Romové jsou etnikum, jehož kořeny sahají do středověké Indie ke kastě nedotknutelných. Do češtiny byl výraz přejat v 90. letech 20. století. V mnoha jazycích je pro toto etnikum též užíván výraz odpovídající českému Cikáni. Studiem Romů se zabývá romistika.
Romské etnikum je nejpočetnější v Evropě a v Americe. V Evropě se toto etnikum nachází zejména na jihovýchodě."Roma Travellers Statistics", Council of Europe, compilation of population estimates. Archivováno z the original, 6 October 2009. Populace Romů v Evropě se odhaduje na 4 až 9 milionů, ale některé romské organizace odhadují až 14 milionů.
Romové přišli do Evropy z Blízkého východu ve 14. století. Buď se oddělili od etnika Domů, nebo s nimi alespoň sdílejí společnou historii; předkové Romů i Domů odešli ze severní Indie někdy mezi 6. a 11. stoletím.
Romský jazyk, který je rozdělen na několik dialektů, měl v roce 2013 podle publikace Ethnologue kolem 3 milionů mluvčích.Romany, Ethnologue (17. edice, 2013) Mnoho Romů za svůj mateřský jazyk považuje jazyk země, ve které žijí. Část Romů mluví takzvanou pararomštinou, která je kombinací romštiny a jazyka dané země.http://romani.uni-graz.at/rombase/cgi-bin/art.cgi?src=data/ethn/topics/names.cs.xml
Pojmenování Existuje bezbřehý a nepřehledný počet názvů, kterými lze Romy označovat. Je poplatný systému kast a podkast, zděděnému z indické kultury, a územnímu pohybu Romů po Evropě, Asii, Austrálii a Americe. Dva základní typy názvů jsou endonyma a exonyma. „Mnohočetnost romských skupin je patrně pozůstatkem diferenciace Romů do původních indických kast a podkast.“
Endonyma náhled|150px|vlevo|Rozložení endonym Romů v Evropě
Základní a zastřešující endonymum je „Rom“. Všechny evropské dialekty Romštiny obsahují slovo „rom“ (pl. „roma“, adj. „romani“), znamenající „muž“ nebo „manžel“ („romni“ znamená „žena“ či „manželka“). Toto endonymum vzniklo modifikací indického kastovního označení „dom“. náhled|330px|Rozložení romských menšin v Evropě, data z průměrných odhadů rady Evropy (celkem 9,8 milionů) V roce 1971 proběhl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress), kde se Romové ze 14 zemí (včetně ČSSR) dohodli na používání slova Romové. Od té doby se datuje romský požadavek, aby byl tento název majoritou respektován.
Ačkoliv ne všechny skupiny Romů označují sami sebe „Rom“, ke společnému původu se hlásí všichni, hlavně jde-li o dichotomii Rom-gádžo (nerom).
Ke skupinám používající jiná endonyma patří: Sintové, žijící převážně v Německu. Sintové o sobě nemluví jako o Romech, ale svůj jazyk označují „romanes“ („mluvit romsky“). Manušové, zastoupeni převážně ve Francii. Manušové jsou podskupinou Sintů. Výraz „manuš“ znamená v sanskrtu, novoindických jazycích a romštině „člověk“, „manuša“ znamená „lidé“. Calé (či Kale), žijící ve Španělsku a Portugalsku Kale znamená v romštině „černý“. Pro svůj jazyk používají slovo „kale“ a jedná se o pararomštinu. Kalé, žijící ve Finsku; stejné endonymum se španělskými Calé pravděpodobně vzniklo náhodně. Kalé, žijící ve Walesu, původem ze Španělska Romanichalové (čteno „Romaničelové“), žijící převážně ve Spojeném království.
Výše uvedené skupiny se dělí do ještě menších podskupin a rodů; například Olašští Romové představují asi 10 % romské populace v Česku a nadále se dělí na Lováry (původně konští handlíři) a Kalderaše (původně výrobci kotlů).„Výraznou komunitu tvoří Romové olašští s asi 10 %, kteří se dále dělí na další skupiny, podskupiny a množství rodů. Zatímco jinde v Evropě najdeme rozličné olašské skupiny, u nás se v minulosti zpravidla objevovaly pouze dvě: Lovárové – koňští handlíři a Kalderaši – výrobci kotlů; v současné době žijí u nás většinou jen potomci někdejších Lovárů. I v rámci této komunity však dosud existuje jistá hierarchie podskupin a rodů.“
Všechny uvedené skupiny si ale v rámci základní dichotomie vůči neromům (gádžům) říkají Romové.
