Dějiny Nového Sadu odrážejí historický vývoj tohoto města, které se stalo jedním z významných srbských sídel a center srbského státu. Novi Sad patří k mladším městům, založen byl na levém břehu Dunaje až roku 1694.
Vznik města vpravo|náhled|Novi Sad v roce 1745 Město se začalo rozvíjet z osady obchodníků, kteří si postavili příbytky v blízkosti předmostí Petrovaradínské pevnosti na konci 17. století. Jednalo se zpočátku o lidi, kteří uvedené opevnění na břehu Dunaje budovali. Dobový název města byl Racka varoš (přesněji Srbské město, podle staromaďarského označení Rács pro Srby), či také Petrovaradinski Šanac. Na konci 17. století mělo tehdejší sídlo okolo tisíce obyvatel. Vzniklo spontánně po stažení Turků z oblasti v závěru Velké turecké války, důvodem pro vznik v této lokalitě byla blízkost Petrovaradína, který měl jako jedno z mála vyvýšených míst strategický význam. Sídlo plnilo servisní roli pro přítomnost vojska, postupem času začalo přitahovat stále více řemeslníků, což znamenalo jeho rychlý růst.
Od povýšení na královské město do konce 19. století
Současné jméno Novi Sad (Újvidék v maďarštině) bylo městu uděleno v roce 1748 v souvislosti s jeho povýšením na svobodné královské město Marií Terezií. Stalo se tak padesát let po první zmínce o jeho existenci. V této době se jednalo o město převážně srbské, avšak žili tu také i Maďaři, Němci, Židé, Arméni, Bulhaři, Rusíni a Řekové. Mnozí z nich přišli v souvislosti s kolonizací dolních Uher iniciovanou rakouskou vládou. Z jihu přišli Srbové ale i příslušníci dalších národností, kteří utíkali před Turky. Etnickou různorodost Nového Sadu dokládají tehdejší budovy vystavěné v různých slozích. V roce 1739 měl Novi Sad už okolo pět tisíc obyvatel. Jádro města se začalo rozvíjet v okolí ulice Dunavska a dnešní Dunajského parku. Vzhledem k existenci četných močálů a bažin v blízkosti řeky Dunaje (a slepého ramena, tzv. Dunavace), byl však růst města směrem k veletoku značně omezen.
Rozhodnutí císařovny Marie Terezie, že se Novi Sad stane svobodným královským městem, neznamenalo pouze udělení oficiálního názvu ve všech jazycích, ale také vznik vlastní samosprávy, tedy vznik městského úřadu (magistrátu), se zastupitelstvem a soudním systémem. Byl přijat statut města, který určoval jak má Novi Sad hospodařit a byly vymezeny jeho administrativní hranice (srbsky/maďarsky hatar. Tehdejší město se rozprostíralo na břehu řeky Dunaje od dnešního Futogu přes současné sídliště Liman až k centru dnešního Nového Sadu.
Jak počet obyvatel rostl, rostla i hustota osídlení nejen města samotného, ale i okolní Bačky. Obyvatelstvo, které se živilo především chovem dobytka bylo postiženo neustálým zmenšováním plochy k obživě, na což si stěžoval i novosadský magistrát, nicméně neúspěšně. Ještě před nástupem průmyslu (byť v tehdejších Uhrách značně zpožděný oproti zbytku celé monarchie) byla v Novém Sadu zastoupena značně i výroba textilních výrobků, např. také hedvábí. Z hospodářského hlediska se stal Novi Sad v této době jedním z centrálních míst, v jižní části Uher z hlediska obchodování s obilninami.
V druhé polovině 18. století se v Novém Sadu usídlili někteří lidé, kteří do této oblasti přišli z dnešní Bosny a Hercegoviny. V letech 1771 a 1838 zasáhly město rozsáhlé povodně.
V závěru 18. století se město nachází na mapách tzv. prvního vojenského mapování Habsburské monarchie. Dobře je vidět tehdejší předmostí Petrovaradína s přiléhající vesnicí (Piska varoš), rozsáhlou bažinu (v prostoru, kde se dnes nachází Dunajský park) a dále souvislou městskou zástavbu v oblasti dnešního středu města. Petrovaradínskou pevnost Dunaj obtékal tehdy severněji než dnes (až za Petrovaradínským válečným ostrovem). Petrovaradín byl ještě součástí tzv. vojenské hranice.
