Keynesiánství, keynesovství či Keynesova ekonomie je ekonomický směr, který ospravedlňuje zásahy státu do veřejné ekonomické sféry. Keynesiánství je tvořeno různými makroekonomickými teoriemi o tom, jak především v krátkodobém horizontu, a obzvláště v době recese, je ekonomická produkce výrazně ovlivněna agregátní poptávkou (celkovou poptávkou v ekonomice). Podle keynesiánství se agregátní poptávka nemusí přímo rovnat kapacitě produktivity ekonomiky. Místo toho je ovlivněna řadou faktorů a někdy se chová nevyzpytatelně, ovlivňuje produkci, zaměstnanost a inflaci.
Keynesiánství se vyvíjelo během a po Velké hospodářské krizi z idejí prezentovaných Johnem Maynard Keynesem ve své knize z roku 1936 The General Theory of Employment, Interest and Money (Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz). Keynesův přístup byl v kontrastu s jeho přístupem k agregátní klasické ekonomice zaměřené na nabídku, která předcházela jeho knize. Interpretace Keynesovy teorie, které následovaly, jsou rozporuplné a několik škol ekonomického myšlení si přivlastňuje jeho odkaz.
Keynesiánští ekonomové obecně polemizují o tom, že jelikož je agregátní poptávka těkavá a nestabilní, tržní hospodářství často pociťuje neefektivní makroekonomické výstupy ve formě ekonomické recese (když je poptávka nízká) a inflace (když je poptávka vysoká). Tyto mohou být zmírněny reakcemi hospodářské politiky, zejména opatřeními monetární politiky centrální bankou a opatřeními fiskální politiky od vlády, které mohou pomoci stabilizovat objem výroby po dobu hospodářského cyklu. Keynesiánští ekonomové většinou zastávají řízené tržní hospodářství – převážně v soukromém sektoru, ale s aktivní účastí vládních intervencí během recese a deprese.
Keynesiánství představilo standardní ekonomický model v rozvinutých zemích během pozdějšího období Velké hospodářské krize, druhé světové války a poválečné ekonomické expanze (1945-1973), i přesto, že ztratilo nějaký vliv díky odpoutání od zlatého standardu a během ropné krize, což mělo za důsledek stagflaci 70. let. Vznik finanční krize v letech 2007-08 zapříčinilo oživení keynesiánské myšlenky, která pokračuje jako neokeynesiánství.
Předkeynesiánská makroekonomika Makroekonomie je obor teoretické ekonomie, který zkoumá ekonomický systém jako celek, jako například celková cenová hladina, úroková sazba a míra nezaměstnanosti.
Klasicistní teorie částečné rovnováhy rozděluje ekonomiku do rozdělených trhů, a rovnovážné kondice každého tohoto trhu by mohly být vyjádřeny jednoduchou rovnicí vyjadřující jednu proměnnou. Teoretický aparát křivek poptávky a nabídky, vyvinutý Fleemingem Jenkinem a Alfredem Marshallem, nabídla sjednocení matematického základu tohoto přístupu, který Lausannská škola zobecnila do obecné teorie rovnováhy.
Pro makroekonomii jsou relevantními dílčími teoriemi: Kvantitativní teorie peněz určující cenovou hladinu, Klasická teorie úrokové míry, a pro zaměstnanost podmínku, na kterou Keynes odkazuje jako na “první postulát klasické ekonomie”, v němž se uvádí, že mzda se rovná meznímu produktu, který je přímým uplatněním marginalistických principů rozvinutých během 19. století (viz Obecná teorie). Keynes se snažil nahradit tyto tři aspekty klasické teorie.
Příčiny vzniku keynesiánství Nejvýznamnější knihou keynesiánců je kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vydaná v roce 1936. Kniha byla reakcí na velkou hospodářskou krizi z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Ekonomie do té doby obecně věřila, že pokud není volný trh deformován státními zásahy, při jakékoliv změně v prostředí se tržní podmínky automaticky přizpůsobí dlouhodobě nejefektivnějšímu trendu. Krize však zasadila ránu neoklasické ekonomii (která byla tehdy uznávaná jako ekonomie hlavního proudu).
