Seznam upálených je seznam zatvrzelých nebo znovu upadlých heterodoxních, které církev, především katolická, nechala upálit. Je seřazen chronologicky, podle data popravy.

Úvod Vůbec prvními heretiky odsouzenými k smrti křesťanskou autoritou byli roku 385 hispánský biskup Priscillianus a jeho čtyři společníci, které dal v Trevíru setnout usurpátor římského trůnu Magnus Maximus. V tehdejších církevních kruzích, např. u sv. Ambrože a sv. Martina z Tours, vyvolal císařův postup odpor a rozhořčení. Svatý Augustin v roce 409 sice ospravedlnil použití síly proti povstalcům z náboženského hnutí donatistům v severní Africe, současně ale vyzval císařského místodržitele Marcellina z Kartága, aby donatisté nebyli trestáni smrtí.

Později se přístup církve vůči heretikům zpřísnil, zejména od 13. století, a to v důsledku masového šíření heretických hnutí, jako byli kataři (albigenští) a valdenští. Tehdy, v roce 1232, papež Řehoř IX založil inkvizici jako nástroj boje proti heterodoxii a herezi. Zatímco ve většině evropských zemí byla inkvizice v pravomoci místních biskupů a spadala pod papežskou kontrolu, na Pyrenejském poloostrově se vývoj ubíral jiným směrem. Roku 1478, ještě před sjednocením Španělska, byl v Seville zřízen první inkviziční tribunál, podřízený kastilské koruně, z něhož se vyvinula španělská inkvizice. Roku 1536 pak byla zřízena obdobná, státu podřízená inkvizice, rovněž v Portugalsku. Rozsudky inkvizičních soudů byly rituálně vyhlašovány a vykonány během slavnostního aktu, španělsky nazývaného autodafé. Na Pyrenejském poloostrově autodafé probíhala v letech 1481–1826, v Mexiku v letech 1528–1850, (ačkoli mexická inkvizice byla zrušena již roku 1820 a od roku 1771 nebyly zaznamenány žádné rozsudky smrti). V menší míře se autodafé konala také v portugalské kolonii Goa v Indii, v Brazílii, Peru a v Cartageně na území dnešní Kolumbie.

Svatý stolec katolické církve zřídil roku 1542 tribunál římské inkvizice (Svaté oficium), tvořený převážně Kardinály a podléhající přímo papeži. Římská inkvizice byla založena jako součást protireformace a bojovala především proti šíření protestantismu na území Itálie. Od poloviny 17. století římská inkvizice uplatňovala trest smrti jen zřídka, naposledy se tak stalo roku 1727, kdy byl v Modeně oběšen tkadlec Vincenzo Pellicciari za urážku Panny Marie a popírání jejího panenství. V roce 1908 byla římská inkvizice zreformována a přejmenována na Posvátnou kongregaci Svatého oficia, ze které se roku 165 vyvinulo moderní Dikasterium pro nauku víry.

