náhled|Titulní stránka knihy Anweisung zur ORTOGRAPHIA (Návod k ortografii), která byla vydána roku 1711 ve městě Chemnitz (autor Heinrich Volck von Wertheim). Pravopis, též ortografie či starším pravopisem orthografie, z řeckého , což je složenina ze slov (orthos) „správný“ a (grafos) „píšící“, je ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků. Obecně bývá uznáván pravopis vyhlášený příslušnou státní nebo vědeckou institucí nebo významným odborníkem nebo užívaný významnou skupinou uživatelů jazyka. V rozporu s určitým pravopisem je psaní s chybami nebo užívání jiného pravopisu.
Vývoj písma a pravopisu Nejčastějším předchůdcem písma byla tzv. „písma" obrázková či piktografická. Tím, že se jednalo o sled více či méně stylizovaných obrázků, které bylo možno interpretovat poměrně volně s ohledem na konkrétní jazykovou formulaci, nešlo v přísném slova smyslu o písma, jak jsou dnes běžně definována. Výhodou oproti mluvenému jazyku bylo nejen trvanlivé uchování sdělení, ale zvlášť v tomto případě i usnadnění komunikace mezi kmeny užívajícími různé jazyky. Teprve pevným a přímočarým konvenčním spojením určité grafické jednotky s jednotkou jazyka z těchto soustav vznikalo skutečné písmo.
Další etapou vývoje byl v období cca 3000 až 2000 př. n. l. vznik písem, v nichž původní piktogramy nebyly již spojovány volně s označovanými předměty, ale přímo s jednotkami konkrétního jazyka – slovy nebo morfémy, nezachycovaly však výslovnost těchto jednotek. Někdy se jim proto říká písma ideografická, kterýžto pojem se však pro svou kontroverznost v odborných kruzích takřka nepoužívá. Zjednodušením symbolu a ztrátou jeho podobnosti s označovaným předmětem se z piktogramu stává tzv. „ideogram". Značnou nevýhodou tohoto druhu písma je potřeba velkého počtu znaků.
Fonetické písmo vzniklo tak, že jednotlivé znaky přestaly být spojovány s významovými jednotkami (pojmy a morfémy) a začaly označovat zvuky jazyka – slabiky, později v některých systémech i jednotlivé hlásky nebo další fonetické rysy (přízvuk ap.). Velká výhoda hláskového písma spočívá v jeho jednoduchosti – namísto tisíců až desítek tisíců znaků jich postačí pár desítek. Náznaky hláskovosti písma lze nalézt již v egyptských hieroglyfech a mezopotámském klínovém písmu. Prvním jednoznačně hláskovým písmem je fénické písmo o 22 písmenech odvozené ve 13. století před n. l. s využitím některých egyptských hieroglyfů. Semitská písma včetně fénického a arabského jsou pouze souhlásková a vznikla zjednodušením slabikových písem. Řekové obohatili fénické písmo o samohlásky a vytvořili abecedu (resp. alfabetu) o 24 písmenech. Později se vyvinuly dvě větve řeckého písma – západní, z níž pochází latinská abeceda a z ní odvozené abecedy včetně anglické a české, a východní, z níž v 9. století vznikla staroslovanská (hlaholice) a z ní další včetně ruské cyrilice. Nevýhodou fonetického písma je, že jeho vývoj je méně pružný než vývoj jazyka, a proto v některých živých jazycích (zejména angličtině) nabývá písmo částečně zpět charakteru ideografického.
Hláskové písmo nemůže rozlišit všechny zvukové nuance, a proto se někdy podobné hlásky označují stejným písmenem. K dalším odchylkám od fonetické pravidelnosti písma dochází hláskovou spodobou při ohýbání a navazování slov a morfémů. Protože se mluvený jazyk vyvíjí, postupem času dochází u hláskových a jiných fonémových písem (např. slabikových) k odchylkám od běžné výslovnosti a obvyklý způsob psaní (pravopis) se více či méně podřizuje přirozenému vývoji mluveného jazyka.
Nejrozšířenější, latinská abeceda, má 26 písmen. Latina má 31 hlásek (21 souhlásek a 10 samohlásek), angličtina má 40 hlásek (27 souhlásek a 13 samohlásek), čeština má 37 hlásek (27 souhlásek a 10 samohlásek). Některé vzájemně podobné hlásky se totiž v písmu nerozlišují. Pokusem o plně fonetickou abecedu použitelnou pro celý svět je IPA.
