Evoluce člověka (antropogeneze), tedy proces, který podle evoluční teorie vedl ke vzniku druhu Homo sapiens, se odehrál během dlouhého období kenozoika. Na jeho studiu se v současnosti podílí velké množství vědních oborů – vedle paleoantropologie je to například primatologie, geologie (stratigrafie), klimatologie nebo embryologie. V poznání mladších fází antropogeneze pomáhá také archeologie; velký posun v novější době umožnil rozvoj genetiky.

V širším slova smyslu není otázka antropogeneze rozšířena pouze na fylogenetický vývoj rodu Homo a jeho předchůdce, ale také na postupné osídlování Země moderními lidmi i na současné tendence v evoluci člověka, vliv zemědělství nebo industrializace.

Dějiny studia Snahy poznat vlastní původ je možné předpokládat již v pravěku, neboť představy o vzniku člověka jsou součástí nejstarších mýtů. Počátky moderního vědeckého studia je však možné datovat až do 18. století.

Již Carl Linné postavil člověka pod druhovým označením Homo sapiens do blízkosti moderních lidoopů. V jeho monumentálním díle ovšem nešlo o blízkost danou vývojem, ale morfologickou podobností.

náhled|vlevo|Britský přírodovědec a autor moderní evoluční teorie, Charles Darwin vyfocený okolo roku 1860 Zásadním impulsem k hledání lidských předků se staly práce o evoluci, které vydali Jean Baptiste Lamarck, Alfred Russel Wallace a Charles Darwin v 19. století. O společném předku lidoopů a lidí poprvé otevřeně napsal Thomas Huxley v roce 1863. Tyto myšlenky však zůstávaly ještě dlouho kontroverzní a narážely i v rámci vědecké komunity na hluboce zakořeněné náboženské představy. Ačkoliv již v této době byly známy nálezy vyhynulých zvířat i hominidů, byly všeobecně pokládány za kuriozity a postižené jedince, staré maximálně několik set let, případně za doklady života před biblickou potopou.

Přesto již v roce 1856, tedy tři roky před zveřejněním Darwinovy evoluční teorie, oznámil německý profesor Schaffshausen nález neandrtálského člověka a opatrně jej popsal jako „nižší typ, než kterákoliv ze současně žijících lidských ras“. Ostatní badatelé ovšem objev považovali za ostatky málo inteligentního či přímo tělesně i duševně postiženého člověka.

S postupným přijetím evoluční teorie během druhé poloviny 19. století byly již nalezené ostatky hominidů bez pochybností řazené k předkům moderního člověka. Začalo hledání kolébky lidstva v Evropě, Africe i Asii, zpočátku však bylo silně ovlivněné podvrhem Piltdownské lebky. Mezi nejznámější paleoantropology první poloviny 20. století patří Davidson Black, Eugène Dubois, Raymond Dart nebo manželé Mary a Louis Leakeyovi.

K prvním významnějším objevům došlo v 90. letech 19. století na Jávě (Homo erectus), protože část odborníků na rozdíl od Darwina hledala kořeny lidstva v Asii. Teprve kolem poloviny 20. století se zájem odborníků upřel na Afriku. Přestože zde první doklady lidských předků zachytil již v roce 1924 Raymond A. Dart (Australopithecus africanus), většina odborníků tyto nálezy ignorovala.

V 60.–70. letech 20. století došlo k mnoha významným objevům ve východní Africe, kde byly zachyceny ostatky australopitéků i nejstarších lidí (zejm. Australopithecus afarensis, Homo habilis). Definitivně tak bylo potvrzeno, že kořeny rodu Homo jsou africké. Zásadní nálezy kosterních ostatků i nejstarších kamenných nástrojů byly učiněny v Olduvajské rokli. Mezi další významné lokality patří Hadar v Etiopii a Laetoli v Tanzanii, které potvrdily v té době ještě nejistou domněnku, že pliocenní homininé již chodili vzpřímeně po dvou končetinách jako moderní lidé. Množství nálezů bylo získáno také v okolí jezera Turkana – na dolním toku řeky Omo na jihu Etiopie a v oblasti Koobi Fora v Keni.

Rychle po sobě následující objevy nejstarších homininů ve východní a střední Africe (Sahelanthropus, Orrorin, Ardipithecus) na přelomu 20. a 21. století poodhalily dosud nejstarší a málo poznané základy lidského rodu. Nálezy druhů Sahelanthropus a Australopithecus bahrelghazali ve středoafrickém Čadu přitom ukázaly, že vývoj homininů neprobíhal pouze ve východní a jižní Africe. Také moderní objevy v jihoafrických krasových jeskyních (Australopithecus sediba, Homo naledi) naznačují, že lidská evoluce byla poměrně složitým procesem.

