Únor 1948 (též únorový převrat, únorový puč, v komunistické terminologii a historiografii Vítězný únor či jen Únor) je pojmenování komunistického státního převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Po roce 1990 jsou únorové události vnímány jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, který vedl k připojení Československa k sovětskému mocenskému bloku, předznamenal následný útlak značné části české a slovenské společnosti a stal se příčinou ekonomického úpadku země a obrovské emigrační vlny obyvatelstva.Kaplan (1997), s. 541.
Únorovou vládní krizi odstartovaly nevyřešené politické kauzy a čistky mezi veliteli ve Sboru národní bezpečnosti prováděné ministerstvem vnitra, v jehož čele stál komunistický ministr, Václav Nosek. Na protest podalo 20. února 12 ministrů z Československé strany lidové, Demokratické strany a národně socialistické strany demisi. Jelikož se však k tomuto kroku nepřidali včas další ministři, nedošlo k předčasným volbám, jak předpokládala část nekomunistických politiků.Kaplan (1997), s. 332. 25. února podlehl prezident Edvard Beneš tlaku Klementa Gottwalda podpořeného ulicí. Přijal demisi ministrů, k nimž přibyli po obsazení sekretariátu Československé sociální demokracie komunistickými Lidovými milicemi dva ministři sociální demokracie (tj. nadpoloviční většiny – 14 z 26), a doplnil vládu kandidáty Klementa Gottwalda. Moci se ujala druhá Gottwaldova vláda a komunisty ovládnutý parlament schválil 9. května novou ústavu, která potvrdila změnu poměrů.
V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“. Velkolepost oslav nástupu režimu přetrvávala po desetiletí, v roce 1988 oslavy opět vyvrcholily na Staroměstském náměstí ohňostrojem. V omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i po roce 1990.
Předcházející vývoj
Komunisté se už během druhé světové války připravovali na převzetí moci v zemi. Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem a v obnoveném Československu se snažili narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945 sdružených v tzv. Národní frontě.Kaplan (1997), s. 11. O poválečném směřování země rozhodla vláda 5. dubna 1945, když schválila tzv. Košický vládní program připravený právě z iniciativy komunistů. Tento programový dokument podpořil orientaci státu na SSSR a počítal též s nadcházející hospodářskou socializací, pozemkovou reformou, konfiskací majetku vnitřních nepřátel a znárodněním části průmyslu. Při posilování pozic využívali jednotně postupující komunisté roztříštěnost tehdejších demokratických politických stran, faktickou neexistenci opozice, poválečná očekávání zradikalizované společnosti a také „mnichovské zklamání“, které v části domácí společnosti zdiskreditovalo západní velmoci i parlamentní systém první republiky. Spolupráci s KSČ se navíc zbývající povolené politické strany nebránily a aktivně proti komunistům nevystupoval ani nemocný prezident Edvard Beneš, který optimisticky doufal v mírovou spolupráci západních demokratických velmocí a SSSR.Křen (2005), s. 575.
Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka). Uzavřením této smlouvy se Beneš nicméně pokoušel získat podporu Sovětského svazu pro obnovu Československa po skončení války.
