Flavius Placidius Valentinianus (2. července 419 – 16. března 455), známý jako Valentinianus III., byl západořímský císař od roku 425 až do své smrti. Narodil se jako syn Constantia III. a Gally Placidie. Po smrti svého strýce Honoria a krátké uzurpaci Joanna byl s vojenskou pomocí východořímského císaře Theodosia II. dosazen v Římě na trůn. Za nedospělého Valentiniana spravovala státní záležitosti nejprve jeho matka Placidie. Po roce 433 ho zastínil patricius Aetius, který vzešel vítězně ze střetnutí vojenských velitelů usilujících o politickou hegemonii na Západě.

Období Valentinianova panování se vyznačovalo pokračujícím úpadkem a rozkladem západní poloviny římské říše. Vandalové pronikli do severní Afriky a poté, co v roce 439 dobyli Kartágo, si tuto zemi podrobili. Římané pozbyli kontrolu také nad Hispánií, jejíž větší část postupně opanovali Svébové. Rozsáhlé územní ztráty způsobily výrazný pokles daňových příjmů, což vedlo k dalšímu oslabení vojska. Úplnému kolapsu říše bránil Aetius, čelící rozpínavosti Vizigótů, Franků a Burgundů v Galii. Tento generál odvrátil vpád Hunů, vedených Attilou, jehož porazil roku 451 v bitvě na Katalaunských polích. Hunové sice v následujícím roce strašlivě vydrancovali severní Itálii, zanedlouho ale jejich hrozba Attilovou smrtí pominula. V roce 454 Valentinianus zavraždil Aetia, neboť se chtěl sám chopit moci. Již o několik měsíců později padl za oběť atentátu, po němž se vlády domohl senátor Petronius Maximus.

Život

Získání vlády v dětském věku Valentinianus se narodil 2. července 419 v Ravenně jako syn generála Flavia Constantia a jeho manželky Gally Placidie. Ze strany své matky Placidie, dcery Theodosia I. a jeho druhé ženy Gally, náležel k theodosiovské dynastii. Jeho otec se během služby v západořímském vojsku vypracoval až do nejvyšší hodnosti magister utriusque militiae a zhruba od roku 411 fakticky spravoval říši na místo západního císaře Honoria, Valentinianova strýce.Heather (2007), s. 294. V roce 421 Honorius stvrdil Constantiovu dominanci na Západě, když ho učinil svým spolucísařem.Heather (2007), s. 294–295. Placidie byla současně prohlášena za augustu a Valentinianus obdržel titul nobilissimus.Cameron, Garnsey (1998), s. 135. Východořímský císař Theodosius II., Valentinianův bratranec, nicméně odmítl akceptovat jejich povýšení, což vážně narušilo vztahy mezi oběma polovinami říše.Cameron, Garnsey (1998), s. 135; Clauss (2001), s. 396. Nebezpečí konfliktu odvrátila Constantiova smrt, k níž došlo v témže roce, v němž dosáhl císařské důstojnosti.Heather (2007), s. 295. Intriky na dvoře v Ravenně záhy odcizily Placidii a jejího bratra Honoria, načež se Placidie i s Valentinianem a jeho starší sestrou Honorií odebrala roku 422 do exilu v Konstantinopoli.Cameron, Garnsey (1998), s. 136; Heather (2007), s. 303.

Bezdětný Honorius nedlouho nato, v srpnu 423, zemřel, čímž se Theodosius II. stal formálně jediným panovníkem celé římské říše.Demandt (1998), s. 121. Placidie, pobývající tehdy společně s Valentinianem na Východě, se dožadovala návratu do Ravenny, avšak Theodosius se jí zdráhal vyhovět.Demandt (1998), s. 122. Vzniklého politického vakua využil vysoce postavený úředník, primicerius notariorum Joannes, který se chopil vlády na Západě.Heather (2007), s. 303. Třebaže uzurpátora podpořila značná část tamější armády a byrokracie, místodržitel v severní Africe, comes Africae Bonifatius, zachoval loajalitu vůči Placidii.Heather (2007), s. 303; Halsall (2007), s. 236. Tato skutečnost zřejmě přiměla Theodosia k rozhodnutí neuznat Joanna a prosazovat nárok svého bratrance Valentiniana na západní trůn. Valentinianus byl společně se svojí matkou dopraven do Soluně, kde ho 23. října 424 magister officiorum Helion prohlásil za caesara. Soudržnost theodosiovské dynastie utužilo Valentinianovo zasnoubení s Theodosiovou dcerou Licinií Eudoxií.Clauss (2001), s. 397; Heather (2007), s. 304.