Toto selhání si ekonomové té doby nedokázali vysvětlit (s alternativním vysvětlením přišel o 40 let později ekonom Milton Friedman, člen chicagské ekonomické školy a duchovní otec teorie monetarismu). Keynes tedy na základě makroekonomických analýz dospěl k závěru, že existuje ještě obecnější teorie, a ekonomie neoklasická je pouze jejím speciálním případem. Tedy vyslovil názor, že za určitých okolností se nemusí trh nutně vždy přibližovat nejefektivnějšímu bodu, ale může se ustálit v situaci, kdy je produkt nízký a nezaměstnanost vysoká. Takovými podmínkami může být např. tzv. spekulativní motiv poptávky po penězích či past na likviditu, která v určitých případech (např. hluboká a dlouho trvající krize) může způsobit totální neúčinnost monetární (měnové) politiky (ta je alfou a omegou monetaristické teorie, proto jsou tyto faktory monetaristy hlasitě odmítány).
Právě nezaměstnanost je v očích keynesiánských ekonomů největším zlem v ekonomice (monetaristé naopak za největší zlo považují vysokou inflaci).
Z těchto důvodů vidí keynesiánská politika východisko v politice fiskální (rozpočtové). Tímto východiskem je státní rozpočtová stimulace agregátní poptávky v dobách deprese a krytí jejího schodku v době konjunktury. Jinými slovy, v době ekonomické prosperity stát vytváří přebytky, kterými pak stimuluje ekonomiku v době krize, kdy ekonomika stagnuje.
V souladu s touto teorií byl rozpracováván i politicko-hospodářský program New Deal prezidenta USA Franklina D. Roosevelta, jehož součástí byl i jeden z největších projektů z veřejných zakázek v historii lidstva, mamutí projekt TVA (regulace břehu řeky Tennessee s výstavbou množství přehrad a vodních nádrží).
Obecná teorie Ekonomické ideje, které se staly základem Keynesiánské ekonomiky, byly předem ustanoveny v Keynesově hlavní tezi – Obecná teorie zaměstnání, úroků a peněz (1936). Čítající téměř 400 stránek, napsána během toho, co byl svět ochromen Velkou hospodářskou krizí, během které se nezaměstnanost vyšplhala na 25 % ve Spojených státech a až na 33 % v některých zemích. Je téměř plně teoretické povahy, oživená příležitostnými pasážemi satiry a společenskými komentáři. Kniha měla hluboký dopad na ekonomické myšlení, a, od doby co byla vydána, se debatuje o jejím významu.
Keynes a klasické ekonomické školy Keynes začíná Obecnou teorii shrnutím klasické teorie zaměstnanosti tak, jak na ni on nahlíží, kterou shrnuje formulací Sayova zákona pomocí výroku „Nabídka si vytváří svou vlastní poptávku“.
Podle klasické teorie je mzdová sazba určována marginální produktivitou práce a rovností mezi počtem zaměstnaných lidí a těch, kteří jsou ochotní pracovat za tuto sazbu. Nezaměstnanost může být způsobena donucením nebo může být dobrovolná ve smyslu toho, že vychází z odmítání zaměstnanosti v důsledku právních předpisů nebo společenských praktik nebo z pouhé lidské zatvrzelosti, ale “klasické postuláty nepřipouští existenci této třetí kategorie”, kterou Keynes popisuje jako “nedobrovolná nezaměstnanost”.
Keynes vznáší dvě námitky proti předpokladu klasické teorie, že “mzdové vyjednávání určuje reálnou mzdu”. První námitka leží v podstatě toho, že “práce stanovuje (v rámci omezení) spíše pro peněžitou mzdu, než reálnou mzdu”. Ta druhá říká, že klasická teorie předpokládá, že “reálná cena práce závisí na mzdovém vyjednávání, které práce vytváří s podnikateli”, zatímco “pokud se peněžitá mzda změní, jeden by očekával, že klasická škola bude tvrdit, že se ceny budou měnit v skoro stejném poměru, což zanechá reálnou mzdu a míru nezaměstnanosti prakticky na stejné úrovni jako předtím”. Keynes považuje svou druhou námitku za podstatnější, ale jeho očekávání ohledně klasické školy jsou v rozporu s Kvantitativní teorií peněz, a většina komentátorů se soustředila na námitku první.
Nezaměstnanost podle Keynesiánství
Úspory a investice Úspory jsou část příjmu, která není určena ke spotřebě, a spotřeba je část výdajů, která není určena k investicím např. do zboží dlouhodobé spotřeby. Spoření tedy zahrnuje hromadění (akumulace příjmu jako hotovosti) a nákup zboží dlouhodobé spotřeby. Existence čistého hromadění nebo poptávky po hromadění, není uznána zjednodušeným předpokladem likvidity Obecné teorie.
