náhled|upright|Lidská lebka, běžně používaná jako symbol smrti Smrt (též úmrtí, skon, latinsky exitus) je z biologického a lékařského hlediska zastavením životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit. Nicméně délka života je charakteristická pro každý druh organismu; vychází z jeho genetického základu, ale poměrně výrazně ji ovlivňují i vnější okolnosti. Průměrná délka života u člověka se stále prodlužuje – díky kvalitnější zdravotní péči, hygieně a zdravějšímu životnímu stylu.

náhled|Hyeny požírají mrtvou impalu To, co má smrtelné následky (např. určitá dávka jedu, nevhodný léčebný postup atd.), se označuje jako letální, tedy smrtelné. Věda zabývající se umíráním a smrtí se nazývá thanatologie. Usnadněním umírání se zabývá paliativní péče.

Významy pojmu smrt V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se běžně lze setkat například s pojmem buněčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt. Pojem smrt se užívá také v přeneseném významu pro zánik – kultury, politického systému, živočišného druhu apod. Expirace jako „poslední vydechnutí“ znamená v lékařství smrt, která se projevuje mimo jiné i zástavou dýchání.Kašáková, Výkladový slovník, str. 357. Podobně také exitus.

Diagnostika smrti Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji.Midgley, R. et al. (1993): Rodinná encyklopedie zdraví, nakl. Gemini, spol. s.r.o., Praha, z anglického originálu Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí (viz kardiopulmonální resuscitace, zástava srdce a zástava dechu).

Z těchto a jiných důvodů se zavedl termín mozková smrt, jež je definovaná jako nevratné vymizení všech funkcí celého mozku. Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, ale v případě, že je člověk podchlazen (například v ledové vodě), může se mozková smrt oddálit. Jsou zaznamenány případy, kdy byl za těchto okolností topící se člověk oživen až po 20 minutách, aniž by to zanechalo nějaké následky.

Vzhledem k tomu, že různé negativní vlivy (např. hypoxie, otřes mozku) postihují nejdříve vývojově mladší části mozku (šedou kůru mozkovou), může dojít k tzv. apalickému syndromu, kdy ani EEG nezaznamenává žádné mozkové vlny, a přesto hluboká životně důležitá mozková centra stále fungují. Proto se pro stanovení mozkové smrti vyšetření EEG doplňuje ještě např. vyšetřením kmenových evokovaných potenciálů, které zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene (BAEP).

Člověk může být tedy právně prohlášen za mrtvého na základě zástavy srdce, dechové zástavy, zjištěním dilatace (rozšíření) zorniček nereagujících na světlo či diagnózou mozkové smrti.

Informační teorie používá termín informačně teoretická smrt pro stav, kdy není možné žádnými přístroji obnovit či zachovat život a u dané osoby není možno obnovit mysl a osobnost.

Smrt z právního hlediska V české legislativě je smrt definována pouze v ustanovení § 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon):

§ 10 odst. 3 téhož zákona pak dále stanovuje, že:

Člověk, který je dlouho nezvěstný, nebo který téměř jistě zemřel, ale nelze to prokázat, může být na základě žádosti příbuzných soudně prohlášen za mrtvého.

Rozdělení smrti podle příčin náhled|Voják padlý během americké občanské války náhled|Černá smrt, „The Chronicles of Gilles Li Muisis“ (1272–1352). Bibliothèque royale de Belgique, MS 13076-77, f. 24v. Příčiny smrti lze rozdělit na následující: podlehnutí nemoci smrt stářím a sešlostí – zpravidla se označuje jako přirozená smrt smrt způsobená vlastní vinou: sebevražda – úmyslné ukončení vlastního života sebezabití – smrt, kterou si člověk sám způsobí nedbalostí, neopatrností, nedopatřením – např. dopravní nehoda, otrava houbami, smrtelný úraz při sportu eutanazie – asistovaná sebevražda, usmrcení na žádost smrt v důsledku podmínek neslučitelných se životem: smrt hladem smrt žízní smrt podchlazením udušení utonutí uhoření smrtelný úraz – např. zavalení kamením, zabití padajícím stromem apod. smrt způsobená jiným člověkem: zabití – smrt způsobená jiným člověkem vražda – smrt, způsobená úmyslně jiným člověkem; pokud smrt způsobí člověku zvíře (byť úmyslně), hovoříme spíše o zabití než vraždě poprava – vykonání rozsudku trestu smrti smrt způsobená zvířetem (predátor, parazit, bránící se živočich), rostlinou (otrava)

