Kavka obecná (Coloeus monedula) je druh ptáka z čeledi krkavcovitých (Corvidae), který hnízdí v severozápadní Africe, ve většině Evropy a na velkém území Asie východně až po Himálaj a jezero Bajkal. Náleží mezi částečně tažné druhy s tím, že populace ve střední Evropě jsou převážně stálé.
Kavka je s velikostí holuba nejmenším z evropských krkavcovitých černého zbarvení. Jde o společenského ptáka hnízdícího monogamně v trvalých párech, které bývají věrné i jednomu místu hnízdění. Žije v různých typech otevřené a kulturní krajiny, kde k hnízdění využívá nejčastěji stromové a skalní dutiny nebo různé otvory ve stavbách. Snůška čítá 4–5 vajec, jejichž inkubaci zajišťuje samice. O mláďata následně pečují oba rodiče 32–36 dnů do doby, než jsou vzletná a připravená opustit hnízdo. Podobně jako ostatní krkavcovití je kavka všežravá, ale v porovnání s dalšími evropskými příbuznými je v její potravě významněji zastoupena rostlinná složka, tvořená z naprosté většiny semeny.
Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje kavku obecnou z globálního pohledu za málo dotčený druh, jehož evropská populace byla v posledních dekádách přes značně rozličný populační vývoj v jednotlivých zemích celkově stabilní.
Systematika Kavku obecnou poprvé formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linnaeus v roce 1758 v desátém vydání svého díla Systema Naturae pod názvem Corvus monedula. Druhové jméno, monedula, vychází z latinského moneta („peníze“) a edo („konzumovat, pojídat“), s odkazem na mýtus z řecké mytologie, podle kterého měla být princezna Arne z Thrákie proměněna v kavku poté, co se krétským králem Mínóem nechala podplatit zlatem, aby zradila svou vlast a podpořila Krétu.
Český název kavka je onomatopoického původu a vychází z praslovanského výrazu *kavъka. Stejný nebo podobný název se pro druh používá například ve slovenštině (kavka), polštině (kawka) či chorvatštině (čavka). Výraz čavka se nářečně objevoval rovněž v českých zemích.
Kavka obecná byla tradičně řazena do početného rodu Corvus vedle vran, krkavců a havranů. Pozdější genetické studie však prokázaly větší rozdíly mezi ní a dalšími zástupci zmíněného rodu, než se původně předpokládalo, což vedlo k vyčlenění kavky obecné spolu s blízce příbuznou kavkou východní (C. dauuricus) do samostatného rodu Coloeus. Ten původně popsal německý přírodovědec Johann Jakob Kaup v roce 1829.
Poddruhy Rozlišují se celkem 4 poddruhy kavky obecné s následujícím areálem rozšíření:
C. m. monedula (Linnaeus, 1758) – Skandinávie; C. m. spermologus (Vieillot, 1817) – západní, jižní a střední Evropa (vč. Česka), severozápadní Afrika; C. m. soemmerringii (Fischer von Waldheim, 1811) – východní a jihovýchodní Evropa východně po jihocentrální Sibiř a západní Čínu; C. m. cirtensis Rothschild & Hartert, 1912 – severní Alžírsko.
Zeměpisná proměnlivost je klinální, projevují se zvětšováním velikosti těla od západu k východu.
Popis left|thumb|Kavka obecná v letu Nejmenší z evropských „černých“ krkavcovitých, přibližně velikosti holuba. Díky krátkému zobáku a ocasu působí kompaktním dojmem. Dorůstá délky 34–39 cm a v rozpětí křídel měří 67–74 cm. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 136–265 g.
Zbarvení dospělého ptáka se z dálky jeví jako černé, ale při bližším pohledu je přeci jenom pestřejší. Tvář a čepička jsou tmavě černé, ostře kontrastující se stříbrošedou zadní částí hlavy, zátylkem a okolím uší. Křídla, hřbet a ocas jsou černé s modrým až purpurově červeným leskem, zatímco spodina těla popelavě šedá až matně černá. Rozdíly mezi jednotlivými poddruhy jsou malé; „východnější“ ssp. soemmerringii je o něco méně tmavý než „západnější“ ssp. spermologus a vyznačuje se výrazným šedobílým polovičním límcem na šíji (patrným hlavně na podzim v čerstvém šatě). Duhovka je nápadně světle šedobílá, zobák, nohy a drápy černé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně. Mladý pták se liší matnějším a nahnědlým odstínem černých partií. Jeho duhovka je zpočátku namodralá, později přechází v matně bílou a zhruba ve stáří jednoho roku ve stříbřitě bílou nebo perleťově šedou.
