thumb|Památník Terezín, připomínající české oběti holocaustu Židé v Protektorátu Čechy a Morava byli hned od počátku nacistické okupace postupně systematicky vyřazováni z hospodářského i společenského života. Veškeré židovské záležitosti měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která se zprvu snažila Židy donutit, aby emigrovali do zahraničí, pak však změnila strategii a začala připravovat realizaci tzv. „konečného řešení židovské otázky“. Ústředna donutila pražskou židovskou náboženskou obec poslušně vykonávat nacistická nařízení a podílet se na deportacích Židů mj. do koncentračního tábora Terezín, které začaly na podzim 1941 a na počátku roku 1943 bylo na svobodě už jen na 3 tisíce protektorátních Židů.
Z Terezína byli Židé deportováni na Němci okupovaná území Sovětského svazu či Polska. Terezín měl mezi ostatními koncentračními tábory zvláštní postavení, neboť krom své funkce při vyhlazování Židů sehrál roli také při nacistické propagandě, když nacisté upravenými ulicemi Terezína provedli v letech 1943–1945 několik delegací Červeného kříže.
Při vzniku Protektorátu Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Asi 30 tisícům Židům se podařilo emigrovat, drtivá většina ostatních byla deportována. Počet českých židovských obětí holocaustu není přesně znám, zavražděno však bylo minimálně 80 tisíc Židů.
Konsolidace Protektorátu thumb|Obsazování Brna Wehrmachtem
Dne 15. března 1939 obsadila nacistická vojska po nátlaku na prezidenta Emila Háchu Druhou republiku. Následujícího dne vydal Adolf Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. V té době se oficiálně nacházelo na území nově zřízeného Protektorátu 118 310 osob, které splňovaly nacistickou definici pojmu Žid, ve skutečnosti je však toto číslo zpětným dopočtem, který nezahrnuje Židy, jež dokázali v prvních chaotických týdnech okupace ze země prchnout nebo si zajistit falešné dokumenty.Kárný (1991). S. 18–22.
Ještě do konce března bylo Židům zakázáno pracovat jako právníci či zaměstnanci veřejných institucíKrejčová (1997). S. 273. a byly výrazně omezeny jejich možnosti prodávat, pronajímat či darovat svůj nemovitý majetek.Krejčová (1997). S. 269. Protižidovská opatření nevycházela jen od okupační správy, ale mnohdy také od české vlády. Během Druhé republiky totiž obrovsky vzrostl šovinismus a antisemitismus, který měl zamaskovat neúspěchy českých politiků, jež vyvrcholily Mnichovskou dohodou. Tyto tendence však byly kvůli britskému slibu ekonomické podpory doposud potlačovány. Se vstupem okupačních vojsk ovšem tento důvod vzal za své a česká vláda stejně jako nacistická správa usilovala o arizaci židovských podniků (například ministerstvo zemědělství donutilo rezignovat židovské představitele ve strategicky významné Obilní společnosti). Česká vláda se tak snažila arizací posílit svou vlastní pozici.Kárný (1991). S. 22–26.
Hitler sice záhy po zřízení Protektorátu rozhodl, že Protektorát si má židovskou otázku vyřešit sám, a v souladu s tím Eliášova vláda připravila návrh dalších protižidovských opatření.Gruner (2005). S. 32n. Říšský protektor Konstantin von Neurath však navrhovaná nařízení neschválil, protože by nežádoucím způsobem posilovala pozici české vlády. Dne 21. června 1939 vydal Neurath své vlastní nařízení, které bylo založeno na principech norimberských zákonů,Krejčová (1997). S. 264n. a výrazně omezovalo Židům možnost disponovat se svým jměním. Ke správě židovského majetku mohl být podle tohoto Neurathova nařízení určen nucený správce. Tímto výnosem rovněž zanikla možnost české vlády podílet se na arizaci židovského vlastnictví, čímž se z arizace stala čistá germanizace. Neurathovo nařízení rovněž přinášelo velmi širokou definici židovského podniku, takže bylo možné arizovat i podniky, kde měli Židé i jen nepatrné zastoupení.Kárný (1991). S. 26–33.
