Vlčí hora () je zalesněný kuželovitý suk o nadmořské výšce 591 m, jehož vrchol leží na území města Krásná Lípa (část obce Vlčí Hora) v Ústeckém kraji. Nachází se v geomorfologickém celku Šluknovská pahorkatina, jehož je 4. nejvyšším vrcholem. Vrchol je složen z tmavošedého tefritu, který vystupuje na povrch v podobě četných skalních výchozů. Dolní části svahů tvoří dva druhy červené brtnické žuly. Přes Vlčí horu prochází hlavní evropské rozvodí; přítoky Mandavy tak náleží k povodí Odry a úmoří Baltského moře, přítoky Vlčího a Dlouhodolského potoka pak k povodí Labe a úmoří Severního moře. Ve vrcholové části rostou suťové lesy a zbytky acidofilních bučin, střední polohy zaujímají hospodářské lesy a dolní svahy jsou využívané jako pastviny. Většina vrchu náleží do Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce.
V roce 1886 byla veřejnosti zpřístupněna upravená Verunčina studánka a v květnu 1889 byla otevřena 12 metrů vysoká rozhledna s přilehlou horskou chatou. V roce 1908 byl vrchol rozhledny zastřešen a její výška se tak zvýšila na 16 metrů. V poválečném období využívali stavbu do roku 1953 vojáci a následně byla před zničením zachráněna díky péči dobrovolníků. V letech 1996 až 1999 prošla rozhledna celkovou rekonstrukcí. V dubnu 2023 zničil úmyslně založený požár chatu a poškodil rozhlednu. Přes západní svah vede červeně značená turistická trasa s odbočkou k Verunčině studánce. Na vrchol vede žlutě značená trasa a také Köglerova naučná stezka. Rozhledna umožňuje kruhový rozhled na téměř celou Šluknovskou pahorkatinu, dále na Lužické hory, Českosaské Švýcarsko a na východě též na Jizerské hory.
Název Původní německý název vrchu byl , respektive podle staršího pravopisu, což v českém překladu znamená Vlčí hora nebo Vlčí vrch. Název odkazuje na vlky, kteří obývali hluboké lesy rostoucí na svazích kopce a v jeho blízkém okolí. Podle vrchu byla pojmenována i vesnice (Vlčí Hora), založená roku 1602, písemně pak prvně zmiňovaná v roce 1719. Český název vrchu Vlčí hora se začal v mapách objevovat v období první republiky, jako oficiální pojmenování byl stanoven po druhé světové válce. Severně od Vlčí hory ve vzdálenosti 4,5 km leží vrch Vlčice (513 m), který nesl původně stejné pojmenování – .Fiedler, s. 12.
Přírodní poměry Poloha náhled|upright=1.2|Pohled na Vlčí horu z Hraničního vrchu Vlčí hora leží ve Šluknovském výběžku a tvoří severní okraj regionu Českosaské Švýcarsko. Z administrativního hlediska se nachází v okrese Děčín a v Ústeckém kraji. Převážná část kopce, včetně vrcholu, leží na území města Krásná Lípa, část obce Vlčí Hora a okrajově také Zahrady. Dolní části svahů od severozápadu, přes sever až po východ pak patří k obci Staré Křečany, konkrétně částem obce Brtníky, Panský, Nové a Staré Křečany. Nejbližším sídlem je ves Vlčí Hora, jejíž zástavba začíná 0,5 km jižně od vrcholu. Střed Zahrad je pak od vrcholu vzdálen 1,2 km na jihovýchod, střed Starých Krečan 2,5 km na severovýchod, střed Panského 1,2 km na sever a střed Brtníků 1,9 km na severozápad.
Geomorfologie náhled|upright=1.2|vlevo|Tefritový skalní výchoz Vlčí hora je kuželovitý suk náležející ke geomorfologickému celku Šluknovská pahorkatina, který je součástí Krkonošské oblasti náležející ke Krkonošsko-jesenické subprovincii České vysočiny. Se svou nadmořskou výškou 591 m je Vlčí hora po Hrazeném (608 m), Tanečnici (599 m) a Plešném (593 m) 4. nejvyšším vrcholem Šluknovské pahorkatiny (včetně její německé části), nejvyšším vrcholem geomorfologického okrsku Rumburská pahorkatina a rovněž geomorfologického podokrsku Krásnolipská pahorkatina. Svahy jsou, zvláště ve vrcholové části, příkré a vystupují z nich menší skalní tvary způsobené zvětráváním a odnosem.Demek a kol., s. 547.
