Los Alamos (španělsky Los Álamos) je město ve Spojených státech amerických, ve státě Nové Mexiko a rozkládá se na rozhraní čtyř stolových hor náhorní plošiny Pajarito. Je známé především jako jedno z hlavních míst vývoje a vzniku atomové bomby – hlavního cíle projektu Manhattan během druhé světové války (kódové označení Site Y). V roce 1943 zde proto vznikla laboratoř, kterou řídil Robert Oppenheimer. Její současný název je Národní laboratoř Los Alamos (anglicky Los Alamos National Laboratory, zkratka LANL).
Město mělo v roce 2020 přibližně 13 200 obyvatel a je sídlem Los Alamos County (stejnojmenného okresu), ve kterém v tomto roce žilo necelých 20 000 obyvatel. Mezi přezdívky města patří „Atomic City“, „The Hill“, „Secret City“ (Atomové město, Kopec, Tajné město) nebo výše zmíněné kódové označení. Motto města je „Where discoveries are made“ (Kde se dělají objevy).
Původ názvu Los Álamos je španělské místopisné jméno: slovo „álamo“ znamená ve španělštině „topol“. „Los Álamos“ je množné číslo s členem určitým, tedy „topoly“. Někdy se uvádí, že název vznikl ze španělského označení „álamo temblon“, čemuž v angličtině odpovídá obecné označení „aspen trees“, které zahrnuje nejen různé druhy topolů (latinské rodové jméno dřevin Populus), ale též některé další příbuzné druhy stromů. Různé druhy topolů se skutečně hojně vyskytují na svazích hor nad městem (kde střídají nížeji rostoucí jehličnany) a jsou nápadné zejména v podzimních měsících díky nádherným barvám opadajícího listí.
Historie
Osady původních obyvatel Dochované zbytky osad, jako jsou ty v nedalekém Bandelier National Monument nebo Tsankawi, a četná další naleziště, například skalní obydlí, ukazují, že oblast byla obývána v různých obdobích přibližně od roku 1150 našeho letopočtu. Za první osadníky náhorní plošiny jsou považováni indiáni mluvící kereským jazykem, a to přibližně v 10. století. Kolem roku 1300 se z oblasti Four Corners (Čtyři rohy) přistěhovali osadníci z kmene Tewa, kteří vybudovali větší sídla, ale během 50 let byli vyhnáni nájezdy Navahů a Apačů a také panujících suchem.
Los Alamos Ranch School
Koncem 19. století využívali osadníci zdejší půdu především k chovu dobytka. Většina usedlíků si stavěla jednoduché sruby, ve kterých žili pouze za teplého počasí, aby mohli krmit dobytek. Mnoho usedlíků se později přestěhovalo do teplejšího údolí Rio Grande. V roce 1917 prodal usedlík Harold H. Brook část svých pozemků a budov Ashley Pondovi II, podnikateli z Detroitu, který založil školu Los Alamos Ranch School. Areál sloužil k výuce mladých mužů základům rančerství a dalším dovednostem pro přežití v přírodě.
V roce 1928 navrhl architekt John Gaw Meem ze Sante Fe nový Fullerův dům (Fuller Lodge/House) z přibližně 770 kmenů borovice těžké a osiky, které společně s ředitelem školy A. J. Connellem osobně vybrali. Škola byla určena pro studenty ve věku 12–18 let. Po celou dobu své 25leté existence zůstávala škola malá, roční počet všech zapsaných chlapců nikdy nepřesáhl 46 a průměrná velikost třídy byla jen 6 studentů.
Mezi jejími absolventi byla ale řada pozdějších významných osobností: spisovatel Gore Vidal, antropolog Edward T. Hall, Arthur Wood (prezident společnosti Sears Roebuck) nebo zakladatel opery v Santa Fe John Crosby. Pozdější jaderný fyzik Stirling Colgate se do Los Alamos vrátil v roce 1975 a zůstal zde až do konce života. Do školy chodili také spisovatel William Seward Burroughs a pozdější majitel baseballového klubu Chicago White Sox Bill Veeck, tito dva ale školu nedokončili.
V listopadu 1942 školu a okolní pozemky zakoupila armáda Spojených států amerických pro účely přísně tajného projektu vývoje první atomové bomby (další pozemky již byly ve vlastnictví federální vlády). V lednu 1943 škola vydala poslední diplomy a následující měsíc armáda převzala nad místem kompletní kontrolu. Budovy školy se staly základem pro nově budované utajované město.
