Vladislav Jagellonský (1. března 1456 Krakov – 13. března 1516 Budín) pocházel z polsko-litevského rodu Jagellonců, byl králem českým od roku 1471 jako Vladislav II., od roku 1490 markrabětem moravským a králem uherským také jako Vladislav II. (maďarsky Ulászló II.)
Tradičně bývá hodnocen jako jeden ze slabých českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k úpadku královské moci. Králem byl zvolen v 15 letech a po svém předchůdci Jiřím z Poděbrad zdědil složitou politickou situaci, kterou v první polovině jeho vlády provázely střety s papežem podporovaným uherským králem Matyášem Korvínem, po jeho smrti a zisku uherské koruny pak především rychle rostoucí turecká hrozba. Povahou flegmatický Vladislav se snažil o bezkonfliktní a smírné řešení veškerých problémů a sporů. Už současníci si to vykládali jako slabost a mezi panstvem se vžila jeho přezdívka „král Bene“ („král Dobře“). Je ovšem potřeba vyzdvihnout králův přínos k mírovému vývoji zemí, v nichž panoval.
V dynastické politice dosáhl významného úspěchu, když byl po Matyášově smrti zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora jeho otce Kazimíra IV., prosazujícího Vladislavova bratra Jana Olbrachta. Jeho matkou (zvanou „matka králů“, neboť čtyři její synové se stali králi) byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka s nároky na nástupnictví po něm.
Jiří z Poděbrad a Jagellonci Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči Jiřímu z Poděbrad reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále.
Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Necelých pět týdnů po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše jako svého panovníka a uznal nástupcem Jiřího z Poděbrad Kazimírova nejstaršího syna Vladislava. Po králově smrti potvrdil sněm v Kutné Hoře 27. května 1471 Vladislava jako krále Vladislava II. novou volbou s příslibem Jagellonců urovnání vztahů českého státu s papežem Sixtem IV. a splacení značných dluhů české státní pokladny z dob vlády krále Jiřího. Příchodem Vladislava II. do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch. Konečně se prosadili v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi – vedle Království uherského. Tento úspěch však s sebou přinášel řadu problémů.
Nástup na český trůn vlevo|náhled|Vladislav jako český král v Livro do Armeiro-Mor, autor João do Cró, 1509 náhled|Země pod vládou Jagellonců (Čechy, Uhersko, Polsko a Litva) na konci 15. století Již nazítří po Vladislavově zvolení v Kutné Hoře se nechal v Jihlavě korunovat českým králem i Matyáš Korvín, který navzdory jagellonskému úspěchu prosazoval stále razantněji svoji hegemonii ve střední Evropě. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české – Moravu, Slezsko a Lužici – až do své smrti. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká (katolická) města, která neuznala Vladislavovu volbu.
S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno. Učinil tak navzdory tomu, že si papež Sixtus IV. přál, aby na český trůn usedl Matyáš, který se jako protikandidát Vladislava Jagellonského rovněž ucházel na kutnohorském sněmu o své znovuzvolení. Jeho výhodou byla nejen diplomatická podpora papežské kurie, která do něj vkládala své naděje, že skoncuje s českým utrakvismem a také zastaví turecký nápor, ale rovněž faktická vláda nad většinou vedlejších zemí koruny české.
Olomoucká smlouva
Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce 1471 válka, která se vedla převážně na Moravě a ve Slezsku. V Čechách kromě toho panoval neklid způsobený neustálými konflikty kališníků a katolíků. Již v roce 1472 se pokusil papežský legát česko-uhersko-polský konflikt uklidnit a obrátit zájem znepřátelených stran na válku s Turky, ale ani jedna strana o smíření nestála. Roku 1474 bylo sice uzavřeno příměří, které však bylo vzápětí porušeno. Válka se tak protáhla až do roku 1478. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný.
náhled|200px|Těžba a úprava stříbrné rudy v Kutné Hoře. Knižní malba z 90. let 15. století Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš, který v létě roku 1477 vpadl do dědičných habsburských zemí, a zahájil tak válku proti císaři, dospěl k názoru, že boje na dvou frontách jsou na jeho finanční možnosti příliš.
Proto se v březnu 1478 sešli v Brně zástupci obou panovníků, aby připravili návrh mírové smlouvy. Ten Matyáš Korvín odmítl, protože mu sice přiřkl vedlejší země Koruny české, ovšem bez práva titulovat se českým králem. Jeho odpor byl o to rozhodnější, že v té době zvítězila uherská vojska nad Vladislavovými bojovníky v bitvě u Plzně. Smlouva byla proto přepracována – a nad novými návrhem se Vladislav s Matyášem sešli v polovině roku 1479 v Olomouci. Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II. status quo.