náhled|vlevo|Předvolební plakáty KSČ s volebním číslem "1" v roce 1946 Preference komunistů stoupaly i díky podpoře Moskvy, protože v Československu se SSSR po válce těšil značné popularitě a autoritě.Čapka a Lunerová (2012), s. 29. Značná část české a slovenské společnosti navíc komunisty vnímala jako aktivní podporovatele očekávaných sociálních reforem a nacionálních požadavků. Vliv na venkově a v pohraničí získali komunisté především díky iniciativním krokům při pozemkové reformě, odsunu Němců a následném dosídlování těchto oblastí.Křen (2005), s. 574. I proto v prvních poválečných volbách v roce 1946 získala KSČ v Česku 40,17 % hlasů (v Čechách 43,25 % a na Moravě 34,46 %) a KSS na Slovensku 30,48 % hlasů. Přestože vítězem na Slovensku byla Demokratická strana se 62 % hlasů, získali komunisté v celostátním parlamentu dohromady 114 z 300 mandátů a prezident Beneš pověřil tehdejšího předsedu KSČ Klementa Gottwalda sestavením vlády.Veber (2008), s. 51. Premiérem se Gottwald stal 2. července 1946, kdy se vlády ujal jeho první kabinet, v němž vítězná KSČ a KSS získaly devět členů. Čtyři místa v Gottwaldově vládě obsadila Československá strana lidová, Demokratická strana a Československá strana národně socialistická, tři ministři zastupovali Sociální demokracii a jako nestraníci byli do tehdejší 26členné vlády nominováni generál Ludvík Svoboda na post ministra národní obrany a Jan Masaryk jako ministr zahraničí. Komunisté ve vládě získali klíčová ministerstva vnitra, financí, informací, zemědělství, vnitřního obchodu a ochrany práce a sociální péče,Čapka a Lunerová (2012), s. 77 díky čemuž mohli dál získávat dohled nad silovými orgány státu, policií a armádou.Čapka a Lunerová (2012), s. 87.
Komplikovaná vládní spolupráce se začala vyostřovat v roce 1947 v souvislosti s mezinárodní politickou situací, kdy se začalo citelně projevovat ochlazení vztahů mezi SSSR a Západem.Kaplan (1997), s. 27.Čapka a Lunerová (2012), s. 85. Sovětské velení v Moskvě se obávalo, že v Československu budou komunisté vytlačeni z vlády a republika vystoupí ze sovětské sféry vlivu. V červnu 1947 obdržela tzv. „vedoucí sedmička“ v Moskvě ve složení Stalin, Vjačeslav Molotov, Andrej Ždanov, Lavrentij Berija, Anastáz Mikojan, Georgij Malenkov a Nikolaj Vozněsenskij informaci o tom, že v Československu dochází k „zostření boje mezi politickými stranami a začíná aktivizace reakčních živlů podporovaných Anglosasy. Jejich vystupování má jasně vyhraněný antikomunistický charakter“. Moskva byla dále varována, že komunisté nedokázali ovládnout státní aparát a v srpnu 1947 měl být Stalin upozorněn, že „národní socialisté, slovenští demokraté a jiné reakční živly zahájili aktivní činnost zaměřenou na vytlačení komunistů z Československé armády“.Bauer (2015), s. 306. Na podzim 1947 informovalo Moskvu sovětské velvyslanectví v Praze o tom, že „…pravicové strany drží komunisty v neustálém strachu z izolace… Komunisté zase, v obavách, že zůstanou izolováni, mnohdy ustupují pravicovým stranám víc, než je zdrávo“.Bauer (2015), s. 306.
náhled|vlevo|Portrét Klementa Gottwalda a Josifa Vissarionoviče Stalina oslavující jmenování Gottwalda premiérem Klíčové rozhodnutí v otázce zahraničně-politické orientace třetí republiky představovalo nepřijetí tzv. Marshallova plánu, v rámci kterého mělo Československo (a další země zasažené válkou) dostávat hospodářskou pomoc od USA. Československá vláda se zúčastnila jednání o Marshallově plánu, ale na základě moskevských jednání, která se uskutečnila v červenci 1947, byla nucena účast odřeknout. Rozhodující schůzky se Stalinem, Molotovem a Bodrovem se zúčastnili premiér Gottwald, ministr zahraničí Masaryk, ministr spravedlnosti Drtina, generální tajemník ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich a československý velvyslanec v Moskvě Jiří Horák.Čapka a Lunerová (2012), s. 94–96. Odmítnutím Marshallova plánu se Československo definitivně zařadilo do sovětské sféry vlivu.Křen (2005), s. 598.Čapka a Lunerová (2012), s. 97. I přesto však Kreml sledoval vývoj v Československu spíše pesimisticky a sovětské vedení v čele se Stalinem a Berijou do Prahy v lednu 1948 vlakem tajně poslalo zvláštní brigádu KGB speciálního určení pod vedením dlouholetého vedoucího činitele KGB, generála Pavla Sudoplatova. Brigáda čítala 400 mužů v civilu. Skupina byla dopravena za účelem podpory komunistů a ochrany Klementa Gottwalda. Sudoplatov byl ještě před svým odjezdem v lednu 1948 do Prahy úkolován ministrem zahraničí SSSR Molotovem, že má připravit tajnou schůzku s prezidentem Benešem a navrhnout mu, aby důstojně opustil svůj post s tím, že předá moc Gottwaldovi. V opačném případě bylo sovětské vedení připraveno začít vypouštět očerňující zvěsti o prezidentu Benešovi.Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94Bauer (2015), s. 308.
