Lužické hory (, na území Německa běžněji označované jako Zittauer Gebirge) jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které je vymezené přibližně městy Nový Bor, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Žitava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí a Cvikov. Nacházejí se v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie. Hory sousedí na západě s Děčínskou vrchovinou, na severu vedle Žitavské pánve také se Šluknovskou pahorkatinou a na východě s Ještědsko-kozákovským hřbetem. Na jihu ohraničují Lužické hory Ralská pahorkatina spolu s Českým středohořím. Německá část hor se nazývá (tedy Žitavské hory) a na česko-německé hranici leží nejvyšší hora pohoří, Luž, která je v Německu nejvyšším bodem na východ od Labe.
Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovými pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, jež utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin. Hlavní hřeben Lužických hor tvoří 3 až 6 km široký Lužický hřbet, který probíhá jižně od lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. V hřebenu se uplatňují izolované dominanty rozložitých znělcových a trachytových, vzácněji čedičových kup spojené do málo výrazného hřebene. Druhou částí je Kytlická hornatina která má pestrý georeliéf. Tvoří ji vysoké geovertikály neovulkanických suků, hluboce zaříznutá kaňonovitá území a četné drobnější tvary zvětrávání a odnosu skalních hornin. Lužickými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, proto zde nejsou významnější vodní toky a plochy. Dle Quittovy klasifikace patří česká část Lužických hor do mírně teplé oblasti MT2. Nejvýznamnějším ekosystémem hor jsou lesy. Z pohledu ochrany přírody patří většina území Lužických hor do CHKO Lužické hory, malá část severně od České Kamenice se nachází v CHKO Labské pískovce. Na německé straně hor navazuje CHKO Žitavské hory (LSG Zittauer Gebirge).
V Lužických horách je prapůvod českého sklářství a ve středověku zde byla bohatá hornická činnost. Lužické hory jsou hojně turisticky navštěvované, přičemž převážně na německé straně se nachází skalní města s řadou horolezeckých cest, jsou zde zříceniny či zbytky hradů a bohatá lidová architektura prezentovaná hlavně podstávkovými domy.
Název Lužické hory se jmenují podle historického území Lužice, (, , , ). Název vznikl v okolí braniborského města Chotěbuz zhruba před tisíci lety odvozením od slovanského slova luzicy, což znamenalo nížinná, mokřadní země.
V Horní Lužici nese německá část Lužických hor název , česky Žitavské hory. V Německu se Šluknovské pahorkatině říká , tedy Lužická hornatina, . Český název nejvyšší hory Lužických hor Luž byl poprvé použit v roce 1909 Josefem Kafkou v ilustrovaném průvodci po Čechách.
Poloha Místopisně Lužické hory leží na pomezí České republiky a Německa. Část v Česku se nachází ve východních partiích Ústeckého a západních Libereckého kraje a německá část spadá do jihovýchodní části spolkové země Sasko. Hranice pohoří je ve směru chodu hodinových ručiček přibližně vymezena spojnicí měst a obcí Hrádek nad Nisou, Bílý Kostel nad Nisou, Jablonné v Podještědí, Cvikov, Nový Bor, Kamenický Šenov, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf a v Německu pak následně Waltersdorf, Hainewalde, Hörnitz, Olbersdorf a Eichgraben.
Geologie
Geologická stavba Nejstarší horniny v Lužických horách se nacházejí v jejich severní části. Jsou jimi prvohorní granitoidy, rumburská žula a lužický granodiorit, které sem zasahují ze Šluknovského výběžku. Byly formovány utuhnutím magmatu ve velkých hloubkách, které se až následnými geologickými procesy dostalo na povrch již v ztuhlém stavu. S dalšími prvohorními vyvřelinami se můžeme setkat v okolí Dolního Sedla a Dolní Suché severně od lužické poruchy.
Většina území je tvořena svrchnokřídovými pískovci březenského souvrství. Na severním okraji křídové pískovce tektonicky ohraničuje proti žulám lužického masivu lužická porucha. Ta měla za následek podsunutí mladší pískovcové vrstvy pod starší žuly. Drobné kry jurských pískovců a vápenců se dostaly na povrch v okolí Doubice na západním okraji Lužických hor. Ve východní části Lužických hor se setkáváme s pískovci staršího cenomanu. Pískovcová oblast Lužických hor představuje přímé pokračování vulkanismu Českého středohoří.
