Ujgurové nebo Ujguři ( ئۇيغۇر → Uyghur,Mair, Victor, „A Little Primer of Xinjiang Proper Nouns“ – „Malý základ podstaty správy Sin-ťiangu“ [online]. 2009-07-13, [cit. 2009-07-30] dostupné online. (anglicky). : plurál → Uygurlar, 維吾爾 pchin-jinem Wej-wu'er) jsou turkické etnikum střední Asie. Většina Ujgurů žije v čínské provincii Sin-ťiang. Jejich jazykem je ujgurština, a jejich počet bývá udáván na 9 milionů , podle odhadů však může být jejich počet až několikrát vyšší.„Ujgurové“ dostupné online Kromě toho žije menší komunita kolem 5 000 lidí v provincii Chu-nan, v okrese Tchao-jüan, který je částí prefektury-městské úrovně Čchang-te. Ve 14. století za vlády dynastie Ming sem totiž byla vyslána armáda Ujgurů k potlačení miaoské rebelie.„Ujguři“ dostupné online Ujgurové v převážném počtu vyznávají islám a jsou tradiční sunnité a súfijci.
Krátká historie náhled|vpravo|Ujgur peče naan Ujgurové pocházejí z hor Altaje a stepí Mongolska. Nesprávně bývali ztotožňováni s Ugry a přičítáni k finskému plemeni. Předkové Ujgurů – kočovné kmeny z Východního Turkestánu – zaujímali kdysi velmi důležité místo mezi asijskými národy. Po roce 210 př. n. l. sehráli důležitou roli v Siung-nuské říši (220 př. n. l. – 386 n. l.), v čínském státě Severní Wej (Tabgačové) (Toba Wej, 386–554) a Turkuckých říších (552–744). Předkové Ujgurů patřili k turkickému nomádskému národu Kao-ke Duan, „Dingling, Gaoju and Tiele“ - „Ting-ling, Kao-kche a Tchie-lej“, s. 11–12. (anglicky)Pulleyblank, „Central Asia and the non-Chinese peoples of ancient China“ - „Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny“, s. 21 až 26 VII. (anglicky) který se mísil s etnikem Tocharů z Tarimské pánve, kteří byli indoevropského původu. Ve středověku se dělili na dvě větve: jedna kočovala v oblasti Bajkalského jezera, druhá ve Východním Turkestánu. Nedávné objevy poukazují na překvapující podobnosti On-ogurů s Ujgury, jejichž území je historicky nazýváno „Džungaria“. Již v 1. polovině 9. století patřila jejich země rozlohou k největším ve střední Asii. Přestože materiální kultura Ujgurů má kořeny kočovných kmenů, začala se ve středoasijských stepích prosazovat i jejich stabilně usedlá společnost.Tichonov. D.I. Chazajstvo i občestvennyj stroj Ujgurskogo gosudarstva 10-14 vv M.-L. 1966 s. 29.(rusky) Paradoxně se hlásí i k odkazu Turkutů či Modrých Turků, Ujgurové se považují za jejich potomky. O pozdějších dějinách Ujgurů je málo známo, jejich kultura měla značný vliv na kulturu Mongolů, kteří od nich přijali abecedu (syrského původu). Ujgurové byli částečně buddhisté a manichejci, částečně nestoriáni a zprvu největší nepřátelé islámu, jenž však přece nakonec zvítězil.
Etymologie a původ Proces formování ujgurské etnické skupiny byl složitý a zdlouhavý. Etymologický název „Ujgur“ se skládá ze slovního kořene „uj“ a přípony „gur“, například: Sal+gur → Salgur , atd.). Lze najít souvislost se slovním kořenem „ud“, což v tehdejším starotureckém jazyce znamená: pronásledování. Forma slovního kořene „ud“ je pravým opakem slova „oj“ (útočící kmen → baskı yapmak ojmak) + „gur“. Tato je používána se silnou pravděpodobností v odvozeném tvaru „uj“ (příbuzný spojenec → akraba müttefik) + „gur“. „Gur“ lze chápat také jako „gar“, mongolsky psáno „гар“ (píší azbukou), v latinském přepisu „gar“, což je „ruka“. „Gar“, tedy jako „ruky“, byly označovány jednotlivé armády Mongolů (srovnej: „Ungar“, „Bulgar“).
Federální název „on-müttefik“, který se objevuje v historickém procesu, se chápe jako „deset příbuzných spojeneckých kmenů“ → „deset ujgurů“ což odpovídá historickým skutečnostem.„Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang's famous mummies“ . Khaleejtimes.com. 2005-04-19. Citováno 2011-08-28
Historický vývoj Pre-imperiální období (300 př. n. l. – 630 n. l.) náhled|Mapa znázorňující pozici Chu-čiehůa Siung-nuské říše v roce 200 př. n. l. Indoevropští Tocharové se v oblasti Tarimské pánve udrželi až do 7. století, kdy byli asimilováni turkickými Ujgury prchajícími po pádu Ujgurského kaganátu a dali tak vznik modernímu ujgurskému etniku.
