náhled|vpravo|upright=1.2|Znázornění bitvy u Gaugamél náhled|vpravo|upright=1.2|Lorenzo A. Castro: bitva u Actia, 1672 Starověké vojenství se vyvíjelo od počátku civilizace až do pádu Západořímské říše roku 476. Vojenství té doby se skládalo ze čtyř důležitých částí, pěchoty, kavalerie (vozatajstva), obléhacích technik a válečného námořnictva. Každá tato část vojenství byla na počátku starověku velice primitivní.

Jednou z nejdůležitějších částí armády byla pěchota. Jako první začali pěchotu využívat Sumerové. Pěšák té doby měl nekvalitní brnění a zbraně, přičemž to bylo zaviněno nedostatkem důležitých kovů. Postupem času se některé části pěchoty začaly specializovat výhradně na lukostřelbu a až do příchodu Asyřanů tvořily pěchotu velké kontingenty lučištníků a malé skupiny obrněných pěšáků (egyptská pěchota, babylonská pěchota). Asyřané (společně s Chetity) začali využívat železo a jejich pěchota byla velmi obávaná. Po Asyřanech přišli Peršané, ale ti se nijak významně nesnažili o rozvíjení jejich pěšího vojska. Mezitím se v Řecku objevil typ vojáků zvaných hoplíté, kteří bojovali ve falangách. Hoplíté nosili těžké brnění a co bylo víc, dokázali porážet velká vojska Peršanů. Po reformách Filipa Makedonského se stala falanga ještě účinnější a smrtelnější. Na konci čtvrtého století př. n. l. se v Itálii objevil zcela nový typ válečnictví tzv. manipulové válečnictví. Tím vznikly i římské legie (armádní uskupení) a ty sklízely vavříny vítězství kam jen vpadly. Samozřejmě že římská pěchota utržila i několik tvrdých porážek, ale vždy se s nimi dokázala vyrovnat. V Gali, Iberii a Germanii se pěchota neřídila žádnými postupy a boje byly divoké a neuspořádané.

Z počátku neexistovala v žádném vojsku kavalerie, nýbrž vozatajstvo (válečné vozy). Válečný vůz dominoval starověkému válečnictví až do konce druhého tisíciletí př. n. l. Velkými staviteli vozů byli především Egypťané a Chetité, kteří v té době vlastnili největší množství válečných vozů. Po domestikaci vhodných koní k jízdě se na starověkém bojišti objevila první kavalerie. Svou kavalerií prosluli hlavně Skytové, Peršané a Parthové, ale i v Řecku, Itálii, Galii, Iberii a Germánii byla kavalerie velice ceněna. Samotný Alexandr Veliký měl jízdu v oblibě a rád s ní prováděl rozhodující údery. Římané v bitvách spoléhali spíše na svoji pěchotu, a tak byla kavalerie většinou tvořena různými žoldáky. Právě v římské kavalerie byly zastoupeny skoro všechny typy jízdy.

Když se začali lidé sdružovat do měst, většinou se opevnily hradbou a tím vznikl nový typ boje, obléhání. Obléhání bylo velice náročné pro obě strany a až Asyřané se stali skutečnými obléhateli. Začaly se využívat různé stroje, jako obléhací věž, beranidlo, žebříky atd. Po pádu Asyřanů se po delší odmlce začali o obléhací techniky zajímat Řekové. Ti vynalezli několik vrhacích a střelných obléhacích zbraní. I když byly tyto zbraně účinné, Řekové je příliš nedocenili. Římané, tak jako v jiných částech vojska, přebrali to nejlepší co vzniklo na poli obléhání a dokázali to skvěle využít. Stali se největšími obléhateli starověku a nebyla před nimi pevnost, které by byla v bezpečí.

Mnoho starověkých civilizací vzniklo u moře a brzy se u nich objevila snaha o vytvoření válečného námořnictva. Velkými staviteli lodí byli Féničané, Řekové, Kartáginci a poté Římané. Díky silnému loďstvu se Féničanům dařilo zakládat kolonie v dalekých zemích. Řekům se díky jejich loďstvu dařilo porážet Peršany, kteří tím velice trpěli. Kartáginci se stali hlavní námořní mocností západního středomoří, což jim záviděli Římané. Po skončení třech punských válek se stal Řím pánem západního středomoří a za krátkou dobu už opanoval celé Středozemní moře.

