Anathéma nebo anathema (řec. od ana-tithémi, vyzvednout) znamená původně vynětí něčeho z běžného užívání, později klatbu a vyloučení z obce či církve. Jako církevní trest se vzácně užívá v pravoslavných církvích, katolická církev je od roku 1917 nahradila pojmem vyloučení či exkomunikace.
V běžné řeči se někdy užívá metaforicky pro prokletí a zavržení.
Původ Řecké anathéma znamenalo původně jakékoli „vyzvednutí“ nebo ozvláštnění, v náboženské řeči vyjmutí věci z lidského užívání a obětování bohům, podobně jako hebrejské cherem. V tomto smyslu je vzácně užívá i Bible, například nebo , kde se slovo překládá jako „dary“, podobně jako hebrejské korban (). V Bibli a v pozdějším židovském i křesťanském užívání však převládl užší význam něčeho nenapravitelně prokletého, co má být „odevzdáno božímu trestu“, vyhubeno a zničeno (např. nebo ). Jinde se předpokládá, že majetek „postižený klatbou“ patří kněžím ().
V Novém zákoně slovo znamená, že se někdo zapřísahá nebo „zaklíná“, tj. přivolává na sebe boží trest, pokud by něco nesplnil, např. . V listech svatého Pavla už se užívá v pozdějším smyslu vyloučení či „klatby“ vůči lidem, kteří se zřekli nebo odcizili evangeliu, například nebo .A. Novotný, Biblický slovník. Heslo Proklatý.
V křesťanství V tomto smyslu přísného vyloučení, případně i zákazu s takovým člověkem se stýkat, slovo užívaly křesťanské církve. Ve středověku se rozlišovalo dočasné vyobcování (exkomunikace) a výslovná klatba (anathema), s níž mohlo být spojeno i „vydání k potrestání“ světské moci: člověk vyloučený z církve byl něco jako veřejný nepřítel, pro něhož ve společnosti nebylo místo. Klatbu vyhlašoval papež a mohla postihnout i panovníka. V takových případech se vyhlašovala v kostele přečtením papežské buly, načež přítomní kněží zhasli svíce, zlomili je a hodili na zem.
Středověká klatba byla pochopitelně i prostředkem politického boje, protože zbavovala šlechtice i poddané závazku poslušnosti, a papežové pozdního středověku ji užívali až příliš často. Reformátoři instituci anathematu potvrdili a založili na Ježíšově výkladu (), zdůraznili však její výchovnou povahu (možnost smíření). Od 17. století slavnostní klatby i v katolické církvi mizí a převládá „automatická“ klatba, jakou nad sebou (ipso facto) vyslovuje heretik nebo schizmatik. Kodex církevního práva z roku 1917 anathema zrušil resp. ztotožnil s vyobcováním (exkomunikací). V pravoslavných církvích se výslovné anathema dnes užívá jen ve výjimečných případech, stejně jako podobné tresty v některých protestantských církvích, v synagogách nebo v moderních církvích amerického původu (Svědkové Jehovovi, Mormoni atd.), může však mít pro postiženého závažné společenské důsledky.
Mimo křesťanství V judaismu je dnes cherem vyloučení z účasti na bohoslužbách, o němž rozhoduje místní obec, a podobné tresty zná i hinduismus. Islámský takfir, prohlášení určité osoby za nevěřícího, se vždy užíval spíše výjimečně, v současných muslimských státech však může znamenat i vážný společenský trest jako například v případě S. Rushdieho. Také v některých sektách může vyloučení znamenat naprosté přerušení kontaktů.H. Pavlincová (vyd.), Slovník judaismus – křesťanství – islám. Praha: MF 1996. Hesla cherem, anathema.
Odkazy Reference
Literatura Codex Iuris Canonici (CIC/1983). Praha: Zvon 1994, H. Pavlincová (vyd.), Slovník judaismus – křesťanství – islám. Praha: MF 1996. Hesla cherem, anathema. A. Novotný, Biblický slovník on-line. Praha: Kalich 1956. Heslo Proklatý.
Související články Exkomunikace Interdikt Ipso facto Latae sententiae
Externí odkazy
A. Novotný, Biblický slovník
Heslo „Anathema“ na Catholic Answers Heslo „Anathema“ v New Advent Catholic Encyclopedia Christian Cyclopedia, heslo Anathema Slovo „Anathema“ v pravoslavných církvích
Kategorie:Kanonické právo