Částečné pelichání mladých ptáků probíhá od června do září a úplné pelichání dospělých ptáků od července do září.
Záměna V Evropě hrozí záměna zejména s dalšími krkavcovitými v podobě vrány černé, krkavce velkého a havrana polního, od kterých se kavka liší menší velikostí, kratším zobákem, bělavou duhovkou (u dospělých ptáků) a typickým hlasem. V letu se odlišuje také rychlejšími údery křídel a siluetou připomínající holuba.
Rozšíření a stanoviště Kavka obecná má palearktický typ rozšíření s areálem sahajícím od severozápadní Afriky přes takřka celou Evropu vyjma subarktického severu na východě přes střední Asii až po východní Himálaj a jezero Bajkal. V Evropě areál severně zasahuje přibližně po 66 ° a na Sibiři po 60 ° s. š. Na jihovýchodě nechybí v Turecku, na Kavkaze, v Íránu, Iráku, Afghánistánu, Pákistánu a severozápadní Indii. Na Maltě, kde byla dříve běžným druhem, v důsledku pronásledování vyhynula a ssp. cirtensis je dnes považován za vyhynulý v Tunisku, kde v minulosti izolovaně hnízdil.
Kavka je částečně tažným ptákem, který je v různých částech areálu buď stálý, přelétavý nebo tažný na krátkou vzdálenost. Mnohde navíc v zimě dochází k nahrazování táhnoucích kavek ptáky z jiných oblastí, což vytváří dojem celoročního výskytu i tam, kde to tak být nutně nemusí. Evropské populace migrují obecně jihozápadním směrem. Kavky ze střední Evropy jsou převážně stálé a jen malá část z nich na zimu táhne převážně do jižní Francie a v menším množství (v případě těch východnějších populací) i do karpatské kotliny. Populace hnízdící na severu areálu rozšíření migrují nejdále s tím, že část z nich zimuje až v Sin-ťiangu, severozápadní Indii, jižním Íránu, Iráku a na Blízkém východě. Severoafrické populace jsou stálé.
K životu vyhledává smíšenou zemědělskou půdu, městské parky a zahrady, lesostepi, lomy a pobřežní útesy. V Evropě zcela chybí pouze na vysokohorských náhorních plošinách, v tundře, rozsáhlých mokřadních nebo zalesněných oblastech a na několika ostrovech. Potravu hledá v různých typech otevřené krajiny. V průběhu 20. století docházelo v části areálu k postupnému úbytku kavek hnízdících ve volné krajině a naopak začalo přibývat synantropně hnízdících ptáků vázaných na urbánní prostředí.
Výskyt v Česku V Česku se vyskytuje pravidelně zejména v nižších a středních polohách, avšak existují i pozorování z období hnízdění až na hřebenu Keprníku v Jeseníkách v 1080 m n. m. V Krkonoších je hnízdění prokázáno nejvýše v 600 m n. m.
České populace jsou podle dat z kroužkování většinou stálé, jen část mladých ptáků se na zimu přesouvá jihozápadním směrem do Francie až k Pyrenejím. Byť existuje zpětné hlášení ptáka vylíhlého v Česku, který byl ve třetím roce života zastižen v Belgii, nemusí tento případ nutně dokládat tah do atlantské oblasti – je možné, že šlo o jedince, který se usadil na severu a táhl již jako příslušník jiné populace. Mladé kavky se totiž v rámci disperze mohou přesouvat i více než 200 km od hnízdiště.
Na území Česka pravidelně od října do března zimují rovněž kavky ze severovýchodu, nejčastěji z jihovýchodního Polska a Běloruska.
Biologie a ekologie thumb|Kavka obecná je sociální pták, kterého lze většinou pozorovat v různě početných hejnech Kavka obecná je velmi společenský pták, který se při hledání potravy, na hřadovištích a obvykle i v období hnízdění zdržuje v hejnech (a když už ne v hejnech, tak aspoň v páru). Během zimy se kavčí hejna v podvečerních hodinách pravidelně slučují do početných „tranzitních“ hejn, která se postupně zvětšují a na cílových hřadovištích mnohdy čítají stovky nebo i tisíce ptáků. Při hledání potravy a na hřadovištích se často vyskytuje společně s havrany polními, v jejichž blízkosti na některých místech i hnízdí.
