Baruch Spinoza (či Benedikt Spinoza, lat. Benedictus; 24. listopadu 1632, Amsterdam – 21. února 1677, Haag) byl nizozemský filozof židovského původu, který mj. kriticky rozvinul Descartovu nauku o substancích. Mezi současníky byl jedním z nejdůslednějších racionalistů a jeden z prvních kritických čtenářů Bible. V současnosti má význam hlavně jeho politická filosofie, ale také překonání kartézského dualismu těla a ducha.
Život Bento (Benedikt) resp. Baruch de Spinoza (také d’Espinoza) se narodil v zámožné sefardské obchodnické rodině, která do Nizozemska uprchla z Portugalska. Navštěvoval nižší talmudskou školu, ale ačkoli byl mimořádně nadaný, do vyššího stupně, který byl obvykle přípravou k povolání rabína, se patrně nezapsal. Po smrti svého otce roku 1654 převzal jeho zadluženou firmu, kterou však později předal svému mladšímu bratru.
Někdy po roce 1650 se setkal s protestantskými menonity a navštěvoval latinskou školu bývalého jezuity Van den Endena, kde se setkal s Druhou scholastikou a s dílem R. Descarta, které na něho udělalo velmi hluboký dojem; Maimonidovo dílo znal patrně už dříve. Roku 1655 se spřátelil se dvěma portugalskými racionalisty, kteří přijeli do Nizozemska, a roku 1656 se dostal do těžkého názorového konfliktu s amsterodamskou židovskou obcí, která ho 27. června slavnostně vyloučila a zakázala svým členům, aby se s ním stýkali. Spinoza žil nejspíše dále v Amsterdamu nebo v blízkém Rijnsburgu, sepsal svoji obranu, a sám pak užíval jen latinskou formu svého jména Benedikt (portugalsky Bento). V letech 1658–1659 studoval v Leidenu.
Kolem roku 1660 pracoval na latinském „Traktátu o nápravě rozumu“ a „Pojednání o Bohu, člověku a jeho štěstí“. Živil se broušením čoček a snad i výrobou mikroskopů a dalekohledů, která mu získala velmi dobrou pověst, stejně jako jeho filosofické názory, takže si začal dopisovat s anglickými i německými učenci. Roku 1663 uveřejnil latinské shrnutí Descartových „Principů filosofie“, roku 1669 se přestěhoval do Haagu a roku 1673 obdržel pozvání na univerzitu v Heidelbergu, formulované ovšem tak, že je nemohl přijmout. Podobně odmítl i pozvání do Francie.
Roku 1670 uveřejnil anonymně „Teologicko-politický traktát“, kde sice uznával absolutní moc vladaře, nicméně v polemice s Hobbesem doporučoval panovníkům v jejich vlastním zájmu mírnost a názorovou toleranci. Cílem státu je podle něho svoboda. Roku 1672 byl zavražděn liberální regent De Witt a roku 1674 byl Traktát v Nizozemsku zakázán. Spinozu v Haagu navštěvoval Henry Oldenburg, Leibniz a von Tschirnhaus, na něž Traktát udělal velký dojem, i když Leibniz jeho systém výslovně odmítl. Roku 1677 Spinoza náhle zemřel, patrně na tuberkulosu, která snad souvisela s jeho brusičským povoláním. Benedikt Spinoza žil po celý život osaměle, v příkladné skromnosti a poctivosti a několikrát osvědčil velkou občanskou statečnost. Třebaže v něm jeho okolí většinou vidělo ateistu, jeho filosofie je bez Boha nemyslitelná, a i když zůstal po zbytek života bez jakékoli konfese, svou židovskou identitu nepopíral. Jeho myšlení pak obsahuje i některé prvky kabaly a tradiční židovské etiky. Ježíše Krista za Boha nepokládal, oceňoval jej však jako vzor lidské dokonalosti. Ještě v roce 1677 vydali přátelé pod názvem „Opera posthuma“ [Posmrtné spisy]RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. Dějiny filosofie; sv. 8. . [Viz str. 282.]HEMELÍK, Martin. Spinoza: Život filozofa. Olomouc: Votobia, 1996, 167 s. . [Viz str. 117–118.] jeho dosud nevydané dílo, tj. „Etiku“, „Politický traktát“, „Pojednání o nápravě rozumu“, hebrejskou gramatiku – vesměs nedokončené – a Spinozovy dopisy.
Katolická církev zařadila téměř celé dílo Barucha Spinozy na Index zakázaných knih.STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 7., přeprac. a rozš. vyd., V Karmelitánském nakl. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. 630 s. . [Viz str. 252.] Spisy, které byly vydány v „Opera posthuma“, byly na Index zařazeny dekretem ze dne 29. srpna 1690. „Teologicko-politický traktát“, který Spinoza vydal anonymně v roce 1670, byl na Index zařazen dekretem ze dne 3. února 1679.Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 257 a 268.]
Myšlení náhled|309x309px|Baruch Spinoza (Franz Wulfhagen, 1664) Spinoza byl krajní racionalista, jak o tom svědčí i forma většiny jeho spisů, inspirovaných postupem Eukleidovy Geometrie. Začíná vždy definicemi a axiomy, následují věty, jejich důkazy, důsledky a poznámky.
Metafyzika Spinoza vychází z Descarta, dovedl však jeho systém do důsledků. Východiskem mu byla absolutní nekonečnost Boha, vedle něhož nemůže už nic samostatného existovat. Na rozdíl od Descarta, pro něhož Bůh jako stvořitel stojí nad světem, chtěl ho Spinoza zahrnout do jediného celku, mimo nějž nemůže být vůbec nic. Substance, jíž s Descartem rozuměl „to, co ke své existenci nic jiného nepotřebuje, co na ničem jiném nezávisí“, může být tedy pouze jedna, nekonečná, věčná a božská.
náhled|Módy chápeme jako realizace Přírody pod konkrétním atributem Substance je tedy nepodmíněný předpoklad, to, co nemůže nebýt a co „leží v základu“, aniž by však byla nějakou konkrétní jednotlivou neboli konečnou věcí (omnis determinatio negatio est). Jsoucna neboli věci jsou jen mody jediné substance, která je neměnná, nedělitelná, nekonečná. Je-li substance jediná, nemá zdůvodnění mimo sebe a pokud musí být zdůvodněna, poskytuje sama faktem své jednosti a nutnosti (je tím, co nemůže nebýt) své zdůvodnění neboli je causa sui (příčinou sebe sama). Pro to Spinoza volí označení Deus – Bůh. Bůh je tedy předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen.
Substance neznamená žádnou látku ani poznatelnou skutečnost, nýbrž především myšlenkovou kategorii. Nekonečná substance má i nekonečně mnoho atributů, z nichž může lidský rozum poznávat jen dvě, totiž ducha jako „myslící věc“ (res cogitans) a látku jako „rozlehlou věc“ (res extensa) – Descartovy substance. Rozlehlost je identická s látkou, kdežto duch představuje jakoukoliv aktivitu mysli od smyslového vnímání přes imaginaci, afekty až po ideje).
Oba atributy, a tedy i všechny poznatelné věci a celý Vesmír, jsou pouze „v Bohu“, jehož Spinoza někdy nazývá také „natura“ (z lat. nasci, rodit), což nelze přeložit moderním slovem „příroda“ a znamená spíše něco jako „povaha“ či „podstata“. Ačkoli je tedy všechno zahrnuto v jediném nekonečném, věčném a naprosto nutném celku, mezi Bohem jako stvořitelem a stvořeným světem je přesto zásadní rozdíl, který Spinoza vyjadřuje rozlišením mezi natura naturans (tvořící podstata) a natura naturata (stvořená, zrozená). Tím se Spinozův metafyzický systém liší od panteismu a někteří pro něj užívají název panenteismus (z řec. pan-en-theó, vše v Bohu).J. Hoffmeister, Wörterbuch der philosophischen Begriffe. Hambugr: Meiner 1954, str. 449.
Pokud Spinoza výslovně upíral Bohu osobní a lidské rysy nebo činnosti (vidění, chtění, city atd.), bylo to – jak vysvětluje v dopisech – jen proto, že se chtěl bránit naivním lidským představám, které si Boha představují jako člověka:
Je třeba upozornit na skutečnost, že existují různé interpretace Spinozovy metafyziky. Josef TvrdýTVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. [Viz str. 221.] i profesor Drtina DRTINA, František. Úvod do filosofie: myšlenkový vývoj evropského lidstva. 2. svazek (Nová doba). 2. vydání. Praha: J. Laichter, 1948. 506 s. [Viz str. 219.] považovali Spinozu za klasického představitele panteismu. Také profesor Rast uvádí, že „Spinoza učí jednoznačnému panteismu. Bůh je »natura naturans« [příroda tvořící], mody jsou »natura naturata« [příroda vytvářená], avšak v základě je všechno jedno.“ RAST, Maximilian. Spinozismus. In: BRUGGER, Walter aj. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 639 s. . [Citovaný text je na str. 401.]
Dle profesora Röda „»Příroda« a »Bůh« jsou u Spinozy synonyma“, i když ovšem „přírodou nerozuměl jen materiální skutečnost, ale skutečnost obecně včetně jejího duchovního aspektu.“ „V rámci Spinozových předpokladů pochopitelně nelze vážně mluvit o tom, že by Bůh stvořil svět, protože vše, co existuje, je v Bohu, stejně jako je Bůh ve všem...“RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Překlad Jindřich Karásek. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. . [Citované texty jsou na str. 302, 322 a 301.] Problém vzniku věcí statický panteismus Spinozův jednoduše pomíjí.RAST, Maximilian. Panteismus. In: BRUGGER, Walter aj. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 639 s. . [Viz str. 298.]
Profesor Muller konstatoval: „Spinozův Bůh venkoncem není transcendentní a »jiný«. Bůh je příroda sama../.../ Jedinečná nekonečná příroda neboli Bůh tak může být pochopena dvěma způsoby: buď jako jeden Bůh a jako »natura naturans«, anebo jako nekonečný řád konečných věcí a jako »natura naturata«.“MULLER, Richard A. Benedikt Spinoza. In: McGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. . [Stať je na str. 265–271, cituji ze str. 270.] Ve Spinozově myšlení neexistuje prostor pro osobního BohaWEISCHEDEL, Wilhelm. Zadní schodiště filosofie. Překlad Jiří Horák. Olomouc: Votobia, . 249 s. . [Kapitola „Spinoza neboli bojkot pravdy" je na str. 110–118; viz str. 117.] a náboženské přesvědčení o nesmrtelnosti duše považoval za iluzi.KENNY, Anthony. Stručné dějiny západní filosofie: [Orig.: A brief history of western philosophy]. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2000, 515 s. . [Viz str. 322.]
Na možnost různých interpretací Spinozových názorů upozorňuje profesor Kenny: „Klíčem ke Spinozově filozofii je monismus, tj. myšlenka, že existuje jen jedna jediná substance, nekonečná božská substance, která je identická s přírodou: Deus sive Natura, »Bůh čili příroda«.“ Toto ztotožnění Boha s přírodou lze pojímat různě.
Materialistické pojetí Spinozova monismu zastávali marxističtí badatelé. Nábožensky založení myslitelé Spinozův monismus a panteismus většinou odmítali; v českých zemích ke kritikům Spinozovy metafyziky patřili např. katolický učenec Josef PospíšilPOSPÍŠIL, Josef. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. 2. díl. Kosmologie se zvláštním zřetelem k moderním vědám přírodním. Brno: Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1897. 1104 s. [Viz oddíl III. „Monismus jest absurdní ve všech svých tvarech", § 35 „Monismus pantheistický" na str. 285–293.] a profesor Emanuel Rádl, který vyjádřil i pochybnost o Spinozově víře v nějakého Boha: „Víra mu však naprosto scházela, víra v lidi i v Boha; že užíval často slova bůh, nic neznamená.“RÁDL, Emanuel. Dějiny filosofie. II., Novověk. Praha: Votobia, 1999. 668 s. . [Viz str. 254–266; citovaný text je na str. 258.]
Etika a politická filosofie náhled| upright=1.3| Spinozův dům v Rijnsburgu