V Kosovu žije též národní skupina Aškalijů, kteří se sami někdy řadí k Albáncům, někdy k Romům, ale také se snaží mít vlastní národnostní identitu. náhled|Tábor romských nomádů v 19. století
Národní skupina Jeniše, často mylně zařazovaná do skupiny Romů, má s cikánským obyvatelstvem mnoho společných historických a sociologických stránek, jedná se však o samostatnou národní skupinu – která je ovšem jako taková úředně uznána jen ve Švýcarsku.Anerkennung als nationale Minderheit, BAK - Bundesamt für Kultur, online: www.bak.admin.ch
V ČSSR se název „Rom“ začalo používat na půdě Svazu Cikánů-Romů, který existoval mezi lety 1969–1973 díky společenskému uvolnění během pražského jara; během normalizace byl svaz opět zrušen a endonymum Rom vystřídáno „občanem cikánského původu“.
Exonyma
V Česku běžné označení „Cikán“ pochází z řeckého slova „athinganoi“ z 8. století, které označovalo buď separátní heretickou sektu, nebo přímo samotné Romy.„Podle některých badatelů bylo slovo Athinganoi označením pro příslušníky cizí heretické sekty, která se v oblasti Malé Asie věnovala věštění a černé magii. Romové měli být s touto sektou omylem ztotožněni, neboť se stejně jako oni věnovali magii, vzhledem se výrazně odlišovali od místního obyvatelstva, a navíc přicházeli ze stejné oblasti. Pobytem na maloasijském území mohli Romové převzít některé prvky místní kultury a zvyklosti, které byly typické i pro sektu Athinganů. Je však také možné, jak míní někteří byzantologové, že termínem Athinganoi byli od počátku nazýváni právě Romové.“
S termínem „Cikáni“ se Romové beze zbytku neztotožnili nikdy.„Pro vztah většiny k romské menšině je příznačné, že tímto termínem byli Romové nazýváni svým okolím, aniž by jej sami vytvořili, nebo alespoň posléze akceptovali; s názvem Cikán se Romové beze zbytku neztotožnili nikdy.“ V roce 1990 v Československé televizi tehdejší předseda Romské občanské iniciativy (ROI) JUDr. Emil Ščuka prohlásil: „Cikáni je označení deklasované sociální skupiny, Romové je označení národa.“
Dějiny náhled|Migrace Romů do Evropy
Původ a počátek kočování Dlouhou dobu se vycházelo z toho, že romština se vyvinula ze sanskrtu (oba jazyky patří k indické skupině indoevropských jazyků). Pomocí srovnávací lingvistiky se dnes však dospělo k názoru, že jazyk Romů pochází z jednoho severozápadního dialektu staré hindštiny. Za vlast Romů se tedy v každém případě považuje Indie. Důvod jejich odchodu z Indie je nejistý (mohlo jít o hladomor, války, invaze, pronikající islám nebo nízký sociální status tzv. nedotknutelných, nacházejících se mimo kastovní zřízení, původně zvané varnášrama). Podle legendy se jisté skupině Romů dostalo pozvání od perského panovníka, který potřeboval hudebníky k obveselení svých poddaných. Postupně se dostali do Evropy, nejdřív na Balkán (12. století), kde získali označení Cikáni podle řeckého Athiganoi (maloasijská sekta, zabývající se věštěním).
Kočující Romové ve středověké Evropě Romům, Sintiům a vůbec všem osobám kočujícím po středověké Evropě, náleželo jedno společné označení – cikáni. Kočovníkům, kteří přišli do Evropy z oblasti Indie (Romové a Sintiové), se někdy říkalo také Tataři, pohani nebo Egypťani (odtud výraz gypsies, označení je odvozeno od Malého Egypta v Byzanci). Počátkem 15. st. se objevují ve střední Evropě, kolem roku 1420 ve Francii a Itálii, 1425 ve Španělsku a počátkem 16. st. na britských ostrovech a ve Skandinávii. Zpočátku jsou Cikáni v Evropě bez problémů přijímáni a často získávají od panovníků ochranné listy, jelikož jsou považováni za poutníky.Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450–1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003 Na jednotlivých územích tak dostávají průvodní listy, za které odvádějí poplatek za ochranu. Jejich způsob života je však natolik odlišný od života usedlého obyvatelstva, že záhy dochází k prvním sporům mezi kočovníky a starousedlíky. Jedno z prvních a nepříliš lichotivých líčení Cikánů na území Německa pochází už z roku 1417 od dominikánského mnicha Hermanna Kornera, který ve svém díle Chronicon píše: „byli velmi ošklivého vzhledu, černí jako Tataři. Putovali v kolonách kolem, nocovali za městem na polích, protože se velmi oddávali zlodějství a báli se, že by je ve městech napadli.“ Stejně nelichotivě se vyjadřuje i Etienne Pasquier, který podobně okomentoval příchod Cikánů do Paříže v roce 1427.
