Pavel Brázda (21. srpna 1926 Brno – 17. prosince 2017 Praha Pavel Vokatý, Filip Šenk: Zemřel výrazný solitér, malíř Brázda. Hominista na okraji scény., Lidové noviny, 17. prosince 2017) byl český výtvarník. Po vyloučení z vysoké školy v roce 1949 a během celého komunistického režimu až do roku 1989 se jeho dílo vyvíjelo v izolaci, bez možnosti vystavovat. Po celou tuto dobu byl jako nejdůslednější výtvarník své generace dokonale nekompromisním odpůrcem komunistického režimu.Arátor P, in: Pavel Brázda, The monster waits, the monster has time, 2006, p. 14 Je považován za jednoho z nejoriginálnějších tvůrců v českémJan H. Vitvar, Největší český umělec. Zemřel malíř Pavel Brázda, jehož životní příběh u nás nemá obdoby, Respekt 30. 12. 2017 i evropském kontextu.Milan Knížák, in: Ivana Tomková (ed.), Brázda, 2006, s. 7 Po rekordně navštívené výstavě Pavla Brázdy v Národní galerii a vydání jeho velké monografie roku 2006 byl v anketě 90 předních kunsthistoriků vybrán jako Osobnost roku.Arátor P, in: Pavel Brázda, The monster waits, the monster has time, 2006, p. 9
Život Pavel Brázda se narodil jako nejstarší ze tří dětí v rodině brněnského advokáta a předáka agrární strany JUDr. Osvalda Brázdy. Jeho matka Eva Brázdová, rozená Koželuhová, byla dcerou JUDr. Josefa Koželuhy a Heleny Čapkové-Koželuhové, sestry bratří Josefa a Karla Čapkových. Její mladší sestra a Pavlova teta JUDr. Helena Koželuhová byla známou protikomunistickou novinářkou.Chronologie P.B., in: Tomková I, ed., Brázda, 2006, s. 270 Strýc Adolf Procházka byl ministrem zdravotnictví československé exilové vlády (první vlády Zdeňka Fierlingera) a po válce působil jako ministr až do roku 1948.
Po smrti manžela se babička Pavla Brázdy Helena Čapková roku 1930 provdala za básníka a diplomata Josefa Palivce (jeden z nejvýznamnějších českých básníků, překladatel, diplomat, nositel Řádu čestné legie) Bydlela ve vile sousedící na Vinohradech s vilou bratří Čapků.
Pavel Brázda byl v dětství doma obklopen díly českého moderního umění (Zrzavý, Kubišta, Čapek) a od svých jedenácti let kreslil a maloval. Zajímala ho vážná hudba, jazz, literatura a také prostředí městské periferie, které se na delší dobu stalo námětem jeho kreseb. Za války byl na rok nuceně nasazen jako dřevorubec. Měl silně vyvinuté sociální cítění a roku 1945 se stal zaměstnancem krajského sekretariátu KSČ (nikoli členem strany). Tato krátká bezprostřední zkušenost s praktikami komunistů mu stačila, aby se s ideologií KSČ rozešel a po zbytek života byl jejím radikálním odpůrcem.
Po ukončení klasického gymnázia se zapsal ke studiu filosofie a dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně, ale roku 1946 odešel do Prahy a byl přijat do ateliéru Emila Filly na VŠUP. Ateliér vedl Fillův asistent Malina, který učil způsobem, jaký Pavlu Brázdovi nevyhovoval a přestal proto školu navštěvovat. Roku 1947 navštívil Paříž a viděl zde výstavu surrealistů a Jeana Dubuffeta. Po roce byl z VŠUP pro nezájem vyloučen a přestoupil na Akademii výtvarných umění do ateliéru Vladimíra Sychry. Zde se seznámil s Věrou Novákovou. Oba byli považováni za nadané studenty, ale během politických čistek roku 1949 je vyloučili. To znamenalo určení k manuální práci a zákaz studovat jakoukoli vysokou školu. Pavel Brázda se vyučil oboru malíř pokojů v soukromé firmě mistra Výborného a měl pokračovat v učňovském internátu v Nechanicích.Chronologie P.B., in: Tomková I, ed., Brázda, 2006, s. 271
Rodičům Pavla Brázdy byl roku 1948 zabaven majetek a otec byl poslán do tábora nucených prací, odkud byl následně propuštěn ze zdravotních důvodů. Po návratu otce z pracovního tábora jim byl zabaven brněnský byt a spolu s nezletilou dcerou byli vystěhováni na venkov do bytu o dvou místnostech. Pavel Brázda od roku 1948 bydlel v Praze u manželů Palivcových. Po zatčení a odsouzení Josefa Palivce v roce 1949 se Pavel Brázda roku 1950 oženil s Věrou Novákovou a nastěhoval se do bytu své babičky, které rovněž hrozilo vystěhování. Díky profesoru Josefu Solarovi, řediteli Vyšší školy uměleckého průmyslu, který zatajil jejich kádrové posudky, mohli oba manželé roku 1950 nastoupit do 3. ročníku této střední školy a absolvovat grafickou speciálku prof. Petra Dillingera.Drury R, str. 14 V roce 1952 tak oba získali oprávnění živit se jako výtvarníci. Roku 1956 malíř Vlastimil Beneš, tajemník SČVU, zařídil Pavlu Brázdovi tvůrčí stipendium. V roce 1959 se manželům Brázdovým narodila dcera Kateřina, později provdaná Trlifajová, od níž mají vnučku Magdalénu, provdanou Plíškovou.