Je zřejmé, že jednotlivé způsoby úmrtí mohou někdy poněkud splývat – závažným problémem je odlišení vraždy (úmyslné zabití) od zabití (neúmyslné), nicméně někdy není ani snadné rozlišit, kdy si člověk smrt způsobil neopatrností a kdy byla způsobena vnějšími příčinami, rovněž eutanazie se někdy může blížit vraždě, ve válce zabití a vražda taktéž splývají atd. Stává se také, že organizmus umírá na kombinaci několika faktorů. Pokud člověk zemře bez předchozích příznaků a z příčin, které mají původ uvnitř těla, označuje se to jako náhlá smrt.

V Česku každoročně zemře v důsledku nemoci přibližně 60 tisíc lidí, v důsledku nehody (včetně dopravních) přes 1500 lidí a sebepoškozením přes 600 lidí.

Stárnutí

Stárnutí je poměrně běžnou příčinou smrti u člověka, ačkoliv u ostatních druhů je tento důvod spíše v menšině. Vymezit stárnutí není lehké. Obvykle se tento proces definuje jako proces, kdy se zvyšuje riziko smrti. Z tohoto pohledu stárnutí začíná u člověka již po konci puberty.

Existuje více hypotéz vysvětlujících stárnutí. Příkladem je teorie, že se v průběhu života nahromaďují mutace v buňkách, nebo teorie, že se množením buněk v těle postupně opotřebují telomery na konci chromozomů.

Význam smrti Z biologického hlediska je hlavní funkcí smrti odstranění opotřebovaných organismů a uvolnění životního prostoru nastupující generaci.

Smrt má výrazný sociální význam v lidské společnosti, např. v rodině vede smrt jednoho z členů k novému uspořádání její struktury a funkcí jejích členů – např. nejstarší syn částečně nahradí zemřelého otce apod.

Chorobný strach ze smrti se nazývá thanatofobie, strach z mrtvol je nekrofobie.

Oznámení smrti Smrt jako významná událost bývá různými způsoby oznamována příbuzným, známým i lidem z širokého okolí. Dnes je smrt nejčastěji oznámena vyvěšením a rozesláním tzv. parte, oznámení o úmrtí, které pořizuje rodina zemřelého. V minulosti se po smrti člověka nechalo vyzvánět zvonem – umíráčkem. Podle délky a frekvence zvonění se přitom dalo určit, jak významná osoba zemřela, například při úmrtí panovníka se zpravidla vyzvánělo všemi kostelními zvony zároveň. K úkolům zvoníka také patřilo napsat jméno zemřelé osoby křídou na tabulku, vyvěšenou na kostelní věži – jednalo se tedy vlastně o předchůdce dnešních parte.

Kromě vyzvánění všemi zvony se smrt významné osoby ohlašuje i jinými způsoby, například vyvěšením černé vlajky nebo stažením vlajky na půl žerdi. Ke vzpomínce na mrtvé se někdy drží tzv. minuta ticha.

Pohřeb

Jako pohřeb se označuje rituál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, symbolické vymezení jeho odchodu ze společnosti. Přestože každé náboženství a kultura mají pohřební ceremoniál a pohřební zvyky odlišné, v některých rysech se navzájem podobají – například většinou se nějakým způsobem poukáže na to, co zemřelého přetrvá (jeho potomci, jeho dílo, jeho nesmrtelná duše).