Údaje o nadmořské výšce Vlčí hory, které se v různých pramenech objevují od konce 19. století, se od nadmořské výšky z aktuální Základní topografické mapy ČR liší. Fiedlerova vlastivěda z roku 1898 udává nadmořskou výšku 590,3 m v jadranském výškovém systému.Fiedler, s. 15. Meziválečná reambulovaná vydání map třetího vojenského mapování uvádí nadmořskou výšku 588 m, zatímco poválečné mapy uvádějí nadmořskou výšku v rozmezí 580,0 až 581,0 m. Snížení údaje o nadmořské výšce bylo způsobeno zaměřením geodetického bodu jihovýchodně od skutečného vrcholu. Rozdíl nadmořské výšky těchto dvou bodů činí 10,2 m.
Nejbližšími pojmenovanými kopci jsou Ptačí vrch (562 m), vzdálený 2,5 km severním směrem, Dymník (517 m), vzdálený 4,1 km východním směrem, Kamenný vrch (510 m), vzdálený 1,8 km jihojihozápadním směrem, a Křížový vrch (446 m), vzdálený 1,6 km severozápadním směrem.
Geologie a půdy náhled|upright=1.2|Vzorek kambizemě Vlčí hora leží severně, respektive východně od lužického zlomu, a je tak součástí lužického plutonu. Ten je tvořen granitoidy, tedy žulou a granodioritem. Podloží svahů Vlčí hory tvoří dva druhy brtnické žuly a vrchol je tefritový.
Přibližně středem vrchu se severojižním směrem táhne pásmo tvořené drobnozrnnou brtnickou žulou. Ta má charakteristickou růžovou až červenou barvu, kterou způsobuje draselný živec převažující nad ostatními typy živců. Ze slíd je v ní zastoupen tmavý biotit. Ostatní svahy jsou tvořeny středně až hrubě zrnitou brtnickou žulou, která má shodné složení jako žula drobnozrnná. Oba typy brtnické žuly jsou na povrchu silně zvětralé a nevystupují na povrch v podobě výchozů. Žula má v regionu sklon k porfyrizaci, je tak hojně doplněna granitovým a křemenným porfyrem. Vrchol je složen z nefelinického tefritu, který je nejrozšířenější výlevnou vyvřelinou v regionu. Typická je pro něj tmavošedá barva, zvětralý tefrit je ovšem na povrchu světlejší. Má vysokou hodnotu magnetické susceptibility a jako příměs obsahuje magnetit, jehož přítomnost vychyluje střelku kompasu. Tefrit tvoří menší povrchové útvary s typickou sloupcovou odlučností. Svahy pod vrcholem jsou překryty deluviálními hlinitokamenitými až blokovými sedimenty. Podél vodních toků jsou pak zastoupeny deluviofluviální písčitojílovité až písčité hlíny a deluviální hlinitokamenité sedimenty.
Nejrozšířenějším půdním typem na povrchu Vlčí hory je kambizem. Na svazích je to především kambizem modální mesobazická, dystrická a oglejená. Posledně jmenovaná je vázána na vodní toky, při nichž je též zastoupen modální glej. Na vrcholovém tefritu se nachází modální eutrofní kambizem, na kterou níže od vrcholu navazuje suťový ranker.
Vodstvo náhled|upright=1.2|Verunčina studánka Přes Vlčí horu prochází hlavní evropské rozvodí oddělující od sebe úmoří Severního a Baltského moře. Na severním svahu v nadmořské výšce přibližně 500 metrů, na východním svahu v nadmořských výškách přibližně 450 a 510 metrů a na jihovýchodním úpatí v nadmořské výšce přibližně 420 metrů pramení několik vedlejších přítoků Mandavy, jež skrze Lužickou Nisu a poté Odru náleží k úmoří Baltského moře. Kolem severozápadního úpatí protéká Vlčí potok, jehož kratší bezejmenné přítoky pramení na severozápadním svahu v nadmořské výšce přibližně 420 až 470 metrů a další jeho bezejmenný přítok protéká při západním úpatí. Na jižním až jihovýchodním svahu pramení na několika místech v nadmořských výškách přibližně 410 až 440 metrů Dlouhodolský potok. Jak Vlčí, tak Dlouhodolský potok jsou pravými přítoky Křinice, která náleží k povodí Labe a úmoří Severního moře. Na jihovýchodním svahu vyvěrá pramen zvaný Verunčina či Veroničina studánka, jehož okolí je upravené a opatřené turistickým přístřeškem. Největší vodní plochou je rybník Havlák, který se nalézá na severovýchodním úpatí. Na severním, východním a jihovýchodním svahu se vyskytuje několik dalších menších vodních ploch.