Jakmile Keynes odmítl Klasickou teorii, že nezaměstnanost je způsobena nadměrnými platy, navrhl její alternativu založenou na vztahu mezi úsporami a investicemi. Podle jeho názoru vzniká nezaměstnanost vždy, když podněty podnikatelů k investování nedokáží udržet krok se sklonem společnosti k tomu, si spořit (sklon je jedním z Keynesových synonym pro “poptávku”). Úrovně úspor a investic musí být stejné a příjmy jsou proto drženy až na úroveň, ve které touha spořit není větší než popud k investování.
Motivace k investování vzniká souhrou mezi fyzickou situací výroby a psychologickými očekáváními budoucí ziskovosti, ale jakmile jsou tyto věci poskytnuty, pobídka je nezávislá na příjmech a závisí pouze na úrokové míře r. Keynes označuje jejich hodnotu jako funkci r jako „plán mezní efektivnosti kapitálu“.
Sklon ke spoření se chová zcela jinak. Úspory jsou jednoduše ta část příjmu, která není věnována spotřebě, a:
…zdá se, že převažující psychologický zákon je, že když se zvýší souhrnný příjem, spotřební výdaje se také zvýší, ale v menší míře.
Keynes dodává, že “tento psychologický zákon byl nesmírně důležitý ve vývoji mé vlastní myšlenky”.
Preference likvidity náhled|Odhad příjmu podle Obecné teorie. Keynes pohlížel na finanční zdroje jako na jeden z hlavních determinantů stavu reálné ekonomiky. Význam, který mu přikládal je jedna z inovativních vlastností jeho práce a ovlivnila (politicky nepřátelský) monetarismus.
Finanční zdroje přichází na řadu pomocí funkce „preference likvidity“, která specifikuje obnos peněz, který u sebe chtějí lidé mít v závislosti na stavu ekonomiky. Keynes ve své první (a nejjednodušší) úvaze (Kapitola 13) uvádí, že preference likvidity je založena výhradně na úrokové sazbě r, která je považována za nevyplacené příjmy držením bohatství v likvidní podobě – díky tomu může být preference likvidity zapsána L(r) a v rovnici se musí rovnat externě zajištěným zdrojem peněz M̂.
Keynesův ekonomický model Peněžní přítok, úspory a investice se kombinují za účelem určení úrovně příjmu, jak je znázorněno na diagramu, kde horní graf zobrazuje zásobu peněz (na svislé ose) proti úrokové sazbě. M̂ určuje rozhodující úrokovou sazbu r̂ prostřednictvím funkce preference likvidity. Úroková míra určuje výši investice Î v plánu marginální efektivnosti kapitálu, zobrazené jako modrá křivka v dolním grafu. Červené křivky ve stejném diagramu ukazují, jaké sklony k uložení budou pro různé příjmy Y ; a příjem Ŷ odpovídající rovnovážnému stavu ekonomiky musí být ten, pro který se implicitní míra úspor při stanovené úrokové sazbě rovná Î.
Ve více komplikovanější Keynesiánské teorii preference likvidity (prezentované v kapitole 15 Obecné teorie) poptávka po penězích závisí na příjmech stejně jako na úrokové sazbě a analýza se stává komplikovanější. Keynes nikdy plně nezahrnul svou druhou doktrínu o preferenci likvidity se zbytkem své teorie, nechal tento úkol dokončit Johna Hickse (viz Model IS–LM níže).
Mzdová rigidita Přestože Keynes odmítá klasické vysvětlení nezaměstnanosti založené na rigiditě mezd, není jasné, jaký vliv má mzdová míra na nezaměstnanost ve svém vlastním systému. Považuje mzdy všech pracovníků úměrné k jednotné sazbě stanovené kolektivním vyjednáváním a volí své jednotky tak, aby se tato míra nikdy ve své diskusi neobjevila samostatně. To je prezentováno implicitně v těch množstvích, která jsou vyjádřena v mzdových jednotkách, zatímco nejsou vyjádřeny v penězích. Je proto obtížné zjistit, zda a jakým způsobem by se jeho výsledky lišily pro jinou mzdovou míru, není ani zcela jasné, co si o této záležitosti myslel.
Opatření proti nezaměstnanosti
Monetární opatření Zvýšení peněžních zdrojů podle Keynesovy teorie povede ke snížení úrokových sazeb a ke zvýšení objemu investic, což může být výnosné a přinést celkové zvýšení příjmů.
Fiskální opatření