Řecko-perské války se nazývala série konfliktů mezi řeckými městskými státy a perskou říší, jež začaly v roce 499 př. n. l. a trvaly až do roku 449 př. n. l. Jejich příčina tkvěla ve snaze perských velkokrálů Dáreia I. a obzvláště Xerxa I. podmanit si vojenskou silou starověké Řecko. Toto úsilí však navzdory veškeré materiální a lidské převaze Persie skončilo fiaskem. Úspěšná třebaže vyčerpávající obrana Řecka byla v představách vítězných Helénů takřka zmytizována a řecké vítězství našlo svůj výraz i v klasickém umění a kultuře, například Aischylos vytvořil drama Peršané. Tento mýtus zčásti přetrval až do 20. století, což se projevilo i v časté interpretaci tohoto konfliktu jako obrany svobodné západní civilizace před násilnou vládou orientální despocie.
Událostí, jež vedla k rozpoutání válek, se stalo tzv. iónské povstání, probíhající v letech 499 až 493 př. n. l., jejich vrcholem pak bitvy u Marathónu (490 př. n. l.), u Thermopyl a u Salamíny (480 př. n. l.). Porážka Peršanů měla dalekosáhlé důsledky pro další vývoj perských, řeckých a v neposlední řadě také evropských dějin. Nejdůležitějším soudobým pramenem popisujícím průběh válek jsou Hérodotovy Dějiny, k jimi předkládaným údajům je ale třeba přihlížet se značnou opatrností.
Počátky konfliktu Poměry Řeků v Asii Národem, který si částečně podrobil Řeky, obývající asijský břeh Egejského moře, byli Lýdové. Jejich král Alyattés II. vedl již na přelomu 7. a 6. století př. n. l. válku proti Milétu, která skončila uzavřením smlouvy, podle níž si Milétos zachoval vnitřní autonomii, avšak v zahraniční politice následoval Lýdii. Později se proto Miléťané zúčastnili lýdské války proti Médům. Po Alyattovi usedl na lýdský trůn v roce 560 př. n. l. jeho syn Kroisos, jenž porazil řecké obce v Malé Asii a přinutil je k placení tributu, nicméně od rozšiřování svého vlivu dále na západ upustil. Zhruba v letech 554/553 př. n. l. se íránský vládce Persidy Kýros II. Veliký vzbouřil proti svému médskému suverénovi. Po čtyřech letech bojů si Kýros Médii podmanil a založil tak perskou říši. Kroisos se proti rostoucí perské moci rozhodl zasáhnout, ovšem dříve než tak učinil, dotázal se na radu proslulé věštírny v Delfách. Ta mu vzkázala, že „překročí-li řeku Halys, zničí velkou říši“. Král spokojený s odpovědí neprohlédl dvojsmyslnost sdělení a vytáhl do války, v níž utrpěl zničující porážku. V roce 541 př. n. l. vstoupil Kýros do Sard, Kroisova hlavního města.
náhled|vlevo|upright=1.3|Perská říše kolem roku 500 př. n. l. Kýros již na počátku konfliktu vyzval maloasijské řecké obce, aby se připojily na jeho stranu. S výjimkou Milétu však zůstala jeho žádost nevyslyšena. Po dobytí Lýdie Peršany vyslaly řecké městské státy ke Kýrovi posly a žádaly, zda by mohly být jeho poddanými za týchž podmínek, jaké jim uložil Kroisos. Král ale nezapomněl Řekům jejich dřívější odmítnutí, vyslance s opovržením propustil a jakýkoli odpor Řeků neváhal krutě potrestat. Po Kýrově smrti se stal jeho nástupcem Kambýsés II., který podle Hérodota cítil k Řekům respekt. V roce 525 př. n. l. podnikl Kambýsés úspěšné tažení proti Egyptu, v němž ho podporovala také kyperská města a Polykratés ze Samu. Toto vítězství zhoršilo vztahy mezi Řeky a Peršany, neboť dosavadní řecký obchod s Egyptem získali nyní do svých rukou Féničané. Perští satrapové v Malé Asii dosazovali do řeckých měst tyrany a své posádky, jejichž prostřednictvím vymáhali z Řeků daně. Současně výprava nového perského vládce Dáreia I. proti Skytům v roce 512 př. n. l. a upevnění perské moci v Thrákii a Makedonii vedly k zablokování přístupů Řeků k Černému moři, což mělo další negativní dopad na hospodářství Iónů. Perská expanze se dotýkala ekonomických zájmů maloasijských Řeků, avšak ohrožovala svobodu a nezávislost všech řeckých obcí.
