Richard Samuel Attenborough, Baron Attenborough CBE (29. srpna 1923 Cambridge, Spojené království – 24. srpna 2014 Londýn, Spojené království) byl britský filmový a divadelní herec, filmový režisér a producent. Jde o držitele dvou Oscarů (za film Gándhí), šesti cen BAFTA (British Academy of Film and Television Arts) a šesti Zlatých glóbů za režijní a hereckou kariéru trvající sedm desetiletí. V roce 1976 byl pasován na rytíře za zásluhy o film, v roce 1983 obdržel cenu BAFTA za celoživotní dílo a roce 1993 se stal doživotním členem Sněmovny lordů.
Jeho první filmovou rolí byl zbabělý topič ve filmu Moře, náš osud z roku 1942. Dále následoval Brightonský špalek, Kouzelná skřínka, Velký útěk či Jurský park. Na jevišti se objevil v roce 1952 ve West Endu, kde ztvárnil roli detektiva seržanta Trottera ve vražedné záhadě Agathy Christie Past na myši.
Za svůj režijní debut ve filmu Jaká to rozkošná válka!, byl nominován na cenu BAFTA za nejlepší režii. Další nominace získal za filmy Mladý Winston, Příliš vzdálený most a Volání svobody. Největšího mezinárodního úspěchu dosáhl jako režisér historického dramatu Gándhí, za který získal v roce 1983 Oscara za nejlepší režii a jako producent za nejlepší film. Mezi jeho pozdější filmy patří biografie Charlieho Chaplina Chaplin a Krajina stínů.
Měl dva mladší bratry, přírodovědce a popularizátora Davida Attenborougha (* 1926) a manažera Johna Attenborougha (1928–2012).
Mládí a vzdělání Richard Attenborough se narodil 29. srpna 1923 v Cambridge v hrabství Cambridgeshire jako nejstarší ze tří bratrů. Matka Mary Attenborough byla zakládající členka Rady pro poradenství v manželství a otec Frederick Levi Attenborough byl vědece a akademický pracovník, který byl členem Emmanuel College v Cambridge a napsal standardní text o anglosaském právu. Po studiu na Wyggeston Grammar School v Leicesteru získal Attenborough stipendium na Královské akademii dramatických umění (Royal Academy of Dramatic Art, RADA) v Londýně, kde začal studovat herectví a seznámil se se svou budoucí manželkou Sheilou Sim..
V září 1939, kdy byl otec Frederick Attenborough ředitelem University College v Leicesteru (1932–1951), Attenboroughovi přijali dvě německé židovské sestry, devítiletou Helgu a jedenáctiletou Irene Bejach. Dívky s nimi žily v College House a po válce, kdy se zjistilo, že jejich rodiče byli zabiti, je rodina adoptovala. Sestry se v 50. letech 20. století přestěhovaly do USA a žily se svým strýcem.
Během druhé světové války sloužil v Královském letectvu (RAF). Po počátečním pilotním výcviku byl převelen k nově vytvořené filmové produkční jednotce v Pinewood Studios a dobrovolně se přihlásil k létání s filmovou produkční jednotkou. Po dalším výcviku utrpěl trvalé poškození sluchu. Po dosažení hodnosti seržanta se zúčastnil několika leteckých operací nad Evropou a natáčel z pozice zadního střelce, aby dokumentoval výsledky bojových letů RAF.
Profesní život
Herec Hereckou kariéru zahájil na divadelním jevišti v Leicestru, kde se objevil v představeních v divadle Little Theatre, ještě před tím, než začal studovat na RADA. Debutoval v roce 1937, kdy hrál Luciuse v Shakespearově hře Julius Caesar. V Little Theatre ho na konkurz do RADA připravovala manažerka divadla Moyra Haywood. Attenborough zůstal patronem Little Theatre až do své smrti.
Jeho filmová kariéra začala v roce 1942 v roli námořníka dezertujícího ze svého stanoviště pod palbou v produkci Noëla Cowarda a Davida Leana s názvem Moře, náš osud (1942), jeho jméno a postava byly nicméně z původních titulků vynechány. První hlavní rolí bylo ztvárnění Tommyho Drapera ve filmu Briana Desmonda Hursta Stolibrové okénko (1944), v níž postava pomáhá zachránit svého otce účetního, který se v životě vydal špatným směrem. Ve 22 letech si zahrál hlavní roli kadetního pilota RAF ve filmu Společný cíl (1945), kde jeho instruktora ztvárnil proslulý Edward G. Robinson. Skutečným průlomem se stal film Brightonský špalek (1947) podle románu Grahama Greena, v němž ztvárnil psychopatického mladého gangstera Pinkieho Browna. Tuto postavu hrál předtím také na londýnském jevišti.