Celý vrch náleží k hydrogeologickému rajonu Krystalinikum Šluknovské pahorkatiny. Zdejší podložní granitoidy vytváří četné pukliny zaplněné vodou. V nižších polohách se tak vytváří dostatečná zásoba podpovrchové vody, která vyvěrá na povrch v podobě krátkých vodotečí. Největší vodní stavy bývají v březnu až dubnu a jsou ovlivněné množstvím tajícího sněhu.Glöckner, s. 24–25.
Podnebí Protože se v okolí nenachází žádná stálá meteorologická stanice, je charakteristika podnebí určena převážně na základě pozorování z druhé poloviny 20. století a odvozením od údajů měřicích stanic ve Šluknově, Děčíně a Horní Světlé. Vlčí hora náleží dle Quittovy klasifikace podnebí, stejně jako většina území Šluknovského výběžku, do mírně teplé oblasti MT 4. Průměrná roční teplota vzduchu v nižších polohách Rumburské pahorkatiny je odhadována na 7,1 °C a pro Vlčí horu tak, vzhledem k nadmořské výšce, vychází odhad průměrných ročních teplot na 5,5 až 6 °C. Podle dlouhodobých průměrů je nejteplejším měsícem červenec a nejchladnějším naopak leden. Vzhledem k poloze jsou větrným prouděním ponejvíce ovlivněny vrcholové partie Vlčí hory. Převažující směr proudění je západ a je do jisté míry ovlivněn bariérou vysokých vrchů na severozápadě. Množství srážek, stejně jako průměrné teploty vzduchu a proudění vzduchu, je ovlivněné nadmořskou výškou. Ve vrcholové části jsou průměrné roční srážky odhadovány na 900 mm, přičemž průměr pro Šluknovský výběžek je 700 až 800 mm. Během vegetačního období (duben až září) spadne více srážek než v období vegetačního klidu.Glöckner, s. 18–23.Melichar a kol., s. 19–20.
Flóra náhled|upright=1.2|Kůrovcová paseka na severním svahu Podle platného fytogeografického členění náleží celá Vlčí hora do fytogeografického okresu Šluknovská pahorkatina, ale již za západním a jihozápadním úpatím na něj navazuje okres Labské pískovce. Ostrou hranici těchto dvou okresů tvoří lužický zlom. Podle nadmořské výšky náleží vrch do 4. bukového až 5. jedlo-bukového lesního vegetačního stupně.
Potenciální přirozenou vegetací jsou acidofilní bučiny a také suťové lesy, které však byly v nižších partiích nahrazeny hospodářskými lesy a v nejnižších částech svahů mezofilními loukami a krátkostébelnými poháňkovými pastvinami. V lesním porostu vrcholové části a vyšších svahů je nejrozšířenější dřevinou buk lesní (Fagus sylvatica), který hojně doplňují javor klen (Acer pseudoplatanus) a mléč (Acer platanoides), bříza bělokorá (Betula pendula), jilm horský (Ulmus glabra) či jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Bylinné patro bučin je chudé a dominuje mu metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), bika bělavá (Luzula luzuloides) či brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus). Oproti tomu bylinné patro suťových lesů je bohaté; jeho typickými zástupci jsou nitrofilní rostliny jako svízel vonný (Galium odoratum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), udatna lesní (Aruncus vulgaris) či ohrožený druh měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), která se zde vyskytuje velmi hojně. Z hub jsou typickými zástupci hřibovité, muchomůrkovité či dřevokazné houby jako troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius) a pásovaný (Fomitopsis pinicola). Hospodářským lesům dominuje smrk ztepilý (Picea abies), jehož porosty byly značně poškozeny při kůrovcové kalamitě z přelomu 10. a 20. let 21. století.
Největší plochy pastvin se táhnou v dolní části severního až východního svahu. Hojně jsou zastoupeny ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), kostřava luční (Festuca pratensis) či jílek vytrvalý (Lolium perenne). Na vlhkých loukách při úpatích se vyskytují vzácnější druhy jako ocún jesenní (Colchicum autumnale), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), vrbovka tmavá (Epilobium obscurum), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) či vrba plazivá (Salix repens), na sušších místech pak také prha arnika (Arnica montana), zdravínek jarní (Odontites vernus) a koprník štětinolistý (Meum athamanticum).Melichar a kol., s. 33.
Fauna