Pěchota upright=1.2|vpravo|náhled|Sumerská pěchota v bitevní formaci. Vyobrazení na stéle z Vulture

Pěchota byla nepostradatelnou částí každé starověké armády.Anglim, str 7. Jako první ji využívali Sumerové.Anglim, str 9. Sumerský pěšák byl vybaven kopím s bronzovou špicí, dřevěným štítem a nejspíše i helmou. S výjimkou důstojníků či velitelů se jen zřídkakdy na sumerských stélách objevují pěšáci s kvalitnějším brněním. Sumerská pěchota bojovala v sevřených útvarech, které připomínaly pozdější řecké falangy. V armádě bylo v malém počtu zastoupeno i vozatajstvo.Cotterell, str 54.

Egyptská pěchota byla v době Staré a Střední říše nepočetná, a to hlavně proto, že Egypt oddělovaly od sousedních států pouště, a tak byl málo ohrožen zvenčí.Cotterell, str 26. Když byl Egypt v 17. století př. n. l. napaden Hyksósy, byl rychle poražen. Egypťané se pak od Hyksósů naučili stavět rychlé válečné vozy, vyrábět kvalitní bronzové zbraně a kompozitní luky.Anglim, str 10. Po vyhnání Hyksósů se egyptská armáda stala obávanou pro své válečné vozy a lučištníky. Těžkooděnců bylo v egyptském vojsku málo, avšak byli ceněni pro své bleskové útoky.Anglim, str 11.

Po pádu chetitské říše došlo k strmému vzestupu říše asyrské. Asyřanům se přezdívalo „železní vojáci“, a to hlavně pro jejich silné železné brnění.Anglim, str 12. V jejich armádách již nehrálo tak velkou roli vozatajstvo, i když byly prováděny pokusy o zlepšení této složky armády.Anglim, str 90. Asyřané skvěle kombinovali útoky svých těžkooděnců s přesnými salvami lučištníků.Anglim, str 14.

Po pádu Asýrie vznikla novobabylonská říše a posléze říše perská. Peršané byli proslulí svojí jízdou, jejich pěchota však nebyla tak úspěšná.Anglim, str 25. V řecko-perských válkách byli Peršané poraženi, a to hlavně pro nedostatek těžkooděnců.Anglim, str 16.

Řecká pěchota byla striktně zaměřena na boj muže proti muži a lučištníci nebyli v jejich řadách příliš početní. V Řecku se používala tzv. falanga. Byla to sevřená obdélníková formace pěchoty. Řecký pěšák využíval kopí, přilbu, silné brnění a štít hoplon, podle něhož se řečtí pěšáci nazývali hoplíté. Makedonci pod králem Filipem falangu dále pozměnili a zdokonalil. Filipovi pěšáci měli lehčí brnění, menší štíty a využívali dlouhé kopí sarísu.Anglim, str 33. Formace se skládala z 16 řad místo dřívějších osmi.

Římané byli zpočátku ovlivněni Kelty, takže jejich pěchota využívala keltské zbraně a strategii.Anglim, str 41. Kolem roku 600 př. n. l. ovládli Řím Etruskové, a ti zde zavedli falangu. Po vyhnání Etrusků si Řím falangu ponechal, avšak falanga se nehodila k boji v hornatém terénu Apenin. Ke konci čtvrtého století př. n. l. Řím zavedl manipuly, a s nimi i velké bojové jednotky legie. Ty zůstaly jádrem římské armády až do pozdního císařství.Anglim, str 71. Hlavní výbavou římského pěšáka byl gladius (meč), scutum (štít), pilum (oštěp) a přilba.Anglim, str 43.

Národy v Hispánii, Galii a Germanii používaly jednoduchou válečnou strategii; pěšáci divoce zaútočili a doufali, že nepřítele porazí.Penrose, str 135. V Hispánii se také často používala guerilla.Penrose, str 125. První dvě jmenované země na tuto taktiku doplatily a Římská říše je pohltila. Germáni, kteří byli po dlouhou dobu sousedy Římanů, se od nich mnohé naučili a nakonec Řím rozvrátili.

Vozatajstvo

vpravo|upright=1.2|náhled|Egyptský válečný vůz Stejně jako tomu bylo u pěchoty, i vozatajstvo využívali Sumerové. V té době však spíše plnilo funkci dopravní. Bojovník přijel na svém voze ke svým spolubojovníkům, ihned sesedl a bojoval jako pěšák. Vozy té doby byly nemotorné a k jejich tahu se nevyužívali koně, ale osli či muly. V posledních třech stoletích třetího tisíciletí př. n. l. neexistují žádné záznamy o účasti vozů v bitvách.

Nejspíš by se válečné vozy již nepoužívaly, kdyby se v oblasti Blízkého východu neobjevil kůň. I když vycvičení koně, jako tažného zvířete do vozu nebylo zcela jednoduché, začali se brzy takto využívat. Kůň však nebyl jediný rozhodující faktor, který zařídil návrat válečných vozů na bojiště. Dále byl vynalezen lehký vůz, který měl kola opatřena čtyřmi paprsky. Takovýto vůz, který měl kvalitní koňské spřežení, mohl dosahovat rychlosti okolo 38 km/h a přesto byl velmi lehký a bytelný. Hlavní zbraní starověkého vozataje byl kompozitní luk s dostřelem okolo 170 metrů.