Po celé první tisíciletí se ve Střední Asii vytvářely různé turkické státy, které musely několikrát čelit nebezpečí ze strany Číny nebo i Tibetu při jejich snaze o rozšíření území svého státu na úkor jiných.
Hunská (Siung-nuská) kočovná říše Ogurský a oguzský jazyk se někdy v 3. století př. n. l. vyvinuly z prototurkičtiny, se kterou se začaly foneticky rozcházet. Odlišností byly změny diftongu a konsonant na začátku slovního prefixu „ogurského“ dž, d, g na „oguzské“ j, i a v slovním flexivním sufixu r na z.
Ve 2. století př. n. l. předkové Ogur'ů/Oguz'ů nesou jméno Chu-čieh. Severně od Chu-čiehů se usadili Ting-lingové, které ruský archeolog Ošanin nazval „legendární blonďatou rasou Střední Asie“. Dále na sever se usídlila další starověká rasa „s rudými vlasy a zelenýma očima barbarů“, známá jako Čchien-kchun (Hja-g'ja-sz, Hagas → Chakasové), které učenci identifikovali jako „Jenisejské Kyrgyze“. Jenisejští Kyrgyzové se stali největšími nepřáteli Chu-čiehů v časech jejich nadvlády nad dnešním Mongolskem.
Asijští Hunové čili Siung-nuové podle čínských pramenů, mluvící ogurským jazykem, se postupně začali mísit s Chu-čiehy v manželských svazcích, což mělo za následek vyčlenení dalšího ogurského kmene: předků Ujgurů.
Severní Vej (Tabgačové) Písemné prameny z období dynastie Severní Wej (Tabgačové) (386 – 535) se zmiňují o tom, že předkové Ujgurů patřili k větvi, která je v čínských dynastických kronikách nazývána Kao-ke (Tieleové) pocházející z Ting-lingů. :
Tieleské kmenové území bylo předtím obsazené Ting-lingy, což byl starověký sibiřský lid. Tieleové své předchůdce částečně absorbovali. Tieleové měli dvanáct klanů, které nebyly všechny Oguzské. Tieleští Fuluové shromáždili dostatek síly k vytvoření vlastního státu, Fu-č'-luoské říše (481–520), v Džungárii. Nicméně v této oblasti nacházíme i další starověký lid, jakým byli Onoguři úzce související s Ujgury, kteří tvořili součást pozdní konfederace Siung-nuů (Asijští Hunové).Anadol, Cemal „Türkler: Tarihe Hükmeden Millet“, Bilge Karınca Yayınları, 2006. ,
V proslulé čínské kronice Suej-šu jsou Fuluové často uváděni jako – předkové Ujgurů.
Turkutské říše (Turkuti) Turkutské kaganáty byly založené starověkou vládnoucí dynastií turkuckých Ašınovců, s pomocí turkických skupin, které je obklopovaly, organizovaných do svazku kmenů „Ogurů“ a „Oguzů“. V roce 600 se čínští Suejové (581–618) spojili s Erkin Tegin-bejem, z Chuej-chuů, proti jejich společnému nepříteli Východoturkucké říši. V roce 603 byla aliance rozpuštěna v důsledku porážky Karačürüna (Türk Bogiu nebo Tardu byl synem Istemi-jabguem).
Orchonští Ujgurové V roce 605 („období bezvládí Turkutů“) byla založena říše Wej-cheů (Orchon Uj-gur), s nezávislostí na Turkutech, formálně deklarovanou Šigan-Syginem. Ale již v roce 681 byl jejich vůdce Toghuč znovu podroben Turkuty, a Orchonští Ujguři vstoupili znovu do jednotné říše.
Islámské zdroje se zmiňují o Ujgurech jako o „devíti oguzech“. Zmatky v označení lze eliminovat přesnou definicí Ujgurského pokolení a turkutských „devíti oguzů“ následovně: Předkové Ujgurů V období čínské dynastie Severní Wej (Tchuo-pa Wej) bylo předkům Ujgurů dáno jméno Chuej-chu . Předkové Tokuz Oguzů O kmenovém svazu z názvem Ťiou-sing s významem devět kmenů → 9 Oguzů se zmiňují čínské prameny z období vlády čínštích Tchangů (618–907).Russell-Smith, Lilla „Uygur patronage in Dunhuang: regional art centres on the northern Silk Road in the tenth and eleventh centuries“. Brill, 2005, p. Tito Ťiou-singové mluvili jazykem oguzské větvě. Číňané je uvádějí v následovném pořadí: Jaoluo-ke (Jagla-gur), Chutuo-ke (Kuto-gur), Tchuluo-wu (Tura-gur), Mokesi-čchi (Bakasy-kyr), Awu-ti (Adi-ža), Ke-sa (Cha-sar), Chuwa-su (Kugor-su), Jaowu-ke (Jagmur-kar), Sija-wu (Sar-gur).
