Etna (starořecky Αἴτνη Aitné, v latině Aetna, také známá jako Mungibeddu (krásná hora) v sicilštině a Mongibello v italštině (z latinského mons a arabského gibel, oboje znamená hora)) je nejvyšší činná sopka a jedna z nejmohutnějších sopek v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania na území stejnojmenného metropolitního města. Sopka byla v roce 2013 zapsána mezi přírodní památky Světového dědictví UNESCO. Její výška v roce 2024 dosáhla 3403 metrů nad mořem, což je vůbec nejvyšší zaznamenaná výška Etny od počátku jejího měření. Jedná se o nejvyšší horu v Itálii jižně od Alp. Etna se rozkládá na 1190 km² s obvodem báze okolo 140 km. Samotná základna sopky je eliptického tvaru o rozměrech 38 × 47 km. Jedná se tak o největší aktivní sopku v Itálii i Evropě, která je přibližně dva a půl krát větší než druhá největší sopka Vesuv.
Etna je jedna z nejvíce aktivních sopek na světě, která je v podstatě neustále aktivní a u které existuje nejdelší doložený záznam erupcí.https://volcano.si.edu/volcano.cfm?vn=211060&vtab=GeneralInfohttps://www.volcanodiscovery.com/etna.html Projevuje se celou škálou typů sopečných erupcí od strombolského po pliniovský, jedná se o stratovulkán. Vrcholek Etny je celoročně pokryt sněhovou pokrývkou. Úrodná sopečná půda podporuje extenzivní zemědělství na jejích svazích, pěstování vinné révy a provozování ovocných sadů, které jsou rozmístěny v nižších oblastech svahů sopky a na jižní straně v rovině Catania. Etna se nachází v hustě obydlené oblasti, což zvyšuje její potenciální nebezpečí, jelikož v případě silné erupce by mohla způsobit značné materiální škody a oběti na životech. Z toho důvodu byla společně s dalšími patnácti světovými sopkami zapsána do seznamu Decade Volcanoes. To přináší větší pozornost vědecké obce a umožní podrobný průzkum její sopečné historie. Geografický popis Etna je sopka se složitou morfologií. Půdorysně má tvar elipsy s rozměry 47×38 km, orientovanou v ose sever–jih.https://whc.unesco.org/uploads/nominations/1427.pdf Obvod základny měří 210 km a plocha přibližně 1750 km². Etna je typ sopky, nazývaný jako stratovulkán, tedy vysoké sopečné těleso, skládající se z vrstev pyroklastik (sopečný popel a struska) a lávových proudů. Nejedná se však o jednotné sopečné těleso, které vzniklo jako jedno kompaktní. Vrcholovou část tvoří několika sopečnými struktur, vzniklých v kaldeře Ellittico Caldera, zformovanou před 14–15 tisíci lety. Mezi ně patří čtyři hlavní sopečné krátery: Voragine, Bocca Nuova, Severovýchodní a Jihovýchodní. Ty se do sebe vzájemně zakomponovaly erupcemi a gravitačními kolapsy. Jejich poloha se nemění, kdežto morfologie v průběhu času už ano. Dále se na svazích celé hory vyskytuje asi 250–300 menších škvárových kuželů a parazitních kráterů – toto číslo se neustále mění, jelikož mohou vznikat nové, zatímco jiné mizí přísunem nového sopečného materiálu. Přesto většina aktivita Etny probíhá skrz zmíněné čtyři hlavní vrcholové krátery.
náhled|Fotografie ukazuje rozložení základních jednotek sopky Etna v současné době (2024) dosahuje výšky 3 403 m (kráter Voragine). Ta se, vzhledem k časté sopečné aktivitě, v průběhu let mění. Roku 1981 se po erupci naměřila výška 3350 metrů (Severovýchodní kráter), jenže následkem uvolnění magmatu došlo v průběhu let k postupnému hroucení jeho okrajů, kvůli čemuž se její výška do roku 2009 snížila na 3329 m a v roce 2018 se ustálila na 3326 metrů. V letech 2020–2021 proběhla v Jihovýchodním kráteru série zhruba padesáti intenzivních sopečných erupcí a opětovně výšku hory navýšily na 3357 m. Po strombolských erupcí v červnu 2024 a dvou paroxysmálních erupcí o měsíc později se nejvyšším bodem Etny stal kráter Voragine, který dosáhl nadmořské výšky 3369 m. Poslední měření se uskutečnilo 12. září 2024 a výška stejnojmenného kráteru se navýšila na 3 403 m. Jedná se o nejvyšší zaznamenanou výšku Etny, přičemž nikdy za posledních několik staletí nebyla vyšší.
