Martin Heidegger (26. září 1889, Meßkirch – 26. května 1976, Freiburg im Breisgau) byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla. Byl jedním z nejvýznačnějších filosofů 20. století a ovlivnil mnoho myslitelů, mimo jiné Jean-Paula Sartra. Jeho největší přínos tkví v tom, že obnovil otázku po bytí čili ontologii, kterou podle něho moderní filosofie zanedbala. Až do totálního nasazení na konci války strávil většinu života přednáškami na akademické půdě.
Život náhled| Rodný domek v Messkirchu náhled| Chata v Todtnaubergu náhled|Náhrobní kámen Martina Heideggera v Meßkirchu
Heidegger se narodil v obci Meßkirch asi 35 km severně od Kostnice v blízkosti Bodamského jezera v chudé rodině bednáře a zároveň kostelníka. Místní farář si všiml jeho nadání a zajistil mu stipendium nejprve v Kostnici a od roku 1906 v biskupském semináři ve Freiburgu. Po maturitě roku 1909 vstoupil tamtéž do kněžského semináře a studoval teologii a filosofii. Roku 1911 přerušil studium teologie a vedle filosofie studoval matematiku a historii. Při četbě děl Franze Brentana objevil Aristotela a scholastiku, což jeho myšlení trvale ovlivnilo. Promoval roku 1913 prací o psychologismu a roku 1916 se habilitoval u Heinricha Rickerta prací o „spekulativní gramatice“ Jana Dunse Scota.
Roku 1915 narukoval k vojenské poště. V roce 1917 se oženil. Brzy po první světové válce se rozešel s katolictvím, protože je již pokládal za „neslučitelné s filosofií“. Od roku 1922 často pracoval v osamělé chatě, kterou nechala jeho žena postavit na Todtnaubergu ve Schwarzwaldu. Ke sklonku života se sem natrvalo přestěhoval. V té době hodně cestoval, psal svá pozdní díla a občas poskytoval rozhovory; poslední z nich, pro časopis Der Spiegel, vyšel bezprostředně po jeho smrti roku 1976.
Akademická činnost Profesora Rickerta nahradil ve Freiburgu roku 1916 Edmund Husserl. Heidegger se až do roku 1923 stal Husserlovým asistentem a nejbližším spolupracovníkem. Roku 1920 navázal blízké přátelství s Karlem Jaspersem. V letech 1923 až 1928 byl mimořádným profesorem v Marburgu, kde se spřátelil s protestantským teologem a biblistou Rudolfem Bultmannem. Mezi jeho významné žáky patřili Karl Löwith, Leo Strauss, Hans Jonas, Emmanuel Lévinas a Hannah Arendtová, do níž se roku 1925 vášnivě zamiloval. Jejich poměr sice dlouho netrval, Arendtová se však o Heideggerovi vždy vyjadřovala s uznáním. V rámci přípravy na řádnou profesuru, už jako proslulý učitel, vydal roku 1927 své nejslavnější dílo Bytí a čas. Roku 1928 nastoupil po emeritovaném Husserlovi jako Ordinarius univerzity ve Freiburgu. Velký ohlas měla i jeho polemika s Ernstem Cassirerem o výkladu Immanuela Kanta na symposiu v Davosu (1929).
Heidegger a NSDAP Převzetí moci Adolfem Hitlerem roku 1933 chápal Heidegger jako příležitost k reformě německých univerzit. V dubnu 1933 byl na návrh svého předchůdce Möllendorfa, který musel rezignovat, zvolen rektorem. 1. května vstoupil do NSDAP a 27. května měl pověstnou nástupní řeč, ve které představil svůj návrh reforem akademického života. Německé univerzity se podle něho měly zbavit oborové roztříštěnosti, přiblížit se lidu (Volksgemeinschaft) a vztah mezi profesory a studenty se měl podobat vztahu vůdce k jeho následovníkům.
Během svého rektorství Heidegger pomohl jedné ze svých židovských studentek do emigrace, zabránil pálení knih a vylepování protižidovských plakátů na freiburské univerzitě, na druhé straně se ale snažil prosadit své reformy s pomocí nacistických aktivistů. Když se mu to nedařilo, rok po svém zvolení rezignoval, zůstal však členem NSDAP a přestože byl v nemilosti, dále přednášel. Roku 1944 byl však jako „zcela postradatelný“ povolán na zákopové práce. Po roce 1945 měl v rámci denacifikace zákaz přednášet, mimo jiné i na základě posudku Karla Jasperse. Ten ve svém slavném spise Otázka viny nepřímo o Heideggerovi napsal: „Je mnoho intelektuálů, kteří byli v roce 1933 aktivní, domáhali se vedoucí úlohy a světonázorově se postavili veřejně za novou moc - a kteří později, odsunuti osobně stranou, byli plně rozhořčeni, ale většinou zůstávali ještě pozitivní, až průběh války, počínaje rokem 1942, ukázal, že válka skončí špatně, a i z nich se teprve teď stali úplní nepřátelé. Tito intelektuálové mají pocit, že za nacistů trpěli a že jsou povoláni k úkolům, které budou nyní následovat. Považují sebe sama za antinacisty.“
Nově se v jeho písemné pozůstalosti, která nebyla až do roku 2016 veřejnosti dostupná, objevily důkazy, že byl již od počátku třicátých let přesvědčeným nacistou a oddaným obdivovatelem Hitlera.