Na schůzi Kominformy v polském městě Szklarska Poręba v září 1947 tlačili Sověti na československé komunisty, aby dokončili převzení moci v Československu. I kvůli sílícímu tlaku z Kremlu a formujícímu se bloku nekomunistických stran přistoupila KSČ ve druhé polovině roku 1947 k velkému útoku proti svým domácím politickým oponentům.Kaplan (1997), s. 27. Za základní podmínku provedení převratu považovalo vedení KSČ ovládnutí Sboru národní bezpečnosti. Komunistický ministr vnitra Václav Nosek začal z SNB vyhazovat členy ostatních politických stran a nahrazovat je komunisty. Již v roce 1946 vznikl na Ústředním výboru KSČ (ÚV KSČ) evidenční odbor, který monitoroval a řídil přebírání bezpečnostního aparátu komunistu. Snahy představitelů demokratických stran vybudovat jako protiváhu zkomunizovanému SNB pořádkové formace, například z členů Sokola, nepadly na úrodnou půdu.
Evidenční odbor ÚV KSČ také začal budovat síť informátorů mezi představiteli nekomunistických stran. Nejvíce informátorů a spolupracovníků měla KSČ v sociální demokracii, se kterou komunisté počítali jako s partnerem „levicového bloku“ v rámci Národní fronty,Kaplan (1997), s. 14. avšak prvním cílem se stala Demokratická strana, která ve volbách přesvědčivě zvítězila na Slovensku. Komunisté se proto snažili zabránit jejím členům v obsazení tamních státních a mocenských orgánů.Čapka a Lunerová (2012), s. 99. Komunisté se snažili zdiskreditovat Demokratickou stranu propojením jejich členů na bývalou ľudovou stranu. S podporou zbývajících stran byla prosazena tzv. třetí pražská dohoda, která omezovala rozhodovací pravomoci slovenských politických orgánů, jež podřídila centrální vládě.Čapka a Lunerová (2012), s. 99. V září 1947 bylo zinscenováno odhalení protistátního spiknutí v Žilině, načež došlo k zatčení přibližně pěti stovek osob včetně poslanců Demokratické strany, Kempného a Bugára.Čapka a Lunerová (2012), s. 100–101. Komunistům se tak v průběhu roku 1947 podařilo oslabit pozice Demokratické strany a zároveň získat zkušenosti, které později využili během února 1948. Politická krize na Slovensku v roce 1947 bývá označována jako „slovenský podzim“, „horký slovenský podzim“ či jako „slovenský Únor“.Čapka a Lunerová (2012), s. 99 a 105. Komunističti provokatéři chodili na schůze lidovců, kde vykřikovali protistátní hesla, což vedlo k rozpuštění těchto shromáždění. K zastrašování a vydírání svých politických oponentů používali komunisté i svědectví bývalých příslušníků Gestapa.
V září 1947 byly na tři nekomunistickým ministrům Petrovi Zenklovi, Janu Masarykovi a Prokopovi Drtinovi zaslány balíčky s výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra). Výbušná zařízení byla včas odhalena a nikdo nebyl zraněn. Stopy při vyšetřování neúspěšných atentátů vedly ke komunistům, v jejichž garáži bylo nalezeno množství zbraní včetně ručních granátů a kulometů. Po tomto pokusu o atentát rozhodl ministr vnitra Václav Nosek, že všichni ministři musejí mít policejní ochranu. Ve skutečnosti tito ochránci ministry spíše špehovali.