Náhledy na smrt Smrt může být v závislosti na světonázoru posuzujícího ukončením života nebo jeho proměnou. Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Religiozita jedince snižuje obavy ze smrti. Některé práce však tento fenomén zpochybňují. Ve společnostech, kde žije v jedné domácnosti více generací a smrt člena rodiny je tedy běžnější událost, bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný, bývá chápána jako nutná součást života. V moderní společnosti je smrt do značné míry tabuizována, zpravidla chápána tragicky a očekávána s obavami. Jednotlivé náboženské a někdy i filozofické systémy mají obvykle velice důkladně a konzistentně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného – pokud připouštějí, že něco jako nesmrtelná duše vůbec existuje. Pro mnohá náboženství je ostatně příprava člověka na smrt a její „vysvětlení“ jejich hlavních funkcí.

Posmrtný život Prožitek blízké smrti – Oproti předchozím variantám, varianta, ke které je nejvíc důkazů, více či méně hodnověrných, tedy z hlediska teoretického ta nejvíce podložená. Obvyklými jevy je pocit intenzivního míru, lásky či jednoty se vším ostatním, vize intenzivního světla či světelné bytosti, setkání se zemřelými blízkými, zpětný pohled na prožitý život či přítomnost hranice, zpoza které se nelze vrátit. Též se objevují mimotělní zážitky, kde dotyčný sleduje své vlastní tělo a jeho okolí. Většina těchto popisů bývá přesná, existují i případy, kdy dotyčný tímto způsobem spatřil neobvyklý předmět nebo událost, která se doopravdy stala (například Al Sullivan, který pozoroval podivný zvyk doktora, který jej měl operovat). Nicméně tyto případy neproběhly v kontrolovaném prostředí a nemohou být brány jako důkaz. Výzkumy, které se snažily tento jev potvrdit pomocí umisťování nezvyklých předmětů do místností, kde by mohlo k podobnému jevu dojít, se většinou setkaly s nedostatkem podobných jevů. Například ve studii AWARE se objevil z 2060 pacientů jediný, který tento zážitek měl a byl schopen jej popsat (většina pacientů zemřela nebo nebyla schopna vypovídat). Jeho popis průběhu událostí byl sice velmi přesný, ale zážitek nastal v místnosti, která nebyla pro tyto účely vybavená. V současné době probíhá projekt AWARE 2, který má skončit v září 2020.

Jiná forma bytí – Řada náboženských systémů předpokládá existenci nehmotné nesmrtelné duše, která přetrvá smrt a žije dál, obvykle mimo hmotný svět živých. Často se pojí s koncepty nebe a pekla. Tento pohled postulují abrahámovská náboženství (křesťanství, islám, judaismus), buddhismus, taoismus. Smrt je zde pouze odchodem z tohoto světa, často za lepší a krásnější částí života. V pojetí některých křesťanských směrů se člověk po smrti dočká spravedlivého rozsudku podle svých činů.

Reinkarnace – Zejména podle východních náboženství může docházet k reinkarnaci, tj. převtělení duše zemřelého do nového těla, buď člověka nebo jiného živého organismu. Podle některých reinkarnace do lidského těla nastává až po určité době strávené na určitých místech (nebe, peklo) v závislosti na karmě).Bhagavadgítá 9.20-21 Také hovoří o konečném osvobození (mókša) zasloužilé duše z tohoto procesu (samsára). Ohledně reinkarnace probíhá i výzkum zaměřený na spontánní „vzpomínky“ z minulých životů, se kterým začal Ian Stevenson, zakladatel Division of Perceptual Studies na University of Virginia. Patrně nejznámějším případem je James Leininger a jeho údajný minulý život druhoválečného pilota Jamese Hudsona jr.

Konec existence