John Davies Cale, OBE (* 9. března 1942 Garnant) je velšský hudebník – multiinstrumentalista, zpěvák, hudební producent, skladatel a občasný herec, známý především jako zakládající člen americké experimentální rockové skupiny The Velvet Underground. Ve skupině hrál pouhé tři roky a následně se začal věnovat práci producenta, hraní na albech jiných hudebníků, vydávání vlastních alb a vlastnímu koncertování. Prvním ze sólových alb bylo z roku 1970, které do roku 2024 následovalo sedmnáct dalších plus čtyři jako spoluinterpret. V roce 1990 vydal album , jež nahrál se svým někdejším spoluhráčem z Velvet Underground, kytaristou Lou Reedem jako poctu zesnulému popartovému umělci Andymu Warholovi. Roku 1993 byla skupina Velvet Underground obnovena ve své klasické sestavě, ale po odehrání evropského turné opět ukončila svou činnost. V devadesátých letech se Cale věnoval převážně produkování alb jiným interpretům a během celé dekády vydal pouhé jedno sólové album. V první dekádě jednadvacátého století vydal dvě studiová alba na velké značce (tzv. major labelu) EMI Records, od které ale později odešel k nezávislému vydavatelství.
Před nástupem k Velvet Underground hrál s různými newyorskými avantgardními hudebníky, jež vedl La Monte Young. V této době začal hrát na elektrifikovanou violu, na které táhlými tahy smyčcem vytvářel tzv. drony. Tento svůj um využíval i během následující kariéry. Rovněž je autorem hudby k přibližně třem desítkám filmů, dvěma baletům a jedné opeře. Ve svých písňových textech často zmiňuje jména jiných osobností a míst. Během své kariéry spolupracoval – jako producent či jako hudebník – s dlouhou řadou hudebníků, mezi něž patří například skupiny The Stooges, Squeeze, Happy Mondays, Manic Street Preachers či Siouxsie and the Banshees a hudebníci Patti Smith, Kevin Ayers, Nick Drake, Alan Stivell nebo Danger Mouse. Od šedesátých let 20. století bral drogy a postupně se na nich stával závislým, což se nejvíce projevilo po onemocnění jeho manželky počátkem sedmdesátých let. Závislosti na drogách a alkoholu se kompletně zbavil až po narození dcery v polovině osmdesátých let.
Dětství a počátky kariéry
Dětství a studium Narodil se 9. března 1942 v malé hornické vesničce Garnant na jihu Walesu. Jeho matkou byla učitelka Margaret Daviesová a otcem horník William Arthur George Cale. Jelikož otec pocházel z místa velšsko-anglické hranice, i když z velšské strany, kde se ale také mluvilo výhradně anglicky, mluvil doma anglicky. Sám John Cale se anglicky začal učit až v sedmi letech. V dětství trpěl astmatickými a bronchitiálními problémy a jako lék proti tomu byl používán sirup obsahující opium, které vyvolávalo halucinace. Prvním nástrojem, na který se začal učit hrát, byl v sedmi letech klavír.Jovanovic, s. 27. Svou první skladbu složil v dobách studií na gymnáziu v blízkém Ammanfordu.Jovanovic, s. 28. Ve svých dvanácti letech začal hrát v místním kostele na varhany, kde jej místní dvorní varhaník sexuálně zneužíval. Od svých třinácti let hrál na violu ve velšském mládežnickém orchestru, se kterým koncertoval mimo Wales samotný i v Nizozemsku. Roku 1959 spolu se svým spolužákem Denzilem Jonesem působil v jazzové skupině.Mitchell, s. 23. Přes veškerý talent v hraní na violu a klavír si v dětství přál být dirigentem. náhled|Caleův rodný dům|alt=Pohled na dům. V roce 1960 získal stipendium na vysoké škole Goldsmiths College na Londýnské univerzitě.Unterberger, s. 17. Hlavním oborem mu zde byla muzikologie, v této oblasti mu byl lektorem Paul Steinitz.Cale & Bockris, s. 36. Dále se zde pod dozorem Gwynne Edwardse zdokonaloval ve hře na violu a Humphrey Searle jej vyučoval skládání. Zde se také seznámil s Corneliem Cardewem, který ho uvedl do světa avantgardní hudby a Cale se začal více zajímat o avantgardu než klasiku. Ve druhém ročníku studií byl Cale jmenován vedoucím hráčem violové sekce univerzitního orchestru,Unterberger, s. 18. kde působil až do třetího ročníku, kdy jej nový profesor této funkce zbavil.Mitchell, s. 29.Unterberger, s. 20. Na vánočním koncertě v prosinci 1961 hrál mimo univerzitní orchestr i v orchestru Daniela Jonese. Když mu Cardew představil umělecké hnutí Fluxus, Cale neváhal a v létě 1962 pro něj napsal skladbu „“.Unterberger, s. 19. V následujícím roce pak Robin Page organizoval představení další Caleovy skladby pro Fluxus „“, při které křičí na květinu do té doby, než nezemře.Mitchell, s. 31.