Protižidovskou aktivitu vyvíjely také obecní samosprávy a část místního obyvatelstva. V některých městech docházelo k zatýkání Židů, uzavírání židovských institucí či konfiskacím židovského majetku. Několik Němců vypálilo olomouckou, frýdeckou či jihlavskou synagogu. Pozadu však nezůstali ani čeští fašisté, kteří poškodili dobříšskou synagogu,Gruner (2005). S. 31. v Příbrami uspořádali protižidovský pogrom a v Brně prováděli proti Židům výtržnosti. Na druhou stranu část (zejména českého) obyvatelstva projevovala s Židy solidaritu, což zástupce říšského ministerstva zahraničí v Protektorátu Kurt Ziemke odůvodnil takto: „... náš postup proti Židům se jeví Čechovi jako předzvěst našeho pozdějšího zacházení s ním.“Kárný (1991). S. 12. Většina populace však vůči perzekuci Židů projevovala lhostejnost či pasivitu.Gebhart; Kuklík (2006). S. 199.
„Židovské vystěhování“ z Protektorátu Politika vystěhovalectví thumb|Bývalé sídlo Ústředny pro židovské vystěhovalectví ve Střešovicích Aby nedocházelo k tříštění protižidovské politiky, byla nakonec 21. července 1939 zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která se stala v Protektorátě nejvyšší autoritou v židovských záležitostech a podléhala oddělení IV B 4 Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, které vedl Adolf Eichmann.Krejčová (1997). S. 8n. Do této organizace mohla vysílat své pracovníky také protektorátní ministerstva.Gruner (2005). S. 34. To však civilní správě nebránilo v tom, aby vydávala další represivní opatření vůči Židům, která např. omezovala návštěvu městských parků, divadel, restauračních zařízení či lázní.Krejčová (1997). S. 275n.
Hlavním posláním ústředny bylo vystěhování Židů za hranice Říše. Princip činnosti Ústředny spočíval v tom, že zastrašováním nutila Židovskou náboženskou obec (ŽNO) v Praze ke spolupráci a pak vytyčovala úkoly, které měla ŽNO splnit. ŽNO se proto rozrostla v rozsáhlý byrokratický aparát, který od 22. září 1939 registroval všechny Židy v Protektorátu, podporoval emigraci Židů a později obesílal Židy, aby se dostavili k deportacím, či zajišťoval majetek deportovaných Židů.Krejčová (1997). S. 10–14.
První pokus o vystěhování Židů začal 18. října 1939, kdy z Moravské Ostravy vyjel první vlak do Niska nad Sanem, kde si měla část Židů vybudovat tábor podle svých plánů z materiálu, který si měla ŽNO v Ostravě obstarat sama. Ostatní transportované Židy pak nacisté hnali k sovětské hranici, kde je Sověti zajali a internovali v pracovních táborech. Nicméně celá akce zvaná Akce Nisko byla poměrně chaotická, a tak byla počátkem listopadu ukončena a Židé v nacistickém táboře se mohli vrátit do Protektorátu.
Po přerušení deportací musela Ústředna hledat jiné způsoby řešení „židovské otázky“. Represemi a propagandou se snažila Židy podnítit k emigraci za hranice, zároveň ovšem usilovala o to, aby podstatná část majetku zůstala v Protektorátě. Dne 23. listopadu 1939 proto vláda stanovila „vystěhovaleckou daň“, kterou museli Židé při opuštění státu zaplatit a která činila čtvrtinu jejich jmění.Krejčová (1997). S. 266n.