Geologicky jsou Lužické hory pokračováním Českého středohoří, reprezentují však více vyzdviženou a erozí postiženou tektonickou desku. Většina povrchových sopečných produktů byla již denudací odstraněna, zatímco původně podpovrchové pně, lakolity a žíly tvoří nejvyšší partie pohoří. Rozmístění sopečných těles v Lužických horách ovlivňuje křížení oherského riftu se strukturou labské zóny, zvláště pak s výraznou lužickou poruchou.
Geologický vývoj vlevo|náhled|alt=Město Oybin ležící v krajině mezi zalesněnými kopci s pískovcovými skalami|Pohled na německé příhraniční městečko a stejnojmenný hrad Oybin z vyhlídky Grosse Gase Vývoj Lužických hor do dnešní podoby trval asi 600 miliónů let. Polohopisně se dělí na dvě základní geologické jednotky, oddělené lužickou poruchou. Tato významná tektonická struktura je stará a opakovaně podél ní došlo k pohybu ker. Při posledních pohybech byla severovýchodní kra krystalinika přesmyknuta přes křídu po ploše ukloněné k severovýchodu. Struktura se proto nazývá též lužický přesmyk. Od zlomu na severovýchodě vycházejí na povrch nejstarší horniny označované jako krystalinikum. Na jihozápad se rozprostírají sedimenty křídového moře. Na celém území se vyskytují tělesa třetihorních vulkanitů a čtvrtohorní usazeniny. Krystalinikum, následným vývojem obnažené erozí, se utvářelo v hlubších patrech zemské kůry od starohor do prvohor. Procesů bylo několik: starohorní kadomský vyvrcholil před 550 milióny lety, kaledonský mezi silurem a devonem před 410 milióny lety a variský na rozhraní devonu a karbonu před 360 milióny lety. Horniny krystalinika pokračují i na jihozápad od lužického přesmyku pod křídovými sedimenty, mocnými až 800 metrů.
Po variské orogenezi se střídala období eroze a zvětrávání se suchozemskou a mořskou sedimentací. Nejstarší sedimenty vznikly před 280 milióny lety v permu. Permskou sedimentaci vystřídala na 120 miliónů let eroze. Po ní v druhohorách zaplavilo území svrchnojurské mělké a teplé moře, v němž se ukládaly pískovce a poté vápence a dolomity obsahující mořskou faunu. Další sedimentace začala před 95 milióny lety na začátku svrchní křídy. Dlouhá eroze po křídové sedimentaci místy vytvořila zarovnané povrchy, pokryté z části zaoblenými úlomky křemitých a železitých pískovců. Křídový povrch se vylámal do ker. Obnovily se pohyby na lužickém zlomu, podél něhož se zvedla severní kra nejméně o 1 km.
náhled|alt=Pohled do lesnaté krajiny v okolí města Ojivín; v pravé části fotky je vpovzdálí město Ojivín, v levé části fotky se nad jeho úroveň táhle vztyčuje hora Hvozd a pohled oživuje všudypřítomný les halící se do žlutozelených podzimních barev a modrá obloha z poloviny pokrytá bílými, Sluncem ozářenými mraky|Hora Hvozd a město Oybin Erozi přerušila vulkanická činnost, která vyvrcholila před 20–30 milióny let na konci starších třetihor. Vulkanity tvoří několik set těles různých velikostí, z nichž mnohá jsou výplněmi drah, jimiž magma vystupovalo na povrch. Jejich koncentrace je spolu s centrální částí Českého středohoří největší v Evropě. Po skončení vulkanické činnosti byly Lužické hory vulkanickým pohořím. Od konce třetihor se postupně ochlazovalo klima, charakterizované ve čtvrtohorách střídáním ledových a meziledových dob. Začala eroze, která stále pokračuje. Podél lužického zlomu klesla severovýchodní kra a eroze ve vyšší kře snížila její povrch o 250 až 300 metrů. Eroze dále obnažila mnoho podpovrchových těles, která bývají mylně pokládána za sopky. Platí to především pro znělcové a trachytové kupy a lakolity, jež převyšují až o několik set metrů úpatí, například vrcholy Jedlová, Bouřný nebo Klíč.