V době třetího ročníku studií na Goldsmiths začal přemýšlet o svém dalším životě. Začal si dopisovat s americkými experimentálními skladateli Johnem Cagem a Aaronem Coplandem. V květnu 1963 absolvoval pohovor s Coplandem, který mu nabídl osmitýdenní pobyt v berkshireském hudebním centru v Massachusetts.Unterberger, s. 22. V červenci pak úspěšně dokončil studium na Goldsmiths, kdy zahrál „Sonátu pro violu“ německo-amerického skladatele Paula Hindemitha.Unterberger, s. 23. Ve stejné době rovněž hrál na klavír v britské premiéře skladby „“ amerického skladatele La Monte Younga. Při předvedení tohoto díla Cale několik minut mlátil lokty do kláves piana a několik diváků se rozhodlo odtáhnout klavír pryč od Calea. Dalším dílem, na kterém se v té době podílel, byla opět britská premiéra, tentokrát Cageovy skladby „Koncert pro klavír a orchestr s árií“. Cale ji dirigoval, na klavír hrál Michael Garrett a vokály zpívala Enid Hartle. Garrett rovněž odehrál na klavír premiéru Caleovy skladby „“. Přestože býval označován jako nejnenáviděnější absolvent v historii školy Goldsmiths, bylo mu v roce 1997 propůjčeno její čestné členství.Mitchell, s. 200.
Americká půda Dne 7. července 1963 Cale odlétl z londýnského letiště Heathrow do New Yorku. Tam si jej vzal na starost Copland, se kterým odlétl do Tanglewoodu. Zde dva měsíce studoval u řeckého skladatele Iannise Xenakise. Cale se zde věnoval i skládání vlastních skladeb; například vymyslel, že postaví veškeré školní klavíry do jedné místnosti a bude se na ně najednou hrát. Tato myšlenka však byla vzhledem k počtu školních klavírů zamítnuta tím, že není možno všechny nástroje dát do jedné místnosti.Mitchell, s. 33. Dalším zkrachovalým nápadem bylo, že postaví každý klavír na jednu loď plující po místním jezeře; ani tento návrh u profesorů neprošel. Třetí nápad již bylo možné realizovat; při představení vytáhl sekyru a začal s ní mlátit do desky stolu.Jovanovic, s. 30. Když v září 1963 ukončil studium v Tanglewoodu, rozhodl se odstěhovat do New Yorku.Mitchell, s. 34. Zde za pomoci Johna Cage získal práci v knihkupectví. Cage Calea rovněž seznámil s La Monte Youngem, jehož skladby Cale hrál již v Británii. Youngovi se Cale zalíbil a pozval jej, aby zkusil hrát s jeho kapelou na violu.Unterberger, s. 24. Vedle Younga samotného tou dobou v jeho ansámblu působila ještě jeho manželka Marian Zazeelaová (zpěv) a Tony Conrad (housle).