V roce 1790 začala v Novém Sadu působit první tiskárna, jejíž vznik zde inicioval Emanuel Janković. V souvislosti s ní zřídil také první knihkupectví. To zásoboval knihami, které pořizoval v Praze, byly v německém a francouzském jazyce. Modernizace města se neobešla bez nepokojů. V roce 1777 bylo rozhodnuto o zákazu tradičních pravoslavných pohřbů, což vedlo k nepokojům místního obyvatelstva.
První polovina 19. století
Během osmnáctého a devatenáctého století se Novi Sad stal největším městem se srbskou většinou (roku 1820 měl 20 000 obyvatel, dvě třetiny tvořili Srbové).
V této době byl kulturním, politickým a společenským centrem srbské kultury, a to i přesto, že samostatný srbský stát začínal až mnohem dále, na soutoku Dunaje a Sávy, v Bělehradu. V Novém Sadu působily významné osobnosti své doby, které pomáhaly utvářet moderní srbskou kulturu a literaturu, například Jovan Jovanović Zmaj, Laza Kostić, Đorđe Natošević, Ilija Vučetić, Stefan Branovački a další. Vuk Karadžić se o něm zmiňoval jako o největším srbském městě. Řada aktivně působících osobností našla v Novém Sadu azyl před represivní srbskou vládou. Rozvoj kultury umožnil rozvoj školství, které bylo nezbytné pro manufakturní a později průmyslovou výrobu. Srbští vzdělanci, kteří působili v Novém Sadu, však studovali převážně jinde – ve větších rakousko-uherských městech, v Rusku apod. V polovině 19. století mělo město 3 základní školy, 2 základní katolické školy, dvě srbské církevní školy a jedna řecká škola. Gymnázium bylo otevřeno v roce 1810. V roce 1844 byla otevřena textilní továrna. Roku 1884 byla zprovozněna továrna na kočáry. Ve městě se tehdy nacházelo také několik parních mlýnů.
Druhá polovina 19. století
V revolučním roce 1848 vybrali novosadští Srbové skupinu zástupců, která měla jednat o vztazích mezi novou maďarskou revoluční vládou a jihouherskými Srby. Ještě v březnu 1848 se uskutečnila demonstrace v Novém Sadu na podporu Maďarů proti rakouské vládě. Dohoda se však nezdařila, což vedlo k eskalaci ve vzájemných vztazích a nakonec ke krvavým střetům. Novi Sad těmito útoky těžce strádal, neboť uherská vzbouřenecká armáda zde provedla vojenskou akci, bombardovala samotné město a Petrovaradínskou pevnost. Mezi civilním obyvatelstvem byly těžké ztráty. Původní podoba města vzala za své; Novi Sad byl od základů přestavěn.
Mezi lety 1849 a 1860 došlo k normalizaci poměrů. Novi Sad těžil ze své pozice mezi srbským státem a Tamišským banátem. Do města se přestěhovala roku 1864 Matice srbská a později zde vzniklo i gymnázium. Mezi významné stavby konce 19. století patří secesní Adamovićův palác, vznikla i řada dalších reprezentativních budov. Také se začalo pracovat na vzniku srbského národního divadla. Vlastní divadlo získal Novi Sad až v 70. letech 20. století. Středem společenského života v této době i místem pro divadelní vystoupení se stal první moderní hotel ve městě – hotel Jelisaveta (dnes Hotel Vojvodina). Stupeň rozvoje města Nového Sadu je dobře patrný z mapy druhého vojenského mapování. Dnešní prostor náměstí Svobody, ulice Zmaj Jovina a Dunajská byly již v podstatě v současné podobě. Rozsáhlá zástavba směřovala odsud směrem na sever a na západ, nikoliv však k Dunaji, kde se nacházely jen louky. Zárodek Dunajského parku a jezera je již dobře patrný. Na západním okraji města (při dnešní kasárnech Archibalda Reisse a Futožské ulici) stála kalvárie.
I druhá polovina 19. století byla pro tehdejší srbskou kulturu překvapivě obdobím romantismu (alespoň v dolních Uhrách). Ta také oslavovala kult Williama Shakespeara a v roce 1864 tak byly v Novém Sadě uspořádány rozsáhlé oslavy 300 let od jeho narození.
V roce 1883 byl otevřen železniční most přes Dunaj a tunel pod Petrovaradínskou pevností. Nová železniční trať umožnila další průmyslový rozvoj města; Novi Sad se lépe napojil nejen s Rakousko-Uherskem, ale i s tehdejším Srbskem a Osmanskou říší, kde byla v téže době budována trať do Soluně. Začala se rozvíjet i první předměstí Nového Sadu, mezi něž patřil např. Telep. Počet obyvatel města překonal metu dvaceti tisíc obyvatel.
