Orel klínoocasý (Aquila audax) je druh jestřábovitého ptáka, který se vyskytuje v Austrálii, Tasmánii, na jihu Nové Guineje a na některých blízkých menších ostrovech. Je to velký, silný, ale štíhle stavěný dravec s jedinečným dlouhým ocasem ve tvaru kosočtverce a dlouhými, relativně úzkými křídly s prstovitě roztaženými ručními letkami. Patří mezi největší druhy orlů vůbec a je to největší dravý pták Austrálie, rozpětí křídel se pohybuje od 182 do 232 cm, přičemž samice bývají větší než samci.
Toleruje široké spektrum biotopů, vyskytuje se na savanách, v lesích, tropických pralesích, horských oblastech i na otevřených pláních. Druh je monogamní, páry orlů klínoocasých jsou stálé a drží si jedno území. Doba hnízdění se mění se zeměpisnou šířkou a místními podmínkami; mláďata se obvykle líhnou v době, kdy je největší hojnost potravy. Vejce orel klínoocasý většinou klade mezi červencem a srpnem, v nejsevernějších oblastech Austrálie i během ledna a února, na Tasmánii mezi zářím a říjnem. K hnízdění nejčastěji využívá vysoké stromy, kde si staví mohutné hnízdo z větví. Velikost snůšky závisí na oblasti, v Austrálii jde obvykle o dvě vejce, na Tasmánii pouze jediné. Po inkubační době, která činí 42 až 45 dní, se líhnou mláďata, o která se samec se samicí starají. Mláďata se přepeří za asi 70 až 95 dní, ale i poté tráví ještě několik měsíců s rodiči, než se z rodných oblastí rozptýlí.
Orel klínoocasý je predátor schopný zabít velké množství druhů zvířat. Nejčastěji se specializuje na lov středně velkých savců a ptáků, ale pokud při lovu spolupracuje vícero orlů, dokáží zabít i velkého klokana. Nejoblíbenější potravu představují nepůvodní králíci, které orel loví přednostně před jinými druhy zvířat. Zejména v zimních měsících se pak přiživuje i na mršinách zvířat, jež rovněž představují vhodnou potravu pro mladé jedince, kteří ještě nemají velké lovecké zkušenosti.
Orel klínoocasý měl důležité místo v kultuře domorodých obyvatel Austrálie, nejstarší skalní malby znázorňující orly pocházejí z doby již před 5000 lety. Orel představoval důležitou součást domorodé mytologie a mnoha snových příběhů. Nejstarší záznam o druhu od západních výzkumníků pochází pravděpodobně již ze zprávy Williama Dampiera z roku 1699. Vědecky druh poprvé popsal John Latham roku 1801 pod odborným jménem Vultur audax, tedy jako zástupce supů. V současnosti platná systematika řadí orla do rodu Aquila a zdá se, že je nejblíže spřízněn s orlem hnědým (Aquila gurneyi). S rozvojem pastevectví na přelomu 19. a 20. století začal být orel klínoocasý systematicky pronásledován a za jeho zabíjení byly vypláceny dokonce odměny; to vedlo k zabití desítek tisíc jedinců. Teprve roku 1979 se mu dostalo plné ochrany. V současnosti je jeho populace na australské pevnině vzrůstající, pravděpodobně následkem vytváření otevřenějších stanovišť odlesňováním a rozšířením králíků. Tasmánský poddruh je hodnocen jako ohrožený, protože má menší areál a specifičtější požadavky na biotop.
Systematika náhled|vlevo|Kresba orla klínoocasého, 1880 Nejstarší záznam o orlovi klínoocasém z pera západních výzkumníků pochází pravděpodobně od anglického mořeplavce Williama Dampiera, který ptáky pozoroval roku 1699 v oblasti Žraločí zátoky. Dampier se ve své zprávě zmiňuje o orlech, i když nelze zcela vyloučit ani to, že pozoroval jiné velké dravce. Ve zprávách evropských kolonistů z konce 18. století se již objevují jména jako „eaglehawk“ („orlojestřáb“, pravděpodobně následkem nejisté identifikace druhu) a „mountain eagle“ („horský orel“). Vědecky druh poprvé popsal anglický přírodovědec John Latham roku 1801 na základě obdržené kresby z předešlého roku, přičemž zvolil protonymum Vultur audax – orla klínoocasého tedy zařadil mezi supy, pojmenování Vultur audax znamená v překladu „odvážný sup“. Popis nového druhu zveřejnil ve druhém dodatku ke svému dílu A General Synopsis of Birds. Následně došlo k přeřazení druhu do monotypického rodu Uroaetus kvůli klínovitému tvaru ocasu, systematika se nicméně ukázala býti pochybnou a v 50. letech 20. století nakonec došlo ke sloučení do rodu Aquila společně s jinými druhy orlů.
V rámci zoologické systematiky se orel klínoocasý řadí do čeledi jestřábovití (Accipitridae), rozsáhlé ptačí skupiny zahrnující mimo orlů například jestřáby, káňata nebo supy, přičemž o systematice mezi jednotlivými druhy probíhají debaty. Za nejbližšího příbuzného orla klínoocasého je považován orel hnědý (Aquila gurneyi), který se vyskytuje na Nové Guineji a přilehlých ostrovech. Orel hnědý je menší než orel klínoocasý a má pouze mírně klínovitý ocas. Na základě molekulárních analýz z roku 2017 vyšla také blízká příbuznost orla klínoocasého a hnědého s orlem damaním (Aquila verreauxii), orlem jestřábím (Aquila fasciata) a orlem savanovým (Aquila spilogaster). Orel klínoocasý byl považován také za blízkého příbuzného orla Haastova (Harpagornis moorei), vyhynulého obrovského ptáka s rozpětím křídel až 3 m a hmotností 10 až 15 kg, který se vyskytoval na Novém Zélandu. Genetické analýzy nicméně naopak paradoxně potvrdily blízkou příbuznost orla Haastova s orlem malým (Hieraaetus morphnoides) a orlem nejmenším (Hieraaetus pennatus). Předek orla Haastova pravděpodobně pocházel z malých druhů rodu Hieraaetus, které osídlily Nový Zéland, a následně se vyvinuly do obrovské velikosti (ostrovní gigantismus).
Orel klínoocasý se v rámci vnitrodruhové systematiky dělí do dvou poddruhů: A. a. audax (Latham, 1801); vyskytuje se v Austrálii a na jihu Nové Guineje A. a. fleayi Condon & Amadon, 1954; vyskytuje se v Tasmánii.Debus, S. & Kirwan, G.M. (2019). Wedge-tailed Eagle (Aquila audax). In: del Hoyo, J., Elliott, A., Sargatal, J., Christie, D.A. & de Juana, E. (eds.). Handbook of the Birds of the World Alive. Lynx Edicions, Barcelona. (retrieved from https://www.hbw.com/node/53163 on 12 July 2019). Byl pojmenován podle australského přírodovědce Davida Fleayho Poddruh A. a. fleayi se od A. a. audax má lišit ve třech hlavních znacích: dosahuje větší velikosti, je do značné míry závislý na lesních stanovištích a nedospělí ptáci mají světle žlutou šíji. Nicméně o platnosti těchto znaků existují pochybnosti. Například větší velikost tasmánského poddruhu může být vysvětlena Bergmannovým pravidlem, kdy jsou jedinci žijící v chladnějších oblastech větší než jejich příbuzní, kteří žijí v teplejších areálech blíže rovníku. Zdá se také nepravděpodobné, že by mezi ptáky z pevniny a Tasmánie neprobíhal žádný genový tok, i když by byl pravděpodobně pouze nízký, protože orli obecně jenom zřídkakdy přelétávají přes větší vodní plochy. Není tedy jasné, zda A. a. fleayi představuje odlišnou populaci od A. a. audax. Genetické výzkumy z roku 2013 ukázaly, že tasmánská populace je teprve velmi mladá, pravděpodobně pouze 200 až 1000 let stará.
Vzhled náhled|vpravo|Silueta orla klínoocasého Orel klínoocasý je velký, silný, tmavě zbarvený dravec s jedinečným dlouhým ocasem ve tvaru kosočtverce. Patří mezi největší druhy orlů vůbec a je to největší dravý pták Austrálie, kde se mu velikostně přibližuje pouze orel bělobřichý (Haliaeetus leucogaster), který je o čtvrtinu lehčí a má o desetinu menší rozpětí křídel. Délka těla se pohybuje mezi 81 a 104 cm, délka ocasu činí 85 až 105 cm a rozpětí křídel činí 182 až 232 cm. I když existují zprávy i o jedincích s rozpětím křídel okolo 280 cm, jsou s velkou pravděpodobností nadsazené a zaznamenaná rozpětí 314 cm a 340 cm pak již zcela neuvěřitelná. Délka běháku činí 99 až 120 mm. Průměrná hmotnost orla klínoocasého se pohybuje mezi 2,5 až 5,3 kg. U druhu se objevuje pohlavní dimorfismus, samice dosahují větší velikosti než samci. Samci váží 2,5 až 4 kg, průměrně 3,2 kg, samice jsou mohutnější a váží 3,2 až 5,3 kg, průměrně 4,1 kg. Křídla měří asi 53 až 63 cm u samců a 60 až 70 cm u samic, rozpětí křídel samců činí asi 89 % rozpětí křídel samice. U méně dravých jedinců, zejména těch, kteří konzumují ve velkém množství mršiny, bývá pohlavní dvojtvárnost méně výrazná. U druhu se vyskytuje velikostní trend, kdy největší bývají jedinci žijící na Tasmánii, kdežto nejmenší orli klínoocasí obývají severní část areálu výskytu. náhled|vlevo|Orel klínoocasý, pohled zepředu Orel klínoocasý je štíhle stavěný pták s výraznými rameny a dlouhými, relativně úzkými křídly. Křídlo se skládá z deseti ručních letek, které jsou u rozepjatých křídel prstovitě roztažené. Jednotlivé ruční letky jsou tuhé a liší se délkou i tvarem, přičemž nejdelší bývá sedmá vnitřní ruční letka. Vnitřní strana křídla dále pokračuje asi třinácti širokými předloketními letkami a čtyřmi až pěti krycími letkami. Mladí jedinci mají pro usnadnění letu větší plochu křídel než dospělci, dokud se jim nevyvinou silnější svaly a nezdokonalí své letové dovednosti. Přepeřování je dlouhodobý proces a trvá i několik let, kdy již začíná jeho nový cyklus, tudíž na sobě dospělí ptáci mají peří různého stáří. Na základně ocasu se nachází olejová žláza. Při čištění si orel touto látkou impregnuje peří, aby si jej udržel v dobrém stavu.
Krk je dlouhý, hlava menší a plochá. Lebka měří na délku asi 60 mm, na šířku 68 mm a na výšku 39 mm. Nese masivní dlouhý hákovitý zobák, na šířku nicméně spíše užší. U samců měří zobák asi 57 mm, samice jej mají delší, asi 60 mm dlouhý. Mírně větší zobák pak mají jedinci z jihovýchodní Austrálie, pravděpodobně kvůli výskytu větší kořisti. I když zobák vypadá jako mocná zbraň, orel jej využívá spíše k odtrhávání masa z těla oběti a ne k zabíjení. Na základně zobáku se rozprostírá ozobí o stejné barvě jako má zobák, díky čemuž se samotný zobák zdá být větším než ve skutečnosti je. V ozobí jsou umístěny nozdry oválného tvaru. Končetiny jsou opeřené. Orel klínoocasý má čtyři robustní, ale spíše krátké prsty s masivními zakřivenými drápy. Tři prsty míří dopředu a jeden dozadu (u samců měří asi 41 mm, u samic asi 46 mm) a specializované svaly v končetinách pomáhají automaticky sevřít pařáty k sobě, což umožňuje jak snadný úchop během hřadování, tak mocné sevření kořisti. Vnitřní a zadní prst bývají nejkratší, ale jsou vybaveny nejdelšími drápy. náhled|Orel klínoocasý se zježenými pery na zadní straně krku Zbarvením se orel klínoocasý podobá orlovi skalnímu. Zbarvení je u obou pohlaví podobné. Během života orla se barva peří postupně mění. Mláďata bývají porostlá pouze bílým prachovým peřím. Jak orel stárne, odstín u nedospělých jedinců přechází do hněda s rezavými okraji per, na šíji, hřbetu a křídlech je zbarvení zlatohnědé nebo červenohnědé. Hlava a hrudník je světlejší než u dospělých, končetiny jsou žlutavé až krémové. Oko má barvu šedavou až světle hnědou. Občasně se nicméně objevují i nedospělí jedinci zabarvení matnou černou. Pták postupně tmavne a dospělého peří dosáhne ve věku asi šesti let. Dospělci mají barvu obecně tmavě hnědou až černou se šedohnědým pruhem přes vrchní část křídel, s krémovými končetinami a ozobím. Na šíji vyrůstá podlouhlé peří, které má červenohnědou barvu a kontrastuje s obecným opeřením. V případě rozrušení může pták tato pera vztyčit a vytvořit jakousi hřívu. Nejtmavší bývají nejstarší samci, samice mají peří více do rezava až hněda. Existují záznamy i o albinistických jedincích, ale podobné barevné mutace jsou neobvyklé. Oči dospělých jedinců jsou hnědavé, okolo očí se rozprostírá narůžovělá, bílá nebo namodrale bílá peřím neporostlá kůže.
Kvůli svému jedinečnému vzhledu patří orel klínoocasý k téměř nezaměnitelným ptákům oblasti. Jediná možná záměna může nastat s luňákem černoprsým (Hamirostra melanosternon) a mladými orly bělobřichými (Haliaeetus leucogaster). Oba druhy jsou nicméně menší a od orla klínoocasého je odlišuje vícero znaků. U Torresova průlivu se areál výskytu orla klínoocasého kříží s areálem výskytu orla hnědého, což je třeba mít při identifikaci těchto dvou druhů na paměti.
Výskyt a biotop náhled|vlevo|Orel klínoocasý v tasmánské krajině