Iónské povstání
Povstání iónských obcí bylo vyvoláno v roce 499 př. n. l. milétským tyranem Aristagorem, jenž se s pomocí satrapy Artaferna pokusil obsadit ostrov Naxos. Když však výprava neuspěla, Aristagorás, obávající se potrestání, podnítil povstání nespokojených Iónů. Ti záhy vypudili ze svých měst tyrany ustavené Peršany a vytvořili spolek, jehož mluvčí požádali evropské Řeky o pomoc. Aristagorás se ucházel o podporu spartského krále Kleomena I., který byl sice Iónům nakloněn, nicméně Sparťané se rozhodli nezapojovat se do tak vzdáleného konfliktu. Aristagorás se poté obrátil na Athéňany, kteří následně do Asie vyslali společně s Eretrijci dvacet resp. pět válečných lodí. Toho v budoucnu využil Dáreios jako záminky k tažení do Řecka. Díky podpoře floty se vzpoura brzy rozšířila podél celého západního pobřeží Malé Asie a také na Kypr.
V roce 498 př. n. l. dobyli Řekové Sardy, sídlo perského místodržitele, jež poté vypálili. Ovšem tím na sebe přivolali Dáreiův hněv, pročež byly v krátké době zmobilizovány enormní zdroje říše. Již při zpátečním pochodu na pobřeží byli Řekové napadeni a rozdrceni perským vojskem nedaleko Efesu. Po tomto incidentu Athéňané odpluli domů a nadále se nepodíleli na vojenských operacích v Iónii. V roce 494 př. n. l. připlulo k Milétu 600 fénických lodí, které se v bitvě u Ládé utkaly s Řeky. I přes nižší počet iónských plavidel, se vítězství nejprve klonilo na stranu Řeků, avšak poté, co 50 samských lodí a dalších 70 z Lesbu uprchlo, byla bitva ztracena. Fénické lodě následně přivodily povstalcům drtivou porážku. Milétos byl po dlouhém obléhání ze země a z moře dobyt a srovnán se zemí, čímž bylo povstání fakticky ukončeno.
Dáreiova invaze náhled|upright=1.2|Perské invaze do Řecka během řecko-perských válek V průběhu roku 493 př. n. l. byla poslední místa odporu zdolána perskou flotou. Dáreios se však nespokojil s porážkou maloasijských Řeků a využil povstání k rozšíření své moci na řecké obce v Egejském moři a v Propontidě, přičemž mnohé z nich dříve nepodléhaly Peršanům. Zatímco Milétos byl vypleněn, jeho chrámy zbořeny a obyvatelstvo přesídleno do Mezopotámie, s ostatními iónskými městskými státy zacházeli Peršané o poznání shovívavěji. Obnovením klidu v regionu pověřil Dáreios svého zetě Mardonia. Ten zmírnil daňovou zátěž řeckých obcí, ve většině z nich byly na místo nepopulárních tyranů nastoleny demokratické režimy, také zajatci byli propuštěni domů a sám Dáreios podněcoval perské šlechtice v přejímání řeckých náboženských obřadů. Dochované záznamy z tohoto období nasvědčují tomu, že perská a řecká aristokracie spolu uzavíraly četné manželské svazky a dětem z nich vzešlým byla dávána řecká jména. Dáreiova smířlivá politika byla však ve skutečnosti pouze propagandistickým tahem namířeným proti pevninským Řekům. V roce 491 př. n. l. (nebo možná už 492 př. n. l.) vyslal Dáreios své emisary do Řecka, aby zde požadovali „vodu a zemi“ (symbol podřízenosti). Většina řeckých států (Poleis) perskou nadvládu uznala, odmítla pouze některá města, především Sparta a Athény. Athéňané svrhli posly do propasti, ve Spartě byli hozeni do studny, aby si „nabrali vody a země sami.“
Mardoniova výprava Na jaře roku 492 př. n. l. se v Kilíkii začalo shromažďovat expediční vojsko pod Mardoniovým velením, jehož cílem bylo podrobení řeckých obcí. Své pěší sbory poslal Mardonios k Helléspontu, sám se prozatím zdržel při egejském pobřeží Iónie, kam dorazilo jeho loďstvo. Při té příležitosti odstranil tyrany, místo nichž ustavil v iónských městech lidové vlády. Odtud Mardonios pokračoval k Helléspontu. Po jeho překročení si perské vojsko během postupu Thrákií a Makedonií (které byly perské říši poplatné už v dřívějších dobách) podrobilo všechny místní kmeny. Thrákie byla reorganizována v satrapii, zatímco Makedonie se stala perským vazalem. Mezitím loďstvo dobylo ostrov Thasos a dosáhlo poloostrova Athos, avšak při pokusu o jeho obeplutí bylo zastiženo bouří, v níž bylo zničeno 300 lodí a 20 000 mužů ztratilo své životy. Nedlouho nato byl Mardonios zraněn při boji s thráckým kmenem Brygů, načež se se svým oslabeným vojskem vrátil zpět na asijský kontinent.