Válečné vozy začaly ihned využívat všechny orientální mocnosti. Největší armády válečných vozů vlastnili Chetité a Egypťané, kteří je využívali výhradně k útokům. Pokud si chtěla jakákoliv říše té doby udržet velmocenské postavení a nezávislost, musela vlastnit co největší počty válečných vozů.

Udržovat velké počty válečných vozů však představovalo obrovské finanční břímě. K jejich výrobě bylo zapotřebí to nejkvalitnější dřevo a zručné řemeslníky. Kompozitní luk se vyráběl i několik let a opět ho musel vyrábět zručný řemeslník. I když se koně rozšířili po celém Blízkém východě, stále bylo jejich pořízení drahé. Koně museli být tvrdě a svědomitě cvičeni, aby bylo docíleno jejich vytrvalosti a houževnatosti.

Bylo svedeno mnoho bitev, ve kterých hrálo velkým prim vozatajstvo (bitva u Meggida, bitva u Kadeše). Po zničení Chetitské říše kolem roku 1200 př. n. l. se vozy používají již v menší míře. Dále je ještě využívali Egypťané a Asyřané, ale s narůstajícími kvalitami kavalerie vozatajstvo neustále upadá. Asyřané od používání válečných vozů ke konci své říše definitivně opustili. Poté byly ještě na krátkou dobu používány vozy s kosami, ale ty jen utvrdily starověké vojevůdce o tom, že věk válečných vozů je již pryč.

Válečné vozy dále využívali Keltové. Ti je pouštěly jak do bitev, tak se na nich vozili jen za účelem dopravy. Většinou obklopily své nepřátele a házeli na ně své oštěpy. S touto taktikou se setkali ještě Římané v Británii.

Kavalerie

náhled|upright=1.3|vlevo|Římská kavalerie znázorněná na trajánově vítězném sloupu Kavalerii po dlouhou dobu vytlačoval válečný vůz, který dominoval válečnictví v pozdní době bronzové. Kavalerie se nemohla stát plnohodnotnou částí armády do té doby, než byl vyšlechtěn kůň, který by dokázal unést jezdce. Kůň se také musel zbavit strachu z válečného ryku a jeho vycvičení byl někdy úkol vskutku nadlidský. Po pádu říše Chetitů a vzestupu říše Asyrské se podařilo tyto podmínky splnit a kavalerie začala vytlačovat válečné vozy z jejich pozice.

Nejranější zobrazení asyrského jezdce pochází z doby panování krále Aššurnasirpala II., ale je téměř jisté, že v té době byla kavalerie běžná u většiny stepních národů.

Po pádu Asyrské říše a vzestupu Peršanů se stala kavalerie dominantní částí perského vojska. Ceněni byli hlavně jízdní lučištnící, kteří dokázali zničit armádu bez jediného máchnutí meče.

Obávaným národem jezdců byli Skytové. Skytové byli velcí bojovníci a se svojí v podstatě primitivní taktikou dokázali zničit nejednu armádu. Používali kompozitní luk a jejich koně byli v kohoutku vysocí 144–150 centimetrů. Skyty nakonec porazili až Sarmaté, kteří stejně jako oni využívali jízdní lučištníky a k tomu ještě obrněnou jízdu.

Řekové si jízdu nikdy příliš neoblíbili, ale v Thesalii byla pověstná svými krásnými koňmi. Během peloponeských válek se jízda začlenila do řeckého vojska, ale její počty nikdy nepřesáhli 1000 jezdců. Filip II. Makedonský a jeho syn Alexandr si jízdy vážili už o poznání více. Kavalerie měla chránit křídla falangy a zasazovat smrtící údery.

Stejně jako Řekové, i Římané se spoléhali na pěchotu a méně již na kavalerii. Po druhé punské válce sloužili v římské kavalerii žoldáci ze sousedních zemí a z provincií.

Pro Keltibery z Hispánie byl kůň posvátné zvíře a často ho zdobili. Místo aby používali kavalerii v přímém útoku, používali ji k rychlým útokům ze zálohy. Jejich příbuzní v Gálii útočili s kavalerií přímo na své nepřátele. Galští jezdci udělali na Římany velký dojem a ti je začleňovali do svého vojska.

Germáni se v mnoha ohledech podobali Galům a používali i stejnou taktiku. Postupem času se germánská kavalerie začala podobat té římské.