové kamery na Leicu, která byla mnohem pohotovější. Období konce dvacátých let bylo patrně jedno z nejproduktivnějších. Kertész fotografoval každý den, řada z jeho děl byla publikována v časopisech, a pečlivě rozděloval svůj čas mezi práci na zakázku a uměleckou tvorbu. V roce 1930 byl Kertész oceněn stříbrnou medailí za služby fotografii na Koloniální výstavě v Paříži.
Kertész publikoval na obálkách francouzských časopisů jako byly Vu a Art et Médecine i zahraničních Magyar Fotográfia, Berliner Illustrirte Zeitung, Nationale de Fiorenza, Sourire, Uhu, The Times a Münchener Illustrierte Zeitung. Nejvýznamnější byla jeho spolupráce s redaktorem a vydavatelem časopisu Vu Lucienem Vogelem, který jeho snímky publikoval bez vysvětlujících textů a objednával u něj fotografie na různá témata. Kertész rád cestoval s fotoaparátem po Paříži a jejím okolí a fotografoval na zadaný námět. V roce 1933 dostal Kertész objednávku na jednu ze svých nejslavnějších fotografických sérií – „Deformace“: soubor asi 200 fotografií aktů dvou modelek (byly jimi Najinskay Verackhatz a Nadia Kasine) odrážejících se v zakřivených zrcadlech podobných těm v zrcadlovém bludišti na Petříně. V některých případech byly obrazy tak zkreslené, že bylo možné rozpoznat pouze končetiny nebo rysy obličeje. Několik fotografií z této řady se objevilo 2. března 1933 ve vydání takzvaného „dívčího časopisu“ Le Sourire a později 15. září 1933 ve vydání Arts et métiers graphiques. Tato kniha byla vydaná poprvé až v roce 1976 – Distortions,v New Yorku.
Po své první knize fotografií Enfants vydané v roce 1933, kterou věnoval Elizabetě a také své matce, jež v tomtéž roce zemřela, následovala celá řada dalších knižních publikací. Jeho další kniha Paříž byla vydána v roce 1934 a věnoval ji svým bratrům Imrovi a Jenőovi. Kniha Nos Amies les bêtes („Naši kamarádi zvířata“) byla vydána v roce 1936 a Les Cathédrales du vin („Katedrály vína“) v roce 1937.
Aniž by o tom jeho rodina a také většina přátel věděli, oženil se Kertész na konci dvacátých let s francouzskou portrétní fotografkou Roszou Klein (užívající své umělecké jméno Rogi André). Manželství mělo krátké trvání a Kertész o něm až do své smrti nemluvil, aby to Elizabetě nezpůsobovalo bolest. V roce 1930 se odhodlal odjet do Maďarska navštívit svou rodinu. Po roce jej Elizabeth následovala zpět do Paříže i přes nevoli své rodiny. Od té doby se již Elizabeth a André od sebe neodloučili. I přesto, že Kertészova matka téhož roku umřela, byli spolu oddáni 17. června 1933.
V době, kdy se Kertész oženil, získávala v Německu moc Národně socialistická německá dělnická strana. To mnohé ilustrované časopisy vedlo k orientaci na politická témata, zatímco Kertészovy nepolitické práce přestaly být žádány. Od té chvíle Kertész dostával stále méně práce a s Elizabetiným souhlasem se rozhodl odstěhovat do New Yorku se záměrem pracovat pro agenturu Keystone, kterou vlastnil Ernie Prince. V roce 1936, pod hrozbou války a nedostatku práce, se Kertészovi nalodili na loď SS Washington a odpluli do Manhattanu.
Americké období náhled|André Kertész: Melancholický tulipán, 1939, bromostříbrná fotografie, Honolulu Museum of Art