Dvanáct kanovníků orléanské kapituly († 1022) – označeni králem Robertem II. za kacíře a upáleni bez souhlasu církevních úřadů. Basil Lékař († 1111 nebo 1118) – bulharský mnich a lékař, vůdce bogomilů v Konstantinopoli; v roce 1115 ho císař Alexios I. Komnenos uvěznil, a protože se nezřekl svých bludů, byl upálen.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 4 díl. V Praze: J. Otto, 1891. 1026 s. cnb000277218. [Heslo „Bogomilové", s. 243.] Arnold z Brescie († 1155) – italský augustiniánský mnich, vůdce protipapežského povstání v Římě Heinrich Minnike († 1227) – probošt z Goslaru odsouzený pro kacířství a čarodějnictví inkvizitorem Konrádem z Marburku 187 údajných katarů, které dal před hradem Mont Aimé v Champagne upálit inkvizitor Robert le Bougre 225 albigenských obránců hradu Montségur († 1244). Gerard Segarelli († 1300) – mladý řemeslník ze vsi Alzana u Parmy, zakladatel hnutí tzv. apoštolských bratří, které vzniklo koncem 13. století v severní Itálii pod vlivem učení Jáchyma z Fiore. Kázal život v apoštolské prostotě, chudobě a blízký příchod království Božího. V roce 1300 byl jako kacíř v Parmě upálen.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. cnb000277218. S. 534.ŘÍČAN, Rudolf a MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. První souborné vydání. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 501 s. cnb000465177. S. 475. Manfréda z Pirovana († 1300) – vůdkyně heterodoxního křesťanského hnutí vilemínitů Ondřej Saramita (Andrea Saramita, † 1300) – milánský měšťan, představitel křesťanského hnutí vilemínitů. Byl upálen jako kacíř.KRYŠTŮFEK, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl druhý, Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073–1517). V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. cnb000286100. S. 366–367. Fra Dolcino († 1307) – piemontský náboženský a sociální rebel, vůdce protifeudálního povstání.Berkhout, Carl T. and Jeffrey B. Russell. "Medieval heresies: a bibliography, 1960-1979." in Subsidia mediaevalia, 11. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies, 1981 (entries Apostolici, Dolcino, Margaret, Segarelli) Marguerite Porete († 1310) – francouzská mystička, autorka Zrcadla čistých duší. Jacques de Molay (1243–1314) – velmistr templářů upálen spolu se svými muži Guillaume Bélibaste († 1321) – poslední známý vůdce katarů z Languedocu, roku 1321 byl zajat inkvizicí a upálen ve vesnici Villerouge-Termenès Cecco d'Ascoli (1269–1327) – italský lékař, alchymista, matematik a astronom, profesor Boloňské univerzity, odkud byl vypovězen kvůli obvinění z hereze. Poté působil ve Florencii, kde se dostal do rukou inkvizice. K jeho odsouzení a upálení vedly nejen Ceccovy nábožensko-filozofické názory, ale i podpora mocenských nároků římského krále Ludvíka IV- Bavora. William Sawtrey, (asi 1350–1401) – anglický duchovní, farář v King's Lynnu, a později v Londýně, stoupenec Johna Wyckliffa, odsouzený k smrti canterburským arcibiskupem Thomasem Arundelem. Stal se tak prvním lollardským mučedníkem. John Resby, (asi 1370–1408) – anglický kněz, stoupenec hnutí lollardů, jehož myšlenky přinesl do Skotska. Zde byl však zatčen a v Perthu upálen na příkaz vévody z Albany Jan Hus (1371–1415) – český teolog a církevní reformátor odsouzený Kostnickým koncilem. Jeroným Pražský (1365–1416) – český filosof a církevní reformátor odsouzený Kostnickým koncilem. John Oldcastle († 1417) – anglický šlechtic, vůdce lollardů. Dne 14. prosince 1417 byl odsouzen jako zrádce a nenapravitelný kacíř k smrti upálením. Ještě téhož dne byl popraven, není však jisté, zda byl upálen zaživa. Patrně byl napřed oběšen a pak bylo jeho tělo spáleno.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 16. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1058 s. cnb000277218. S. 300.KAŇÁK, Miloslav. John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce. Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. cnb000457084. S. 49–51. Mikuláš z Drážďan († 1417) – německý teolog, jenž působil též v Praze Jan Nákvasa († listopad 1419) – původně dominikánský mnich, pak husitský kněz. Dostal se do rukou německých katolíků a ti ho jako kacíře v Bavorsku upálili.VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 40–42 a 334.PORÁK, Jaroslav a KAŠPAR, Jaroslav. Ze starých letopisů českých. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1980. 576 s. cnb000197798. S. 61 a 473. dva břevnovští benediktýni (6. června 1420) – upáleni tábority, poněvadž nechtěli souhlasit s přijímáním z kalichaVAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 71. Václav (farář) († 7. 7.1420) – farář v Arnoštovicích byl z podnětu rakouského vévody Albrechta upálen pro podávání eucharistie pod obojí způsobou. Spolu s ním byl upálen jeho vikář a několik husitů: tři staří sedláci a čtyři děti ve věku od sedmi do jedenácti let.VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 83–86. Vojtěch z Donína († 28. 7.1420) – farář v Chelčicích byl pro podávání eucharistie pod obojí způsobou spolu s dalším knězem uvězněn a vyšetřován v Českých Budějovicích; nakonec byli oba jako kacíři za městem upáleni.VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 86 a 342. Petr z Drážďan († po roce 1420) – německý reformační teolog, jenž působil též v PrazeMalá československá encyklopedie. 4. díl. Praha: Academia, 1986. 989 s. cnb000125650. S. 872. Petr Hromádka († únor 1421) – upálen spolu se dvěma kněžími táborskými v ChrudimiOttův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 11 díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1066 s. cnb000277218. S. 792. Petr Kániš (duben 1421) – upálen s více než 40 stoupenci Štěpán Jaroměřský (16. 5. 1421) – dne 15. května 1421 se Jaroměř poddala husitskému vojsku. Následujícího dne (16. 5.) bylo upáleno jedenadvacet kněží, kteří nechtěli souhlasit se čtyřmi artikuly.VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 223. Dle tvrzení Ludolfa Zaháňského probošt Štěpán prý obdržel milost, ale odmítl ji, neboť chtěl trpět s ostatními.PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. 3. vyd. (díl 1. a 2.), 2. vyd. (díl 3. a 4.), 1. vyd. v 1 sv. Praha: Odeon, 1992. . [I. díl, s. 236.] Martin Húska (srpen 1421) – radikální táborský kněz, hlasatel pikartských a chiliastických názorů, upálen v Roudnici nad Labem.Šmahel, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., s. obr. příl. . [s. 72,75.] Johann von Drändorf (také Draendorf, † 17.2.1425) – urozený Sas, jenž v letech 1411–1421 pobýval v českých zemích a od roku 1417 působil jako kněz v jižních Čechách. Po návratu do Německa byl jako hlasatel myšlenek Viklefa a valdenských pronásledován inkvizicí a 17. února 1425 v Heidelbergu upálen.MOLNÁR, Amedeo, ed. Slovem obnovená: čtení o reformaci. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1977. 265 s. cnb000460704. S. 51. Peter Turnow (také Turnov či Turnau, † 11. 6. 1425) – syn bohatého pruského měšťana. Studoval v Praze a v Boloni, kde získal titul bakaláře. Ve Špýru se stal lektorem katedrální školy. Za propagaci husitských názorů byl upálen v Udenheimu dne 11. června 1425.ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4., Epilog bouřlivého věku. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 550 s. . S. 124–125. Sv. Johanka z Arku (1412–1431) Pavel Kravař († 1433) – lékař, husitský emisar, upálen ve Skotsku jako kacíř 23. července 1433 táborité a sirotci zajatí v bitvě u Lipan (1434) Hans Böhm (1458–1476) – německý lidový kazatel a náboženský blouznivecTUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 2., Bascath – církevní rok (sešity 22–41). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1913–1916. 951 s. cnb000308871. S. 296–297. Girolamo Savonarola (1452–1498) – florentský dominikán, náboženský reformátor a kazatel, který v letech 1494-1498 ve Florencii nastolil teokratický režim. Po odsouzení papežem Alexandrem VI. byl 23. května 1498 spolu s dalšími dvěma dominikány upálen na florentském náměstí Plazza della Singnoria. Roku 1504 dal inkvizitor Diego Rodríguez de Lucero v Córdobě během největšího autodafé v dějinách španělské inkvizice upálit 107 osob, vesměs židovských konvertitů obviněných z návratu k praktikování judaismu. Jean Vallière († 8.8.1523) – francouzský řeholník z řádu augustiniánů, později stoupenec Martina Luthera. Byl odsouzen k smrti jako kacíř a upálen. Je považován za první oběť pronásledování protestantů (hugenotů) ve Francii. Michael Sattler († 20. 5. 1527) – původně benediktinský mnich, později jeden z prvních vůdců novokřtěneckého hnutí. Upálen jako kacíř v květnu 1527. Balthasar Hubmaier (1485–1528) – doktor teologie, anabaptista – moravský habán