Emanuel Lasker (24. prosince 1868, Berlinchen – 11. ledna 1941, New York) byl německý šachový velmistr, mistr světa v šachu v letech 1894 až 1921, tedy 27 let. Byl prvním, kdo důsledně používal psychologii v šachu. Vystudoval matematiku a od mládí se věnoval rovněž šachu. Titul mistra světa získal vítězstvím nad Wilhelmem Steinitzem 10:4 (=5) a obhájil jej nejprve v odvetném zápase se Steinitzem 10:2 (=5), a pak v zápasech s Frankem Marshallem 8:0 (=7), Siegbertem Tarraschem 8:3 (=5), Karlem Schlechterem 1:1 (=8) a Davidem Janowským 8:0 (=3). Jeho nástupcem se stal roku 1921 José Raúl Capablanca.
Po ztrátě titulu Lasker ještě dlouho na turnajích dokazoval, že je s ním nutno stále počítat. Vyhrál turnaj v Moravské Ostravě roku 1923 (před Richardem Rétim) a především turnaj v New Yorku roku 1924, kde byl první před Capablancou a Alexandrem Aljechinem. Rovněž roku 1925 v Moskvě předstihl Capablancu, když skončil druhý za Jefimem Bogoljubovem. V roce 1927 se Lasker vrátil do Berlína a stal se mezinárodním hráčem bridge (dokonce v této hře reprezentoval Německo). Roku 1933 však musel svou vlast opustit a jeho majetek byl zkonfiskován, protože byl židovského původu. Odešel do Anglie, pak do Sovětského svazu a nakonec se natrvalo usídlil v New Yorku, kde v roce 1941 zemřel.
Život
Do roku 1894 Lasker se narodil dne 24. prosince 1868 ve 3 hodiny odpoledne v tehdy pruském městečku Berlinchen (dnes Barlinek v Polsku) jako syn chazana místní synagogy Adolfa Laskera a jeho manželky Rosalie Israelsohnové. Měl dvě mladší sestry, Theofilii a Amalii. Od útlého věku měl nadání na matematiku. Navštěvoval reálné gymnázium v městě Landsberg an der Warthe.
Když bylo Emanuelovi jedenáct let, byl poslán na gymnázium do Berlína. Tam žil se svým osm let starším bratrem Bertholdem, studentem lékařské fakulty berlínské univerzity a také šachistou. Na začátku 90. let 19. století patřil Berthold do druhé desítky neoficiálního světového žebříčku. Na jeho popud také Emanuel začal hrát šachy, právě bratr mu zakoupil šachovou sadu a hru jej naučil. Aby měl Emanuel zajištěné slušné živobytí, hrával karetní hry a šachy, zejména v kavárně hotelu Kaiserhof. Jeho rodiče se však báli, že se Emanuel kvůli své velké zálibě v šachu vzdá studií a hře propadne dočista. Přikázali tedy Bertholdovi, aby Emanuela přehlásil na jiné gymnázium. To však Emanuelovu budoucí šachovou kariéru ještě posílilo, jelikož ředitelem tohoto gymnázia byl jeden z nejlepších hráčů místního šachového klubu a jeho předseda.
Po ukončení této střední školy nastoupil v roce 1889 na matematickou fakultu berlínské univerzity. Již rok poté však přešel na Univerzitu Georga Augusta v Göttingenu. Nadále se živil zejména hrou o peníze. O rok později získal na regionálním turnaji ve slezské Vratislavi (tehdy Breslau), který vyhrál společně s Emilem von Feyerfeilem, titul šachového mistra, čímž se jeho šachová kariéra posunula k účasti na silnějších turnajích. V Amsterdamu 1889 skončil druhý za Amosem Burnem. V Berlíně pak porazil Curta von Bardelebena 2,5:1,5. V roce 1890 skončil na turnaji ve Štýrském Hradci třetí za maďarským šachistou Guylou Makovetzem a Rakušanem Johannem Heinrichem Bauerem. V Liverpoolu porazil Henryho Edwarda Birda 8,5:4,5 (+7 -2 =3). Bez jediné porážky zdolal v Berlíně Jacquese Miesese 6,5:1,5 a ve Vídni Bertholda Englische 3,5:1,5.
V roce 1892 vyhrál Lasker turnaj v Londýně (před J. H. Blackburnem, Jamesem Masonem Isidorem Gunsbergem a H. E. Birdem) V zápasech porazil v Londýně J. H. Blackburna 8:2 (8 výher, 4 remízy) a v Newcastle upon Tyne Henryho Edwarda Birda 5:0 (5 výher). Roku 1893 odjel na americké turné. Šachový turnaj v New Yorku 1893, pořádaný Manhattanským šachovým klubem, vyhrál s plným počtem bodů ze 13 partií. Poté porazil v Havaně Celsa Golmaya y Zúpideho 2:0 (=1) a Andrese Clementa Vasqueze 3:0 a v New Yorku Jacksona Showaltera 6:2 (=2) a Ala Ettlingera 5:0.