Na jaře 425 se početné námořní a pozemní síly pod velením východořímského vojevůdce Ardabura a jeho syna Aspara vypravily na Západ.Prokopios. Válka s Vandaly I.3.3; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 1. Ačkoli Ardabur upadl v průběhu kampaně do zajetí, Asparovi se podařilo vtáhnout do Ravenny a sesadit uzurpátora.Prokopios. Válka s Vandaly I.3.3; Heather (2007), s. 304. Krátce po Joannově popravě dorazil do severní Itálie jeho spojenec Aetius v čele obrovského zástupu Hunů.Prameny nadsazeně hovoří o 60 000 mužích. Halsall (2007), s. 236; Heather (2007), s. 305; Thompson (1999) s. 41. Aetius svedl s Asparem krvavou a nerozhodnou bitvu, načež se podrobil a výměnou za rozpuštění svého vojska získal velení v Galii.Demandt (1998), s. 123; Halsall (2007), s. 237. 23. října 425 Helion v Římě slavnostně korunoval šestiletého Valentiniana za augusta Západu.Heather (2007), s. 304; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 1; Goldsworthy (2009), s. 305.

Souboj o hegemonii náhled|upright=1.2|Galla Placidia a její děti Valentinianus a Justa Grata Honoria (Brescia, Muzeum Santa Giulia) Historik Olympiodoros líčením Valentinianovy intronizace symbolicky uzavírá své dílo zachycující dvacetileté období krize a obnovy západořímské říše.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 1; Heather (2007), s. 304. Vnitropolitická nestabilita, trvající přinejmenším od okamžiku Constantiova úmrtí, přesto neskončila, nýbrž pouze dospěla do své další fáze.Heather (2007), s. 301, 304. Po roce 425 se sice nevyskytl žádný vážnější pokus o uzurpaci, nicméně Galla Placidie, Valentinianova zkušená a schopná matka vládnoucí jako regentka, musela čelit ambicím velitelů západního vojska, mezi nimiž se snažila zachovat rovnováhu sil.Heather (2007), s. 304–305. Klíčová role náležela Felikovi, působícímu jako magister militum praesentalis na císařském dvoře v Itálii, Aetiovi, jenž nahradil Joannova stoupence Castina jako velitel v Galii, a Bonifatiovi, zastávajícímu post comes Africae.Heather (2007), s. 305; Clauss (2001), s. 397. Placidiina strategie účinkovala přibližně do roku 427, kdy se mezi špičkami armády rozhořel otevřený boj o to, komu připadne rozhodující vliv na chod říše.Heather (2007), s. 305; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 4.

Vnitřní otřesy dále prohlubovaly rozklad Západu: Británie definitivně odpadla od říše již kolem roku 410 a separatistickým tendencím podléhala rovněž Armorica na severozápadě Galie.Heather (2007), s. 330; Halsall (2007), s. 244; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 4. Z pozvolného rozvratu centrální moci na Západě těžili římští nepřátelé. Vizigóti, usazení Constantiem jako foederati v Akvitánii, v roce 425 oblehli Arelate (dnešní Arles), sídlo římské správy v Galii.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 2; Halsall (2007), s. 237. Při někdejší rýnské hranici se nacházely potenciálně nebezpečné kmenové svazy Franků, Burgundů a Alamanů.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 2. Svébové a Vandalové spojení s Alany, zdržující se v provinciích Gallaecia a Baetica, představovali konstantní hrozbu pro římskou kontrolu Hispánie.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 2, Heather (2007), s. 329–330. Kolem roku 426 Vandalové dobyli Sevillu a Cartagenu a posléze si opatřili loďstvo, s nímž zaútočili na Baleárské ostrovy a zpustošili pobřeží Mauretánie.Halsall (2007), s. 239; Heather (2007), s. 311.

Aetius, doprovázený v Galii částí svých Hunů, odrazil Vizigóty od Arelate a vedl úspěšné tažení proti Frankům na Rýně, patrně v roce 428.Halsall (2007), s. 237–238. Felix o rok dříve vypudil Huny z Panonie.Clauss (2001), s. 397. Pak učinil první krok namířený proti svým konkurentům, když vyzval Bonifatia pro podezření ze spiknutí k návratu do Itálie.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 5; Halsall (2007), s. 240. Podle dějepisce Prokopia z Kaisareie měla Galla Placidie uvěřit obviněním vzneseným na adresu Bonifatia, v čemž měly sehrát svoji roli Aetiovy intriky.Prokopios. Válka s Vandaly I.3.5; Halsall (2007), s. 240. Bonifatius dopřál sluchu Aetiovým radám a odmítl opustit Afriku, čímž potvrdil podezření z neloajálnosti.Prokopios. Válka s Vandaly I.3.5. Felix vyslal proti Bonifatiovi do severní Afriky vojsko, které ale utrpělo porážku.Goldsworthy (2009), s. 328. Aetius posílený vítězstvími nad barbary využil Felikova zaváhání v zápase s Bonifatiem a s tím související ztráty přízně Gally Placidie a v roce 429 se odebral do Itálie, kde nahradil Felika v hodnosti magister militum praesentalis.Heather (2007), s. 305; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 5. V květnu následujícího roku nechal Felika a jeho manželku zadržet a krátce nato v Ravenně popravit.Heather (2007), s. 306; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 6.