I přes neustálé nové a často překvapující nálezy stále není fylogeneze člověka v mnoha ohledech vyřešena. Nový impuls v paleoantropologii přinesla moderní genetika a metoda molekulárních hodin. I ta má však svoje omezení, a tak četné otázky dosud zůstávají nezodpovězeny.

Novější data stále častěji ukazují na skutečnost, že evoluce homininů nebyla lineární a nevedla jednoduše od opic a lidoopů k modernímu člověku. Zdá se, že vývojový strom se spíše podobal hustému keři s mnoha slepými větvemi, kde pouze druh Homo sapiens dosáhl současnosti. Nejpozději v pliocénu však lze sledovat větší množství druhů, které se vyskytovaly současně. Tito vyhynulí hominini přitom často přežívali po mnohem delší dobu než současný Homo sapiens, byli tedy z evolučního hlediska velmi úspěšní. 300px|náhled|Strom evoluce primátů k hominidům Předchůdci rodu Homo První primáti 300px|náhled|Purgatorius, dosud nejstarší známý primát (paleocén) 300px|náhled|Necrolemur, jeden z nejstarších vyšších primátů (eocén) Již v triasu, zhruba před 220 miliony let, se ze savcovitých plazů (Synapsida) vyvinuli první savci. Byli to velmi drobní a nenápadní tvorové. Nejmenší z nich dosahovali váhy jen asi 2 gramy a ti největší, dlouzí okolo 14 cm, vážili asi 30 gramů. Museli přežít v prostředí, jemuž dominovali velcí plazi, a proto se specializovali na noční život a lov hmyzu. Byli teplokrevní, což jim během chladnějších nocí poskytovalo oproti plazům výhodu a volný prostor k obživě. Měli ale i další zajímavé vlastnosti – několik odlišných typů zubů, tvrdé patro, lebkou dobře chráněný a v poměru k velikosti těla výrazně větší mozek, srst, dobrý sluch a jiné. Aby zvýšili šance na přežití u velmi malých, křehkých mláďat a zamezili tak energeticky náročné potřebě plození velkého množství potomků, přešli od kladení vajec k rození živých mláďat, živených mateřským mlékem.

V paleocénu (před 65–55 miliony let) došlo k obrovskému rozvoji savců a mezi nimi se objevili i první primáti. Pohybovali se nejvíce v korunách stromů a jejich zadní nohy byly proto vybavené typickým silným palcem v opozici k ostatním prstům. Oproti jiným savcům se u nich vyvinul velmi dobrý zrak a oči umístěné vpředu, nikoliv po stranách hlavy. Byli tedy schopní stereoskopického vidění. Rostlinnou stravu dobře zpracovávali díky nově utvářeným stoličkám s velkou třecí plochou. Ti, kteří se i nadále živili hmyzem, měli stoličky ostřejší, s výraznějšími hrbolky. Primáti také rodili menší, ale vyvinutější mláďata, která již nebyla slepá, hluchá a bez srsti. Samice měly většinou pouze jedno mládě a jen jeden pár mléčných žláz.

Takzvaní vyšší primáti se zhruba před 35 miliony lety, tedy koncem eocénu, rozdělili na dvě hlavní větve. Jižní Ameriku osídlily takzvané opice Nového světa (Ploskonosí), zatímco v Africe se vyvíjely opice Starého světa (Úzkonosí). Po oddělení Afriky a Jižní Ameriky asi před 25 miliony let se pak obě větve utvářely zcela samostatně. Z úzkonosých opic Starého světa se zhruba ve stejné době oddělila nadčeleď Hominoidi (Hominoidea), do které dnes patří gibonovití a hominidé, včetně člověka.

Nadčeleď Čeleď Podčeleď Tribus Zástupci Hominoidi (Hominoidea) Gibonovití (Hylobatidae) gibon (Hoolock, Hylobates, Nomascus), siamang (Symphalangus) Hominidé (Hominidae) Orangutani (Ponginae) orangutan (Pongo) Homininae Gorillini gorila (Gorilla) Hominini člověk (Homo), šimpanz (Pan)

300px|náhled|Aegyptopithecus, zástupce úzkonosých opic (oligocén) 300px|náhled|Proconsul ukazuje, jak asi mohl vypadat společný předek moderních hominoidů (časný miocén)

