Pontiacovo (počeštěně Pontiakovo) povstání (také Pontiacova válka, vzpoura nebo spiknutí) byla válka zahájená v roce 1763 volnou konfederací indiánských kmenů a skupin z oblasti Velkých kanadských jezer, Illinois a Ohia. Indiáni se postavili proti politice Velké Británie v tomto regionu po britském vítězství ve francouzsko-indiánské válce (1754–1763). Bojovníci z mnoha různých kmenů se připojili k povstání, aby se pokusili vyhnat britské vojáky a osadníky z území, které Britové získali po sedmileté válce. Válka byla pojmenována po ottawském náčelníkovi Pontiacovi, nejvýznamnějšímu z domorodých vůdců zapojených do konfliktu.
Konflikt začal v květnu 1763, kdy domorodí Američané nespokojení s politikou britského generála Jeffreyho Amhersta napadli množství britských pevností a osad. Osm pevností bylo zničeno, stovky vojáků a kolonistů zabity nebo zajaty, mnoho dalších muselo uprchnout. Nepřátelství bylo zastaveno poté, co akce britské armády v roce 1764 vedly k mírovým jednáním během následujících dvou let. Indiáni nebyli schopni Brity vyhnat, povstání však přesto donutilo britskou vládu změnit politiku, která válku vyprovokovala.
Boje na severoamerické hranici se vyznačovaly brutalitou, zabíjením zajatců, střílením civilistů a dalšími krutostmi. V jednom z nejznámějších incidentů války se britští důstojníci z pevnosti Pitt pokusili infikovat obléhající Indiány neštovicemi pomocí virem zamořených dek. Krutost a proradnost projevená v tomto konfliktu byla obrazem rostoucí rasové bariéry mezi evropskými kolonisty a domorodci. Britská vláda se pokusila zabránit dalšímu rasovému násilí vydáním tzv. Royal Proclamation v říjnu 1763, čímž měla být vytvořena trvalá hranice mezi kolonisty a domorodci. Tato „linie“ se ukázala jako velmi nepopulární mezi osadníky a byla jednou z příčin vypuknutí americké revoluce.
Název války náhled|vlevo|Pontiac na představě z 19. století. Skutečné zobrazení Pontiaca není známo.Dowd, War under Heaven, s. 6. Konflikt je pojmenován po svém nejslavnějším účastníkovi ottawském náčelníkovi Pontiacovi. Občas se také nazývá Pontiacova válka či vzpoura. Původní název pro válku zněl Kiyasutova a Pontiacova válka, přičemž Kiyasuta bylo alternativní pojmenování pro Guyasutu vlivného náčelníka Seneků-Mingů.Dixon, Never Come to Peace, 303n21; Peckham, Pontiac and the Indian Uprising, 107n. Po roce 1851, kdy byla publikována práce Francise Parkmana „Pontiac's Conspiracy“, byla válka obecně známa jako Pontiacovo spiknutí.Nester, "Haughty Conquerors", x. Parkmanova vlivná kniha, jež se na dlouhou dobu stala „definitivním“ dílem o této válce, se stále vydává.McConnell, "Introduction", xiii; Dowd, War under Heaven, 7. Někteří historikové 20. století tvrdili, že Parkman nadhodnotil rozsah Pontiacova vlivu, tudíž je zavádějící pojmenovat po něm válku. Například v roce 1988 napsal Francis Jennings: „V Parkmanově zakalené mysli stál za spiknutími z divočiny jeden divošský génius – ottawský náčelník Pontiac – a tak se podle něj jednalo o Pontiacovo spiknutí. Ale Pontiac byl jen místním ottawským válečným náčelníkem v „hnutí odporu“ zahrnujícím mnoho kmenů.“Jennings, Empire of Fortune, 442. Historikové vymýšleli i alternativní pojmenování, ale nazývání konfliktu známými jmény převažuje, přičemž asi nejčastěji se používá pojem Pontiacova válka. Pontiacovo spiknutí se nyní užívá spíše výjimečně.Alternativní názvy: "Western Indians' Defensive War" (Obranná válka západních Indiánů) (užíváno v McConnell, A Country Between, podle historika W. J. Ecclese) a "The Amerindian War of 1763" (Válka amerických indiánů z roku 1763) (užíváno v Steele, Warpaths). "Pontiac's Conspiracy" (Pontiacovo spiknutí) se používá například v předmětovém katalogu Knihovny amerického kongresu (Library of Congress).
Původ V desetiletích před Pontiacovým povstáním se Francie a Spojené království účastnily série válek v Evropě i v Americe. Nejrozsáhlejší z nich byla celosvětová sedmiletá válka v Americe zvaná francouzská a indiánská válka. V ní Francie přišla o svou severoamerickou kolonii zvanou Nová Francie, jež přešla do rukou Velké Británie. Tato válka v Severní Americe de facto skončila poté, co britský generál Jeffrey Amherst dobyl v roce 1760 Montreal.Anderson, Crucible of War, 453. Britské jednotky poté obsadily množství původně francouzských pevností a tvrzí v Ohiu a oblasti Velkých kanadských jezer. Dokonce již před oficiálním ukončením války mírovou smlouvou z Paříže v roce 1763, začala britská koruna zavádět změny vedoucí k lepšímu spravování rozsáhlého dobytého severoamerického území. Zatímco Francouzi dlouho pěstovali spojenecké vazby s mnohými domorodými etniky, Britové začali s těmito Indiány jednat jako s poraženými a podmaněnými lidmi.White, Middle Ground, 256. Domorodcům, kteří byli spojenci Francouzů, se britská okupace a hlavně jejich politika samozřejmě nezamlouvala.
Zúčastněné kmeny náhled|Jezerní Indiáni z kmene Sauků a Foxů na obraze Karla Bodmera z roku 1833 Domorodci, kteří se zapojili do Pontiacova povstání, žili na území, jež se v dobách Nové Francie nazývalo „pays d'en haut“ (horní země, šlo de facto o oblast Velkých jezer a přilehlé území směrem na západ a jih) a jež si až do roku 1763 nárokovala Francie. Místní Indiáni pocházeli z mnoha různých kmenů. Název kmen vyjadřoval spíše jazykovou a etnickou než politickou jednotku. Žádný náčelník nemohl mluvit za celý kmen a žádný kmen nejednal zcela jednotně. Například Ottawové nešli do války jako kmen, část náčelníků se rozhodla pro boj, část zůstala stranou.Pro vysvětlení kmene jako „nepolitické“ jednotky, viz White, Middle Ground, xiv. Ohledně Ottawů, kteří odmítli válku, viz White, Middle Ground, 287. Kmeny z oblasti pays d'en haut je možno rozčlenit do tří základních skupin. První skupinu tvoří kmeny z oblasti Velkých jezer: Ottawové, Odžibvejové, Potawatomiové, Saukové a část Hurónů. Tato etnika žila dlouho v úzkém kontaktu s Francouzi, obchodovala s nimi a dokonce navzájem uzavírali manželství. Jezerní kmeny byly pobouřeny, když se najednou ocitly pod britskou nadvládou. Když britská posádka převzala pevnost Detroit (Francouzi ji nazývali Fort Pontchartrain du Detroit) od Francouzů v listopadu 1760, místní domorodci je upozornili, že „tuto zemi dal Bůh Indiánům.“White, Middle Ground, 260.
Druhá skupina zahrnovala etnika z oblasti Illinois. Jednalo se o kmeny Illinois, Miami, Wea, Kickapoo, Mascouten, Piankashaw a některé další skupiny.Dowd, War under Heaven, 168. Stejně jako jezerní kmeny byli tito lidé po dlouhou dobu v úzkém kontaktu s Evropany. Během války nebyli Britové schopni vojensky si podmanit tuto oblast a tak místní kmeny byly posledními, kteří se s Brity usmířily.Anderson, Crucible of War, 626–32.
Třetí skupinu tvořily kmeny z Ohia: Lenapové neboli Delawarové, Šóníové (Shawnee), Wyandoti (etnikum vzniklé sloučením Hurónů, Petunů a Neutrálů po rozprášení Irokézy v polovině 17. století) a Mingové (v podstatě odnož irokézských Seneců). Většina z nich přišla do údolí Ohia, aby unikla nadvládě Britů, Irokézů, Francouzů, případně z jiných důvodů.McConnell, Country Between, ch. 1. Na rozdíl od prvních dvou skupin neměli tito domorodci žádný zvláštní vztah k Francouzům a bojovali na jejich straně v předchozí válce hlavně proto, že chtěli vyhnat Brity.White, Middle Ground, 240–45. Uzavřeli s Brity separátní mír poměrně rychle (Smlouva z Eastonu z roku 1758), neboť si mysleli, že Britové po válce údolí Ohia opustí. Nicméně po odchodu Francouzů, když Britové začali naopak posilovat pevnosti v oblasti, se „ohijští“ Indiáni rozhodli jít v roce 1763 do nové války za účelem Brity vyhnat.White, Middle Ground, 248–55. Mimo pays d'en haut hrála důležitou úlohu vlivná Irokézská liga či konfederace. Její větší část se však Pontiacovy války nezúčastnila, protože měla alianci s Brity zvanou Covenant Chain (přibližný překlad by zněl Řetěz úmluvy či spojenectví). Nicméně nejzápadnější irokézský kmen Senecové byl s touto aliancí nespokojen. Již v roce 1761 vyslali Senecové válečná poselství k jezerním a „ohijským“ kmenům a vyzvali je, aby se sjednotili a společně vyhnali Brity. Když pak válka skutečně vypukla, mnoho Seneků se rychle zapojilo do bojů.Dixon, Never Come to Peace, 85–89.
Amherstova politika náhled|Politika generála Jeffreyho Amhersta, britského hrdiny sedmileté války, přispěla k vypuknutí povstání Generál Jeffrey Amherst, velitel britských vojsk v Severní Americe, měl hlavní podíl na vytváření nejen vojenské ale i obchodní politiky vůči domorodým Američanům. Amherst se domníval, že poté, co Francie vypadla ze hry, domorodci nebudou mít na výběr a přijmou britskou vládu. Nevěřil, že by se vzmohli na jakýkoli vážný odpor vůči britské armádě. Proto z 8 000 vojáků jimž v Severní Americe velel, se jich jen 500 nacházelo v oblasti, kde následně vypukla válka.Dixon, Never Come to Peace, 157–58. Amherst a jeho důstojníci jako například major Henry Gladwin, velitel pevnosti Detroit, se jen velmi málo snažili skrývat své pohrdání Indiány. Domorodci si často stěžovali, že se k nim Britové chovali jako k otrokům nebo psům.Dowd, War under Heaven, 63–69. Další nespokojenost domorodců pramenila z Amherstova rozhodnutí z února 1761 zastavit rozdávání darů. Instituce darů byla nedílnou součástí vztahu mezi Francouzi a kmeny z pays d'en haut. Dávání darů patřilo mezi základní domorodé zvyklosti s výrazným symbolickým poselstvím. Francouzi obvykle distribuovali evropské zboží jako pušky, nože, oblečení, sekery, případně tabák vesnickým náčelníkům, kteří ho přerozdělovali mezi své lidi. Tím náčelníci posilovali svůj vliv v kmeni a mohli tak lépe udržovat spojenectví s Francouzi.White, Middle Ground, 36, 113, 179–83. Amherst to však považoval za způsob podplácení, které v podstatě nemá význam: „Služby mají být odměňovány...ale kupovat si dobré chování ať už indiánů, či kohokoli jiného – tomu nerozumím. Když se lidé jakékoli rasy chovají špatně, musejí být potrestáni, nikoli upláceni...“Anderson, Crucible of War, 469–70 Navíc byl tlačen k tomu, aby co nejvíce snižoval výdaje, které již nemusely být vynakládány na válečné účely. Mnoho domorodců se na tuto politiku dívalo jako na formu urážky a znamení toho, že na ně Britové pohlížejí jako na podmaněné lidi a ne jako na spojence.White, Middle Ground, 256–58; McConnell, A Country Between, 163–64; Dowd, War under Heaven, 70–75.
Amherst také omezil množství munice a střelného prachu, které obchodníci mohli Indiánům prodat. Zatímco Francouzi dlouhou dobu dodávali tolik válečného materiálu, kolik domorodci potřebovali, Amherst Indiánům nevěřil, zvláště po anglicko-čerokíjské válce z roku 1761, v níž Čerokíové pozvedli zbraně proti svým dřívějším britským spojencům. Válečné úsilí Čerokíů nakonec zkolabovalo v důsledku nedostatku střelného prachu, a tak Amherst doufal, že případným budoucím vzpourám může být zabráněno, když se domorodcům omezí přísun střelného prachu. Toto rozhodnutí však přineslo další nespokojenost a potíže, protože prach a munice se pro domorodé muže staly nutným prostředkem při zajišťování obživy pro své rodiny a získávání kožešin pro obchod. Mnoho Indiánů začalo věřit, že Britové se proti nim chystají na válku a snaží se je odzbrojit. Sir William Johnson, pověřenec koruny pro indiánské záležitosti, se pokusil Amhersta varovat ohledně nebezpečí z těchto opatření plynoucích, ale bezvýsledně.Anderson, Crucible of War, 468–71; Dixon, Never Come to Peace, 78, 83; Dowd, War under Heaven, 76–77.
Země a náboženství náhled|Setkání Majora Henryho Gladwina, velitele pevnosti Detroit, a Pontiaca. Představa z roku 1901