Felix i Bonifatius se během svého konfliktu měli údajně ucházet o spojenectví s Vandaly v Hispánii.Halsall (2007), s. 240. Vandalové a Alani vedení Geiserichem překročili však zřejmě roku 429 Gibraltarský průliv a poblíž města Tingis (Tanger) vstoupili na půdu severní Afriky.Heather (2007), s. 313–314. Historikové Prokopios a Jordanes, tvořící svá díla v 6. století, vysvětlují jejich příchod do Afriky Bonifatiovým pozváním.Prokopios. Válka s Vandaly I.3.6; Jordanes. Getica XXXIII.167; Clauss (2001), s. 398. Moderní badatelé nepovažují ovšem jejich tvrzení za věrohodná, neboť žádný soudobý pramen se nezmiňuje o Bonifatiově zradě, navíc Bonifatius se brzy s útočníky tvrdě střetl.Halsall (2007), s. 241; Heather (2007), s. 313; Goldsworthy (2009), s. 329. Geiserich a jeho lidé se ihned po přistání v Mauretánii vydali východním směrem a o rok později se srazili s Bonifatiovým vojskem na hranicích Numidie.Heather (2007), s. 316. Římané utrpěli v bitvě porážku a stáhli se do města Hippo Regius (Annaba), jež Vandalové v červnu 430 oblehli.Prokopios. Válka s Vandaly I.3.8; Heather (2007), s. 316. Dobývání se protáhlo na čtrnáct měsíců a v jeho průběhu zemřel kromě jiných i místní biskup Augustinus.Goldsworthy (2009), s. 329; Heather (2007), s. 316.

Zatímco Vandalové plenili severní Afriku, Aetius v letech 430 až 431 porazil alamanské Juthungy a zpacifikoval vzpurné obyvatelstvo Norika.Halsall (2007), s. 241; Heather (2007), s. 332. Jeho rostoucí moc po odstranění Felika znepokojovala politické špičky v Ravenně a obavy vůči němu chovali patrně také na konstantinopolském dvoře.Halsall (2007), s. 242; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 6. Východ proto poslal do Afriky vojenské sbory pod velením generála Aspara, pověřeného bojem s Vandaly na straně Bonifatia.Prokopios. Válka s Vandaly I.3.9; Halsall (2007), s. 242. Za Aetiovy nepřítomnosti Galla Placidie povolala roku 432 Bonifatia do Itálie, kde se mu dostalo povýšení do hodnosti magister militum praesentalis.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 6; Clauss (2001), s. 398. Aetius na to zareagoval tažením do Itálie proti Bonifatiovi, s nímž se utkal v bitvě u Rimini. Bonifatius sice v tomto střetnutí dosáhl vítězství, když donutil Aetiovy síly k úprku, sám ale utržil smrtelné zranění a zanedlouho zemřel.Demandt (1998), s. 123. Jeho nástupcem se stal jeho zeť Sebastianus.Heather (2007), s. 306. Aetius se nejprve zdržoval na svých statcích a poté, co přečkal atentát na svoji osobu, se znovu vypravil k Hunům.Heather (2007), s. 306; Demandt (1998), s. 123. V roce 433 se společně s hunskými spojenci vrátil do Itálie, a tím přiměl Sebastiana k útěku do Konstantinopole.Heather (2007), s. 306, 333; Thompson (1999) s. 68; Halsall (2007), s. 242. Aetiovi se postupně podařilo vyřadit oba své úhlavní soupeře a domoci se pozice nejmocnějšího muže na Západě, třebaže vláda formálně náležela Valentinianovi.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 6; Clauss (2001), s. 398; Heather (2007), s. 426. Jeho dominantní postavení v západořímské říši bylo stvrzeno 5. září 435, kdy přijal titul patricius.

Pomíjivá stabilita náhled|upright=1.2|Solidus vyražený v Soluni na oslavu svatby Valentiniana s Licinií Eudoxií, dcery Theodosia II.