Argumentační klam (též řečnický trik nebo argumentační faul) je v řečnictví takový výrok, jehož smyslem je porazit či přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů. Podstatou argumentačního klamu bývá nenápadné porušení pravidel logického důkazu, působení na emoce místo na rozum, případně obojí. Argumentační klamy bývají oblíbenou součástí argumentace propagandy a manipulátorů. Rozlišujeme jich celou řadu a každý se dále často dělí podle jemných rozdílů v použití.
Argumentační klamy a jejich různé druhy byly rozlišovány již Aristotelem (provedl jejich analýzu a klasifikaci ve spise O sofistických důkazech), rádi je promýšleli i středověcí logikové. Tento článek uvádí výběr z rozdělení podle Koukolíka a Drtilové.František Koukolík, Jana Drtilová: Život s deprivanty II: základy stupidologie, Praha, nakl. Galén, 2002, , str. 156–191 a poznámka 39
Pokud řečník porušil pravidla logického důkazu nezáměrně, pak mluvíme o argumentačním omylu či řečnické chybě. Argumentační klamy (logické klamy) však lidé používají zcela běžně nevědomky na podporu svých jakýchkoliv přesvědčení, kulturních vzorů atd., kdy tak často uvádějí sebe a ostatní v omyl. Naopak záměrné agresivní vedení sporů zaměřené na vítězství za každou cenu bez ohledu na pravdivost argumentace a prosazovaných tvrzení je označováno jako eristická dialektika (eristika).
Jeden z nejúplnějších rozborů logických klamů, včetně příkladů použití a podrobnějšího popisu, jak s nimi zacházet, přinesla kniha Eristická dialektika německého filosofa Arthura Schopenhauera.
Klamy spočívající v odvádění pozornosti Falešné dilema náhled|Symbol argumentačního klamu
Falešné dilema vyvolává dojem, že existují pouze dvě (nebo tři, či více) možností tam, kde jich je ve skutečnosti celá škála. Je naprosto běžný v prakticky veškerých sporech a je základem mnoha následujících klamů. Kdo (ne)volí XY, je vlastizrádce. Jestli nepůjdeš na vysokou, skončíš na dlažbě.
Samotné dilema však ještě není argumentačním klamem: v mnoha případech oslovený skutečně má pouze dvě možnosti (například rozsudek v trestním řízení může být buď odsuzující, nebo zprošťující, jiná možnost neexistuje). V takové situaci je postavení dilematu zcela legitimní. Věty typu „kdo není se mnou, je proti mně“, které se někdy uvádějí jako příklad argumentačního klamu, jsou tedy ve skutečnosti klamem pouze v situacích, kdy skutečně existuje více možností.
Argument oslovující nevědomost (ad ignorantiam) Argument z nevědomosti (argumentum ad ignorantiam) je založen na tom, že se z toho, že určité tvrzení není dokázáno, vyvozuje jeho nepravdivost, nebo naopak z toho, že určité tvrzení není vyvráceno, vyvozuje jeho pravdivost. Argument z nevědomosti lze obecně formulovat takto: Neexistuje žádný důkaz, který by dokazoval tvrzení P, tudíž tvrzení P není pravdivé. Neexistuje žádný důkaz, který by vyvracel tvrzení P, tudíž tvrzení P je pravdivé.
I nedokázaná tvrzení nicméně mohou být pravdivá (a nevyvrácená nepravdivá): Ve vesmíru není znám žádný mimozemský život, tudíž mimozemský život neexistuje. Podezřelý nemá alibi, tudíž je vinen. To, že podezřelý má alibi (lze dokázat, že byl v době spáchání zločinu na jiném místě), sice znamená, že je nevinen, pokud ale alibi nemá, samo o sobě to neznamená, že je vinen. Policii se nepodařilo najít žádné důkazy proti podezřelému, proto je bezpochyby nevinen.
Argument z nevědomosti vychází z principu falešného dilematu, kdy se každé tvrzení, které nebylo dokázáno, považuje za nepravdivé (nebo každé tvrzení, které nebylo vyvráceno, považuje za pravdivé). Ačkoli všechna dokázaná tvrzení jsou pravdivá a všechna vyvrácená tvrzení nepravdivá, přesto neplatí, že by všechna nedokázaná tvrzení byla nepravdivá nebo všechna nevyvrácená tvrzení pravdivá. Tvrzení, které nebylo dokázáno ani vyvráceno, může být stejně dobře pravdivé jako nepravdivé, a existují pravdivá tvrzení, která nelze dokázat, a nepravdivá tvrzení, která nelze vyvrátit. (Ze dvou tvrzení Celkový počet atomů ve vesmíru je sudý a Celkový počet atomů ve vesmíru je lichý je podle zákona o vyloučení třetího jedno jistě pravdivé a druhé nepravdivé, ani jedno však nelze dokázat nebo vyvrátit.)