Až do roku 1911 byl vrcholek Etny tvořen jen jedním sopečným kráterem, který vyrůstal nad původním Centrálním kráterem, kde později vznikly krátery Voragine a Bocca Nuova. Vrchol Etny v současnosti tvoří čtyři hlavní sopečné krátery – Bocca Nuova vzniklý v roce 1968, Voragine vzniklý v roce 1964, Severovýchodní vzniklý v roce 1911 a Jihovýchodní kráter vzniklý v roce 1971. Předpokládá se, že tyto sopečné krátery jsou vzájemně propojeny systémem pravých žil, ale často v dobách jednotlivých erupcí se ukazuje, že se každý kráter umí chovat zcela samostatně.
Celé těleso sopky protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, která způsobuje vznik různých prasklin přivádějících často magma na povrch. Nad těmito puklinami často vznikají menší parazitické kužele či kužele z nasypané strusky nebo tufů, celkový počet takovýchto těles je přes tři sta. Některé jsou ve skutečnosti nové malé sopky vysoké pouze několik desítek metrů, jiné mohou být vysoké až několik stovek metrů. Odhaduje se, že celkem se na svazích Etny nachází 250 až 300 samostatných menších těles, ze kterých příležitostně proudí láva. Mezi nejvýznamnější patří Monte Barca, Monte Moio, Monti Rossi či Monti Silvestri. Vznikají jako výsledek svahových erupcí, které jsou pro obyvatele žijící okolo Etny pravděpodobně nejnebezpečnější sopečnou událostí. Tyto kužele nejsou okolo sopky rozmístěny kruhově, ale mají orientaci ve směru zlomů S30°V, čímž vzniká severovýchodní riftovový systém. Menší část kuželů vzniká ve směru S15°Z a S60°V.
Pod Etnou se pravděpodobně stýkají tři výrazné zlomové systémy procházející větší částí Sicílie. První hlavní zlomový systém prochází ve směru SSV-JJZ, druhý pak ve směru VSV-ZJZ a třetí menší VJV-ZSZ. Jedná se o zlomy Monte Kumeta – Alcantara, Messina – Giardini a Tindari – Letojanni. Tato skutečnost může mít důležitý dopad na přívod magmatu do sopky. Samotné těleso sopky je taktéž rozpraskané menšími mělkými zlomy, které mohou mít ale spojitost s gravitačním kolapsem kužele namísto s většími zlomovými systémy procházející Sicílií.Chester, strana 74.
Vrcholy náhled|vlevo|3D pohled na těleso sopky V roce 2009 měla Etna čtyři hlavní vrcholy. Jsou jimi Bocca Nuova, Voragine, Severovýchodní a Jihovýchodní kráter.
Centrální kráter Až do roku 1911 měla Etna jediný vrchol s Centrálním kráterem v jeho nejvyšší části. Jednalo se o kuželovité těleso 250 metrů vysoké na jehož vrcholu byl 500 metrů široký kráter. Z historických záznamů vyplývá, že se jednalo o kužel vzniklý během 18. století na místě katastrofického sesuvu z roku 1669. Kráter byl výrazně aktivní až do roku 1869. V červenci 1787 se v tomto kráteru odehrála i nejsilnější zdokumentovaná erupce, kdy došlo ke vzniku lávové fontány tryskající až do výšky přes 3000 metrů a lávového proudu 5 km dlouhého. Během druhé poloviny 19. a začátku 20. století se Centrální kráter stal jediným útvarem s téměř kolmými stěnami zdvihajícími se do výšky 150 až 200 metrů. Mezi roky 1916 až 1922 se v severní části kráteru vytvořil nový menší kužel, který zaplňoval centrální část původního kráteru eruptivním materiálem až vznikla rovná terasa, kterou zničil pozdější kolaps.
Ve 40. letech 20. století docházelo k podobným událostem, kdy vzniklo několik menších kuželů a kolapsů. V této době se začal také pomalu formovat kužel, ze kterého později vznikl dnešní kužel Voragine. V roce 1964 vznikly dva nové kužele kolem prasklin, které dovršily zasypání Centrálního kráteru a jeho kompletní pohřbení pod nový materiál.
