náhled|Trh s otroky ve starověkém Římě, R.C.G.Boulanger (1892)
náhled|Trest arabského pána otroku v Zanzibaru, cca 1890 Otroctví je označení pro stav nesvobody, při kterém jsou lidé (otroci) po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody a je využíváno jejich práce; takový společenský řád se pak nazývá otrokářství. V širším slova smyslu se hovoří o otroctví i v případech, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena pro ni proti své vůli pracovat a je tím zbavena osobní svobody, byť se teoreticky nejedná o stav protiprávní nebo právem přímo definovaný.
Neolitická revoluce je spjata se vznikem otrokářství. Historicky bylo otrokářství legálně využívané ve většině zemí světa a bylo považováno za normální (pozitivní) součást života (společenský žebříček a služba bohům). Starověké Řecko či starověký Řím na něm byly existenčně závislé a velkou roli hrálo ještě při produkci americké bavlny v 19. století (práce otroků značně zlevňovala její produkci a zvýhodňovala ji tak na evropských trzích). Otroctví bylo běžnou praxí v mnoha takzvaných „civilizovaných západních zemích“ po staletí, zejména v období kolonialismu a transatlantického obchodu s otroky. Hlavními aktéry v obchodu s otroky byly evropské mocnosti jako Portugalsko, Španělsko, Francie, Nizozemsko a Velká Británie, které zotročily miliony Afričanů a převážely je přes Atlantik do Ameriky. Dnes je prakticky ve všech zemích světa (včetně České republiky) zakázané a zakazuje je a stíhá i mezinárodní právo (viz Úmluva o otroctví z roku 1926, Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1950).
Ve slovanských zemích navíc slovo „otrok“ mělo (a někde i dosud má) význam jiný než „sluha“ – nedospělé děti (dítě – „otroče“) jako mladík/syn („otrok“) či dívka/dcerka („otroczyca“). Existují náznaky, že se ve Velkomoravské říši vybírala daň z potomků.
Navzdory zákazům je možné se setkat s otroctvím i dnes. I v civilizovaném světě se objevují různé nezákonné případy naplňující širší definici otroctví. Ve faktickém otroctví jsou často drženy ženy, které se staly obětí obchodu s bílým masem a jsou nuceny k prostituci (prakticky všude po světě, včetně České republiky), ve Španělsku byla v roce 2005 zatčena skupina lidí, která organizovala otrockou práci mentálně postižených v zemědělství.
S otroctvím se lze setkat i na státní úrovni, definici otroctví jako nesvobodné práce odpovídá práce vězňů v nápravných institucích států. Nucená práce vězňů se v Evropě využívala od začátku 16. století. Nacistické Německo nutilo obyvatelstvo okupovaných zemí vykonávat nucené práce ve svém válečném průmyslu. Obrovského rozsahu dosáhl systém pracovních táborů v SSSR. Sovětský vzor následoval i komunistický režim v Československu, který rovněž vytvořil síť táborů nucené práce. Prací vězňů získávají nezanedbatelné prostředky firmy vlastnící nápravná zařízení ve Spojených státech převzato z El Diario-La Prensa, New York (vězeňsko-průmyslový komplex), v západních zemích jsou za využívání nucené práce vězňů kritizovány Čínská lidová republika a Severní Korea. Podle odhadu ministerstva zahraničí Spojených států Severní Korea drží v táborech 150–200 tisíc vězňů, zbavených základních práv a nucených každý den tvrdě pracovat zejména v uhelných dolech, při těžbě dřeva a na polích. V africkém státě Niger bylo otroctví postaveno mimo zákon teprve v roce 2004, některé humanitární organizace ale odhadují, že v otroctví stále žije až 8 % obyvatel Nigeru. Otroctví přetrvává i ve státech Mauritánie, Mali a Súdán. Všechny tyto státy se nacházejí na pomezí arabské a černé (subsaharské) Afriky. Otroci jsou příslušníci různých černošských etnik, kteří žijí v otroctví již po celé generace a přijali identitu svých pánů (např. poarabštělí Haratínové černé pleti). Majiteli černých otroků jsou nomádské kmeny žijící na Sahaře a v oblasti Sahelu – Arabové (bílí Maurové v Mauritánii nebo baggarské kmeny v Súdánu), berberští Tuaregové a Fulbové.
Otrokářství je často vnímáno pouze jako jeden z typů společenského systému. Ovšem ze sociopsychologického pohledu představuje extrémní způsob stratifikace (rozvrstvení) společnosti, který otevírá závažné etické otázky z hlediska otrokáře, které jsou aktuální, pokud tento vyznává nějaký hodnotový systém (náboženský). Zatímco dnes panuje obecná shoda ohledně etiky otrokářství, případy totalitních režimů zejména z 20. století ukazují, že psychologie lidského jedince patrně neprošla nějakým zásadním vývojem a určité státní formy otrokářství (ve smyslu zbavení lidských práv určitých sociálních skupin) jsou i v současné době možné.
Historické podoby otrokářství náhled|Núbijci na trhu s otroky ve starověkém Egyptě náhled|Ukřižovaní otroci ve starověkém Římě náhled|upright|Jean-Léon Gérôme: Otrokyně na prodej ve starověkém Římě Neolitická revoluce souvisí se zavedením otrokářství, protože předchozí lovci a sběrači byli společností rovnostářskou, která byla většinou polygamní, neznaje otcovství, majetek či války.
