Jan Palach (11. srpna 1948 Praha – 19. ledna 1969 Praha) byl český student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se upálil na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnostiJan Palach – živé pochodně, Totalita.cz, přístup: 12.1.2012 po začátku okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.
Život náhled|vlevo|Všetatský dům, v němž Jan Palach vyrůstal. Od roku 2019 je z něj památník. Jan Palach se narodil 11. srpna roku 1948 v pražském sanatoriu v Londýnské ulici.heslo v Encyklopedii Prahy 2 Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. V dospělém věku vstoupil do místní sokolské jednoty, jejímiž členy byli i jeho rodiče. Stejně jako matka byl členem sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Matka Libuše Palachová (1913–1980), rozená Kostomlatská, se vyučila švadlenou. V roce 1957 se stala členkou Komunistické strany, neboť se obávala toho, že děti nebudou moci studovat. Otec Josef Palach vedl cukrárnu, kterou komunisté v první polovině 50. let zavřeli. Začal tak pracovat v brandýském podniku Mlýny a pekárny. Zemřel v roce 1962.
V roce 1966 Jan Palach maturoval na mělnické střední všeobecně vzdělávací škole (gymnáziu), která roku 1990 získala název Gymnázium Jana Palacha. Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat zemědělskou ekonomii na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise matce Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“
V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. V březnu také navštívil hrob T. G. Masaryka v Lánech. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž tehdejšího Leningradu. Vrátil se několik dní před invazí. V říjnu 1968 dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala. Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.
Palachův čin Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30Silvie Lauder, Dva životy Jana Palacha , 12. leden 2019 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami (III. stupně na 85 % povrchu těla) byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí.
Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady.
Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu.
V lednu 2009 bylo zveřejněno, že historici objevili dokument, podle kterého Palach v lednu 1969 chtěl, aby studenti obsadili budovu rozhlasu. Jan Palach svůj návrh odeslal 10 dnů před svým činem, v dopisu adresovaném tehdejšímu studentskému vůdci Luboši Holečkovi. Dokument objevil historik Petr Blažek, který se pokusil sestavit co nejpřesnější rekonstrukci událostí, které předcházely Palachovu sebeupálení, samotný čin i následné události, včetně vyšetřování příslušníky Veřejné bezpečnosti.Jan Palach chtěl před upálením obsadit pražský rozhlas, Aktuálně.cz, 9.1.2009 O svém posledním činu se ovšem před jeho vykonáním nikomu nezmínil. Inspirací Palachovi bylo sebeupálení Thích Quảng Đứca a dalších vietnamských buddhistických mnichů na protest proti perzekuci buddhistů katolíky v Jižním Vietnamu. https://info.dingir.cz/2019/01/palachova-sebeobet-a-buddhismus/Zuzana Ondomišiová, Sebeupalování a buddhismus, Dingir 16 (4), 2013, s. 133–135, dostupné online
O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřující lékařka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek.Kmuníčková, Zdenka: Poslední dny Jana Palacha, Epocha, Praha 2009 Palach se v rozhovoru s Kmuníčkovou dovolával odkazu na smrt Jana Husa: „Koneckonců Hus také umřel na hranici.“
Ohlasy ve společnosti Václav Havel, jako člen předsednictva Československého svazu spisovatelů v roce 1969 pro televizi natočil projev, ve kterém vyzýval občany, aby nepropadli pasivitě, a nepáchali tak morální sebevraždu. Apeloval na oficiální činitele, aby svolali plenární schůzi Federálního shromáždění, zakázali šíření ilegální okupační tiskoviny Zprávy a vypsali předčasné volby. Politiky, kteří byli veřejně známi jako kolaboranti s okupační mocí, jmenovitě Koldera, Indru, Biľaka, Nového a gen. Rytíře vyzval, aby odstoupili.Mravní apel spisovatele Václava Havla k lidu a vládě ČSSR vyvolaný činem Jana Palacha, ČT 1969
Po celém Československu proběhly v lednu okupační stávky studentů na vysokých i středních školách.Studentská stávka v lednu 1969, ČRo Sever, 24.1.2009
Pohřeb náhled|Lidé na Palachově pohřbu, v popředí chlapec jménem Vladimír zdraví skautským pozdravem, foto Miloň Novotný náhled|Palachova rakev náhled|Hrob Jana Palacha od Olbrama Zoubka na Olšanských hřbitovech Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Smuteční průvod, čítající několik desítek tisíc lidí, šel z Karolina na tehdejší náměstí Krasnoarmějců v Praze 1 (dnešní Náměstí Jana Palacha), kde hovořilo několik řečníků, včetně Luboše Holečka. Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Pohřební rozloučení vedl evangelický farář Jakub Schwarz Trojan,http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1122630-farar-trojan-palachuv-cin-byl-v-evropskych-dejinach-ojedinely protože Jan Palach byl členem jeho evangelického sboru v Libiši.