Projekt Manhattan V roce 1943 zde vzniklo jedno z hlavních, přísně tajných pracovišť pro vývoj a konstrukci atomové bomby v rámci projektu Manhattan (mezi další důležitá místa patřily zejména „Site X“ v Oak Ridge, Tennessee, kde probíhalo obohacování uranu nebo „Site W“ v Hanfordu, stát Washington, se zařízením na výrobu plutonia a řada dalších).
Místo bylo vybráno pro svou odlehlou, ale přesto relativně dostupnou polohu přibližně 50 kilometrů od Santa Fe, hlavního města státu Nové Mexiko. Generál Leslie Groves chtěl centrální laboratoř v izolovaném místě, kde by vědci a technici vůbec nepřišli do kontaktu s běžnou populací a dostatečně daleko od hranic. Major John Dudley postupně navrhl více míst, ale žádné plně nevyhovovalo. Robert Oppenheimer trávil v mládí hodně času v Novém Mexiku a tak navrhl místo, kde sídlila rančerská škola a posléze se stal i prvním ředitelem laboratoře.
Nejprve byly využity všechny objekty bývalé školy. Inženýři zajišťující výstavbu měli zpočátku obavy kvůli špatně přístupové cestě a především zda zdejší vodní zdroje budu stačit pro tolik lidí, ale jinak se místo ukázalo téměř ideální. Rychle byly vybudovány provizorní prostory pro výzkum a vývoj a do projektu byli nasazeni vědci, technici a inženýři z celého světa. Všechny informace o městě a projektu však byly před veřejností utajeny. Vojenský personál označoval Los Alamos krycím názvem „Site Y“ a většina obyvatel Santa Fe místo znala pouze jako „The Hill“ (kopec).
Utajení Los Alamos Los Alamos bylo původně vybudováno jako uzavřené město přístupné z vnějšího světa pouze dvěma branami a poloha na stolové hoře umožňovala dokonalou kontrolu všech příjezdů. Všichni noví zaměstnanci dostali instrukce, aby cestovali do Santa Fe. Teprve zde v kanceláři armády na adrese 109 East Palace Avenue dostali od Dorothy McKibbin (která na základě toho získala přezdívku „první lady Los Alamos“) potřebné dokumenty k průchodu bezpečnostními kontrolami (zpočátku dopisy podepisované samotným Robertem Oppenheimerem, později bezpečnostní průkazy) spolu s konkrétními pokyny, jak se dostat na správné místo.
Pro zvýšení utajení projektu jeho poštovní adresa byla PO Box 1663, Santa Fe, N.M. Všechny příchozí nákladní automobily byly falešně označeny jako přepravující běžné zboží, aby se utajila skutečná povaha jejich nákladu. Veškerá odchozí a příchozí korespondence osob pracujících a žijících v Los Alamos byla kontrolována a případně cenzurována vojenskými úředníky.
Los Alamos sloužilo jako hlavní centrum pro provádění a koordinaci jaderného výzkumu, v němž se setkávali nejslavnější vědci světa, mezi nimi i několik nositelů Nobelovy ceny. Kromě Roberta Oppenheimera zde pracovali mimo jiné britský fyzik James Chadwick (nositel Nobelovy ceny za rok 1935), italský fyzik Enrico Fermi (Nobelova cena 1938; jeho tým v roce 1942 v Chicagu postavil Chicago Pile-1: první zkušební jaderný reaktor), Richard Feynman (Nobelova cena 1965), Edward Teller (pozdější „otec vodíkové bomby“), Robert Rathbun Wilson a mnoho dalších význačných vědců.
Práce laboratoře v Los Alamos společně se všemi ostatními místy projektu Manhattan vedla k vývoji a výrobě tří atomových bomb. První plutoniová bomba s kódovým označením Trinity byla vyzkoušena 16. července 1945 na testovací střelnici nedaleko od Alamogorda, rovněž ve státě Nové Mexiko (nyní WSMR). Další dvě bomby: konstrukčně odlišná uranová „Little Boy“ a rovněž plutoniová „Fat Man“ byly svrženy na Japonsko (na města Hirošima a Nagasaki).
Po druhé světové válce Po skončení války v roce 1945 se existence „Projektu Y“ stala známou a jako běžné označení se začaly používat názvy Los Alamos a Los Alamos Laboratory, od roku 1947 byl oficiální název Los Alamos Scientific Laboratory, až od roku 1981 současný název. Krátce po válce (16. října 1945) Robert Oppenheimer rezignoval na svou funkci. Také řada dalších zakládajících členů laboratoře Los Alamos opustili a někteří se stali otevřenými odpůrci dalšího vývoje jaderných zbraní.