Na začátku své divadelní kariéry hrál Attenborough v inscenaci hry Agathy Christie Past na myši v londýnském West Endu, která se stala nejdéle hranou divadelní inscenací na světě. On i jeho manželka byli mezi původními členy obsazení inscenace, která měla premiéru v roce 1952 v divadle Ambassadors Theatre, a v roce 1974 se přesunula do divadla St Martin's Theatre. Inscenace běžela nepřetržitě téměř sedm desetiletí, dokud ji v roce 2020 nezastavila pandemie covidu. vlevo|náhled|Richard Attenborough ve filmu Let Fénixe (1965) V následujících třiceti letech se intenzivně věnoval britským filmům. V 50. letech 20. století hrál mnoho menších rolí a prosadil se také v komediálních rolích ve spolupráci s režiséry Johnem a Royem Boultingovými, například ve snímcích Vojínův postup (1956) a I'm All Right Jack (1959) s Peterem Sellersem. Velkou popularitu získal díky filmu Liga gentlemanů (1959), v němž ztvárnil poručíka Lexu, který organizuje vyloupení banky. V roce 1962 si zahrál opět po boku Petera Sellerse v hlavní roli v právní satiře režiséra Jamese Hilla The Dock Brief (1962). Za svůj herecký výkon si vysloužil pozitivní recenze, v nichž se uvádí, že „zastínil Sellerse“. V roce 1963 se objevil po boku Steva McQueena a Jamese Garnera ve filmu Velký útěk (1963) jako velitel letky RAF Roger Bartlett („Big X“). Byla to jeho první role ve velkém hollywoodském filmovém trháku a jeho dosud nejúspěšnější film. Během 60. let rozšířil svou škálu charakterních rolí ve filmech jako Seance za deštivého odpoledne (1964) a Pušky v Batasi (1964), za oba filmy získal cenu BAFTA pro nejlepšího britského herce.
V roce 1965 hrál ve snimku Let Fénixe (1965) po boku Jamese Stewarta. V letech 1967 a 1968 získal dva Zlaté glóby pro nejlepšího herce ve vedlejší roli, poprvé za film Strážní loď Sand Pebbles (1966), opět se Stevem McQueenem v hlavní roli, a podruhé za snímek Pan doktor a jeho zvířátka (1967) s Rexem Harrisonem v hlavní roli. Vynikající recenze sklidilo jeho ztvárnění sériového vraha Johna Christieho v Rillington Place č.10 (1971). V roce 1977 si opět s velkým ohlasem zahrál nelítostného generála Outrama v dobovém díle indického režiséra Satyajita Raye Šachisté (1977).
Po roli ve snímku Otto Premingera Lidský faktor (1979) se objevil až jako John Hammond ve filmu Stevena Spielberga Jurský park (1993) a v jeho pokračování Ztracený svět: Jurský park (1997). Hrál v remaku filmu Zázrak v New Yorku (1994) a později se příležitostně objevoval ve vedlejších rolích, například jako Sir William Cecil v historickém dramatu Královna Alžběta (1998), jako Jacob ve snímku Josef a jeho skvostný plášť (1999) a jako vypravěč ve filmové adaptaci komediální knihy Spikea Milligana Puckoon (2002). V televizním filmu Děti železnice (2000) hrál starého pána v zadním voze vlaku.
Režisér a producent Jako režisér se Attenborough soustředil především na historická a životopisná témata a na příběhy s výrazným společenským nebo morálním rozměrem. Koncem 50. let 20. století založil s Bryanem Forbesem produkční společnost Beaver Films, s níž produkovali filmy jako Liga gentlemanů (1959), Hněvivé ticho (1960) a Mluviti do větru (1961). Za roli ve snímku Hněvivé ticho získal svou první nominaci na cenu BAFTA. náhled|Attenborough na tiskové konferenci s Josephem E. Levinem na premiéře filmu Příliš vzdálený most v roce 1977 Jeho režijním filmovým debutem byla filmová verze úspěšného satirického muzikálu o první světové válce Jaká to rozkošná válka! (1969), po níž se více soustředil na režii a produkci a filmovému herectví se věnoval jen zřídka. Později režíroval dva epické historické filmy, snímek Mladý Winston (1972), založený na raném životě Winstona Churchilla, a válečný velkofilm zachycující operaci Market Garden z druhé světové války Příliš vzdálený most (1977).
