náhled|upright=1.2|Centrální dvorec neměl v roce 2007 horní kryt díky instalaci zatahovací střechy The Championships, WimbledonMalá encyklopedie tenisu (Lichner, 1985) uvádí za úplný název turnaje The Lawn tennis championships, upon the lawns of the All England Club Wimbledon, česky Tenisové mistrovství na trávnících klubu All England ve Wimbledonu., nebo pouze Wimbledon, je nejstarší tenisový turnaj na světě. Představuje třetí ze čtyř událostí nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hranou na přelomu června a července v jihozápadní londýnské části Wimbledon. Nejvyšší počet osmi titulů v mužské dvouhře vyhrál Roger Federer a devět trofejí z ženské dvouhry si odvezla Martina Navrátilová.
Úvodní ročník se na travnatých dvorcích All England Clubu uskutečnil v roce 1877. Od sezóny 1995 je tráva stříhána na výšku 8 milimetrů a pro svou odolnost je od roku 2001 používán 100% víceletý jílek vytrvalý. Předtím tvořil 70% podíl s 30 % kostřavy červené. Největším z celkového počtu 38 kurtů, z nichž 18 je určeno pro grandslam, se nazývá jednoduše centrální dvorec. V sezóně 2009 získal zatahovací střechou. S její instalací se Wimbledon stal daný rok jediným grandslamem, který zakázal pokračovat ve hře po 23. hodině. V roce 2019 byl zastřešen i druhý největší dvorec, kurt č. 1. Dešťové prodlevy se vyhnuly ročníkům 1931, 1976, 1977, 1993, 1995, 2009, 2010 a 2026. V roce 2006 byl zaveden systém „jestřábího oka“ pro kontrolu dopadu míčů. Čárové rozhodčí roku 2025 nahradila digitální technologie elektronického hlášení míčů. V roce 2026 byla na šest hlavních kurtů instalována videoasistenční technologie Video Review pro rozhodování sporných okamžiků. Od sezóny 2022 je v rozhodující sadě hrán za stavu gamů 6–6 desetibodový tiebreak.
Důležitou roli ve Wimbledonu hraje tradice a historie. Šatny jsou původní, dřevěné. Areál, včetně dvorců, neobsahuje žádné reklamní plochy a tenisté musí hrát v předepsaném oblečení, které je bílé. Preference bílého oblečení pro tenisty byla zavedena v roce 1963 a pravidlo zcela bílého stejnokroje platí od roku 1995. Typické je podávání jahod se smetanou a šampaňského. Podle tradice se do roku 2022 v neděli předělující první a druhý týden nehrálo. V pondělí pak byla odehrána všechna singlová osmifinále během tzv. šíleného pondělí. Výjimkou se staly ročníky 1991, 1997, 2004 a 2016, kdy proběhly zápasy i v první neděli pro skluz způsobený deštěm. Patronát nad grandslamem drží britská královská rodina. Patronkou klubu je od roku 2016 Catherine, princezna z Walesu a jeho prezidentem byl v letech 1969–2021 princ Edward, vévoda z Kentu. Královna Alžběta II. grandslam navštívila v letech 1957, 1962, 1977 a 2010, její syn král Karel III. do areálu zavítal jako princ z Walesu v letech 1970 a 2012.
Turnaj neproběhl v období první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). V roce 2020 byl zrušen kvůli pandemii koronaviru. V roce 2022 se soutěží nesměli účastnit ruští a běloruští tenisté po ruské invazi na Ukrajinu. Řídící tenisové organizace penalizovaly rozhodnutí grandslamu odejmutím bodů do žebříčků.
Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů včetně kvadruplegiků. Od roku 1887 získává vítěz mužské dvouhry pozlacený stříbrný pohár, který nahradil původní trofej „Field Cup“ (1877–1883), respektive později tři roky udělovaný „Challenge Cup“ (1884–1886). Ženská šampiónka přebírá od roku 1886 stříbrnou „mísu Venus Rosewater“, zdobenou mytologickými výjevy. Systém přidělování divokých karet byl zaveden v roce 1977.
Wimbledon je nejméně navštěvovaným grandslamem, s denní kapacitou areálu 42 tisíc diváků. Vysílací práva na Britských ostrovech drží minimálně do roku 2027 veřejnoprávní BBC. Jedná se o vůbec nejdelší partnerství v rámci vysílacích práv na sport, které k roku 2022 u televize trvalo 85 let a u rozhlasu 95 let. Tradice slavnostní večeře vítězů byla zavedena roku 1977, s tancem pro šampiony mužské a ženské dvouhry.