Podle systému Chessmetrics se světovou jedničkou Lasker stal v polovině roku 1890.
V té době vyzval Lasker k zápasu Siegberta Tarrasche, který vyhrál turnaje v Breslau (1889), v Manchesteru (1890) a v Drážďanech (1892). Tarrasch však odmítl s tím, že by nabídku přijal, jen kdyby Lasker vyhrál nějaký velký mezinárodní turnaj. Konkrétně řekl: „[...] Chtěl-li Lasker prověřit svou sílu, neměl odmítat účast na turnaji v Drážďanech.“
Zisk titulu mistra světa v zápasech se Steinitzem náhled|Steinitz a Lasker v Montrealu v roce 1894 Dosažené výsledky však přesvědčily Laskera, že je natolik silný, aby mohl vyzvat stávajícího mistra světa Wilhelma Steinitze k zápasu o titul. Na rozdíl od Tarrasche Steinitz výzvu přijal a po delších jednáních bylo dohodnuto, že se bude hrát do deseti výher, a to nejprve v New Yorku. Po dosažení čtyř výher u jednoho ze soupeřů se pak zápas přesune do Filadelfie a po dalších třech výhrách jednoho soupeře se zbytek zápasu měl odehrát v kanadském Montrealu. Vítěz obdržel 2250 dolarů.
Zápas začal v Manhattan Chess Clubu v New Yorku dne 15. března roku 1894. Ještě po šesti partiích byl stav 2:2 (=2), ale poté Steinitz prohrál dvě partie a po první třetině zápasu, která skončila 5. dubna, prohrával 4:2 (=2). Během devítidenní přestávky se hráči přesunuli do Filadelfie, kde se ale hrály od 14. do 21. dubna pouhé tři partie, přičemž všechny vyhrál Lasker. Steinitz prohrál celkem 5 partií za sebou, než se zápas přemístil do Montrealu, kde začalo hrát o další dva týdny později. Skóre tehdy bylo 2:7 pro Laskera.
V Montréalu se začalo hrát 3. května a Steinitzovi se podařilo upravit stav zápasu na 4:7 (=3), když vyhrál 2 partie za sebou. Lasker však poté vyhrál patnáctou i šestnáctou partii a dosáhl tak stavu 9:4 (=3). Od této chvíle by ztráta partie znamenala pro Steinitze ztrátu titulu. Vyhrál pak 17. partii a remizoval osmnáctou. Pak následovala devatenáctá partie odehraná 26. května 1894, byla poslední partií zápasu – Steinitz ji prohrál. Na počest nového mistra světa 3krát zajásal a odešel hrát karetní hry se svými přáteli. Lasker zvítězil 10:5 (=4) a získal titul mistra světa.
Někteří šachisté Laskera však stále za mistra světa nepovažovali, výhru Laskera připisovali Steinitzově vysokému věku.
Po ztrátě titulu využil Steinitz svého práva a vyzval Laskera k odvetnému zápasu. Tento zápas se však uskutečnil až po dvou letech a mezitím byly uspořádány tři významné šachové turnaje, na kterých mohl Lasker potvrdit své světové prvenství: Prvním z nich byl „super“ turnaj v Hastingsu v roce 1895, na kterém hráli všichni přední světoví šachisté té doby. Nový mistr světa však na turnaji neuspěl a skončil až třetí za tehdy ještě vcelku neznámým Američanem Harrym Nelsonem Pillsburym a Michailem Čigorinem. Důvodem mohlo být to, že před turnajem měl břišní tyfus. Následoval turnaj v Petrohradě, konaný na přelomu let 1895/96. Lasker zvítězil o 2 body před Steinitzem. Vyhrál pak i turnaj v Norimberku roku 1896 se 13 body před Maróczym na 2. místě a Pilsburym a Tarraschem na 3. místě. Steinitz skončil až šestý a podle Hannaka byl se svým umístěním velmi nespokojen, když si neuvědomil, že pro muže jeho věku se jednalo o dobrý výsledek. Naopak Lasker si konečně vydobyl plné uznání šachové veřejnosti.
Odvetný zápas Lasker – Steinitz se hrál od 7. listopadu roku 1896 do 13. ledna roku 1897 v Moskvě. Steinitzova forma však byla nevalná a jeho fyzický stav dosti špatný. Trpěl nespavostí, nervovou vyčerpaností a špatně se pohyboval. Lasker vyhrál prvních pět partií, a nakonec zvítězil 10:2 (=5). Čtyři týdny po ukončení zápasu musel být převezen na psychiatrickou kliniku.
Vítězství v zápasech s Marshallem a Tarraschem náhled|vpravo|Siegbert Tarrasch Po definitivní Steinitzově porážce se Lasker uchýlil na tři roky do soukromí a věnoval se studiu matematiky a filozofie. Během jeho nečinnosti se však do povědomí dostal Siegbert Tarrasch.
