náhled|upright=0.9|Neoficiální turecký znak Dějiny Turecka, tedy dějiny území dnešního státu Turecko, počínají již ve starověku. Rozvinuly se zde významné kultury, zejména chetitská. Později bylo území součástí řecko-římské civilizace. Pozdní Řím měl na území dnešního Turecka své hlavní město a jeho dějiny plynule přešly do toho, co historikové nazývají Byzantská říše. Na jejím území se odehrávaly rané dějiny křesťanství. První příslušníci tureckého etnika se usadili na území dnešního Turecka až po bitvě u Mantzikeru roku 1071. V průběhu následujících staletí zde turecké dynastie založily několik menších států (tzv. bejliků), významnějšího postavení v prvních staletích turecké přítomnosti v Malé Asii dosáhl rúmský sultanát pod vládou dynastie Seldžuků. Po úpadku tohoto státního útvaru vznikl kolem roku 1299 v severozápadní Anatolii stát Osmanů, který se do 16. století přeměnil v prvořadou světovou velmoc a zůstal jí zhruba do let 1683 až 1699, kdy ztratil rozsáhlá území ve prospěch říše Habsburků. Následoval pomalý úpadek, během něhož Osmanská říše ztrácela další a další území, dokud nebyly její zbytky po prohře v první světové válce od roku 1923 přeměněny pod vedením Mustafa Kemala Atatürka na sekulární tureckou republiku, jíž je dodnes. Atatürk za své vlády provedl množství radikálních reforem s cílem modernizovat tureckou společnost. Po dlouhou dobu se v Turecku udržoval systém vlády jedné strany, až po roce 1945 započaly změny vedoucí k demokratizaci společnosti a od 80. let 20. století i k liberalizaci hospodářství.
Neolit a Chetitská říše vlevo|náhled|Göbekli Tepe Turecké území patří k nejstarším trvale obydleným oblastem na planetě. První sídla vznikla již v neolitu. V Göbekli Tepe lze spatřit nejstarší známou umělou stavbu na světě, chrám postavený kolem roku 9600 př. n. l. Çatal Hüyük je dokonce často nazýváno prvním městem historie, objeveno bylo senzačně až roku 1958. Socha zvaná Muž z Urfy, nalezená nedaleko města Urfa a stará zhruba 11 tisíc let, je označována za „nejstarší naturalistickou sochu člověka v životní velikosti“.
Zemědělství se po Evropě rozšířilo s neolitickými zemědělci z Anatolie, kteří začali před asi 8000 lety osídlovat Evropu. Potomci anatolských zemědělců vytvořili ve střední Evropě kulturu s lineární keramikou. Prvními známými etniky na území Turecka byli Chattijci a Churrité mluvící kavkazskými jazyky. Žili zde okolo roku 2300 př. n. l. Zhruba za tři století byli pohlceni indoevropskými Chetity. náhled|Lví brána ve městě Chattušaš První říší, která na území dnešního Turecka ve starověku existovala, byla právě Chetitská říše. Přibližně v době od 18. do 13. století př. n. l. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešní turecké obce Boğazkale. Říše zanikla buď pod náporem mořských národů, nebo kvůli suchu a nedostatku potravin. Poté se nejdůležitějším státem v oblasti stala Frýgie (hlavní město Gordion), dokud ji v 7. století př. n. l. nerozvrátili Kimmeriové. Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily Lýdie (hlavní město Sardy), Kárie (Halikarnass) a Lýkie (Xanthos). Lýďané a Lykané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i neindoevropské prvky. Lýdský král Kroisos byl prvním panovníkem, který nechal razit mince jako platidlo. Byly nejprve z elektra (slitina zlata a stříbra). Jeho mincovny však postupem času přišly na metodu, jak oba kovy separovat, a vyrazily tak nejstarší zlaté mince na světě. Na území východního Turecka zasahovala v 9.–6. století př. n. l. říše Urartu, s metropolí Tušpou (dnešní Van). Vyvrácena byla Médy.