Championships éra
1877–1921: Systém kvalifikačního turnaje a vyzývacího finále
Počátky mužského turnaje náhled|Socha Freda Perryho, britského vítěze mužské dvouhry z let 1934–1936 Dějiště nejstaršího turnaje světa představuje soukromý oddíl All England Lawn Tennis and Croquet Club založený v roce 1868 pod názvem „The All England Croquet Club“, jenž původně sídlil ve wimbledonské ulici Worple Road.Prichard, DMC (1981). The History Of Croquet". Cassell. . V něm se nejdříve soutěžilo pouze v kroketu.
Roku 1874 major W. C. Wingfield požádal o patentování nové sportovní hry tenisu pod názvem sféristika – „sphairistike“, jež navazovala na trigon. Od roku 1876 se tato hra stala součástí kroketového klubu, který se na začátku následujícího jara přejmenoval na „The All England Croquet and Lawn Tennis Club“. S nápadem uspořádat první tenisový turnaj přišel anglický editor sportovních listů J. H. Walsh a vítězi klání věnoval putovní pohár „Field Cup“, nazvaný podle novin Field a koupený za 25 guinejí. Na dvorce byl kvůli tenisu položen nový travnatý povrch. Trofej v roce 1884 nahradil na další tři sezóny „Challenge Cup“. Tehdejší výška sítě, umístění sloupků, či vzdálenost základní čáry byly mírně odlišné od současnosti.
Premiérový ročník Wimbledonu, prvního tenisové turnaje v historii, se uskutečnil v rozmezí 9. až 19. července 1877 pouze v soutěži dvouhry mužů. Zúčastnilo se jej dvacet dva hráčů, kteří zaplatili startovné jednu guineu. Šampiónem se stal dvacetisedmiletý Spencer William Gore, absolvent střední školy v Harrow. Během pěti dnů se odehrálo dvacet jedna zápasů. Mistrovství bylo přes víkend přerušeno pro konání každoročního kriketového střetnutí. Plánované finále na pondělí 16. července bylo odloženo pro déšť o čtyři dny. Ve finále za čtyřicet osm minut Gore zdolal Williama Marshalla 6–1, 6–2 a 6–4.2006 Wimbledon Compedium, Alan Little, s. 336 Odnesl si výhru dvanácti guinejí a stříbrný pohár darovaný sportovním časopisem The Field. Finále přihlíželo asi dvě stě diváků, kteří zaplatili vstupné jeden šilink.
náhled|vlevo|Vyzývací finále 1910:T. WIlding – B. WrightOd druhého ročníku až do roku 1921 byl provozován systém kvalifikačního turnaje – tzv. All Comers' Singles, do nějž nastoupili všichni tenisté, vyjma obhájce titulu. Ten pak sehrál s vítězem kvalifikace tzv. vyzývací finále, tedy v celém turnaji odehrál jediný zápas. V roce 1878 Spencer Gore v boji o putovní pohár podlehl Franku Hadowovi, který vnesl do tenisu novou techniku lobu proti hráči stojícímu při voleji na síti. Pro první dva šampióny představoval wimbledonský titul jediné vítězství.
Pokud již obhájce nebyl aktivní či do finále turnaje nenastoupil, pak titul automaticky připadl bez boje vyzyvateli. Tato situace nastala v roce 1879, kdy vítěz kvalifikace John Hartley porazil v posledním kole Ira St. Legera Goolda. Obhájce titulu Frank Hadow se turnaje neúčastnil a vyzývací finále se neodehrálo.
Éra bratrů Renshawových a Dohertyových náhled|Bratři Ernest a William RenshawoviDva ročníky 1879 a 1880 ovládl anglický kněz John Hartley praktikující celodvorcovou hru od základní čáry. Rok 1881 se zapsal do wimbledonské historie nejkratším mužským finálem vůbec, když za 37 minut Hartley nestačil na dvacetiletého vyzyvatele Williama Renshawa po setech 0–6, 1–6 a 1–6. Nový vítěz uplatňoval silový a technicky náročný styl a zahájil sérii šesti titulů v řadě – nejdelší v historii Wimbledonu, ukončenou roku 1887 Herbertem Lawfordem. Po výhře svého dvojčete Ernesta Renshawa v roce 1888, si následující sezónu připsal rekordní sedmý titul. Tento výkon vyrovnal až v otevřené éře tenisu americký profesionál Pete Sampras a poté překonal Švýcar Roger Federer. Oba bratři podpořili oblibu tenisu ve společnosti a stali se hybateli v přeměně jeho vnímání ze společenské zábavy ve skutečný závodní sport. Daná éra bývá označována také jako Renshaw Rush.
Od roku 1882 se klub zaměřoval výhradně na tenisové aktivity a tak bylo z jeho názvu vypuštěno slovo „croquet“. Především sentimentální důvody vedly členy oddílu v roce 1899 k vrácení slova, a od tohoto data celý název zní All England Lawn Tennis and Croquet Club.