Kromě eroze stále probíhala od konce třetihor akumulace sedimentů. Ovlivnilo ji především zvyšování výškových rozdílů při erozi spolu s klimatickými změnami ve čtvrtohorách. Při zalednění ve středním pleistocénu před 300 až 350 tisíci lety dosáhl severoevropský ledovec až k severnímu úpatí Lužických hor. Zda ledovec postoupil přes Jítravské sedlo dále na jih, je předmětem odborných diskusí. Pozůstatkem ledovce je morénová akumulace u Jítravy.
Geomorfologie vlevo|náhled|alt=Výhled při západu slunce na oranžově ozářené Lužické hory ze Středního vrchu, který do nich vrhá svůj špičatý stín|Výhled při západu slunce na Lužické hory ze Středního vrchu s jeho stínem Českou část Lužických hor tvoří dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Každý z nich má po dvou okrscích; Lužický hřbet se dělí na Jedlovský a Hvozdský hřbet, Kytlická hornatina na Klíčskou hornatinu a Chřibskokamenickou kotlinu.
Od severněji položené nižší Šluknovské pahorkatiny odděluje Lužické hory linie spojující vsi Kyjov, Rybniště a Dolní Podluží v okrese Děčín, od jižně ležící Ralské pahorkatiny pak spojnice mezi Novým Borem, Svorem, Mařenicemi, Heřmanicemi a obcí Kněžice. Na severu a severozápadě překračují státní hranici a pokračují pod názvem Žitavské hory až k ostré hranici s Žitavskou pánví. Na západní straně s Lužickými horami sousedí Děčínská vrchovina, spojnicí je linie Kyjov, Doubice, Chřibská, Studený, Kunratice a Česká Kamenice. Od Českého středohoří odděluje Lužické hory sedlo u Polevska, zhruba je tato hranice na spojnici mezi Českou Kamenicí, Pryskem a Novým Borem. Na východě odděluje sousední Ještědsko-kozákovský hřbet sedlo u Horního Sedla. Východněji položené Jítravské sedlo je již geomorfologicky součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Jihozápadně od Hrádku nad Nisou se Lužické hory stýkají se Žitavskou pánví.
Jedlovský hřbet je nejvýše položená a plošně rozsáhlejší západní a střední část Lužického hřbetu, rozkládající se od Doubice ke sníženině u Světlé pod Luží. Je tvořen turonskými, coniackými a santonskými pískovci s průniky většinou znělcových a trachytových, vzácněji čedičových hornin. Nejvýše položená část Jedlovského hřbetu mezi Světlou pod Luží a Jiřetínem pod Jedlovou se vyznačuje rozsáhlými trachytovými a znělcovými vrchy tvaru kup a krátkých hřbetů. Dominantami jsou nejvyšší hora pohoří Luž, dále Pěnkavčí vrch, Bouřný, Čihadlo a Suchý vrch, na jehož severní straně se nachází puklinová paledová jeskyně. Čedičové jsou Pětikostelní kámen a Pařez. Kozí hřbet vznikl na znělcové žíle pronikající granodioritem. Pískovec je zde na povrchu poměrně vzácný. Na pískovci je Milštejn se zříceninou hradu a skalní bránou, dále Čertova pláň s Jezevčím kamenem či kaňon Svitavky u Rousínova. Střední část hřbetu se Stožeckým sedlem dosahuje nejvyšší výšky na vrcholu Jedlové, dalšími vrchy pod 700 metrů jsou Tolštejn a Malý Stožec, dále čedičová Jelení skála a Stožec. Západní část nepřesahuje nadmořskou výšku 600 metrů a nacházejí se zde znělcové vrcholy Plešivec, Široký vrch a čedičová Spravedlnost. Na Vápenném vrchu byla tektonicky při lužickém zlomu vyzdvižena kra jurských pískovců a vápenců.Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 8 až 11
Hvozdský hřbet ve východní části Lužického hřbetu je budován z velké části středoturonskými pískovci s průniky třetihorních sopečných hornin, které vytvářejí výrazné sopečné vrchy v západní části Hvozdského hřbetu. Vrcholy Hvozd, Plešivec, Sokol, na pískovcích vznikl také hřbet Zámeckého vrchu. Z pískovců jsou i vrcholové skály Krkavčích kamenů. Ve východní části jsou pozůstatky sopečné činnosti vzácnější, přesto se zde vyskytují ve formě Loupežnického vrchu a Liščí hory. Pískovce se výrazně uplatňují na Vraních skalách. Horní skály s mohutnými věžemi jsou cvičným horolezeckým terénem. Vedle nich horolezci využívají Popovu skálu a Pískový vrch.