Šikmá plocha (slippery slope)
Tvrdí bez důkazů, že určité rozhodnutí nutně povede k sérii dalších, a ve svém důsledku způsobí celý řetěz neblahých následků. Základem klamu je opět falešné dilema. Když povolíme volné pobíhání psů po parcích, lidé si je budou bez košíků brát i do autobusů a za chvíli i na palubu letadel, a od toho už je jen krůček k tomu, aby pokousali pilota a způsobili leteckou katastrofu.
Tento typ klamu je třeba odlišovat od důkazu sporem (reductio ad absurdum), kdy se dokazuje nesprávnost protivníkova tvrzení tím, že se ukáže, že skutečně vede k nesmyslným či nepřijatelným důsledkům. Rozdíl je v tom, že u důkazu sporem jde o důsledky, které z oponentova tvrzení skutečně nutně vyplývají, zatímco u argumentu šikmou plochou jde o důsledky, k nimž by navrhované rozhodnutí mohlo, ale nemuselo vést. Důkaz sporem je na rozdíl od argumentu šikmou plochou zcela legitimní metodou dokazování.
Opačným způsobem využívá týž mechanismus salámová metoda, jež spočívá v tom, že se návrh, který by byl jako celek odmítnut, rozdělí na řadu dílčích návrhů tak, aby se dílčí návrhy oponentovi jevily jako samy o sobě neproblematické nebo jako málo významné ústupky. Tyto dílčí návrhy jsou prezentovány „plátek po plátku“, izolovaně, zdánlivě bez vzájemné souvislosti a s dostatečným odstupem v průběhu delšího časového období, aby si oponent nemohl uvědomit, k jakému cíli vlastně směřují. Sporné body se navrhnou teprve tehdy, kdy je návrh z větší části prosazen (nebo dokonce realizován) a jejich odmítnutí by bylo pro oponenta ještě problematičtější než jejich přijetí.
Zavádějící otázka Spíše než argumentační klam je zavádějící otázka (anglicky loaded question) pokus dovést oponenta k určitému pro něj nevýhodnému výroku nebo návrhu. Vychází z principu falešného dilematu. Tvrzení, k němuž se tazatel snaží dotazovaného dovést, je v zavádějící otázce skryto jako presupozice, takže ať dotazovaný odpoví jakkoli, z jeho odpovědi bude vyplývat, že presupozici přijímá. Presupozice může být vyjádřena různými jazykovými prostředky, někdy dokonce formálně vyjádřena ani být nemusí a vyplývá jen z kontextu. Správnou reakcí je na zavádějící otázku neodpovídat a místo toho odmítnout předpoklad, který v ní je obsažen.