Ze základního písma mohou být odvozeny další navazující písma nebo jiné kódy, například Braillovo slepecké písmo, Morseova abeceda, těsnopis, kryptografické kódy, gestikulační kódy atd.
Konvenční písma obvykle vznikla uměle jako tvůrčí dílo jedné osoby či úzkého okruhu osob pod patronací státní či říšské moci, s využitím předchozích písem. Spisovný jazyk a oficiální pravopis obvykle stírají nebo zmírňují rozdíly mezi dialekty a rozdílnými pravopisnými zvyklostmi. Při následném užívání písmo podléhá přirozenému vývoji, který popisují i usměrňují formální i neformální autority příručkami, vědeckými pojednáními, nařízeními nebo reformami. V českých zemích původně byli těmito autoritami vědecké osobnosti a reformátoři (Jan Hus, později obrozenci), později státní ministerstva s působností pro školy a akademická vědecká pracoviště.
Pravopis hláskových písem v některých jazycích
Čeština Viz Český pravopis. Kodifikační příručkou jsou Pravidla českého pravopisu, která vydává Ústav pro jazyk český AV ČR.
Slovenština Ve slovenštině jsou kodifikační pravopisnou příručkou Pravidlá slovenského pravopisu (PSP), jejímž vydavatelem je v současnosti Slovenská akademie věd.
Afrikánština Stejně jako je angličtina kreolizovaná francouzština (ta ale na anglosaském substrátu), je afrikánština kreolizovaná nizozemština. Její podstatou je ztráta zbytků ohýbání: sloveso nemění svůj tvar, stejně tak zájmeno. Není rozlišován určitý člen a ukazovací zájmeno. Liší se výslovnost. Afrikánština byla nejprve používána v novinách, od roku 1914 ve škole, od roku 1919 v kostele. V roce 1925 byla afrikánština prohlášena úředním jazykem Jižní Afriky. V roce 1933 byl dokončen překlad Bible do afrikánštiny.
Angličtina
Angličtina má jeden z nejstabilnějších pravopisů vůbec. Samohlásky především v otevřených slabikách jsou vyslovovány jinak než ve všech ostatních evropských jazycích, samohlásky a a u též v zavřených slabikách.
Francouzština Francouzština se vyznačuje velkými rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Francouzský pravopis má historický charakter, ve srovnání s mluvenou francouzštinou došlo od renesance jen k minimálním změnám.
Nizozemština Současný pravopis je v nizozemštině kodifikován Usnesením o pravopisu (Spellingbesluit) z roku 1996 formou pravidel a seznamem slov, jejichž psaní není možné z těchto pravidel odvodit. Tato norma je uveřejněna ve Staatscourant, obdobě Sbírky zákonů. Nizozemská jazyková unie je vydavatelem velkého přehledu slov v souladu s pravopisnou normou, tzv. Zelené knížečky, obdoby českých Pravidel. První návrh nizozemského pravopisu pochází z roku 1860, který byl oficiálně zaveden v Belgii v roce 1864 a v Nizozemsku v roce 1883.
Norština Situace v Norsku je komplikována existencí dvou pravopisných standardů: většinový Bokmål (Riksmål) (ovlivněný dánštinou) a menšinový Nynorsk (původně Landsmål)(vytvořen na základě norských dialektů). Bokmål kodifikoval Knud Knudsen (1812–1895) a nyní ho užívá 90 % Norů. Nynorsk kodifikoval Ivar Aasen (1813–1896) a nyní ho užívá 10 % Norů, tj. cca 500 000, převážně na venkově.
Polština Po reformě z r. 1936 změny pravopisu vycházejí vydáváním Pravopisu polského jazyka (Pisownia języka polskiego), původně z r. 1936, se změnami zaváděnými Komisí jazykové kultury Výboru lingvistiky Polské akademie věd (Komisja Kultury Języka Komitetu Językoznawstwa PAN), zejména vydání XII. (1956), XIII. (1963) (distribuce zastavena z rozhodnutí Ministerstva školství). V roce 1971 byly schváleny drobné změny pravopisu slov cizího původu, roku 1975 byly zavedeny další drobné změny v Pravopisném slovníku polštiny (Słownik ortograficzny języka polskiego) s pravidly pravopisu a interpunkce ve vydavatelství PAN (PWN).
Od 90. let jsou změny pravidel pravopisu zaváděné Radou polského jazyka při prezidiu PAN (Rada Języka Polskiego przy Prezydium PAN) a vyhlašované v oznámeních této rady, v odborných časopisech a v následných vydáních pravopisných slovníků.
Ruština Pravopis je kodifikován příručkou Правила русской орфографии и пунктуации. Podrobněji o současném ruském pravopise viz článek Ruský pravopis.
Řečtina Je jedním z nejstarších jazyků na světě. Vzhledem k tomu prošla velkými výslovnostními změnami, které se však v pravopise neodrazily. Proto se řecká ortografie liší od ortoepie téměř tolik jako anglická: β původně se vyslovovala raženě [b], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [v]. Hláska b se nyní zapisuje jako μπ. γ původně se vyslovovala raženě [g], od přelomu letopočtu spirantně – třeně. Hláska g nyní se zapisuje jako γγ nebo γκ. δ původně se vyslovovala raženě [d], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [ð]. Hláska d se nyní zapisuje jako ντ. η původně se vyslovovala jako [é], nyní jako [i]. θ původně se vyslovovala aspirovaně – dyšně [th], nyní spirantně – třeně [θ]. Češi θ vyslovují aspirovaně – dyšně [th]. σ původně se vyslovovala jako [s] – i mezi samohláskami, nyní téměř jako [ś]. υ původně se vyslovoval jako [u], v ionštině od 7. století př. n. l. jako [ü čili y], nyní jako [i]. Hláska u se zapisuje jako ου. φ původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [ph], nyní spirantně – třeně [f]. Češi φ vyslovují spirantně – třeně [f]. χ původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [kh], nyní spirantně – třeně [x]. Češi χ vyslovují spirantně – třeně [x]. ω původně se vyslovovala jako [ó], nyní jako [o].
Reformy pravopisu K reformám pravopisu dochází v mnoha jazycích, a to například k obnovení fonetičnosti písma (pokud se mluvený jazyk a jeho výslovnost vzdálí od historického pravopisu, nebo s cílem přizpůsobení pravopisu cizích slov domácímu pravopisu) k rozvinutí a zdokonalení stávajícího pravopisu nebo sjednocení pravopisu k uplatnění změněných požadavků na funkci pravopisu
Čeština
Slovenština V 18. století se Anton Bernolák neúspěšně pokusil o kodifikaci spisovné slovenštiny na základě západoslovenských nářečí. V roce 1843 kodifikoval Ľudovít Štúr slovenštinu, založenou na středoslovenských nářečích. Podle Bernolákova vzoru byl štúrovský pravopis fonetický (používalo se pouze měkké i, měkkost předchozí souhlásky se vyznačovala háčkem: di, chybělo ještě ô, ä, ľ). 1849 se na Slovensku jako jazyk na školách a v tisku zavedla „staroslovenština“, slovenskými nářečími ovlivněná čeština. Štúrova slovenština se nakonec prosadila, její pravopis byl upraven v mluvnici, která vyšla 1852. V „opravené slovenštině“ se rozlišuje psaní i/y jako v češtině, byly zavedeny nové hlásky a měkčení háčkem odpovídalo dnešní podobě). 1890 a 1902 vydává Samo Czambel normativní díla, která pravopis vylepšují a vystupují proti přejímání českých slov.
V roce 1931 vydala Matice slovenská 1. vydání PSP, na kterém se podíleli i čeští jazykovědci, a která byla poplatná politické doktríně čechoslovakismu. Nová pravidla, usilující o vzdálení od češtiny, vyšla ve Slovenském státě v roce 1940 (ze synonym se zpravidla zakázala ta, která zněla česky). V nové společenské situaci po válce vyšla v roce 1953 nová pravidla s dílčími úpravami pravopisu (znovuzavedení zakázaných synonym, zjednodušení psaní předložek a předpon s, z atd.), vydané již Slovenskou akademií věd. Rok 1991 přinesl menší pravopisné změny v oblasti psaní vlastních jmen, psaní čárek, rytmického krácení. Poslední změny pravopisu byly provedeny v roce 1997, obsahovaly však jen nepatrné změny.
Angličtina Nejzásadnější změnou anglického pravopisu je zavedení amerického pravopisu. Jeho autorem je americký nacionalista Noah Webster (1758–1843), otec známého slovníku An American Dictionary of the English Language (Americký slovník angličtiny, 1828).
Pokusy, jako např. George Bernard Shawův, který v roce 1908 založil Simplified Spelling Society (SSS), selhaly.
Francouzština