Vyřazení Židů z hospodářského a společenského života thumb|vlevo|Postup k získání potvrzení o árijském (tj. nežidovském) původu (Kalendář českého čtenáře na rok 1942) thumb|vlevo|Od 1. září 1941 museli židovskou hvězdu nosit také Židé v Protektorátu
thumb|upright 2|Stav židovského obyvatelstva do poloviny roku 1942 podle oficiálních statistik Zároveň s politikou vystěhovalectví probíhala snaha co nejvíce židovské obyvatelstvo vyřadit z kulturního i hospodářského života. Během roku 1939 byli Židé vykázáni z německých středních a vysokých škol a počet Židů na českých školách byl omezen 4% kvótou.Krejčová (1997). S. 289. V první třetině roku 1940 nařízení říšského protektora vyřadila Židy i z některých odvětví hospodářství.Krejčová (1997). S. 280. Vládním nařízením došlo téhož roku k ukončení všech židovských advokátních praxí, postižení sice mohli zažádat o náhradní ustanovení židovskými právními zástupci, ti ale mohli obstarávat jen právní věci Židů a jejich počet byl navíc omezen 2% kvótou k počtu zbývajících advokátů. Podobně byly ukončeny např. úřady notářů, oprávnění civilních techniků a báňských inženýrů nebo lékařské praxe. Také židovští lékaři mohli nadále léčit jen Židy nebo členy své rodiny.Vládní nařízení č. 136/1940 Sb., o právním postavení židů ve veřejném životě. Dostupné online
Tato opatření však přinesla nový problém v podobě rychlého chudnutí židovského obyvatelstva. ŽNO proto musela zřídit oddělení nazvané Židovské ústředí práce, kde se židovští nezaměstnaní registrovali. Tito Židé pak byli „zaměstnáni“ na stavbách silnic a železnic či v lesnictví a museli se také podílet například na výstavbě kobyliské střelnice, regulaci vodních toků, odklízení sněhu z ruzyňského letiště nebo na zemědělské sklizni.Krejčová (1997). S. 116–124.
Židům neschopným práce ŽNO poskytovala podporu v naturální i peněžní formě a také zřídila několik sociálních ústavů pro sirotky, děti či staré lidi.Krejčová (1997). S. 79–85. V důsledku represivních opatření a chudnutí stoupala nemocnost Židů. Protože byli Židé prakticky vyloučeni ze všeobecné lékařské péče, musela ŽNO zřídit také několik nemocničních ústavů.Krejčová (1997). S. 97–104.
ŽNO v Praze získala finanční prostředky ke své činnosti zejména díky tomu, že na ni byl převeden majetek jiných židovských obcí, které byly zrušeny nebo degradovány na pouhé pobočky pražské ŽNO. V březnu 1940 byly navíc zrušeny veškeré židovské spolky a během roku 1941 také všechny židovské fondy a nadace. Jejich majetek připadl Vystěhovaleckému fondu pro Čechy a Moravu.Krejčová (1997). S. 128–131, 134–138 a 218–225.
Po vyřazení z kulturního a hospodářského života nacistické úřady přikročily k vyloučení Židů ze společnosti. Krom místních vyhlášek, které zakazovaly židovskému obyvatelstvu vstup na některá místa, omezila pohyb židovského obyvatelstva zejména policejní vyhláška z podzimu 1940, která umožňovala Židům opustit politický okres, ve kterém se nacházelo jejich trvalé bydliště, jen na zvláštní povolení. V září 1941 podobná vyhláška dokonce zakazovala bez povolení opouštět samotnou obec trvalého bydliště.Krejčová (1997). S. 148–156.
Různé další vyhlášky a nařízení omezovaly možnost používat dopravní prostředky (Židé například nesměli jezdit autobusy či zrychlenými vlaky), zakazovaly užívat telefon a výrazně omezovaly hodiny, ve kterých mohli Židé nakupovat v obchodech. Nejvýraznější znamení segregace židovského obyvatelstva pak bylo určeno policejním nařízením o označování Židů z 1. září 1941, které Židům přikazovalo nosit na veřejnosti pevně připevněnou žlutou židovskou hvězdu.Krejčová (1997). S. 275–280.
Reakce nežidovského obyvatelstva Část českého obyvatelstva vyjadřovala se zaváděnými protižidovskými opatřeními nesouhlas. Například když byla Židům omezena doba, kdy mohli nakupovat, kupovali jim zboží jejich čeští známí. Solidarita s Židy se projevovala také v nebývalé účasti nežidovského obyvatelstva na židovských pohřbech. Když nacistické úřady přikázaly Židům nosit židovskou hvězdu, začali ji nosit i někteří Nežidé.Kárný (1991). S. 51–55.
Úřady považovaly situaci za tak vážnou, že Národní souručenství zakázalo svým členům jakýkoli jiný než úřední styk s Židy, a Reinhard Heydrich dokonce vydal varování, že se sympatizanty s Židy bude zacházeno stejně jako s Židy samotnými (což v důsledku znamenalo rovněž deportaci do koncentračního tábora). Po těchto opatřeních otevřené projevy solidarity skončily a nacisté mohli bez odporu obyvatelstva přikročit k další fázi „řešení židovské otázky“ – deportaci Židů.Kárný (1991). S. 55–57.
Transporty Židů