Bitva u Marathónu
náhled|upright=0.85|Perští lučištníci s kopím, detail vlysu Dáreiova paláce v Susách, Louvre V roce 490 př. n. l. sestavili vojevůdci Dátis a Artafernés na perské poměry sice nepříliš početné, avšak obzvláště vybrané vojsko. Prostřednictvím perského námořnictva měly být tyto síly přepraveny do Řecka, kde měly ztrestat Athény a Eretrii za jejich podporu Iónům. Loďstvo vyplulo z Kilíkie k Rhodu, kde se Dátis neúspěšně pokusil dobýt město Lyndos. Z Rhodu se flota plavila dále na sever. Na jaře roku 490 př. n. l. stanuli Peršané na Samu a nedlouho nato se vylodili na ostrově Naxos, jehož obyvatelstvo uprchlo do hor. Peršané pokračovali v dobývání dalších ostrovů, až posléze přistáli na jižním cípu ostrova Euboia. Zde ležící Eretrie se šest dnů statečně bránila, avšak sedmý den otevřeli eretrijští zrádci brány města Peršanům. Veškeré mužské obyvatelstvo bylo pak uvrženo do otroctví, město srovnáno se zemí a chrámy a svatyně vypleněny.
Po dobytí Eretrie překročili Peršané v září 490 př. n. l. mořskou úžinu mezi Euboiou a pevninským Řeckem a na radu Hippia, někdejšího athénského tyrana, jenž nalezl u Dáreia azyl, se vylodili v Attice poblíž osady Marathón. Zde se mělo odehrát první významné střetnutí mezi Řeky a Peršany. Bitevní pole tvořila horami obklopená, kamenitá a bažinatá rovina, nepříliš vhodná pro perské jezdectvo. Peršané disponovali kolem 1000 až 2000 jezdců a několika desítkami tisíc pěšáků. Celkový počet jejich vojska odhadují moderní autoři na 20 000 až 60 000 mužů. Nejvíce pravděpodobná se jeví čísla okolo 25 000 vojáků. Bezprostředně ohrožení Athéňané vyslali běžce Feidippida do Sparty se žádostí o pomoc. Z důvodu probíhající náboženské slavnosti však Sparťané museli pozdržet svůj odchod do Attiky. O této věci se zmiňuje Platón v Zákonech (698e; překlad F.N.): „a ačkoliv všude posílali poselstva, nikdo jim nechtěl jít na pomoc kromě Lakedaimoňanů (Sparťanů); tito však pro válku s Messénou, kterou tehdy vedli, a snad i pro nějakou jinou překážku – nevíme totiž, co z vypravování je pravda – přišli o jeden den později po bitvě u Marathónu“. V nadcházející bitvě u Marathónu se tak nakonec Athéňané mohli spolehnout pouze na podporu bojótského města Plataje, s nímž Athény uzavřely spojenectví již na konci 6. století př. n. l.
Řečtí velitelé vytáhli v čele zhruba 9000 athénských a 1000 platajských hoplítů vstříc invazním silám nepřítele u Marathónu a utábořili se na okolních kopcích. Polovina z deseti athénských stratégů, kteří se každý den střídali ve velení, se vyslovovala proti svedení bitvy, protože Peršané byli ve značné početní převaze. Zbývajících pět stratégů, mezi nimi i Miltiadés, se ale zasazovalo o okamžité střetnutí. Nerozhodnost velitelů přímo souvisela s politickým soupeřením v Athénách, v nichž měli Peršané četné příznivce převážně v řadách aristokracie. Po několikadenním váhání Athéňanů přesvědčil, podle Hérodota, Miltiadés, jenž byl dobře obeznámen se slabinami perského vojska a byl si vědom, že v boji muže proti muži má ukázněný a dobře vycvičený řecký hoplít nad lehce oděným perským vojákem převahu, vrchního velitele Kallimacha k zahájení útoku. Miltiadés nechal rozestavit falangu, přičemž na pravé křídlo umístil nejzdatnější athénské hoplíty, zatímco levé křídlo svěřil oddílu Platajských. V důsledku převahy Peršanů a šířky údolí postrádala řecká linie patřičnou hloubku. Jelikož Miltiadés počítal s eventuálním obklíčením křídel jízdou, zvětšil jejich tloušťku na úkor středu sestavy.
náhled|vlevo|upright=1.35|Útok řecké falangy