Voragine Vrchol Voragine se zformoval do dnešní podoby v 60. letech 20. století, ale vznikat začal již ve 40. letech. V roce 1964 došlo k jeho hlavnímu rozvoji, když z praskliny, nad kterou stál, začalo proudit množství materiálu. Během jeho vzniku došlo k zániku Centrálního kráteru. V červenci 2024 dosáhl nadmořské výšky 3369 m a o dva měsíce později 3 403 m, čímž se stal nejvyšším bodem Etny a zároveň jde o nejvyšší zaznamenanou výšku této sopky za posledních několik staletí.
Bocca Nuova Tento vrchol vznikl v roce 1968 v okolí vrcholu Voragine, západně od kužele vzniklého při erupci v roce 1964. Původní velikost kráteru byla 8 metrů v průměru, ale následkem kolapsů jeho okrajů během 30 let existence došlo ke zvětšení až na 350 metrů, kterých dosáhl v roce 1997. Většina menších kuželů v oblasti byla zničena během kolapsů Bocca Nuova, čímž došlo ke snížení nadmořské výšky Etny na 3310 metrů. V 90. letech 20. století docházelo pak postupně k zaplňování tohoto kráteru materiálem, až v roce 1999 byl tento kráter téměř kompletně vyplněn.
Severovýchodní a jihovýchodní kráter náhled|Oblast Valle de Bove v noci během sopečné činnosti Oba dva krátery začaly vznikat podobně jako výsledek kolapsu kužele na svahu sopky. Jihovýchodní kráter začal vznikat v roce 1971, ale pak se až do roku 1978 odmlčel. Od téhož roku se ozval šesti silnými erupcemi. V roce 1989 se projevoval převážně lávovými fontánami a 5. ledna 1990 hlasitou erupcí. Jihovýchodní kráter byl aktivní následně v roce 2001, kdy dosáhl výšky 3300 metrů nad mořem. Mezi prosincem 2020 a únorem 2022 se v kráteru odehrálo 62 silných paroxysmálních erupcí. Vlivem přísunu nového materiálu se výška kráteru v srpnu 2021 zvýšila na 3357, čímž se stal (až do července 2024) nejvyšším bodem Etny.
Oproti tomu Severovýchodní kráter byl v růstu poznamenán opakovanými kolapsy, které se odehrály v 50. letech 20. století, takže jeho základy se zformovaly na strukturách vzniklých těmito událostmi. Hlavní část kráteru se pak vyvinula až v 70. letech. Na konci tohoto desetiletí došlo k erupcím na dolním okraji kužele Severovýchodní kráteru, které začaly tvořit další menší kužel. Mezi lety 1991 až 1993 došlo k sérii kolapsů, které kráter zmenšily. V roce 1998 došlo vlivem silné erupce v oblasti Voragine k sesuvu jižního svahu Severovýchodního kráteru a překrytí vrcholu několika metry pyroklastického materiálu.
Historie vzniku Strukturní a seismické údaje naznačují, že vznik Etny je spojen s regionální deformací projevující se kompresním zlomem v severojižním směru jako výsledek subdukce africké litosférické desky pod euroasijskou desku. Celý proces započal přibližně před 80 milióny lety, kdy se začala Sicílie natáčet vlivem tlaku africké desky. Samotná africká deska popraskala a vytvořila chaotickou strukturu protkanou zlomy, kterými mohlo na povrch začít stoupat magma. Na druhou stranu vznik Etny a dlouhotrvající vulkanismus v oblasti nebyl zcela vysvětlen a existuje několik proti sobě stojících teorií. Stratovulkán Etna vznikl v průběhu pleistocénu a holocénu na starší štítové sopce. Sopečná aktivita začala v oblasti Etny přibližně před půl milionem let podmořskou erupcí v tehdejší příbřežní oblasti Sicílie, čímž došlo ke vzniku submarinních lávových těles s typickou polštářovou strukturou lávy tholeiitického složení. Pozůstatky této fáze formování Etny je možné pozorovat na odkryvech okolo města Acicestello, kde se vedle sebe nachází polštářová láva a hyaloklastika. O 300 000 let později se sopečná aktivita přesunula do nové oblasti, která leží jihozápadně od současného místa erupcí, kam se přesunula aktivita přibližně před 170 000 let, kdy začala vznikat přímá předchůdkyně dnešní Etny. Tehdejší erupce vybudovaly první větší těleso sopky, které odpovídalo stratovulkánu vlivem efuzivních a explozivních erupcí tholeiitického a alkalického složení hornin. vlevo|náhled|Kráter nedaleko Torre del Filosofo, přibližně 450 metrů pod vrcholem Etny