Dlouhá historie Tarraschova soupeření s Laskerem začala Tarraschovým vítězstvím na významném mezinárodním turnaji ve Vídni roku 1898, pořádaném u příležitosti padesátého výročí nastoupení rakouského císaře Františka Josefa I. na trůn, kterým se Tarrasch dostal na první místo mezi budoucími vyzývateli mistra světa. Avšak zápas mezi oběma velikány tehdejšího šachového světa se uskutečnil až po deseti letech. Jednání o jeho realizaci byla tak spletitá a plná vzájemného osobního napadání, že není možno zcela objektivně posoudit, kdo ze soupeřů měl vinu na jeho neustálém odkládání. Je však jisté, že Siegbert Tarrasch byl v letech 1898 až 1903 ve vrcholné formě, ale k zápasu o titul mistra světa se v té době nedostal. Lasker zřejmě střetnutí odkládal až na dobu, kdy mu už Tarrasch nebude rovnocenným soupeřem.
V zápasech o titul mistra světa tak nastala dlouhá přestávka, ve které se oba soupeři snažili dokázat své prvenství turnajovými výsledky, přičemž se vzájemnému střetnutí vyhýbali. Lasker pak vyhrál 28 kolový turnaj v Londýně v roce 1899, které získal s velkým náskokem, ale bez Tarraschovy účasti. Na dalším velkém turnaji v Paříži roku 1900 Lasker rovněž zvítězil, ale opět bez Tarraschovy účasti. Tarrasch bez Laskerovy účasti zase zvítězil na turnaji v Monte Carlu roku 1903.
Po vítězstvích v Londýně a Paříži se věnoval studiu, a v lednu 1902 získal doktorát na univerzitě v Erlangenu.
Další významný turnaj v Cambridge Springs roku 1904 však přinesl (i přes Laskerovu účast) nečekané vítězství americkému hráči Franku Jamesovi Marshallovi. Turnaj ve Scheveningenu roku 1905 a v Norimberku roku 1906 pak potvrdil, že Marshallovo vítězství z Cambridge Springs nebylo zase až tak náhodné. Po svém vítězství na těchto turnajích Marshall využil příznivé situace, že jednání o zápase mezi Laskerem a Tarraschem neustále váznou, s pomocí mecenášů si opatřil potřebné finanční krytí a vyzval Laskera k zápasu.
Střetnutí mezi Laskerem a Marshallem začalo 26. ledna roku 1907 v New Yorku, pokračovalo ve Filadelfii, v Baltimore a v Chicagu a skončilo v Memphisu 8. dubna. Podmínkou vítězství bylo dosažení osmi výher. Průběh zápasu jasně ukázal, že Marshall (který navíc hrál nervózně a bázlivě) nebyl pro Laskera vážným soupeřem. Lasker vyhrál 8:0 (=7).
Mezitím vyhrál Tarrasch turnaj mistrů v Ostende v roce 1907 a vydal prohlášení, že proti jeho výsledkům nemůže nikdo postavit stejné úspěchy, a to ani Lasker, který se od roku 1904 turnajů opět nezúčastňoval. Bylo zřejmé, že dlouho odkládané střetnutí se již musí uskutečnit. Patronát nad zápasem převzal německý šachový svaz, byly konečně dohodnuty podrobné podmínky včetně finančních a bylo určeno, že se opět bude hrát do osmi výher.
Zápas mezi Laskerem a Tarraschem, poznamenaný napjatou atmosférou mezi oběma soupeři, začal 17. srpna roku 1908 v Düsseldorfu a měl velmi rychlý průběh (skončil již 30. září), neboť bylo stanoveno, že se bude hrát šestkrát týdně. Začátek zápasu se Tarraschovi nepovedl. Po čtyřech düsseldorfských partiích prohrával 1:3, a za tohoto stavu se oba aktéři zápasu stěhovali do Mnichova. Zde mistr světa získal pátou partii, v šesté přišla první remíza a sedmou vyhrál opět Lasker.
Za stavu 1:5 (=1) se Tarrasch trochu vzpamatoval, uhrál dvě remízy za sebou a v desáté partii dosáhl cenného vítězství v jedné ze svých nejlepších partií. V jedenácté partii však sehrál špatné zahájení a Lasker získal šestou výhru. Ve dvanácté partii však Tarrasch opět vyhrál a upravil tak průběžný výsledek zápasu na 3:6 (=3). Za tohoto stavu si Lasker vybral týdenní volno a tomto po odpočinku vyhrál třináctou partii. Tím přivedl Tarrasche do kritické situace, neboť další porážka by znamenala konec zápasu.
Další dvě partie skončily po úporné Tarraschově snaze remízami (čtrnáctá dokonce po 119 tazích), ale v šestnácté prokázal Lasker lepší nervy a výhrou získal celý zápas poměrem 8:3 (=5).
Vítězství v zápasech se Schlechterem a Janowskim náhled|Karl Schlechter|alt=Černobílá fotografie, na níž je vidět muž středního věku, na sobě má kabát, je s knírem a hlavou je pootočen směrem doprava. náhled|David Janowski