Cale se na následující rok a půl stal členem této skupiny, ke které různě přicházeli a odcházeli i další hudebníci; skupina samotná většinou hrála pod Youngovým jménem, ale později si začala říkat . V září 1963 byl Cale jedním z klavíristů, kteří se podíleli na Cagem pořádaném prvním kompletním představení díla „Vexations“ francouzského skladatele Erika Satieho. Dílo je specifické tím, že samotné trvá něco přes minutu, ale aby bylo zahráno kompletně, musí se celé zahrát 840krát. Přes celých osmnáct hodin, kterých představení trvalo, se u klavíru vystřídalo více hudebníků, mimo Calea a Cage například David Tudor, Philip Corner, James Tenney a Joshua Rifkin. Cale si ve Spojených státech zajistil zelenou kartu, díky které zde mohl žít, ale uvalovala na něj i brannou povinnost. Díky žloutence však neprošel vstupními testy do armády.Unterberger, s. 30. náhled|vlevo|Ludlow Street, č. p. 56. Dům, v němž Cale v šedesátých letech žil.|alt=Pohled na obytné domy. Během působení na poli newyorské avantgardní hudby se Cale seznámil s dalšími hudebníky, jako například Angus MacLise, Jack Smith nebo Terry Jennings.Unterberger, s. 29. Po příchodu do New Yorku Cale několik měsíců pobýval v Jenningsově bytě; počátkem roku 1964 se přestěhoval ke Conradovi na Ludlow Street. Na většině nahrávek z té doby hrál Cale na violu, ale porůznu přesedlal například ke kytaře či sarindě.Mitchell, s. 37. V tomto období již hrál na amplifikovanou violu, na kterou navíc pro dosažení tvrdšího zvuku dal kytarové struny. Když z Youngovy skupiny Cale ke konci roku 1965 odešel, jeho místo měl zaujmout Terry Riley.Unterberger, s. 56.
The Velvet Underground
Počátky Koncem listopadu 1964 se Cale seznámil se zpěvákem a kytaristou Lou Reedem, který do té doby působil v několika rock'n'rollových kapelách a byl zaměstnán vydavatelstvím Pickwick Records jako autor písní. Cale s Conradem byli pozvání na párty, kde je potkal jeden ze zaměstnanců Pickwick Records Terry Phillips. Když zjistil, že jsou hudebníci, pozval je na zkoušku skupiny The Primitives, což byl ve skutečnosti pouze Reed.Unterberger, s. 36. Dvojice Phillipsovi slíbila, že následující den přivede i bubeníka – tím byl Walter De Maria. Calea s Conradem zaujalo, že se Reedova píseň „“ hraje na kytaru tak, že jsou všechny struny naladěny do stejného tónu; podobné věci totiž dělali i oni. V následujících týdnech tedy kvartet Reed, Cale, Conrad a De Maria odehrál společné turné pod názvem The Primitives. Ze skupiny však přibližně v únoru 1965 odešel Conrad s De Mariou a skupina se rozpadla;Unterberger, s. 40. nedlouho poté Cale s Reedem začali vystupovat pod názvem Falling Spikes.Unterberger, s. 42. Takto v duu nedělali řádné koncerty, ale pouze hráli na ulicích, Reed na kytaru a Cale na violu a zobcovou flétnu; později spolu s nimi hrála ještě kytaristka Elektrah Lobel. Ta později odešla a posléze přišel Reedův starý kamarád Sterling Morrison, přičemž občasně se skupinou zkoušel i bubeník Angus MacLise.Unterberger, s. 43. Přibližně v této době se Cale živil různými způsoby. Poté, co již nepracoval v knihkupectví, si vydělával například dárcovstvím krve nebo tím, že se nechal vyfotografovat do novin jako ilustrační foto k článku o vrahovi.Unterberger, s. 52.
V dubnu 1965 Morrison, MacLise, Reed a Cale vytvořili hudební doprovod k multimediální akci nazvané Launching the Dream Weapon.Unterberger, s. 44. Hráli i na jiných podobných akcích, kde se často setkávali se skupinou The Fugs. Přibližně v této době se skupina přejmenovala na Warlocks. Když se však během léta 1965 hudebníkům dostala do ruky kniha od novináře Michaela Leigha, začala používat tento název.Unterberger, s. 50. V červenci toho roku pak trojice (MacLise se nedostavil) nahrála v bytě na svých prvních šest demosnímků. Šlo o písně „“, „“, „“, „“, „“ a „“.Unterberger, s. 51. Když se v listopadu 1965 skupina setkala s Alem Aronowitzem, nedlouho poté se stal jejím manažerem.Unterberger, s. 59. Už počátkem prosince skupina měla odehrát svůj první placený koncert v Summitu v New Jersey. Když se o tom doslechl MacLise, rozhodl se pro svůj odchod. Skupina tedy měla domluvený koncert, ale neměla bubeníka. Reed s Morrisonem však rychle sehnali náhradu; byla jí sestra jejich kamaráda Maureen Tuckerová.
Klasické období