V Novém Sadu také došlo v samotném závěru 19. století k rozmachu cyklistiky, roku 1894 zde byl otevřen první obchod s jízdními koly.
První polovina 20. století
Do 20. století město vstoupilo (stejně jako celé tehdejší Uhersko) v atmosféře ohromného technologického pokroku i velkého ekonomického rozvoje. Město atakovalo hranici třiceti tisíc lidí.
Od roku 1910 byly v provozu i městské jódové lázně (). V roce 1911 byla zprovozněna dodnes populární městská pláž Štrand. Ve stejném roce byla zprovozněna i tramvajová doprava. Myšlenka jejího zřízení se objevila poprvé již roku 1897. Bylo rovněž zavedeno i plynové a později elektrické osvětlení města. V té době mělo město 33 tisíc obyvatel. Z nich bylo okolo jedné třetiny srbské národnosti, 40 % činili Maďaři a zbytek ostatní národnosti, např. Němci. 4 % novosaďanů se přihlásilo k slovenské národnosti.
Ještě před první světovou válkou bylo v lokalitě dnes známé jako Jugovićevo založeno vojenské letiště, od roku 1919 sloužilo jugoslávskému vojenskému letectvu. Později zde vznikla i kasárna. Od roku 1919 působila v Novém Sadu i škola pro letecké piloty.
vpravo|náhled|Novi Sad v roce 1920 vpravo|náhled|Poškozené mosty po invazi. Na podzim roku 1918 se Novi Sad ocital v chaosu, který následoval po rozpadu Rakousko-Uherska. Po několika dlouhých letech válečných událostí obsadila město srbská armáda a zavedla vojenskou správu. Ještě předtím se ve městě ale ustanovil Srbský národní výbor, který odsouhlasil připojení města a oblasti k Srbsku. Mimo jiné organizoval domobranu a pokoušel se v posledních dnech Habsburské monarchie v říjnu 1918 udržet v Novém Sadu pořádek.
Novi Sad byl již dříve podle mezinárodních dohod přičleněn formálně ke státu jižních Slovanů, což znamenalo konec dosavadní uherské moci. V královské Jugoslávii se stalo město centrem Dunajské bánoviny, jednoho z devíti administrativních celků, které byly zavedeny v roce 1929. Průmyslový rozvoj i vytvoření nového správního centra v Novém Sadu se projevily velmi rychle na růstu obyvatelstva. Za dvacet let se zdvojnásobil a roku 1931 zde žilo již 64 tisíc lidí. V meziválečném období vzniklo na 20 nových průmyslových podniků, jejich celkový počet se před začátkem války pohyboval okolo osmdesáti. Položeny byly základy např. továrně na výrobu kabelů nebo pozdějšímu gigantu s názvem Jugoalat. Budovaly se celé nové části města (prostor mezi současným centrem a univerzitním kampusem), dařilo se službám a budovaly se první hotely. Moderní obchodní dům své doby představoval např. Tanurdžićův palác na Náměstí svobody v centru města. Až v roce 1931 byl přijat v rámci královské Jugoslávie stavební zákon, takže veškerá výstavba vznikala ještě na základě předpisů a regulí z dob Rakousko-Uherska. V roce 1938 město vydalo vlastní předpisy ()
V roce 1937 získalo město nový územní plán, který vzešel ze soutěže celkem 13 přihlášených návrhů. Vybráno bylo modernistické pojetí města podle Branka Maksimoviće. Mezi některé neúspěšné návrhy patřily např. plány architekta Juraje Neidharta, které počítaly rovněž s dlouhými bulváry a novými čtvrtěmi, např. v oblasti dnešního Petrovaradína nebo Sremské Kamenice. Neidhardt také navrhl přestavbu historického centra města, kde by původní domy z doby uherské nadvlády nahradily modernistické vícepatrové paláce a velkolepé třídy. Maksimović předpokládal rozvoj města v lokalitě Mišeluk a vznik nového průmyslové oblasti severně od kanálu DTD. V rámci průmyslové výroby se angažovalo také i meziválečné Československo, které zřídilo podnik s názvem Jugočeška a v Novém Sadu byl postaven sklad, který dodnes nese název Češki magacin (Český sklad). Ve 30. letech prodával své boty v Novém Sadu také Baťa, který je vyráběl v závodu později známém jako Borovo u Vukovaru. Úspěšný obchodní model českého podnikatele nicméně znamenal těžkou konkurenci pro místní výrobce a v Novém Sadu se v polovině 30. let uskutečnila řada demonstrací proti firmě Baťa.Lenka Šteflová: Osobnosti z českých zemí působící v Novém Sadu a okolí, str. 40