Úzkonosí primáti oligocénu Aegyptopithecus je asi nejznámější zástupce oligocenních primátů. Je jedním z předků všech dnešních úzkonosých opic včetně člověka. Žil zhruba před 35–28 miliony let v provincii Fajjúm v dnešním Egyptě. Dosahoval velikosti asi 60–70 cm a hmotnosti 4–6 kg. Saadanius byl objeven teprve v roce 2009 a dosud je znám pouze z jediného zlomku lebky. Podle všech znaků je však mnohem blíže poslednímu společnému předku současných úzkonosých opic než Aegyptopithecus. Žil v oligocénu, zhruba před 29–28 miliony let v okolí dnešní Mekky v Saúdské Arábii. Mohl dosahovat značné velikosti, zhruba 15–20 kg. Žil patrně jako příbuzné rody v korunách stromů, kde se pohyboval pomocí všech čtyř končetin. Kamoyapithecus je obtížně zařaditelný úzkonosý primát, žijící koncem oligocénu (před 24,2–27,5 miliony let) v severní části dnešní Keni. Je nejstarším známým primátem, u nějž by se dalo uvažovat o příslušnosti k nadčeledi Hominoidea. Nálezů je však zatím velmi málo, a proto je jeho zařazení nejasné. Odhadovaná váha Kamoyapitheca je 30–40 kg.

Miocenní hominoidi

Teprve počátkem miocénu (23 až 5 milionů let před současností) se v paleontologickém záznamu objevují první jistí zástupci hominoidů. Toto geologické období lze ovšem označit jako zlatý věk hominoidů, protože během něj došlo k velkému rozvoji celé nadčeledi. Problematiku oddělení od úzkonosých opic (Cercopithecoidea) ztěžuje nedostatek fosilií z období před 23–32 miliony let, špatně dochované ostatky i vzájemná podoba jednotlivých rodů.

Moderní hominoidi jsou uzpůsobeni k životu v korunách stromů tropického deštného lesa, kde již neběhají po všech čtyřech, ale skáčou a ručkují. Mají proto odlišně utvářené končetiny a celý hrudník. Zcela zřetelným znakem současných hominoidů je chybějící ocas, který již nemusí vyvažovat rovnováhu těla v běhu po čtyřech. Typické jsou pro ně i stoličky s pěti hrbolky (tak zvaný Y-5 neboli dryopitekový vzor) a zubní vzorec 2.1.2.3 (2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky). I mozek hominoidů je mnohem rozvinutější než u ostatních savců.

Nejstarší hominoidi z časného miocénu však sdíleli jen některé z těchto znaků. Nebyli ještě uzpůsobeni šplhu a brachiaci a pohybovali se ponejvíce po všech čtyřech končetinách. Zuby se už ale blížily podobě chrupu u dnešních lidoopů. Jejich zástupci, představovaní především úspěšnou čeledí Proconsulidae, jsou známí výhradně z Afriky (Keňa, Uganda).

Ve středním miocénu se hominoidi rozšířili také do Evropy a Asie, kde došlo k jejich bouřlivému rozvoji. Naproti tomu doklady z Afriky jsou v této době vzácné. Dříve hojně rozšíření proconsulidé ustupují měnícím se klimatickým podmínkám.

Zhruba před 18–20 miliony let došlo podle analýzy DNA k oddělení gibonů, ovšem jejich předci dosud nebyli identifikováni a všichni uvažovaní kandidáti (např. čeleď Pliopithecidae) byli vždy zamítnuti. Postupně se oddělovaly další evoluční linie, vedoucí k dnešním orangutanům (asi před 13–16 miliony let) a gorilám (před 8–9 miliony let). Stejně jako v případě gibonovitých není zcela jasné, zda tato štěpení proběhla v Africe, Evropě nebo v Asii.

V mladším miocénu se hominoidi rozvíjejí opět spíše v Africe, zatímco v Evropě a ve většině Asie postupně mizí. Dosud není jisté, zda v Africe na počátku středního miocénu téměř nebo zcela vyhynuli a byli později převrstveni eurasijskými formami nebo zda hlavní vývojová linie směrem k dnešním lidoopům pokračovala nerušeně v Africe, avšak v oblastech, které neměly vhodné podmínky pro fosilizaci. Jednotlivé rody z Afriky, Evropy i Asie se spolu mohly různým způsobem prolínat a v současnosti nelze určit, která z linií vymřela bez potomků a z které vzešli předci moderních hominidů.

Do konce miocénu většina hominoidů vyhynula. Vymírání úspěšné nadčeledi je dáváno do souvislosti s dalším vysušováním a ochlazováním klimatu a ústupem subtropického klimatického pásu blíž k rovníku. Geografické i klimatické změny však na druhou stranu mohly v Africe stimulovat rychlý rozvoj přizpůsobivějších forem, aby se v závěru miocénu objevili první bipední tvorové, směřující ke vzniku rodu Homo. náhled|Miocenní hominidé náhled|Nálezy hominidů z Evropy