Oppenheimer doporučil na tento post Norrise Bradburyho, se kterým předtím úzce spolupracoval. Leslie R. Groves chtěl někoho, kdo má solidní akademické vzdělání a zároveň vysoké postavení v rámci projektu. Navíc se mu líbilo, že Bradbury byl jako námořní důstojník zároveň voják i vědec. Norris Bradbury tak byl jmenován druhým ředitelem laboratoře hned následující den. Nakonec zůstal ředitelem 25 let až do roku 1970, nejdéle ze všech. Jeho původním hlavním úkolem bylo zajistit, aby dříve ručně sestavované bomby mohly být vyráběny a používány hromadně bez pomoci vysoce kvalifikovaných vědců.
V dalších letech byla laboratoř v Los Alamos zodpovědná především za vývoj vodíkové bomby (tento projekt vedl Edward Teller) a později mnoha dalších variant jaderných zbraní. Další práce zahrnovala základní vědecký výzkum, vývoj urychlovačů částic, zdravotní fyziku a výzkum energie z jaderné syntézy v rámci projektu Sherwood. Na Marshallových ostrovech a na nevadském testovacím polygonu se uskutečnilo mnoho jaderných testů. V laboratoři LANL došlo ke třem závažným haváriím souvisejícím s jadernými zbraněmi: v srpnu 1945, v květnu 1946 a ke třetí nehodě došlo během každoroční fyzické inventury v prosinci 1958.
Nová laboratoř jižně od města
Za války sice mělo Los Alamos nejvyšší prioritu, ale jak výstavba jednotlivých částí laboratoře, tak ubytování pro přední vědce se řešilo ve spěchu a jako provizorium. Jakmile nový ředitel Norris Bradbury stabilizoval situaci laboratoře v nových poválečných podmínkách a podařilo se mu zastavit odliv vědců, již v roce 1948 předložil Komisi pro atomovou energii (United States Atomic Energy Commission) návrh soustředit všechny výzkumné a vývojové aktivity na jedno místo do moderního komplexu laboratoří jižně od města. Dosud byly roztroušené na různých a mnohdy nevyhovujících místech ve městě, tak jak narychlo vznikly během války. Projekt za 107 milionů tehdejších USD (přibližně 1300 miliónů v cenách roku 2023) předpokládal umístění na tabulové hoře South Mesa a laboratoř by byla s městem spojena novým mostem přes kaňon.
Projekt nového komplexu laboratoří nebyl schválen ihned a výstavba se protáhla, ale v 50. letech byl rozsáhlý areál laboratoře skutečně postupně vybudován v současné lokalitě jižně od města. Od roku 1945 až do konce 50. let byl proto Bradbury zodpovědný také za velkou část správy města Los Alamos. Město postupně vybudovalo infrastrukturu včetně nové vodovodní sítě, zdravotnických a vzdělávací zařízení, které nahradily válečná provizoria.
U.S. Atomic Energy Commision (AEC) po dokončení první etapy nového areálu laboratoře zmenšila bezpečnostní perimetr okolo samotné laboratoře, který již nezasahoval do města a 18. února 1957 tak mohly být odstraněny vstupní kontrolní brány ve městě, které tím bylo otevřeno široké veřejnosti. Prvním návštěvníkem města bez povolení federální vlády byl tehdejší guvernér Nového Mexika Edwin L. Mechem. Nakonec tak občanské povinnosti ředitele laboratoře skončily.
V pozdějších letech Bradbury činnost laboratoře cíleně rozšiřoval do dalších oborů. Mimo jiné vybudoval Los Alamos Meson Physics Facility (nyní Los Alamos Neutron Science Center) s urychlovači. Během vesmírných závodů mezi SSSR a USA v 60. letech laboratoř vyvinula jaderný motor pro použití v kosmických raketách (NERVA: Nuclear Engine for Rocket Vehicle). NASA a další zúčastněné organizace považovaly program NERVA za velmi úspěšný, protože splnil nebo překročil programové cíle. Byl zhodnocen jako vhodný pohon pro let na Mars, ale v roce 1973 prezident Nixon program bez náhrady zrušil. Nebyl tak nikdy reálně vyzkoušen ve vesmíru, ve spolupráci s NASA proběhly pouze rozsáhlé pozemní zkoušky.
Součást Manhattan Project National Historical Park