Poválečná léta Roku 1946 se Heidegger zhroutil a po uzdravení napsal na výzvu francouzského filosofa Jeana Beaufreta slavný Dopis o humanismu. V něm nepovažoval řeč jako takovou za nástroj komunikace, ale za prostředí, ve kterém „přichází ke slovu bytí“ V roce 1947 se na něho obrátil švýcarský psycholog Medard Boss a společně pak po řadu let rozvíjeli nový terapeutický směr, daseinsanalýzu. Roku 1951 byl Heidegger emeritován a začal opět s velkým ohlasem přednášet. Roku 1955 se seznámil s francouzským spisovatelem René Charem a společně pak pořádali řadu seminářů o básnictví a filosofii.
Heideggerova fenomenologie Heideggerovo dílo se často dělí na rané a pozdní období, přičemž dělítkem je tzv. „obrat“ (die Kehre) někdy na počátku 30. let 20. století. Před svou smrtí Heidegger zorganizoval vydávání svých sebraných spisů, které rozvrhl do 102 svazků; od roku 1975 vyšlo doposud přes 60 svazků. Jeho nejznámějším dílem je Bytí a čas.
Bytí a čas Heidegger koncipoval tzv. fundamentální ontologii, kterou představil v nedokončeném díle Bytí a čas z roku 1927 (vyšel jenom první díl). Heidegger usiloval o kritické překonání metafyzického pojetí povahy lidství, které nechtěl uchopit jako kategorii, což by lidství člověka deklasovalo na úroveň pouhé věci, předmětu, nýbrž na základě „existenciálů“. Lidství pojímá jako existenci a tvrdí, že pouze člověk existuje. Existence není nic definitivně stanoveného a je třeba o ni usilovat: jsoucno, které se stará o svou existenci, nazývá Heidegger Dasein (bytí) – pobyt (český termín zavedl Jan Patočka). Člověk je tedy pobyt (Dasein), jemuž v jeho bytí jde o toto bytí, neboli člověk se stará o svou existenci. Existence se podává v různých náladách (Stimmung), z nichž nejradikálnější je strach (Angst), jelikož přivádí existenci před samotný fakt jejího „bytí“ tím, že zjevuje možnost nebytí. Tím, že strach zjevuje „nic“, zároveň poukazuje na samo bytí, které se ukazuje jako problematické a ohrožené konečností. Tím pro bytí (Dasein) vystupuje jako zásadní problém smrtelnost a časovost. Odhalení časového charakteru existence je zásadním přínosem rané fáze Heideggerova myšlení a z časovosti se odvíjí koncepce „vrženého rozvrhování se“ bytí (Dasein). Heidegger si však záhy uvědomil, že nelze omezit určení smyslu bytí pouze na lidské jsoucno, což by vedlo na scestí antropologizace a antropocentrismu.
Rozchod s Husserlem Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal i jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?
Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma „subjekt – objekt“, které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání „subjektu“ s „objektem“ a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po „skutečnosti“ předmětu, ačkoliv „skutečný“ ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.
Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk „zprvu a nejčastěji“ není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy „činně“. Právě intence – zaměřenost na předmět – svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.
Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po „bytí“ jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso „být“ tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou „sponou“. Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie – otázka po bytí – stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po „věcech o sobě“ se fenomenologie chtěla vyhnout.
Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza „pobytu“ (německy Dasein), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu: člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového „okolo“. V německém da-sein (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému „zde“ výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité „ono se“ (das Man).
Pobyt a starost Nezaujatý postoj pozorovatele, neúčastný odstup, s nímž filosofie dosud téměř výhradně pracovala, sice charakterizuje vědce, je však v lidském existování zcela výjimečnou, krajní možností mezi mnoha jinými „rozpoloženími“. Jako příklad Heidegger analyzuje strach a úzkost. Pro člověka je však podstatné, že světu, v němž žije, vždy už nějak rozumí a vykládá si jej pro své potřeby. Prostředím i prostředkem tohoto porozumění je především řeč a jazyk, kterým člověk svět „odemyká“ a získává si k němu přístup.
„Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako „starost“ či „péči“ (německy die Sorge), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní „obstarávání“ potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén „časovosti“: nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.
Časovost Tak se ukazuje, že „původní“ čas není jen nějaký parametr či souřadnice, ale sama látka existování, vedení života. Z tohoto naléhavého, dramatického časování pobytu z přítomnosti do dvou velmi odlišných „extází“ budoucího a minulého – jak o něm svědčí například gramatické „časy“ jazyka – vzniká původní lidský čas. Teprve ve společenství, z potřeby synchronizovat se s druhými, sjednávat si schůzky a podobně, mohl vyrůst obecný a společný, „veřejný“ čas kalendáře a hodin.
Původní čas je tedy časem pobytu, jak to ostatně vyjadřují i běžné výroky typu „nemám čas“. „Nemám na něco čas“ znamená, že se mi to nevejde do života, banálně řečeno, nenajdu na to místo ve svém diáři. Tak se pobyt setkává se svou konečností, s omezeností svého smrtelného života. Pokud se odváží podívat na svůj život vcelku, uvidí jej jako „bytí k smrti“. Proto se člověk tomuto pohledu vyhýbá a hledá nějaké pohodlnější, snazší, ale tím také „neautentické“ životní polohy. Nejčastější je únik do obstarávání, zvědavosti a povrchních „řečí“ (das Gerede), únik před sebou samým do povrchního společenství, kde nemusí být sám sebou a může se skrýt za neurčitým „ono se“.
Jen výjimečně – například v úzkosti nebo z popudu „mlčenlivého hlasu svědomí“ – tyto únikové možnosti mizí a člověk se ocitá tváří v tvář svému bytí jako takovému. Tak se mu ukazuje jiná, nesnadná a nepříjemná možnost „autentického bytí“, kterou Heidegger nazývá „možnost být vcelku“ (Ganz-sein-können). To znamená „odhodlaně“ přijmout svůj pobyt jako bytí k smrti a jednat podle toho.