Rodina žila velmi chudě a Věra i Pavel si vydělávali jako ilustrátoři lékařských odborných knih, později zejména botanických publikací pro archiv Botanického ústavu v Průhonicích. Věra ilustrovala také dětské knížky a leporela a od 80. let, kdy ji zaměstnal Archeologický ústav, oba doma kreslili archeologické střepy. Pavel Brázda mohl poprvé vystavit tři své obrazy na Májovém salonu roku 1967 a několik kreseb ve Špálově galerii roku 1968. Potom se zúčastnil až neoficiální výstavy v podzemí Vinohradské tržnice roku 1989, kterou zorganizoval Pavel Vašíček. V roce 1967 jim byla povolena cesta do Itálie za starým uměním. Doprovázel je Zdeněk Neubauer, který v 60. letech pracoval v Neapoli. Po okupaci roku 1968 uvažovali Věra Nováková s Pavlem Brázdou o emigraci.Drury R, 2010, s. 221
Za normalizace Pavel Brázda pracoval od roku 1977 až do svého odchodu do důchodu jako topič v kotelně, kde jeho spolupracovník Karel Palek (Petr Fidelius) připravoval samizdatový Kritický sborník.Hubatová-Vacková L, 2005, in: Brázda 2006, s. 10Chronologie P.B., in: Tomková I, ed., Brázda, 2006, s. 272 V jejich bytě se scházel filosofický kroužek, jehož se kromě Zdeňka Neubauera zúčastňovali Jan Sokol, Jiří Němec, Daniel Kroupa, Zdeněk Kratochvíl, Martin Palouš, Věra Jirousová, Vojtěch Sedláček, Václav Žák a další. Přednášel tu i prof. Jan Patočka.Kateřina Valentová: Pavel Brázda ani Věra Nováková se komunistů nebáli, Forum 24, 2017Věra Nováková, Městské muzeum a galerie Vodňany
Spolu se svou manželkou Věrou Novákovou a Ivanem Sobotkou vytvořil malou uzavřenou skupinu výtvarníků, která byla až po roce 1989 objevena pro širší veřejnost zásluhou časopisu Revolver Revue. Jeho díla z 50. let 20. století jsou dodnes považována za naprosto originální a radikálně moderní. Brázda ve svých 81 letech (2007) objevil možnosti práce s počítačem a od té doby své kresby zpracovával digitálně a tiskl.
První velkou výstavu měl společně s Věrou Novákovou v roce 1992 v PKC Ženské domovy v Praze. V roce 2006 (k jeho osmdesátinám) připravila rozsáhlou a mimořádně navštěvovanou retrospektivní výstavu pražská Národní galerie, která zároveň vydala reprezentativní monografii a zařadila díla Pavla Brázdy do své stálé expozice.Ondřej Bezr, Monografie Pavla Brázdy nemá chybu, iDNES, 11.1.2007 Další velkou retrospektivní výstavu mu v roce 2008 uspořádalo České centrum v Paříži.Martina Buláková, Cesta Pavla Brázdy z nicoty k pařížské výstavě, iDNES, 3.2.2008V roce 2009 měl mj. výstavy v pražské Galerii 5. patro a v brněnské Galerii Aspekt.
Zatím nejrozsáhlejší retrospektivní výstavy Pavla Brázdy k jeho devadesátinám uspořádala Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře (28.2.-12.6. 2016) Pavel Brázda: Mezi začátky a konci, GASK 2016 a zároveň pražské Galerie 1. patro, Nová síň a Galerie u Betlémské kaple.