Otázka „Přestal jste už bít svou ženu?“ má smysl pouze tehdy, je-li pravdivá její presupozice: „Dotazovaný někdy v minulosti bil svou ženu“. Pokud tedy dotazovaný odpoví „ano“, připustí, že ji v minulosti bil, pokud odpoví „ne“, bude z toho vyplývat, že ji stále bije. Správnou reakcí je odmítnout presupozici: „Nikdy jsem svou ženu nebil.“ „Zoologická zahrada v Kocourkově má nižší dotace než zoologická zahrada v Kotěhůlkách. Co proti takové donebevolající nespravedlnosti uděláte?“ Otázka obsahuje presupozici, že rozdíl v dotacích je nespravedlivý a že dotazovaný má nějakým způsobem zajistit, aby byly dotace pro kocourkovskou zoo vyšší. Dotazovaný je de facto manipulován do role bojovníka za vyšší dotace pro zoo v Kocourkově. Podrobnější zkoumání by přitom mohlo ukázat, že na daném jevu vlastně není nic nespravedlivého a zoo v Kocourkově má nižší dotace proto, že je menší a má menší výdaje. Moderátorka Lesley Stahlová položila v roce 1996 tehdejší velvyslankyni USA při OSN Madeleine Albrightové v souvislosti s americkými hospodářskými sankcemi proti baasistickému Iráku tuto otázku: „Slyšeli jsme, že zemřelo už půl milionu dětí. To je víc dětí, než zemřelo v Hirošimě. Opravdu si myslíte, že to za to stojí?“ Otázka obsahuje zavádějící presupozici, že zvýšení dětské úmrtnosti v Iráku je důsledkem hospodářských sankcí. Manipulace je navíc posílena hraním na city, irelevantním srovnáním s útokem na Hirošimu a smyšleným číselným údajem. Správnou reakcí by bylo odmítnout zavádějící premisu a zdůraznit, že sankce nejsou namířeny proti civilnímu obyvatelstvu a že za špatnou humanitární situaci v Iráku má zodpovědnost irácký režim. Místo toho však Albrightová presupozici přijala a odpověděla: „Je to těžká volba, ale myslíme si, že to za to stojí,“ což vyznívá jako uznání toho, že USA jsou zodpovědné za zvýšení dětské úmrtnosti v Iráku.https://web.archive.org/web/20030603215848/http://www.irvinereview.org/guest1.htm
Úhybný manévr (red herring)
V angličtině výraz znamená původně uzený sleď, obrazně (často v detektivkách) falešná stopa (na základě historky, ve které se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy). V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu. V anglofonním světě se v určitých případech používá i termín whataboutism/whataboutery (česky whataboutismus). Podstatu klamu vystihuje anekdota: USA: Kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? SSSR: A vy zase bijete černochy! Manžel: Opravdu si nemůžeme dovolit norkový kožich. Pracuji dvanáct hodin denně a i tak máme sotva na nájem. Manželka: A na tu mladou servírku tehdy před deseti lety jsi peníze měl, co?! (k policistovi): Vy mně chcete dát pokutu za přechod na červenou? A víte, že v našem městě řádí zloděj? Toho byste měli chytat!
Zahlcení slovy (Gish gallop) Ve slovním duelu jeden řečník v jemu určeném čase vychrlí tolik informací (ať pravdivých či nepravdivých), že jeho oponent nemá kapacitu všechny rozebrat a korigovat, natož vyjádřit své stanovisko.
Gish gallop je efektivní v diskuzích více lidí, kde je malý časový limit na vyjádření jednoho člověka – často v komentovaných zprávách, kde na celý segment je vyhrazeno jen několik minut a na jednu odpověď jen desítky sekund. Pokud původní řečník vypustí více než 7 nepravd (kde 7 je průměrný počet informací, který si člověk dokáže udržet v krátkodobé paměti), pak jeho oponent má problém nejen všechny tyto nepravdy uvést na pravou míru, ale vůbec si je na povel jednu po druhé vybavit. Pokud spolu s tím špatně zvládá hektické prostředí, rušení ze strany jiných lidí a/nebo konverzi rozsáhlejších myšlenek do několikasekundových bodů (v angličtině: sound bites), může i „gish galloper“ vyznít jako vítěz nad oponentem s lepšími argumenty.
Skandální novinka (dead cat strategy / mrtvá kočka) je komunikační strategie odvozená z předchozích dvou. Cílem je odvést diskusi (ve veřejném prostoru) od tématu nepohodlného zadavateli na téma méně významné, ale poutající pozornost nebo i šokující. Za autora je považován australský politický stratég Lynton Crosby (nar. 1956): Pokud na připraveném jídelním stole najde společnost chcíplou kočku, rázem se hovor stočí od tématu nepříjemného pro hostitele na tuto skandální novinku. Příkladem z českého mediálního prostoru může být období květen až červen 2017, kdy rozsáhlá diskuse k prezidentské milosti pro Jiřího Kajínka a řada reportáží po jeho propuštění z vězení vytlačily ze sdělovacích prostředků téma odvolání místopředsedy vlády kvůli skandálu neodvádění daní a úkolování novinářů v médiích.
Argumentum ad lapidem Argumentum ad lapidem spočívá v tom, že řečník nepohodlné tvrzení bez dalších argumentů odmítne jako „očividně“ nesmyslné nebo jinak nevěrohodné a tak se vyhne nutnosti jej vyvracet. Podle Koperníka se prý Země otáčí kolem Slunce. O takovém nesmyslu se odmítám bavit! To je přece už na první pohled konspirační teorie, na tom nemůže být ani zbla pravdy. Jak tomu vůbec můžeš věřit?