České království bylo navzdory ustanovením Karla IV. o své nedělitelnosti rozpolceno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přičleněny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc uherských zlatých. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína.
Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolický arcibiskup. V budoucnu mělo dojít k uzavření smíru také mezi Matyášem a polským králem Kazimírem IV.
Boj o uherský trůn Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský zvolen 15. července 1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína. Vladislav byl zvolen uherskými stavy, které nerespektovaly vůli Matyáše Korvína, aby se králem stal jeho nemanželský syn Jánoš Korvín, který měl podporu zejména mezi nižší uherskou šlechtou. Dalším uchazečem o uherský trůn byl Maxmilián I. Habsburský, který po Korvínově smrti vyhnal uherské posádky z Dolního Rakouska a ve snaze získat uherskou korunu vojensky vpadl do Uher, ale nakonec s Vladislavem uzavřel v Bratislavě mírovou smlouvu, tzv. prešpurský mír, ve které Vladislav přiznal Habsburkům nárok na uherský trůn v případě vymření Jagellonců a vzdal se uherských nároků na Dolní Rakousko. Byl to ústupek ze strany Jagellonců, kteří se obávali spojenectví mezi Maxmiliánem a moskevským knížetem Ivanem III.
Vladislava v boji o uherský trůn finančně i vojensky podpořily české stavy, které si přály znovusjednocení zemí Koruny české pod vládou jednoho panovníka. Jeho kandidaturu na uherský trůn podpořil také mocný uherský magnát Štěpán Zápolský a další uherští šlechtici, kteří v něm viděli slabého panovníka, který bude respektovat jejich výsady.Petr Čornej, Český stát v době jagellonské, Praha; Litomyšl: Paseka, 2012. S. 74-78. ISBN 978-80-7432-225-9. náhled|Na vídeňském kongresu roku 1515 byly dohodnuty sňatky Vladislavových dětí Ludvíka a Anny s vnoučaty císaře Maxmiliána Habsburského. Kazimír IV. a jeho manželka Alžběta se na uherský trůn snažili prosadit svého mladšího syna Jana Olbrachta. Podle jejich plánů se měli čtyři z jejich synů stát suverénními vládci v Polsku, v Litvě, v Čechách a v Uhersku. Navzdory jejich přání se v Uhrách prosadil nejstarší Vladislav. Dne 20. února 1491 Janovi jeho bratr Vladislav tzv. košickou dohodou udělil Hlohovské knížectví a titul první kníže ve Slezsku. Přesto o několik měsíců později, proti vůli svého otce Kazimíra, Jan Olbracht obnovil boj o uherský trůn a střetl se vojensky s Vladislavem, který ho porazil u Prešova. V roce 1492 zemřel Kazimír IV. a Jan Olbracht se stal jeho nástupcem v Polsku.
Na sklonku vlády Vladislava vypuklo roku 1514 Dóžovo povstání. Velké povstání prostého lidu proti šlechtě v Uhersku vzniklo z neúspěšně organizované křížové výpravy proti Osmanské říši, která na počátku 16. století ohrožovala Uhersko. Povstalci pod vedením Jiřího Dóži na krátkou dobu ovládli téměř celou uherskou nížinu a dokonce ohrozili královo sídelní město Budín. Nakonec však bylo lidové povstání brutálně potlačeno vojskem uherské šlechty v čele s Janem Zápolským a Štěpánem Báthorym. Za tento čin získal Jan Zápolský titul „osvoboditel království“, nicméně Vladislav se začal obávat Janovy moci, a proto začal jednat o nástupnictví s Habsburky.
Náboženské poměry a kutnohorský smír Přestože se Vladislav dostal na český trůn zásluhou kališníků (utrakvistů), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír, na jehož základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala na jednotu bratrskou.
Roku 1496, během svého pobytu na Budíně, vydal souhlas s popravou třinácti odsouzených vůdců vzpoury kutnohorských havířů. Toto rozhodnutí posléze revidoval a horníků se ve vydaném listu roku 1496 zastal.
Vladislavské zřízení zemské náhled|vlevo|Vladislavova majestátní pečeť Toto zřízení, vydané roku 1500, bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci. Šlechtě se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu, královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty.
Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě v podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka.