Kukačka obecná (Cuculus canorus) je druh ptáka z řádu kukaček (Cuculiformes) a čeledi kukačkovitých (Cuculidae). V Evropě jde společně s příbuznou kukačkou chocholatou (Clamator glandarius) o jediného zástupce kukaček a současně o jediný ptačí druh patřící mezi obligátní hnízdní parazity. Zbarvením je tento pták velikosti holuba vcelku nevýrazný, převážně šedý nebo hnědý s bílým, tmavě pruhovaným břichem a žlutýma nohama. Samci se na jaře ozývají charakteristickým a pronikavým voláním „ku–ku“, které kukačce dalo jméno v mnoha světových jazycích.
S kukačkou se lze v létě setkat v řadě biotopů severní Afriky, Evropy a Asie, přičemž je zde přímo vázána na přítomnost hostitelských druhů, vesměs menších hmyzožravých pěvců. Samice v období snášení vyhledává vhodná hostitelská hnízda a naklade do nich vlastní vejce (až na výjimky po jednom vejci do každého hnízda). Nijak dál se již v rodičovských povinnostech neangažuje a veškerou rodičovskou péči o vlastní potomstvo přenechává hostitelům. Aby mladá kukačka s velkými nároky na přísun potravy v hostitelském hnízdě přežila, musí se rychle zbavit konkurence v podobě hostitelova potomstva. K tomu přistupuje již krátce po vylíhnutí, kdy zcela slepé kukaččí mládě na svůj hřbet postupně nabere všechna hostitelská vejce i mláďata, která vyháže přes okraj hnízda ven.
Kukačka obecná se díky své nezvyklé a dlouho blíže neprobádané rozmnožovací strategii a pronikavému hlasu spojovanému se změnou ročního období těšila již od nepaměti pozornosti lidí a stávala se častým folklórním i literárním objektem, jakož i předmětem zájmu řady předních evropských přírodovědců.
Systematika
Etymologie Za svůj rodový název v češtině kukačka vděčí charakteristickému hlasovému projevu samců, tzv. kukání. Podobně je název druhu odvozen i v mnoha dalších světových jazycích, včetně latiny (Cuculus), angličtiny (Cuckoo), němčiny (Kuckuck), francouzštiny (Coucou) či ruštiny (Kukuschka). Druhové jméno v latině, canorus, má původ ve výrazu canor, které lze přeložit jako melodický, harmonický. Ze starších názvů se v češtině objevují také výrazy žežulka, zezulka, žežhulka, kukučka či kukavka.
Taxonomie
Postavení vybraných druhů kukaček na fylogenetickém stromu
Druh prvně popsal švédský přírodovědec Carl Linnaeus roku 1758 v 10. vydání svého díla Systema Naturae pod názvem Cuculus canorus.
Kukačka obecná je zástupcem řádu kukaček (Cuculiformes) a čeledi kukačkovitých (Cuculidae). Z celkových přibližně 140 druhů kukačkovitých ptáků většina staví vlastní hnízda a rozmnožuje se neparaziticky (ať už monogamně, nebo polygamně), ale u 57 druhů z podčeledí Neomorphinae, Phaenicophaeni a Cuculini (kam patří i kukačka obecná) je vyvinut tzv. obligátní mezidruhový hnízdní parazitismus. Kukačkovití se tím řadí mezi několik málo čeledí ptáků, u kterých je tento jev znám; kromě nich jsou to už jen vlhovcovití (Icteridae; 5 druhů), vdovkovití (Viduidae; 20 druhů), medozvěstkovití (Indicatoridae; 17 druhů) a jeden zástupce kachnovitých (Anatidae) – kachnice černohlavá. Zatímco u kukačkovitých a dalších 2 uvedených čeledí je evoluce této rozmnožovací strategie považována za relativně starou (přes 10 milionů let), u medozvěstkovitých a jednoho zástupce kachnovitých se hnízdní parazitismus vyvinul patrně dříve, před méně než 5 miliony lety. Celkově je obligátní mezidruhový hnízdní parazitismus známý asi u pouhého 1 % ptáků (na rozdíl od příležitostného a většinou vnitrodruhového hnízdního parazitismu, který je daleko běžnější).
Kukačka obecná je polytypickým druhem se 4 poddruhy: C. c. canorus Linnaeus, 1758 – většina areálu v Evropě a Asii od Irska na východ, se zimovišti v Africe (západní populace), Indii a jihovýchodní Asii (východní populace); C. c. bangsi Oberholser, 1919 – Pyrenejský poloostrov, Baleáry, severní Afrika, se zimovišti v Africe jižně od rovníku; C. c. subtelephonus Zarudny, 1914 – střední Asie, východně po centrální Mongolsko a jižně po Írán a Afghánistán, se zimovišti v Indii (?) a subsaharské Africe; C. c. bakeri Hartert, 1912 – severní Indie, Nepál a Bhútán po jižní a východní Čínu a Vietnam, se zimovišti v Indii a jihovýchodní Asii.