Pavel Brázda byl laureátem Ceny Revolver Revue za rok 1991. Roku 2007 se umístil jako první v anketě Osobnost roku, kterou pořádá galerie Klatovy / Klenová.Jan Skřivánek: Brázda je nejlepší, Art&Antiques, duben 2007 V roce 2008 se stal nositelem Medaile Za zásluhy, kterou mu 28. října předal prezident Václav Klaus. V únoru 2013 medaili pro nesouhlas s Klausovými postoji vrátil. Stal se tak prvním oceněným po roce 1989, který státní vyznamenání vrátil.
Dílo V mládí byla Pavlu Brázdovi svým výtvarným cítěním a zájmem o městské prostředí blízká Skupina 42 a její teoretický manifest Svět, v němž žijeme, jehož autorem byl Jindřich Chalupecký, nebo uvolněná obraznost surrealismu. Mnohem silnější vliv na něj měla literatura a také exotické prostředí brněnských lunaparků a monumentální lidové umění reklam, pokleslé na hranici kýče. Jeho vlastní umělecký směr, který v letech 1943–1944 formuloval spolu s Jaroslavem Dreslerem a Slávou Mančalem a na návrh Josefa Palivce nazval „hominismus“, byl zkrocenou formou expresionismu, odmítal výtvarný formalismus a proklamoval „Umění srozumitelné pro lidi“. Během války Brázda maloval civilní motivy ze svého okolí a kopíroval renesanční mistry. V Sychrově ateliéru si osvojil principy akademické malby a využil je pak ve svých prvních osobitých portrétech. náhled|Pavel Brázda, Obluda čeká, obluda má čas (Vlastní podobizna P.B.), 1949-1950 Klíčovým dílem Pavla Brázdy je obraz Obluda čeká, obluda má čas. Vlastní podobizna PB (1949), kde na temném pozadí Prahy vytvořil expresivní autoportrét.Ivo Binder, in. Tomková I, ed., 2006, s. 12 S vnitřními běsy mužské tváře kontrastuje dívčí půlakt Věry a hnízdečko milenců-holoubků, které drží v rukou. Dílo zahrnuje celou škálu výrazů – od úzkosti a depresí až po rezistenci a intenzivní potřebu pocitu štěstí. Následující autoportrét Nezapomněl jste se oholit? (1950) je odlehčenou ironizující parafrází holičských reklam. Protějškem jsou Brázdovy staromistrovsky malované portréty manželky Věry (Věra se zamalovanými křídly, 1951, Věra s brýlemi, 1955) náhled|400px|vlevo|Pavel Brázda, 5 minut před koncem světa, 1945-1966 náhled|left|Pavel Brázda, Chodící krabice, 1954 Velkorysá kompozice 5 minut před koncem světa (kresba 1953, malba 1966), která parafrázuje apokalyptické obrazy Bosche a Bruegela, vznikala na základě dílčích kresebných studií od roku 1945 a je reakcí na monumentální kresby Věry Novákové Konec světa (1952-53) a Po konci světa (1952) a také na panující válečnickou hysterii stalinského komunistického režimu.Pavel Brázda, Revolver Revue 14, 1990, s. 62 V obraze, který překypuje množstvím detailů typických pro Brázdova díla (reklamní poutače, portréty i autoportréty, antropomorfizované stroje, figuríny, nemluvňata, výpůjčky renesančních rekvizit, surrealistické symboly očí a ňader) užil celé škály výtvarných technik od veristické kresby až po lapidární zjednodušující zkratku.
Dvojportrét Pavla a Věry Chodící krabice (1954) zdánlivě pouze ironizuje dobovou reklamu, ale ve skutečnosti v sobě skrývá existenciální úzkost 50. let. V té době oba výtvarníci záviseli na hmotné podpoře, kterou jim poskytovala Pavlova babička. Brázdův typický autorský kresebný rukopis se silnou linkou má cyklus obrazů AstronautiArátor P, in. Tomková I, ed., 2006, s. 93-95, který svým stylem anticipuje pop-art.Lidovky: Devadesátník Pavel Brázda zůstává solitérem, 2016 Nejvýznamnější z nich, Velký astronaut (1954), působí monumentálněArátor P, in. Tomková I, ed., 2006, s. 94 a stal se na začátku 90. let 20. století symbolem časopisu Respekt.Jan H. Vitvar, Brázda na okraji umění, Respekt, 17. 12. 2017