Jiří z Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471, Praha), byl jediným českým králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Vládl v zemích Koruny české od svého zvolení českou šlechtou roku 1458 do roku 1469, dále pak až do své smrti v roce 1471 však udržel faktickou vládu pouze v Čechách. Byl nazýván husitským králem nebo též králem dvojího lidu. Jako umírněný podobojí usiloval o pokojné soužití kališnické většiny národa s katolickou menšinou podle basilejských kompaktát. Jeho návrh na vytvoření mírové organizace evropských křesťanských panovníků předběhl dobu o několik století a je považován za jednoho z ideových předchůdců Charty OSN i Evropské unie. Mírové snahy Jiřího z Poděbrad zařadila organizace UNESCO v roce 1964 (u příležitosti 500. výročí) mezi události celoevropského významu.
Všeobecně používané jméno Jiří z Poděbrad zavedl František Palacký. V listinách je Jiří před nástupem na trůn uváděn jako Jiří či Jiřík z Kunštátu a Poděbrad, případně Jiří z Kunštátu odjinud z Poděbrad. Jako král pak pouze jako Jiří, král český.
Život
Mládí Jiří pocházel z poděbradské linie šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který jako první užíval predikát z Kunštátu a na Poděbradech. Jiříkovým otcem byl husitský válečník Viktorín z Poděbrad, jako jeho matka bývá uváděna Anna z VartemberkaV soudobých pramenech se jméno Jiříkovy matky neobjevuje. Anna z Vartemberka se vyskytuje teprve v rodokmenu Poděbradů z roku 1486, který si nechali vytvořit Jiřího synové. Oproti tomu nemanželský původ předhazovali Jiřímu jeho nepřátelé (označením "snopek") již před jeho nástupem na trůn. Jméno Jiří je v kunštátském rodě také neobvyklé., ale není vyloučen ani jeho nemanželský původ. Jisté není přesné datum jeho narození a zejména místo. V úvahu připadá Bouzov a Litice (sídla pana Viktorína), tradují se Poděbrady (které však byly v držení Viktorínova bratra Hynka). V souladu s nepodloženou tradicí, že Jiřímu byl za kmotra sám Žižka, se uvádějí také Horažďovice či Hořovice. Po Viktorínově smrtiTraduje se, že Viktorín zemřel ve věku 24 let (otcem Jiřího se tedy měl stát v 17 letech), což nejnovější badatelé zpochybňují. Jeho věk uvádí jediný pramen, Menší kronika žďárského kláštera, a to římskými číslicemi, takže může jít i o chybu písaře. Je totiž poměrně nepravděpodobné, že by v tomto věku patřil k významným vůdcům spojených husitských vojsk u Vyšehradu. Jeho mladší (!) bratr Hynek byl v téže době též hejtmanem pražanů. Jejich další dva bratři by podle toho byli o téměř 20 let starší. (Viz Plaček, s.374-375). byl jediným dědicem poděbradské větve Kunštátů (měl pouze dvě sestry, Markétu a Alžbětu). Poručníkem sedmiletého sirotka se stal (snad až po smrti strýce Bočka) příbuzný Heralt z Kunštátu z líšnické větve. S ním se Jiří jako čtrnáctiletý v roce 1434 pravděpodobně zúčastnil bitvy u Lipan na straně koalice umírněných kališníků a katolíků. náhled|Adolf Liebscher: Dobytí Prahy Jiříkem Poděbradským roku 1448 Do veřejného života vstoupil v 17 letech, kdy již zasedal na zemském soudu jako „kmet“ (tato funkce byla v jeho rodu dědičná). Politicky se přidal k tzv. polské straně prosazující kandidaturu polského krále proti Albrechtu Habsburskému, kterou vedl Hynce Ptáček z Pirkštejna. Zapojil se přitom i do bojů o Tábor, který Albrecht v roce 1438 neúspěšně obléhal. Po vzniku východočeského landfrýdu v roce 1440 byl zvolen jedním ze dvou hejtmanů Boleslavského kraje. Po Ptáčkově smrti v roce 1444 převzal vedení celého seskupení východočeských kališníků, které se nadále nazývalo Jednota poděbradská. V roce 1448 využil nepřítomnosti vůdce katolické opozice Oldřicha z Rožmberka v zemi a jako nejvyšší hejtman jednoty zorganizoval ovládnutí hlavního města: vojsko shromážděné pod záminkou tažení proti Sasům přitáhlo ku Praze a nočním útokem se stal Jiří pánem města se ztrátou jediného muže. Do Prahy se tak mohl vrátit Jan Rokycana jako správce veškerého duchovenstva podobojí. Nejvyššího purkrabího Menharta z Hradce, který se předtím přidal ke katolíkům, Jiří internoval v Poděbradech.