V roce 1884 došlo k premiérovému startu v soutěžích dvouhry žen a čtyřhry mužů. Ženská a smíšená čtyřhra se pak koná od roku 1913. Systém kvalifikačního turnaje s vyzývacím finále, který se vztahoval na mužskou a ženskou dvouhru a mužskou čtyřhru, skončil v roce 1921 a od následující sezóny je praktikováno klasické vyřazovací schéma.
náhled|vlevo|Suzanne Lenglenová – šestinásobná vítězka dvouhryOd poloviny 90. let 19, století začali dominovat wimbledonští rodáci Reginald a Lawrence Dohertyovi, kteří definitivně posunuli vnímání tenisu do úrovně závodního a stále více populárního sportu. Do hry vnesli výbušnost, novou technickou a uměleckou složku. Během jejich účinkování na travnatých dvorcích začal stoupat počet diváků. Reginald získal v letech 1897–1900 čtyři tituly v řadě a Lawrence stejným způsobem v období 1902–1906 pět trofejí. Kromě toho osmkrát triumfovali ve čtyřhře. Etapu britských vítězů završil roku 1907 Australan Norman Brookes, který se stal prvním zahraničním šampiónem.
Angličan Arthur Gore získal svůj třetí titul v roce 1909 ve věku 41 let a 182 dnů, což z něj do současnosti činí nejstaršího vítěze londýnského grandslamu. Od tohoto ročníku pak v mužské dvouhře zvítězili pouze dva Britové, v letech 1934–1936 Fred Perry a v roce 2013 Andy Murray. Čtyři výhry za sebou si v období 1910–1913 připsal Novozélanďan Tony Wilding. Nejvýznamnější z nich představoval poslední z nich, kdy do Wimbledonu ze zámoří přicestoval také dvojnásobný vítěz US Championships Maurice McLoughlin přezdívaný „Kalifornská kometa“ s dělovým servisem a agresivním pojetím hry. Po jasném vítězství v kvalifikačním turnaji bez ztráty sady nastoupil do vyzývacího finále, kde nestačil na Wildingův technicky propracovaný styl.
1884–1914: Počátky ženského turnaje náhled|V pozadí areálu All England Clubu je kruhový No. 1 Court (nahoře), před ním (ve středu) Centre Court a nejblíže (dole) No. 2 Court. Pod centrem, nejvíce vlevo, je No. 3 Court. Mezi centrem a kurtem č.1 vpravo je muzeum při ulici Church Road. Premiérový ročník žen vyhrála v roce 1884 jednadvacetiletá Maud Watsonová, která titul následující sezónu obhájila. V roce 1886 ve vyzývacím finále však podlehla průkopnici tenisu Blanche Bingleyové, jež završila svou nadvládu šestým titulem v roce 1900. Ještě v sezóně 1912, kdy jí bylo 48 let, došla do semifinále. Další velkou postavou první éry byla Lottie Dodová, která si připsala debutový triumf roku 1887 a poslední pátý pak v sezóně 1893. Do současnosti je držitelkou ženského věkového primátu jako nejmladší vítězka, když jí při premiérové výhře bylo pouhých 15 let a 285 dnů. Ani jedinkrát nepoznala ve Wimbledonu hořkost porážky.
Nejlepší hráčkou předválečné etapy se stala technicky vyspělá Dorothea Douglassová Chambersová, která zde triumfovala sedmkrát, poprvé 1903 a naposledy 1914. V roce 1927 se ve svých 47 letech probojovala do semifinále ženské i smíšené čtyřhry. V sezónách 1905 a 1907 byla ve vyzývacím finále poražena první zahraniční šampiónkou Američankou May Suttonovou. Ženy do příchodu dvacátého století hrály výhradně od základní čáry. K několika výjimkám patřila Charlotte Cooperová s pěti tituly, která praktikovala voleje s náběhem na síť.
Turnaj se během první (1915–1918) a druhé světové války (1940–1945) nekonal.
Od 1922: Otevřený systém – vítězové hrají první kolo Prvního ročníku po válečném přerušení se v roce 1919 zúčastnilo již 128 tenistů. Odráželo to růst prestiže a zvyšující se mezinárodní zájem. Hráči přišli s požadavkem na ukončení systému tzv. vyzývacího finále, který byl praktikován také v Davis Cupu, a jenž neúměrně zvýhodňoval obhájce titulu. Žádost byla vyslyšena v roce 1921 a od sezóny 1922 musí obhájce nastupovat jako všichni další soutěžící do prvního kola. Systém nasazování tenistů se začal uplatňovat od roku 1927.