Popis Kukačka obecná je štíhlý pták velikosti holuba, s dlouhým stupňovitým ocasem a úzkými zašpičatělými křídly. Dorůstá délky 32–36 cm a v rozpětí křídel měří 54–60 cm. Hmotnost samce se pohybuje v rozmezí 114–133 g, samice mezi 106–112 g.
Vyskytuje se ve dvou barevných formách – šedé (samci i samice) a hnědé (některé samice). Samec má svrchní stranu těla, hlavu a hruď modrošedou a břicho bílé, příčně tmavě proužkované. Letky jsou šedočerné s bílými příčkami na vnitřních praporech, ocas břidlicově šedý až modrošedý s bílými skvrnami na koncích per, jakož i podél ostnu a na vnějším lemu vnitřního praporu. Samice šedé formy je podobná, ale liší se rezavobéžovým nádechem opeření a tmavým pruhováním na hrudi. Samice hnědé formy má svrchní stranu těla a hruď rezavohnědou, tmavě proužkovanou, a spodinu těla bělavou. Duhovka je u dospělých ptáků oranžově až jasně žlutá, očnicový kroužek, nohy a kořen zobáku žluté, zobák rohově černý. Mladí ptáci se poznají hlavně podle výrazné bílé skvrny na šíji a úzkých bílých lemů per na svrchní straně těla.
Kukačka některými fyzickými znaky (příčné černobílé pruhování spodiny těla, zašpičatělá křídla) nápadně připomíná jestřábovitého dravce, zvláště pak krahujce. Tato podobnost, zaznamenaná již Aristotelem, je patrně formou mimikry, která má hostitelským ptákům simulovat přítomnost dravce a kukačce tak usnadnit přístup k jejich hnízdu.
Po většinu roku žije skrytě a nenápadně. Let je rychlý, jakoby dravčí, s pravidelnými rázy křídel, kterými mává převážně pod úrovní těla. Při sezení mívá často mírně svěšená křídla a zdvižený ocas.
Hlas
Hlasový repertoár kukačky obecné je poměrně omezený. Samec se v období námluv za účelem vymezení teritoria a komunikace se samicemi ozývá charakteristickým dvouslabičným „ku–ku“ se zdůrazněnou první slabikou, které se díky své nízké frekvenci (cca 500–750 Hz) nese na dlouhé vzdálenosti a za dobrých povětrnostních podmínek je proto slyšitelné i 2–3 km daleko. Dvouslabičné „kukání“ je typické pro samce v rámci celého areálu, ale studie prokázaly jistou míru variablity v hlasu jednotlivých samců (interindividuální variablita je větší než intraindividuální), přičemž se objevují i jedinci s jedinečnou či vyloženě unikátní variantou tohoto volání (v Německu byl takto například výhradně na základě hlasu trasován konkrétní samec s neobvyklým kukáním po dobu sedmi let). Jemné rozdíly mezi kukáním „souseda“ a „cizince“ rozpoznávají také samotní samci.
Při vzrušení může volání samce přecházet až v zalykavé tříslabičné „ku–ku–ku“. Samci tuto variantu volání v těsné blízkosti samice běžně opakují dvakrát až třikrát po sobě, přičemž minimální a maximální frekvence „delšího kukání“ jsou vyšší a doba trvání obdobných prvků kratší než v běžnější dvouslabičné variantě.
Hlas samice je rychlý, jakoby bublavý trylek „pyhyhyhyhyhy…“, připomínající volání potápky malé. Samice uvedené volání používá pro účely vymezení teritoria vůči dalším samicím, ke tlumení agresivního chování hostitelů při kontrole jejich hnízda určeného k parazitaci a pokusu o nakladení vlastního vejce, a během interakce se samcem. Při posledním zmiňovaném užití se často bublavý hlas samice a delší tříslabičné kukání samce ozývají současně. Příležitostně lze zaslechnout také hrdelní chechtavé „hach hachhach“. Mláďata na hnízdě žadoní pronikavým opakovaným „psrii“.
Rozšíření a habitat Kukačka obecná má palearktický typ rozšíření, s hnízdním areálem rozléhajícím se od severozápadní Afriky a Pyrenejského poloostrova přes velkou část Evropy a Asie východně až po Kamčatku a Japonsko. Severně vystupuje po 66–70° s.š. Zimoviště evropských ptáků se nachází v subsaharské Africe, zatímco východnější populace zimují v jižní Arábii, Přední a Zadní Indii a na indonéských ostrovech.