Řecko-římská éra vlevo|náhled|Ruiny starořeckého Afrodisia, roku 2017 zapsány na seznam Světového dědictví Už od 12. století př. n. l. bylo západní pobřeží dnešního Turecka kolonizováno aiolskými, dórskými a ionskými Řeky. V 8. století př. n. l. Řekové kolonizovali celé severní (Pontos) a jižní pobřeží. Oblast se stala důležitou součástí starořecké civilizace, Řekové území nazývali Malá Asie nebo Anatolie. Ležela zde Trója, kde se odehrává známá zápletka řecké mytologie. Tróju založili již Chetité, další města zakládali sami řečtí kolonisté: Milét, Efez, Halikarnass (dnešní Bodrum), Pergamon, Afrodisias, Smyrna (nyní İzmir). Založili i dnešní Istanbul, pod názvem Byzantion, okolo roku 667 př. n. l. Právě z Anatolie přišla do Řecka řada jeho klasiků: otec dějepisu Hérodotos se narodil v Halikarnassu, první řecký filozof a vědec Thalés z Milétu, proslulý kynik Díogenés pocházel ze Sinópé (dnešní Sinop). V Milétu vznikla i celá filozofická škola zvaná mílétská (patřili k ní Anaximandros či Anaximenés). Milét založil více kolonií než kterékoliv jiné řecké město. V Efezu se nacházel Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů antického světa. V Halikarnassu další z těchto divů, mauzoleum. Krom řeckých kmenů zde žili též Thrákové (zejm. v dnešní evropské části Turecka) a posléze i Keltové (v oblasti, již Římané později nazývali Galacie). vlevo|náhled|160x160pixelů|Mithridatés VI. na minci Celé dnešní Turecko bylo během 6. století př. n. l. dobyto perskou Achaimenovskou říší. Známé řecko-perské války začaly, když se právě řecké městské státy na pobřeží Anatolie v roce 499 př. n. l. vzbouřily proti perské nadvládě. Peršané prohráli, ale v Malé Asii se perská dynastie udržela zejména v Pontu (Mithridatés I. zde roku 281 př. n. l. založil Pontské království). Roku 334 př. n. l. celou Anatolii dobyl Alexandr Makedonský. Po jeho smrti se rozpadla na několik helenistických států (Bithýnie, Kappadokie, Pergamon a Pontos). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo ve vnitrozemských částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti. Tyto státy neměly však dlouhého trvání a do konce 1. století př. n. l. všechny ovládla Římská říše. Římané měli větší problémy jen s dobytím Pontu, kde vzdoroval Mithridatés VI. Založili na dnešním tureckém území provincie Asie, Thrákie, Kappadokie, Galacie, Lýkie a Pamfýlie, Bithýnie a Pontus, Kilíkie, Sýrie, Mezopotámie, Arménie, Asýrie, Koile Sýrie a Osroéné. Po vzniku tetrarchie roku 293 se Nikomédie (dnešní İzmit) stala jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše. náhled|Starořímská knihovna v Efezu Někteří Anatolané se v římské civilizaci prosadili, například geograf Strabón, narozený v dnešní Amasyi. V římských časech na území Turecka psali své rané dějiny i křesťané. Podle Skutků apoštolů to byla Antiochie (nyní Antakya), kde byli následovníci Ježíše poprvé nazváni právě křesťany. Apoštol Pavel z Tarsu žil nějaký čas v Efezu, pravděpodobně pracoval jako výrobce stanů. Působil tam snad i apoštol Jan, napsal zde prý své epištoly. Dle tradice v Efezu zemřela i Ježíšova matka Marie. Další slavná postava raného křesťanství, sv. Mikuláš, se narodil v Pataře a působil v Myře. O oblast Turecka ale jevili stále větší zájem i římští císaři. První tam zavítal Hadrianus roku 123 (kvůli svému milenci Antinoosovi z Klaudiopole, dnešního Bolu). Nechal zde rozšířit císařský kult a vyzdobit řadu měst, především starých řeckých sídel. Císař Konstantin Veliký se pak v roce 324 rozhodl do Anatolie přesídlit plně a vybudovat zde na základech Byzantia nové výstavní město, které nazval nejprve Nový Řím a později Konstantinopol. Roku 330 ho pak prohlásil novým hlavním městem Římské říše a usídlil se zde (do té doby žil v Nikomédii). Svolal i první křesťanský koncil do dnešního İzniku. Další konstantinopolský císař Theodosius I. pak v roce 380 prohlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím a na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 pomohl ustavit nicejské vyznání jako ortodoxní doktrínu pro všechny křesťany. Jeho smrt v roce 395 znamenala ovšem definitivní rozpad Římské říše na dvě části, západní a východní. Celé území dnešního Turecka připadlo východořímské, tedy Byzantské říši. Konstantinopol se stal na příštích deset století jejím hlavním městem.