Uvnitř kavčích kolonií panuje určitá hierarchie, založená mimo jiné na převaze fyzických sil. Kavka patří mezi ptáky s vysoce rozvinutými sociálně–kognitivními schopnostmi, což v praxi znamená výraznou citlivost na chování a pozornost ostatních zástupců vlastního druhu, a dokonce i lidí. Praktickými pokusy bylo prokázáno, že jsou kavky velmi učenlivé a že se dokážou pružně přizpůsobovat změněným podmínkám prostředí (například při získávání potravy nebo společné obraně před predátory). Rakouský zoolog a otec moderní etologie Konrad Lorenz, který se studiem těchto ptáků zabýval řadu let, na ochočených kavkách dokázal, že jsou schopny se naučit rozpoznávat nepřítele i nad rámec svých vrozených instinktů. Ptákům k tomu stačilo prožít setkání s novým nepřítelem dvakrát nebo třikrát po sobě, aby si tuto zkušenost zapamatovali a rozšířili ji i mezi další členy hejna. Kavka obecná patří rovněž mezi nevelké množství ptačích druhů, u kterých je prokázána schopnost vizuálně odlišovat jednotlivé lidi na základě znaků v obličeji.
Na zemi kavka chodí se vzpřímeným držením těla. Létá obratně, lehce a rychle podobně jako holubi (a to i v hustých hejnech), přičemž umně využívá vzdušných proudů za účelem úspory energie i her. Toto chování, spočívající ve znalosti místních vzdušných proudů a jejich účinků, není instinktivně vrozené, ale naučené. Při sporu s jinou kavkou využívá jeden ze dvou výstražných postojů. Při prvním si ptáci vzájemně hrozí ve výrazně napřímeném postoji s těsně přilehlým peřím, po kterém může následovat výpad jednoho z nich na záda toho druhého. Druhý výstražný postoj je naopak doprovázený nápadným načepýřením veškerého peří s vějířovitě roztaženým ocasem namířeným proti soupeři, značícím odhodlanost neustoupit.
Vokalizace náhled|Hlas kavky obecné Kavka je hlasitý a často vokálně vzájemně interagující pták s poměrně širokým repertoárem. Nejčastěji se ozývá trhaným „kja“, v sériích opakovaným energetickým „kjak!“ či poněkud drsnějším „tsčré“. Intenzita volání se liší dle nálady a příležitosti, a například ptáci v páru běžně mezi sebou tiše štěbetají a broukají. Varování tvoří drsné táhlé „čeíír“. Na hřadovištích v hejnech je možné zaslechnout také zvláštní rámusivý chichotavý hlas.
Rozmnožování thumb|Dvojice kavek u vchodu do hnízda v otvoru zdi Pohlavní dospělost nastává ve druhém roce života, ale ke tvorbě párů dochází již v průběhu prvního roku života. Hnízdění probíhá monogamně s vysokou mírou věrnosti jednomu hnízdišti. Během námluv se samec snaží na samici zapůsobit „pyšnou“ chůzí se vztyčenou hlavou a nataženým krkem. Je-li samice zaujata, před samcem se přikrčí a začne třást křídly a ocasem. Páry tvořené nedospělými ptáky často nejsou trvalé, ale u dospělých ptáků je rozpad páru za jiných okolností, než představuje úhyn jednoho z partnerů, nepravděpodobný a jednou uzavřený svazek obvykle přetrvá po celý život. Pokud k takovému úhynu jednoho z ptáků dojde, reakce přeživšího partnera se liší v závislosti na pohlaví. Uhyne-li v páru samice, samec se snaží udržet stávající hnízdiště, což se mu často vzhledem ke konkurenci dalších kavek nepodaří. Takto osamělí samci s vlastním hnízdištěm se však pro jiné nespárované samice zdají být vysoce atraktivní. Nastane-li v rámci páru úhyn na straně samce, samice místo hnízdění opouští a začíná se ucházet o přízeň jiných (dosud nespárovaných) samců s vlastním hnízdištěm.