Starověk Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené, zmiňováno bylo již v nejstarších literárních památkách jako je Chammurapiho zákoník. V Mezopotámii bylo postavení otroka buď jako věci (celkem luxusní a méně časté) či otroka, který splácel svůj dluh (častější varianta), ale nemohl býti prodán.http://www.pearsonhighered.com/assets/hip/us/hip_us_pearsonhighered/samplechapter/0205803504.pdf – The Birth of Civilization V Egyptě se rozmáhá během Střední říše a otroci jsou také značkováni pro případ útěku.
Ve starověkých Athénách v 5. století př. n. l. a v římské Itálii v 1. století př. n. l. tvořili otroci až 1/4 veškeré populace.
Otroctví ve starověkém Římě Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou servus nullum caput habet (otrok nemá žádnou „hlavu“, nemá právní osobnost) ze které však v různých konkrétních případech slevováno. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu (zotročení pro nevděk, zotročení pro dluhy, podvodný prodej svobodného občana do otroctví, kterého se prodávaný dobrovolně účastnil atd.). Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým porušením práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo.
Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce pojil zákon propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či dlouhodobější jednání (např. záchrana života císaři či pracování určitý počet let v nějakém povolání). Počátkem císařství bylo propouštění otroků natolik rozšířené, že byly vydány zákony (Lex Fufia Caninia a Lex Aelia Sentia), které propouštění omezovaly. V poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i ke změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářský systém plynule do systému feudálního.
Spartakovo povstání (známé též jako třetí povstání otroků) bylo největší povstání otroků ve starověkém Římě, které ohrozilo samotnou existenci mocné Římské republiky.
Otroctví ve starověkém Izraeli Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění.
V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Pokud pán poškodil zrak nebo chrup otroka, byl povinen ho jako kompenzaci propustit (Ex 21,26-27). Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium (23,15-16) dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Toto ustanovení ostře kontrastuje s tím, co je známo z jakéhokoli starověkého právního systému a zejména z práva římského. Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu (Ex 12,44), svátků týdnů (Dt 16,11), ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu (Ex 21,2; Dt 15,12) a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů (Ex 21,7-11).
Středověk
Proti zotročování evropských křesťanů ze strany jinověrců i jiných křesťanů aktivně bojovala církev. Podle Domesday Book z roku 1086 tvořili otroci v Anglii okolo 10 % obyvatel. Ve 12. století došlo v severozápadní Evropě k přechodu z otroctví k nevolnictví. Polsko zakázalo otroctví v 15. století; na Litvě bylo otroctví formálně zrušeno v roce 1588; instituce otrocví byla nahrazena tzv. druhým znevolněním. V Rusku otroctví existovalo až do roku 1723, kdy car Petr Veliký přeměnil domácí otroky na domácí nevolníky. Ruští zemědělští otroci byli formálně přeměněni na nevolníky dříve, v roce 1679.
Arabský obchod s otroky
náhled|Obchod s otroky ve 13. století v Jemenu. Jemen od otroctví oficiálně upustil v roce 1962."Slaves in Saudi". Naeem Mohaiemen. The Daily Star. July 27, 2004. Třetina populace raných islámských států západního Súdánu (dnešní Západní Afrika) jako Ghana (750–1076), Mali (1235–1645), Segou (1712–1861) a Songhaj (1275–1591) byla zotročena.
Otroci byli zakoupeni nebo odchyceni na hranicích islámského světa a poté importováni do hlavních center, kde probíhaly trhy s otroky, odkud byli ve velkém distribuováni.slave-trade. JewishEncyclopedia. com V 9. a 10. století černí otroci mohli představovat alespoň polovinu z celkového počtu obyvatel dolního Iráku. Ve stejné době mnoho otroků v regionu také pocházelo ze Střední Asie a Kavkazu a mnoho otroků bylo také pořízeno za válek s křesťanskými národy středověké Evropy.
Otroctví v Čechách a na Moravě V 9. století byla pro benátské kupce jedním z nejdůležitějších zdrojů otroků Velká Morava, kam obchodníci cestovali po jantarové stezce. O značném objemu tohoto obchodu svědčí zpráva z roku 867, kdy věrozvěst Konstantin vyjednal v Blatnohradě u knížete Kocela propuštění 900 zajatců, kteří byli původně určeni k prodeji do Benátek. Dalším doloženým případem byl prodej přibližně 200 žáků arcibiskupa Metoděje po jeho smrti v roce 886. Tyto žáky na Moravě nakoupili židovští kupci a následně je v Benátkách prodali do otroctví.
Český historik Josef Žemlička ve své knize Čechy v době knížecí píše: „Obchod s otroky v Evropě provozovali po celý raný a z části vrcholný středověk většinou židé. V té době Praha patřila k hlavním evropským překladištím otroků. Od západních i východních Slovanů mířily otrocké transporty na trhy většinou v Orientu. Židovští obchodníci také dopravovali kolem 12. stol. na uherské trhy jak cizí zajatce, tak i část zotročeného domácího lidu.“
náhled|vlevo|300px|Sv. Vojtěch na dvoře knížete Boleslava II. vystupuje proti židovským obchodníkům s otroky (detail z vrat v katedrále v Hnězdně)