Nejdůležitějším Attenboroughovým projektem se stal životopisný velkofilm Gándhí (1982). O jeho realizaci usiloval 18 let a postupně do něj vložil značnou část vlastních prostředků. Do hlavní role obsadil tehdy relativně málo známého britského herce indického původu Bena Kingsleyho. Film měl mimořádný mezinárodní úspěch, získal osm Oscarů, včetně ocenění pro Attenborougha za nejlepší režii a nejlepší film, dvě ceny BAFTA, za nejlepší režii a nejlepší film (s 16 nominacemi zůstává nejvíce nominovaným filmem BAFTA), a dva Zlaté glóby, za nejlepší režii a nejlepší zahraniční film. Britský filmový institut zařadil tento film na 34. místo ve svém seznamu nejlepších britských filmů 20. století.
Poté režíroval filmovou verzi muzikálu A Chorus Line (1985) a drama proti apartheidu Volání svobody (1987). Za oba filmy byl nominován na Zlatý glóbus za nejlepší režii.
Jako režisér a producent se podílel na filmech Chaplin (1992) s Robertem Downeym Jr. v roli Charlieho Chaplina a dramatu o vztahu spisovatele C. S. Lewise a americké spisovatelky Joy Gresham Krajina stínů (1993), který představoval již pátou spolupráci s Anthonym Hopkinsem po filmech Mladý Winston, Příliš vzdálený most, Kouzlo a Chaplin). Když Attenborough poprvé natáčel s Hopkinsem v polovině 70. let, nazval ho „největším hercem své generace“.
V letech 2006 až 2007 strávil nějaký čas v Belfastu, kde jako režisér a producent pracoval na svém posledním filmu Tajemství prstenu (2007), milostném příběhu odehrávajícím se v Belfastu během druhé světové války, v němž hrají Shirley MacLaine, Christopher Plummer a Pete Postlethwaite.
Veřejná činnost vlevo|náhled|Richard Attenborough ve funkci kancléře Univerzity v Sussexu v roce 2006 Attenborough spolupracoval 33 let s charitativní organizací Muscular Dystrophy, která vede ve Spojeném království boj proti onemocněním způsobujícím úbytek svalové hmoty, a v roce 2004 se stal jejím doživotním čestným prezidentem. V roce 2012 organizace založila Nadační fond Richarda Attenborougha na počest jeho celoživotního závazku k této charitě a na zajištění budoucnosti klinického výzkumu a vzdělávání v předních britských neuromuskulárních centrech.
Byl také patronem hnutí United World Colleges a častým návštěvníkem Waterford Kamhlaba United World College ve Svazijsku (nyní Eswatini) v Jižní Africe (UWCSA). Waterford byl jednou z jeho inspirací pro režii filmu Volání svobody o životě aktivisty proti apartheidu Steva Bika. S manželkou založili centrum vizuálního umění Richard a Sheila Attenborough Visual Arts Centre. Na památku své dcery a vnučky, které zemřely při tsunami dne 26. prosince 2004, založil ve Waterfordu centrum kreativního učení Jane Holland Creative Center for Learning. náhled|Náhrobní kameny Richarda Attenborougha, Sheily Sim, jejich dcery Jane Holland a vnučky Lucy v kostele sv. Máří Magdalény v londýnském Richmondu V letech 1981–1992 působil jako předseda Britského filmového institutu. V roce 1997 založil v areálu Leicesterské univerzity Umělecké centrum Richarda Attenborougha, které bylo speciálně navrženo pro zajištění přístupu pro osoby se zdravotním postižením. V letech 1998–2008 vykonával funkci kancléře Univerzity v Sussexu.
Osobní život Měl dva mladší bratry, přírodovědce a moderátora Davida a manažera automobilového průmyslu Johna.
V roce 1944 se oženil s herečkou Sheilou Sim. Měli tři děti, Michaela (* 1950), Jane (* 1955) a Charlotte (* 1959). Dcera Jane Holland zahynula spolu se svou tchyní a Attenboroughovou 15letou vnučkou Lucy 26. prosince 2004 během tsunami po zemětřesení v Thajsku, kde byly s rodinou na dovolené. Syn Michael je divadelní režisér a dcera Charlotte je herečka.
V roce 2008 utrpěl cévní mozkovou příhodu a vážný pád, po němž se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil. Zemřel 24. srpna 2014, pět dní před svými 91. narozeninami. Přál si, aby byl jeho popel uložen do hrobky v kostele sv. Máří Magdalény v Richmondu vedle popela jeho dcery Jane a vnučky Lucy, které zemřely v roce 2004.
Ocenění a vyznamenání