Zemským správcem Novou aktivizaci katolické strany vyvolala smrt Menharta z Hradce, který v Poděbradech onemocněl a po svém propuštění zemřel. Poděbradská jednota tak musela čelit nově vzniklé Jednotě strakonické, k níž se připojili i Jiříkovi nepřátelé Jan Kolda ze Žampachu a Bedřich ze Strážnice. Jako vůdce jednoty čekaly Jiřího i další boje proti Fridrichu Saskému, který držel některá města a hrady v severozápadních Čechách. Nicméně vojenská převaha i diplomatické aktivity nakonec vedly k uklidnění situace: Strakonická jednota byla 4. června 1450 poražena v bitvě u Rokycan. Vyjednávání s císařem Fridrichem III. o vydání budoucího krále, nezletilého Ladislava Pohrobka, do Čech sice nepřineslo okamžitý úspěch, ale císař Jiřího uznal za zemského správce. (Na jednom z těchto jednání na sněmu v Benešově v roce 1451 se poprvé setkal Jiřík s Eneášem Silviem, pozdějším papežem Piem II.) Dne 27. dubna 1452 pak na svatojiřském sněmu v Praze zvolili Jiřího z Poděbrad zemským správcem na dva roky i zástupci české šlechty. V průběhu roku ho uznala většina země. Před Jiříkovým vojskem bez boje kapituloval i Tábor, jehož církevní představitelé se odmítali podřídit Janu Rokycanovi. Uvězněním Mikuláše z Pelhřimova a Václava Korandy dosáhl Jiří sjednocení utrakvistů.
Teprve v roce 1453 bylo dosaženo dohody ohledně přijetí Ladislava Pohrobka za krále a jeho příjezdu do Čech. Protože na rozdíl od moravských stavů, které ho uznávaly za dědičného krále, vyžadovaly české stavy volební kapitulaci, vypravil se Jiří z Poděbrad za Ladislavem do Vídně. Ladislav se zavázal k zachování zemských svobod a uznání kompaktát a přislíbil, že bude usilovat o potvrzení Jana Rokycany arcibiskupem, jak bylo požadováno. Jiří složil králi přísahu věrnosti a získal potvrzení své správcovské funkce na šest let. Ladislav Pohrobek byl 28. října 1453 v Praze korunován českým králem, avšak výkonnou moc si po dobu královy nezletilosti udržel Jiří z Poděbrad, kterého Ladislav také ustanovil nejvyšším hofmistrem. Přestože jejich vztahy byly dobré (nazývali se „otče“ a „synu“), Ladislav, který byl formálně pánem nejen zemí Koruny české, ale i Rakouska a Uher, již v následujícím roce Čechy opustil. Jiří jako zemský správce usiloval o konsolidaci českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Pro upevnění královské moci se snažil alespoň částečně restaurovat královský majetek. K tomu, ale i k zajištění pořádku v zemi, byla zřízena komise k revizi pozemkové držby. Jiří předsedal zemskému soudu a rovnal šlechtické spory, staral se o zlepšení bezpečnosti v zemi, podporoval rozvoj obchodu, v Kutné Hoře byla obnovena těžba. Nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem. Některé ze svých mocnějších odpůrců (např. Rožmberky) získal na svou stranu udělením významných úřadů, mimo jiné i ve vedlejších zemích Koruny české, které zůstaly katolické.