V tomto období se Chuej-chuové a Ťiou-singové spojili do aliance souhrnně nazývané on-müttefik → deset příbuzných spojeneckých kmenů čili Ujgurové.
Imperiální období (630–840) V roce 742 ustavili Ujguři svůj první stát s hlavním městem Kara Balgasun (Ordu Balık), který se rozkládal na území od Bajkalu přes Mongolsko až k hranicím s Indií. Po roce 755 byli dokonce Ujgurové požádání, aby poslali svá vojska k ochraně Číny, ta jim na oplátku slíbila 200 000 rolí hedvábí ročně. V této době došlo také ke třem sňatkům mezi čínskými princeznami a ujgurskými kagany. Díky intrikám ale přišla královská rodina o svou moc a vše bylo završeno roku 839, kdy v průběhu nebývale kruté zimy přišli Ujgurové o většinu svého dobytka, na kterém byli ekonomicky i životně závislí.
Ujgurský kaganát
náhled|Politická mapa světa k roku 820 V roce 742 vytvořili mocný kaganát Chuej-chu, který nahradil Kutlucký kaganát (Modří Turci).Benson, Linda – Svanberg, Ingvar „China's last Nomads: the history and culture of China's Kazaks“ – „Čínští poslední kočovníci: Historie a kultura Čínštích Kazachů“ Edition illustrated, M. E. Sharpe, 1998, , . p. 16–19 (anglicky) Jeho zakladatelem byla rodina Jaglakarů (Jagla-gur, Jaoluo-ke) z Devíti kmenů (9 Oguzů) a Ujgurové v užším slova smyslu. Po vzniku kaganátu začali islámští geografové dávat 9 Oguzů do spojitosti s Ujgury.Barthold, Vasilij Vladimirovič (Wilhelm Barthold) „Orta Asya Türk Tarihi Hakkında Dersler“ – „O středoasijské turecké výuce dějepisu“, İstanbul 1927, part 47. (turecky)Gumiljov, L.N. „Ancient Turks“ – „Raní Turci“, Moscow, Science, 1967, Ch.5 dostupné online (rusky) Ujgurský kaganát byl feudální stát s prvními známkami usídlení Chuej-chuů. Byl zde rozvinutý chov, zemědělství, řemesla a probíhala výstavba měst a pevností. Stejně jako tomu bylo v případě předchozího Kutluckého kaganátu, hlavními regiony byly Orchonské údolí s městem Ordu Balık a jižní Džungarie s městem Beš Balık. Zdá se, že kagana Kutluk Bilgä Küla podporovali mimo jiné i stoupenci manichejismu, vyhnaní předtím z Číny. Velké množství Sogdských (starověká civilizace íránského národa) utečenců uprchlo do Ordu Balıku před islámským džihádem v jejich vlasti. Zásluhou jejich vlivu Ujgurové konvertovali od buddhismu k manichejismu a převzali tak dědictví Sogdské kultury. Někdy v polovině 60. let 8. století se manichejismus stává státním náboženstvím. Roku 763, v čase vojenského tažení, se kagan Bögu setkává s manichejskými kněžími z Íránu, a přestupuje na manichejismus, jenž byl přijat jako oficiální náboženství Ujgurské říše.
Idyk-kutské období (840–1225) vpravo|náhled|Karachánský chanát v roce 1025 Jedním z dopadů této konverze bylo zvýšení vlivu Sogdů u ujgurského dvora. Po dvou desetiletích válek s Jenisejskými Kyrgyzy byl stát v roce 848 zničen. Po pádu Ujgurské monarchie uprchli Ujgurští utečenci na západ a jihozápad. Již v roce 847 byli někteří rozděleni mezi Číňany a Kyrgyze. Většina se ale usídlila ve třech oblastech: Kan-su, dnešním Sin-ťiangu a v údolí řeky Čuj v západních horách Ťan-šanu.
Karachánský chanát 840–1042 Další skupina jižně od Ťan-šanu vytvořila na zbytcích kaganátu Karachánskou říši s hlavním městem Kašgar a místním náboženstvím se zde stal islám.
V roce 840 byl založen raně feudální stát Karachánský chanát, který byl prvním muslimským státem ve střední Asii. Rozkládal se v oblasti mezi řekami Tarim (Východní Turkestán), a Ili (Žety-su). Vznikl sjednocením turkických kmenů jako Ujgurů a hlavně Karluků, kteří v polovině 10. století přijali islám. Své označení stát získal podle vládnoucího rodu Karachánovců. Hlavním centrem byl dvakrát Kašgar, Balasagun a Uzgen. Chanát se dělil na úděly, v čele s členy vládnoucího rodu, ústřední moc byla poměrně slabá. V roce 992 dobyli Karachánovci Bucharu a pak v letech 996–999 celý Máveraünnehir (Transoxanii). V 2. polovině 11. století byl chanát oslaben vnitřními spory a srážkami se Seldžuky. V 1. polovině 12. století ho ovládli Kara-Kitanové, zbytky karachánovského státu pak byly dobyty v roce 1212 chórezmským šáhem.Karachánovský stát dostupné online