Byzanc vlevo|náhled|Hagia Sofia O východ Turecka Byzantinci museli svést dlouhý zápas se Sásánovskou říší v tzv. římsko-perských válkách, ale nakonec uspěli. V 6. století za panování Justiniána I. dosáhla říše svého největšího územního rozsahu. V 7. století, za vlády Herakleia, řečtina nahradila latinu v pozici oficiálního jazyka říše a Byzanc díky tomu zachránila mnoho ze starořeckého dědictví. Dokladem vzdělanosti byl rozsáhlý lexikon Suda. Symbolem architektonických dovedností se stal chrám Hagia Sofia (postaven 532–537), po tisíc let největší uzavřený prostor na světě. Země se stala epicentrem křesťanství, v jehož čele stál sám císař (tzv. cézaropapismus), což byl významný rozdíl oproti západu, kde se moc císařská a duchovní (papežská) rozdělily. Díky tomu nicméně získala Byzanc velký vliv na vývoj křesťanství, většina prvních koncilů se uskutečnila na jejím území. To ale západ začal vnímat úkorně, a tak došlo nakonec roku 1054 k tzv. velkému schizmatu a cesty západního (římskokatolického) a východního křesťanství (pravoslavného) se rozešly. K neblahým důsledkům patřilo i to, že západní křižáci během čtvrté křížové výpravy roku 1204 vyplenili Konstantinopol, a Byzanc tak osudově oslabili.
Turecká migrace
náhled|upright=1.2|Seldžucká říše roku 1092 Příchod Turků ze střední Asie na Blízký východ je spojena se sunnitskou dynastií Seldžuků. Její zakladatel, člen oghuzského kmene Kinik, jménem Seldžuk začal kolem roku 955 vést nezávislou politiku na svém původním vládci. Jeho synovec Čagri vtáhl roku 1037 do Mervu, přijal perský titul šáhanšáh, král králů, a započal válku proti Ghaznovcům, kteří do té doby ovládali Persii a část střední Asie. Jeho bratr Togrul přijal po bitvě u Dandánakanu, ve které roku 1040 porazil ghaznovská vojska, titul sultána, a zaměřil svou expanzi na západ, do Persie, jejíž část ovládala dynastie ší'itských Bújovců. Další úspěchy na bitevním poli spolu s podporou abbásovských chalífů vedly ke vzniku nové seldžucké říše, představující v té době vedle Byzance a fátimovského chalífátu významnou velmoc Blízkého východu. Největšího rozkvětu pak dosáhl tento stát za vlády Alp Arslána a Malikšáha v rozmezí let 1063 až 1092. Významný podíl na tomto vývoji měl i schopný vezír Nizámulmulk, který padl za oběť atentátu provedenému pravděpodobně sektou asasínů. Pro další vývoj tureckého etnika v oblasti dnešního Turecka byly významné boje mezi Byzantinci a Seldžuky, které vyvrcholily roku 1071 bitvou u Mantzikertu, v níž turecká vojska pod vedením Alp Arslána porazila byzantskou armádu a vzala do zajetí byzantského císaře Romana IV. Diogena. Následující vnitřní krize, do níž se dostala byzantská říše, způsobila kolaps byzantské vlády v Malé Asii, neboli Anatolii, kterou následně zaplavili turečtí kočovníci. Člen klanu Seldžuků Sulejman zde nedlouho poté založil stát známý jako rúmský sultanát. V letech po smrti Malikšáha a Nizámulmulka se říše Seldžuků rozpadla na řadu dílčích panství, dokud nebyla většina z nich dobyta mongolskými vojsky a postupně po roce 1253 začleněna do nové mongolské říše Ílchanátu.
Rúmský sultanát a anatolské beyliky
náhled|upright=1.2|vlevo|Rúmský sultanát do roku 1240