Cesta k trůnu Na podzim roku 1457 se Ladislav Pohrobek vrátil do Prahy, kde se měla konat jeho svatba s dcerou francouzského krále. Nepobyl zde ani dva měsíce a nečekaně zemřel ve svých 17 letech. Podivné okolnosti jeho smrti (teprve po 500 letech expertíza odhalila, že zemřel na akutní leukémii) vyvolaly podezření, že byl otráven. Jiříkovi nepřátelé ihned začali šířit pověsti, že za jeho smrt může Jiřík, případně jeho manželka Johana. Uprázdnění českého trůnu vyvolalo (podle Karlovy Zlaté buly) potřebu volby nového českého krále. Byla zde řada uchazečů z příslušníků jiných panovnických dynastií: vážný zájem projevil saský vévoda Vilém III. Saský a také francouzský král pro svého syna, v úvahu připadali císař Fridrich III. Habsburský a polský král Kazimír. Pak však, teprve v únoru 1458, oznámil svou kandidaturu sám Jiří. Český sněm zasedal několik dní v Praze na Staroměstské radnici: nakonec byl 2. března 1458 Jiří z Poděbrad jednomyslně zvolen českým králem.
Hlavním důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká utrakvistická většina přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání podobojí, ale také získané statky (což platilo i pro mnohé katolíky). Hlasy české katolické šlechty získal Jiří pomocí již dříve propůjčených či přislíbených úřadů, jiných slibů či úplatků (např. v případu Jana z Rožmberka), ale možná i výhrůžek a nátlaku (Staroměstské náměstí bylo plné Jiřího příznivců a „bezpečnost“ zajišťoval vojenský oddíl). Volby se však nezúčastnili zástupci vedlejších zemí Koruny české. Své přijetí za krále si musel Jiří vynutit vojensky. Na Moravě byl uznán ještě témže roce (vzdorovala města s německou většinou, nejdéle Jihlava), vpádem do Rakous navíc musel přinutit Albrechta Habsburského vzdát se nároků na český trůn. Slezsko a Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460. Největším odpůrcem Jiřího byla a nadále zůstala Vratislav.
V předvečer své korunovace, konané 7. května 1458, složil Jiří i s manželkou Johanou tajný slib uherským biskupům, že zachovají poslušnost papeži, budou bránit jednotu víry a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek interpretoval pouze jako slib pronásledování sektářů, nikoli kališníků, které považoval za součást římské církve. Proti vznikající Jednotě bratrské později skutečně razantně zasáhl.
První roky kralování náhled|Jezdecká socha krále Jiřího v Poděbradech Jiří se musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – byl mnohými vnímán jako povýšenec a navíc husitský kacíř. Byl však obratný diplomat a od počátku své vlády se snažil zajistit dobré vztahy se svými sousedy. Ještě před svou volbou pomohl k dosažení uherského trůnu Matyáši Hunyadimu, kterého předtím nechal Ladislav Pohrobek uvěznit, když se vypořádal s uherskou opozicí vedenou jeho bratrem. Matyáše zasnoubil Jiřík se svou dcerou Kateřinou. Své spory s rozhádanými saskými vévody urovnal na sjezdu v Chebu v dubnu 1459. Uzavřel s nimi smlouvu a zároveň vyjednal zásnuby své dcery Zdenky s Albrechtem, synem Fridricha II., a svého nejmladšího syna Hynka s Uršulou, dcerou vévody Viléma. Vilém Saský se zřekl nároků na český trůn, Jiří vyměnil česká léna v Sasku za některé hrady a města (např. Most, Duchcov a Osek), které dosud drželi saští vévodové. Protože potřeboval získat potvrzení své královské hodnosti od císaře Fridricha III., který měl zájem o uherský trůn, přislíbil mu vojenskou pomoc proti Matyášovi. Výprava se nakonec neuskutečnila, ale v červenci 1459 císař přijel do Brna, kde Jiříkovi udělil v léno české země a potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. Také povýšil jeho syna Viktorína na říšského knížete. V následujícím období říšských sporů Jiří císařskou stranu opět opustil a narovnal své vztahy s Matyášem (svatba s Kateřinou se uskutečnila), ale v roce 1462 zase naopak císaři pomohl z obklíčení ve Vídni, za což dosáhl povýšení na říšská knížata i pro své mladší syny Jindřicha a Hynka. Po jistý čas i zvažoval možnost ucházet se o titul římského krále. Změny spojenectví za přísliby výhod, zákulisní jednání a úskoky byly častou součástí Jiřího politických aktivit. Stal se však úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt.