Jemnice

Jemnice () je město na jihozápadě Moravy v okrese Třebíč v Kraji Vysočina, jihozápadně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 470 metrů. Žije zde obyvatel.

První písemná zmínka o Jemnici pochází již z roku 1227. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. V roce 2013 schválilo Ministerstvo kultury zápis jádra jemnické historické slavnosti Barchan („Běh o barchan“) na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR./www.mkcr.cz - Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky

Název Název města Jemnice (ve středověkých pramenech Jamnic, Gemeniz, Gemnyc, Jamnice) poukazuje na jeho hornickou tradici. Původní podoba jména byla Jamníci a bylo to pojmenování obyvatel, kteří pracovali v jámě, tj. v dole. Hlásková změna a > e v první slabice byla pravidelná. Původ pomístního jména „jáma“ najdeme v zaniklém německém apelativu „Gruba“ (z německého Grube = jáma).Karel Oliva: Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech. In: Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5Franz Ritter von Miklosich: Die slavischen Ortsnamen aus Appellativen, Band 2, Gerold, 1874, s. 34-35 Zatímco v historických pramenech uváděná těžba zlata je v Jemnici založena pouze na falzu, stříbro se u Jemnice skutečně dolovalo a starší románská osada Podolí s kostelem zasvěceným svatému Jakubu, tehdejšímu patronu havířů, bývala hornickou osadou.Houzar, Stanislav: 1. Neživá příroda Moravskobudějovicka. In: Geologické, botanické a zoologické zajímavosti Moravskobudějovicka a Jemnicka, 2007 Židovský název města v hebrejštině zní יעמניץ.

Polní tratě Mapování z roku 1824 uvádí polní tratě: Bažantnice, Smrček, Za Šibenicí (Nad Šibenicí), Pod Smrčkem, V Dílech za cihelnou, Za cihelnou, Wleží Hora (Rovný Hory), Padielky k Loučce, U Havířských jam, Díle k Stráži, Druhý Díle k Stráži, Swiceník, V Jemničkách, Na Jemničkách (Gemnickach), Theinitzer Mühle, U Denyse (Denyze), Nad Sádky, Díle k Podolí, Na Strážnych rybníčkách, Nad Landowy, Za zahradou, Podolí, Nad Rasovnou, Kopaniny, Jaborer Berg, Předlisech (Na Předlišku), Jaworny Kopec, Berg nebo Rothen Mühl, Leithen nebo Rothen Teichl (Nivky za Červenym rybníčkem), Kundalka Leithen, Wawara Wald, Za Červeným rybníčkem, Obern Zlabe, Moderazky Koppetz, Za Svatým Vítem, Za panskou zahradou, Díle u Police, Druhé Díly u Police, Dolní Strachowetz (Strachovec), Horní Strachowetz.Stabilní katastr: Morava a Slezsko, 2326-2 Podolí (původně Podolly), mapováno 1824, www.archivnimapy.cuzk.cz

Geografie Jemnice se skládá z několika městských částí, část města Panenská je fakticky exklávou a od území části města Jemnice je oddělená územím obce Pálovice.

Ze severu na jih od Želetavy přes Budeč přes Jemnici prochází silnice II/410, ta dále pokračuje přes Menhartice do Dešné, ze severozápadu vede z Dačic, přes Jemnici do Dešova silnice II/408, ze západu na východ vede ze Slavonic, přes Staré Hobzí, Jemnici, Třebelovice do Moravských Budějovic silnice II/152. Jižně z města Jemnice vedou silnice do Radotic a Bačkovic a do Jiratic a Police, jihozápadně vede silnice do Pálovic a Panenské, z Panenské pak vede silnice severně do Báňovic a západně vede silnička do Hejnic a ke Staré Hoře. Severozápadně ze silnice II/410 vychází silnice do části města Louka, severně z města Jemnice vede užitková silnice a cyklostezka kolem zalesněné hornaté části území obce.

V Jemnici se nachází nádraží, které je konečným nádražím železniční trati z Jemnice do Moravských Budějovic, železniční trať i nádraží je památkově chráněno a je na něm v provozována nákladní doprava a v létě také víkendová doprava historickými vlaky.

Přes území města prochází několik cyklostezek, jsou jimi cyklostezka 26 a 5220. V Panenské se nachází naučná stezka Pohádková stezka Panenská, přes Jemnici prochází dvě turistické trasy.

Severovýchodní část území města severně od města Jemnice je značně kopcovitá a zalesněná, zalesněné jsou i izolované plochy na západním okraji města, západní část území exklávy Panenská je také značně kopcovitá a zalesněná, zbylá část území města je zemědělsky využívaná.

Přes území města protéká řeka Želetavka, která také tvoří část severní hranice území obce, tvoří tak hraniční údolí pod kopcem Schořina, do Želetavky se následně (poté, co proteče Loukou) vlévá Budíškovický potok, následně se do Želetavky vlévá i potok Kobera, který pramení východně od území obce a protéká údolím pod Inženýrským a Modráckým kopcem. Západně od Třebětic pramení Manešovický potok, do něj se následně vlévá Ostojkovický potok, který vzniká soutokem s Báňovickým potokem, Manešovický potok se následně v Jemnici vlévá do Želetavky a u Týnického mlýna se do Želetavky vlévá Menhartický potok. Na území obce se nachází několik rybníků, na severu u Louky se nachází na Budíškovickém potoce nepojmenovaná nádrž, na západě se nachází rybník Pod Vlčí horou, na severním okraji města se nachází Červený rybník, u silnice na západě města se nachází Nový rybník, na východním okraji území obce se nachází soustava rybníků na potoku Rakovec. V zámeckém parku ve městě se nachází dva rybníky, Dolní Park a Horní Park.

Severovýchodní část území města je kopcovitá, poměrně vysoko položená je i ostatní část území města. Na severovýchodě se nachází několik izolovaných vrcholů, jsou jimi kopec Schořina (526 metrů), Inženýrský kopec (602 metrů), Modrácký kopec (572 metrů), Holubice (595 metrů), Špičák (573 metrů), Javorní hora (554 metrů), na severu se nachází Kukáč (538 metrů), na západě území se nachází Vlčí hora (504 metrů), Smrček (517 metrů), kopec Na Stráži (522 metrů). Na jihozápadní části území exklávy se nachází vrchol Sedlo (600 metrů) a těsně za hranicemi pak Dlouhá hora (628 metrů), na vrcholu Sedlo se nachází rozhledna u Sovy a nedaleko také rozhledna Pod lesem.

Město Jemnice se nachází na východním okraji území města, severně se nachází část města Louka, v exklávě jihozápadně od území města se nachází část města Panenská. Jižně od města se nachází samota Týnický mlýn, na východním okraji území města se nachází chatová oblast Tálky, ještě více na východ se nachází chaty nedaleko samoty U tří koroptví. Na severním okraji města se nachází myslivna Záděra nedaleko stejnojmenného malého rybníka. U silnice II/410 na severním okraji území města se nachází samota, na západním okraji města u silnice II/152 se nachází Bažantnice.Mapy.cz, Turistická mapa. Praha: Seznam.cz, 1. 5. 2023

Historie

Podle archeologického průzkumu Milana Vokáče z roku 2022 bylo okolí Jemnice osídleno již před 6–7 tisíci lety. Celkem byly při průzkumech nalezeny pozůstatky 20 osad.

První počátky osady v Podolí jsou spojeny s nedalekým hradem Bítovem, střediskem brněnsko-znojemského údělu, po roce 1101 znojemského údělného knížectví a nakonec vydělené bítovské provincie, z kterého byla od 12. století řízena kolonizace dosud téměř neosídlených lesů Českomoravské vrchoviny.Pochybnou a v současnosti do oblasti dohadů odkázanou historii Jemnice z dob římských či „Jemnického knížectví” uvedl do života ve svém díle „Mars Moravicus” Tomáš Jan Pěšina z Čechorodu a následně po něm Bohuslav Balbín, J. E. Horký, František Palacký, Adolf Bachmann, Václav Novotný. Význačné postavení Jemnice v polovině 12. století se tradovalo také na základě podvržených listin Antonína Bočka, který jemnický úděl dal do spojitosti s Děpoltem a do moravského diplomatáře vložil falešnou listinu brněnského knížete Spytihněva. Bočkovo falzum přijal August Sedláček, naopak Ladislav Hosák a Gracián Chaloupka se vyslovili k těmto údajům kriticky. In: Vlastivědný věstník moravský, ISSN 0323-2581, Moravská zemská knihovna, rok 1952, ročník 7, č. 1, s. 1-17 Poprvé je město Jemnice zmíněno v písemných pramenech roku 1227 (Jamnic), kdy Přemysl Otakar I. pověřil správce bítovské provincie Petra prodejem lovětínského újezdu louckému klášteru. V 90. letech 13. století postoupil český král Václav II. hrad Bítov Raimundovi z Lichtenburka, který jej získal v roce 1307 od Jindřicha Korutanského do svobodného dědictví. Jeho správní úlohu pak přebral zeměpanský hrad v Jemnici. První písemná zmínka v zemských deskách (Liber domini Erhardi de Cunstat primus) o jemnické provincii pochází z roku 1348, kdy jsou ve výčtu přísedících u zemského soudu v Brně uvedeni znojemští a jemničtí úředníci (Snoymensis et Jempnicensis beneficiarijs).Ritter, P.: Die Landtafel des Margrafhumes Mähren. s. 1.

Lokalita Podolí náhled|Skica románského dvorce v Podolí kolem roku 1130 (autor Adam Frantisek, varianta 1)|vlevo Na základě archeologického průzkumu z roku 1995, který byl prováděn v lokalitě současného zámku, se pravděpodobně původní knížecí dvorec nacházel na pravém břehu řeky Želetavky, v lokalitě u kostela svatého Jakuba Většího. Ve 13. století za vlády Přemysla Otakara II. pak došlo k přeložení osady na strmý ostroh na levém břehu řeky. Z románské rotundy neznámého svěcení se zachovala jen její kamenná věž, sloužící dlouhá století jako zvonička kostela.

Někteří starší historikové a vlastivědní pracovníci (zejména vídeňský profesor August Prokop, Dr. J. L. Červinka a Ing. K. Bakeš) zastávali názor, že loď stávajícího kostela svatého Jakuba a tato románská věž jsou zbytky bývalého knížecího dvorce z 11. až 12. století. Podle nich se měl v místě kostela svatého Jakuba nacházet knížecí palác, postavený kolem roku 1100 královnou vdovou Svatavou Polskou,Představu o tom jak sídlo královny Svatavy v Jemnici – Podolí mohlo vypadat si můžeme učinit také z obrazu, který v roce 1880 namaloval Jan Matejko (královna sídlo drží na svých rukách). která zde měla prožít část svého života a odtud usmiřovat své znepřátelené příbuzné (Zdroj: Kačenka, František, Svatavin dvorec aneb Jak královna vdova v Jemnici dvorec postavila. Jemnické listy říjen 2015.). Po ní pak tam žili někteří její synové, vnuci a další Přemyslovci (např. Jaromír Jemnický, syn Bořivoje II. a Helbirgy Babenberské, Děpolt I. či Svatopluk Jemnický). (Zdroj: Kačenka, František. Knížata z Jemnice. Zdroj: Jemnické listy. č. 3 (2020), s. 17-18. Jemnické listy. č. 4 (2020), s. 20-21, Jemnické listy. č. 5 (2020), s. 14-15.

Uvedená tvrzení opírali o některé dochované stavební prvky, jako je třeba tvar původní zdi a způsob spojení paláce a kostela do jednoho celku, kdy zeď zůstala zachována jako opětný pilíř později přistavěné presbytáře, z oblého tvaru zakončení zdiva v dolní části válcové věže, které kopírovalo kruhovou stavbu, nebo o archeologickým průzkumem potvrzenou skutečnost, že rotunda měla proporce odpovídající typu velkomoravských kostelů. Románský dvorec tak podle nich nebyl vystavěn jako celek na zelené louce, ale válcová věž na západní straně a palác na straně jižní byly přistavěny k již existující rotundě. Z faktu, že válcová věž byla v horní části opatřena ochozem, se usuzuje na její obranný charakter.

Nejvýznamnější stavební úpravy kostela svatého Jakuba proběhly na počátku 16. století a dotýkaly se nejen samotného kostela, ale i jeho okolí. Například na východní straně byla postavena nová opěrná zeď, čímž došlo k rozšíření celého prostoru a bylo možné postavit nové (gotické) kněžiště. Jeho žebrová klenba má hvězdicový tvar a plochy klenebních polí vyplňují malby datované rokem 1515. O tři roky později bylo k severní straně kněžiště umístěno kamenné sanktuárium. K zaklenutí kostelní lodi a vestavění kruchty došlo až po požáru v roce 1832; do té doby měla loď plochý trámový strop.

Kostel svatého Jakuba v Podolí sloužil jako farní až do roku 1658, kdy byla fara přenesena do města a úlohu farního kostela převzal kostel svatého Stanislava. Samostatná obec Podolí měla svého rychtáře, který skládal účty jemnické vrchnosti, samosprávu a vlastní rozpočet si podrželo až do roku 1921, kdy došlo ke sloučení.TIC JemnicePrůběh posvícení a zvyky, které v souvislosti s jeho konáním byly po staletí dodržovány, popsal ve své nepublikované práci "Podhorácké pověsti a vyprávění" Ing. Karel Bakeš (Práce je součástí pozůstalosti K. Bakeše). Podolské posvícení se slavívalo v den zasvěcení kostela, tj. na svatého Bartoloměje.

Královské město