náhled|Romové v Německu kolem roku 1510 Postupem času se v celé středověké Evropě ustálil v písemných záznamech neměnný topos kočovných Cikánů: Cikáni jsou oškliví, oddávají se nicnedělání, žijí z krádeží, táboří na polích, jsou to vyzvědači Turků a Tatarů, žebrají, předpovídají budoucnost, ovládají magii, nemají žádné náboženství, nemají vlast. Cikáni tak byli v Evropě stále více vnímáni jako cizí, nebezpeční a nepočestní, což vedlo k tomu, že se maximálně distancovali od usedlých obyvatel. Od konce 15. století byla ve stále více zemích proti nim vydávána nařízení. Cikáni byli vykázáni roku 1493 z Milána, z Lindau a Freiburgu v letech 1497 a 1498, Španělsko roku 1499 kočovníky vyzvalo, aby se buď usadili nebo do 60 dnů zemi opustili, Francie je vykázala roku 1510, Portugalsko 1526, Anglie 1530, Dánsko 1536, Švédsko ve 40. létech 16. st., Kolín nad Rýnem povolil pobyt jen Cikánům počestným a netrestaným. Pronásledování Cikánů ve střední Evropě navázalo na předchozí pronásledování čarodějnic. Vyvraždění údajných čarodějnic mělo zamezit používání kouzel a magie, zatímco vyhubení vlků a Cikánů bylo chápáno jako krocení a přemáhání přírody. Vlci a Cikáni byli navíc považováni za hospodářské škůdce.
V Českých zemích se drastickou perzekucí Cikánů vyznačují zejména vlády Leopolda I. a Karla VI.
Kočující Romové v novověké Evropě náhled|Romští kočovníci v Moldávii V raném novověku byli kočující Cikáni většinovou společností vnímáni jako protipól pevného pořádku a nařízení proti nim se stále zostřovala (v 17. a 18. st. se např. na některých místech v Německu nařizovalo každého Cikána zatknout a popravit, aniž by mu byl prokázán nějaký trestný čin). V 18. st. také často docházelo k násilnému odebírání cikánských dětí, jejich pokřtění a převýchově. Pronásledováno a pokutováno bylo také usedlé obyvatelstvo, které občas poskytovalo kočovníkům přístřeší a nocleh. Cikáni byli stále více zaháněni do ilegality a upadali nadále do bludného kruhu chudoby, izolace a kriminalizace. Byli nuceni se po Evropě promyšleně pohybovat na hranicích teritoriálních území a při pronásledování v jednom státě prchat rychle na území jiného monarchy, kde byli zase chvíli v bezpečí. Pokud byli zadrženi, hrozila jim ve většině států Evropy poprava nebo káznice, kam byli odsuzováni na nucené práce (např. v roce 1794 bylo ve Španělsku při jedné razii zadrženo zhruba 9 000 až 12 000 Cikánů, kteří byli nasazeni na nucené práce v námořním arzenálu). Byly také činěny většinou neúspěšné pokusy o integraci kočujícího obyvatelstva a jejich usazení na jednom místě. Wittgensteinský hrabě takovou nabídku učinil Cikánům v roce 1726, za podmínky, že „od nynějška přijmou křesťanskou důstojnost a občanské chování, odloží cikánské způsoby, docela se zřeknou veškerého muzicírování, potulky, žebroty a krádeží, jakož i všeho obcování s jinými Cikány a podobnou verbeží." Dobré podmínky pro život Cikáni nalezli také v malých hesenských hrabstvích, kde byli trpěni a dokonce se tu mohli usazovat. Podobně příznivá situace byla rovněž např. na některých místech ve Šlesvicku-Holštýnsku a u Lübecku. Kočovníci, kteří se integrovali a usadili, se často živili podomním obchodem, obchodováním s koňmi, košíkářstvím, kovářstvím nebo provozováním hudby. V českých zemích se snahami o jejich asimilaci vyznačovaly vlády Marie Terezie a Josefa II.
Romantismus a 19. století náhled|Cikánský tábor poblíž Düsseldorfu v Německu