Roku 1973 byly Palachovy ostatky bez souhlasu pozůstalých zpopelněny a popel uložen v rodných Všetatech. Převoz proběhl tajně a narychlo. Prázdný hrob byl však hojně navštěvován i nadále. Podle opačné verse: „V říjnu 1973 po dlouhodobém vydírání tajnou policií souhlasili nakonec Libuše Palachová a Jiří Palach s exhumací a následným zpopelněním pozůstatků Jana Palacha.“http://www.janpalach.cz/cs/default/mista-pameti/hrob V roce 1990 se urna s popelem vrátila na Olšanské hřbitovy.
Další živé pochodně v sovětském bloku Před Janem Palachem, už v září 1968, provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec za přítomnosti sta tisíc lidí, včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý. 5. listopadu 1968 se na hlavní ulici Chreščatyk v Kyjevě upálil jednačtyřicetiletý disident Vasil Makuch na protest proti sovětskému komunistickému režimu, útlaku ukrajinského národa a agresi SSSR v Československu. Chodci slyšeli z plamenů výkřiky: „Pryč s okupanty Československa! Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Sláva Ukrajině!“ Zemřel den nato. Jeho čin byl také dlouho zamlčován.Palachův předchůdce hořel a křičel: Pryč s okupanty. Aktuálně.cz. 5. listopadu 2013.
Jan Palach si sám údajně nepřál další mrtvé, jak dokazují písemné poznámky a výpověď jeho spolužáka Luboše Holečka o rozhovoru s Janem Palachem v nemocnici:Záznam odvysílaný v rozhlasové reportáži ke třicátému výročí Palachovy smrti
Podle historika Petra Blažka ovšem umírající Palach v té době už nebyl schopen souvisle mluvit a ve skutečnosti se může jednat o Holečkův výmysl. Proti dalšímu upalování vystoupili i básník Jaroslav Seifert a prezident Ludvík Svoboda (bezprostředně po činu Josefa Hlavatého v Plzni).
I přes tyto žádosti došlo v prvních měsících roku 1969 k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Palacha a jeho sebeobětování. Po Palachovi se v období od 16. do 31. ledna 1969 se v Československu pokusilo upálit 10 lidí, do konce dubna 1969 to již bylo 26 lidí, z toho 7 zemřelo.Vzpomínková stránka k třicátému výročí smrti Jana Palacha na webu Českého rozhlasu Nejznámější z nich je Jan Zajíc (sám se podepsal jako pochodeň č. 2), který se upálil 25. února 1969 v průchodu domu na Václavském náměstí. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. Jména dalších jsou Josef Hlavatý (20. ledna u pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v Plzni, poté co se dověděl, že Jan Palach na klinice v Praze zemřel), Evžen Plocek (4. dubna 1969 v Jihlavě), či Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. O sebeupálení se pokusili též dělník Miroslav Malinka (22. ledna 1969 v Brně) a šestnáctiletý učeň Jan Bereš (26. ledna 1969 v Chebu).
V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslovky, který zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který – zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích – přežil.
V roce 1992 se upálil Slovák Jozef Aszmongyi na protest proti rozdělení Československa.
Fáma o „studeném plameni“ Po Palachově smrti se objevily dezinformace ohledně jeho činu a motivaci k němu. Již v lednu 1969 maďarský deník Népszabadság přišel s teorií o „studeném plameni“ (chemikálii s nízkou výhřevností a ohni, který nepálí). V ČSSR pronášel lživé teorie o Palachovi vysoce postavený komunistický funkcionář Vilém Nový. Přitom se hájil tím, že cituje lednové dokumenty VB. Palach byl podle Nového vylosován jako první ze studentské skupiny „Pětice smrti“. Nechtěl se zabít, nýbrž pouze polít chemikálií způsobující „studený plamen“, a tímto protestem destabilizovat situaci ve společnosti. Chemikálie mu však přimíchali ostatní členové skupiny do hořlaviny příliš malé množství, proto utrpěl smrtelné popáleniny.Projev Viléma Nového v České Lípě, 20. února 1969, dostupné online. K této formě protestu měli studenty navést Luděk Pachman, Vladimír Škutina, Pavel Kohout, Emil Zátopek a Lubomír Holeček. Ti na Nového podali žalobu na ochranu osobnosti (Zátopek ji později stáhl). Další žalobu podala Palachova matka Libuše Palachová, zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soudkyně Jarmila Ortová obě žaloby zamítla se zdůvodněním, že Nový měl nejen právo, ale dokonce povinnost kritizovat Palachův čin. Verze o „studeném plameni“ byla oficiální i roku 1979.
Palachův týden 1989
náhled|upright|Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý: Pomník v dlažbě před Národním muzeem