S kukačkou obecnou se lze setkat v lesích všech typů, křovinatých porostech, mokřadech i v otevřené krajině s vyvýšenými posedy (keři, stromy, telegrafními sloupy) od úrovně hladiny moře až do 5250 m n. m. Při volbě prostředí je vázána na přítomnost hostitelských druhů.
Tah Kukačka patří mezi migranty na dlouhé vzdálenosti, kteří táhnou jednotlivě a převážně v noci. Cestou z evropských hnízdišť na zimoviště v subsaharské Africe a zpět přitom musí každoročně ve vzduchu překonat více než 15 tisíc kilometrů, a to i nad takovými přírodními bariérami jako je Sahara. Data z telemetrického sledování dokazují, že kukačky během dlouhého tahu absolvují hned několik různě dlouhých tahových zastávek, ke kterým vyhledávají zejména otevřenou zemědělskou krajinu a mokřady. U jedinců opatřených satelitními vysílačkami v Dánsku a jižním Švédsku se ukázalo, že během podzimního tahu do Afriky startujícího od konce června do začátku srpna uletí v průměru cca 7100 km, přičemž ještě před dosažením Afriky stačí absolvovat zhruba měsíc dlouhou tahovou zastávku na severu střední Evropy (Polsko) a v jihovýchodní Evropě (Maďarsko, Řecko). V průběhu září ptáci překonávají jednu z největších přírodních bariér na trase – Saharu, aby se následně asi na jeden a půl měsíce opět zastavili ve východním Sahelu a až poté doletěli na zimoviště v lesích střední Afriky. V únoru, tedy po pouhých třech měsících od příletu, odtud kukačky startují přibližně 9100 km dlouhou cestu zpátky do Evropy se zastávkami v Ghaně, na Pobřeží slonoviny, v západní Africe a Itálii, přičemž na hnízdiště přilétají až v průběhu května.
Na území České republiky probíhá odlet na zimoviště v srpnu až září s maximem ve druhé polovině srpna a následný návrat na hnízdiště během dubna s maximem ve druhé a třetí dekádě měsíce.
Rozmnožování left|náhled|Kukačka obecná na pozorovatelně Kukačka obecná pohlavně dospívá ve stáří jednoho roku a v období rozmnožování je patrně promiskuitní, což znamená, že nevytváří trvalé páry. Samci na hnízdiště přilétají zhruba s týdenním předstihem a obsazené okrsky vyznačují kukáním. Data od okroužkovaných ptáků dokazují, že se staří samci často vracejí na stejná hnízdiště (až 10 let po sobě), a nedaleko od místa vylíhnutí se mnohdy usazují také mladí ptáci. Velikost samčích okrsků je přibližně 30 ha, přičemž okrsky jednotlivých ptáků se někdy překrývají. Vlastní okrsky, v rámci kterých dochází ke kladení vajec, obhajují také samice (opět o rozloze cca 30 ha), a i zde může docházet k překryvům. V Japonsku byla během desetiletého období trasování kukaček pomocí telemetrie zjištěna průměrná rozloha „zpěvního“ okrsku samce 40 ha (rozsah 3–96 ha) a „hnízdního“ okrsku samice 64 ha (rozsah 21–168 ha). K páření dochází bezprostředně po příletu samic, většinou na větvích stromů nebo drátech elektrického vedení.
Kukačka je hnízdní parazit, což znamená, že vlastní hnízdo nestaví a veškerou péči o snůšku a mláďata přenechává hostitelům, typicky malým hmyzožravým pěvcům.
Hostitelé V Evropě je zdokumentováno celkově přes 125 hostitelských druhů, k pravidelně parazitovaným však patří pouze 10–15, zatímco většina ostatních jsou náhodnými hostiteli, u kterých není zdárné vyvedení z různých důvodů možné (vč. potápky malé, ledňáčka říčního nebo poštolky obecné). K nejčastěji parazitovaným druhům patří rákosník obecný, pěnice slavíková, konipas bílý, linduška luční, ťuhýk obecný, pěvuška modrá, střízlík obecný, pěnice hnědokřídlá, červenka obecná a rákosník velký, v ČR z celkem 24 zdokumentovaných druhů rákosník obecný, červenka obecná a rehek zahradní. Velikostní rozsah hostitelských druhů je značný, od nejmenšího střízlíka obecného s délkou těla 11 cm a hmotností 8 g až po ťuhýka obecného a rákosníka velkého, dorůstajících 17–19 cm a dosahujících hmotnosti i 32 g. thumb|Linduška luční při výpadu proti kukačce pohybující se nedaleko jejího hnízda; právě linduška luční patří mezi běžné hostitele kukačky obecné