Označení doba temna (též zkráceně temno) pro pobělohorské období, pochází z názvu románu Aloise Jiráska Temno. Román je psán v duchu dobového nacionalismu a myšlenkového odkazu českého 19. století. Jirásek do něj vnesl především česko-německou polaritu (národnostní střet) a pobělohorskou dobu představuje jako období germanizace.BAUER, Michal: Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století, Jinočany, Jinočany, HaH 2003, kap. Jiráskovská akce, s. 153-185. Na interpretaci pobělohorského traumatu národních obrozenců navázala státní historiografická linie nové československé republiky, podporovaná Tomášem G. Masarykem (potažmo novou Československou církví). „Doba temna“ jako synonymum pro nejhorší období v dějinách českého národa se stala součástí výkladu českých dějin v rámci školní výuku dějepisu a občanské nauky.
Zažitý negativní obraz Bílé hory jako celonárodní tragédie byl po druhé světové válce využit k odůvodnění rozsáhlých majetkoprávních postihů vůči německému a maďarskému obyvatelstvu jako odplaty a spravedlivé nápravy údajných křivd utrpěných během „národního temna“. Komunistická ideologie přidala k prvorepublikové argumentaci vlastní frazeologii, přičemž akcentovala zejména sociální útisk (poddaný lid úpěl pod rukou cizácké šlechty). V rámci kulturně-ideologické převýchovy českého národa povýšil první komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý Jiráskovo „Temno“ na historické vědecké dílo.NEJEDLÝ, Zdeněk: Doslov, in: JIRÁSEK, Alois: Temno, Praha, Melantrich 1950, s. 652.NEJEDLÝ Zdeněk: Doslov, in: JIRÁSEK, Alois: Temno, Praha, Melantrich 1950, s. 659.
Mýty pobělohorské doby 19. století
Porážku stavovských vojsk na bělohorské pláni jako „zlomový předěl v českých dějinách“ uvedl v roce 1791 poprvé Josef Dobrovský. Mýtus „Bílé hory“ se ale zrodil až v období vrcholně obrozenecké společnosti (v průběhu druhého a třetího desetiletí 19. století), kdy začala být bitva spojována s nejrůznějšími expresivními atributy a jako osudová tragédie českého národa tak pozvolna pronikala i do české beletrie. náhled|Luigi Serra (r. 1878): Dominicus a Jesu Maria se zázračným obrazem Panny Marie Vítězné při svém triumfalním příjezdu do Prahy po Bitvě na Bílé Hoře 1620, freska, Řím, Santa Maria della Vittoria Pro národní buditele představovalo sdílení společných kořenů a minulosti významný „národotvorný“ i politickým prvek. Za účelem vytváření národních vzorů, posilování „národního sebevědomí“ a prezentování národa v co možná nejlepším světle byla jimi historie cíleně přetvářena a mytizována. Společné překonání „temného“ období či „tragické události“, jako byla bitva na Bílé hoře, mělo posílit soudržnost národního společenství. Skrze takto vnímanou historii se národní obrozenci zároveň snažili o vymezení vlastní etnické identity vůči „dědičným nepřátelům“ (Němcům, Habsburkům) a zrádcům z vlastních řad (národu odcizené šlechtě, jezuitům, P. Koniášovi).
Mezi nejčtenější autory, kteří se zabývali bělohorskou tematikou, patřil Josef Svátek (1835-1897) s romány Bitva bělohorská (1868–1869) či Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze (1886–1889), oblíbeným byl i Václav Beneš Třebízský (1849–1884), který se tématem zabýval v Pobělohorských elegiích (1874–1884) či Trnové koruně (1883), dále popularizátor Palackého koncepce dějin Alois Jirásek (1851–1930) a Zikmund Winter (1846–1912). Jejich romány Mistr Kampanus (1906–1907) a Temno (1915) byly psány v dobovém myšlení devatenáctého století. Až na menší náznaky v románu Temno se u všech autorů objevuje stereotyp Bílé hory (naprosté národní tragédie) a doby pobělohorské (temna), které lze považovat za prvky „bělohorského mýtu“.
Ve výtvarném umění nastupuje zpracování traumatizujícího bělohorského tématu až od sklonku 18. století, kdy bělohorská pláň začíná českým buditelům pozvolna připomínat hřbitov a Golgotu Čechů, která se postupně promění v symbol národní martyrologie. Nositelem nacionální ideologie se stává krásné umění ale mnohem později než literatura. Bělohorskému motivu, který zůstává výhradně českým politickým problémem, se proto výtvarníci, odkázaní na své šlechtické mecenáše, dlouho do 19. století vyhýbali. Teprve v poslední čtvrtině 19. století se u výtvarníků vzdáleně objevuje ohlas k Palackého historickým úvahám. Z velké většiny se jejich zdrojem ale stala celá řada popularizátorů a vulgarizátorů, což bylo způsobeno jejich nevalným dějepisným vzděláním.
Od 60. let 19. století se zpracování bělohorské tematiky objevuje též v rámci malířského žánru ve stylu vlámských malířů 17. století. V Čechách se prosadili někteří žáci Rubenovy školy historické malby, přičemž scény z bitvy na Bílé hoře a z třicetileté války se těšily velké pozornosti. Poslední kvas Friedricha Falckého zobrazili: František Čermák, Karel Svoboda, Karel Javůrek, Agathon Klemt.
Bílá hora jako národní tragédie náhled|Štít západního průčelí kostela Panny Marie Vítězné, štukový reliéf s bitevním výjevem u Bílé hory, nad nímž se ve slávě vznáší korunovaný obraz Panny Marie Vítězné, katolickému vojsku vévodí karmelitán a křížem v pozdvižené pravici zahání protestanty na útěk, nápis cituje slova evangelia, připadající na neděli v den bitvy: „Dejte císaři, co je císařovo, a co je božího, Bohu.“Vít Vlnas, Tomáš Sekyra: Tragédie bělohorská ve výtvarné tradici, s. 190. In: Zikmund Winter Mezi historií a uměním, sborník, Pro Muzejní spolek královského města Rakovníka vydalo Okresní muzeum Rakovník ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Materiály z mezioborové vědecké konference, pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, Muzejním spolkem královského města Rakovník a Okresním muzeem Rakovník. Rakovník 12.-14. prosince 1996. náhled|Karl von Piloty (r. 1886): Příjezd vévody Maxmiliána I. Bavorského do Prahy po jeho vítězství na Bílé hoře 1620 Václav Beneš Třebízský ve svých Pobělohorských elegiích uvádí: „Doby však, o nichž vypravuji, horší den co den. Začaly osmým listopadem“.Václav Beneš Třebízský: Pobělohorské elegie, Praha, Lidová demokracie, 1964, s. 120 Josef Svátek vnímal Bílou horu jako „tragédii českého národa, kteráž v dějinách celého světa nemá sobě rovného příkladu“.Josef Svátek: Bitva bělohorská, Praha, Leopold Mazáč, 1940, s. 405 Legendu o statečném boji moravského pěšího pluku zpracoval i Zikmund Winter.
Zikmund Winter v Mistru Kampanovi napsal: „myšlenka, že jest poraženo vojsko, jež tu bylo na obhájení víry a svobody, ta dusila tak, až vyhrkly z očí mladého muže slzy, které přestaly pršeti teprv potom, když začal zatínat pěsti a klnout: ,Ó, horo Bílá, kéž oheň se vyvalí z tvých útrob na ně, kéž hromy vyrazí z tvých střev na ně!‘ “.Zikmund Winter: Mistr Kampanus: historický obraz, Praha, SNKLHU, 1956, s. 318 Alois Jirásek sice ve svém románu Temno bělohorskou bitvu přímo neuvádí, ale všechny nepříjemné jevy spojuje s bělohorskou porážkou, kterou započala neblahá doba rekatolizace.
Období po prohrané bitvě je autory vykreslováno nejtemnějšími barvami „jako doba úpadku a hrůz“. Například v Pobělohorských elegiích: „V Čechách už tenkrát nic jiného nemohli očekávati než poslední soud, protože všecky psoty, jež podle evangelií jej budou předcházeti, vyplnily se měrou nejděsnější“.Václav Beneš Třebízský: Pobělohorské elegie, Praha, Lidová demokracie, 1964, s. 186. Jiráskovo Temno z bělohorského mýtu vystupuje (přinejmenším v náznacích), stejně jej autor ale ukončil tragickou a ponurou atmosférou.Alois Jirásek: Temno, Praha, Československý spisovatel, 1985.
náhled|Mikoláš Aleš (r. 1882): „Karlštejnský havran“, bělohorská tragédie u letohrádku Hvězda Ve výtvarném umění jsou typickými ukázkami bělohorské ikonografie známé kresby Mikoláše Alše: kresba „Na Bílé hoře“, kde se kříž s osudným datem stává tragickým mezníkem českých dějin, truchlící „Alegorie Prahy po bitvě na Bílé hoře“ je na staroměstském popravišti doprovázena atributy smrti a zmaru, kostlivec „Na Bílé hoře, 1907“, jedoucí na koni širou bělohorskou plání.
Felix Jenewein se svým triptychem „Po bitvě na Bílé hoře, 1902“ navazuje na Alše, porážku národa u něj symbolizuje mrtvý jezdec se zlomeným dřevcem v národních barvách, zanechávající za sebou krvavou stopu, doprovázen havrany na bludné cestě k šibenici, boží hněv nad Řípem, krvavé slunce, osvětlující poutní kostelík na bojišti. Ani při pokusech o realistické ztvárnění skoro nikdy nechybí krvavé červánky, zlověstné holé pahýly stromů a tragické siluety havranů nad bitevním polem „české národní hanby“.
Topos jezuitského řádu
Schematické zobrazování jezuitského řádu patří mezi nejvýraznější stereotypy spojené s dobou pobělohorskou. Václav Beneš Třebízský, Josef Svátek, Zikmund Winter i Alois Jirásek ukazují ve svých historických prozách jezuity jako zdroj všeho zla. Josef Svátek jezuity nazývá „pijavicemi“ nebo „sběří jezovitskou“ a přičítá jim „všecko zlo, jež od mnoha let proti nekatolíkům bylo podnikáno“.Josef Svátek: Bitva bělohorská, Praha, Leopold Mazáč, 1940, s. 200, s. 103 a s. 98. Kampanus bojuje o zachování univerzity právě s jezuity a v Temnu jsou líčeni jako hlavní nástroj rekatolizace. Jiráskův román se po první světové válce stal nejoblíbenější českou knihou, čímž přispěl v největší míře k zápornému nazírání české společnosti na baroko a jezuity. Ani jedno dílo nezmiňuje přínosy jezuitského řádu (například na rozvoji školství). Třebízský a Jirásek připomínají pouze jediného Bohuslava Balbína, přičemž Třebízský ho vykresluje „jako věrného Čecha“ a Jirásek „jako milého, hodného, učeného a skromného muže“,Václav Beneš Třebízský: Pobělohorské elegie, Praha, Lidová demokracie, 1964, s. 190Alois Jirásek: Temno, Praha, Československý spisovatel, 1985, s. 115. čímž se stává čestnou výjimkou mezi zbylou stovkou Ignácovy řehole. náhled|Jaroslav Čermák (1854): Protireformace (zabavování nekatolických knih dominikánem)
Též ve výtvarném umění konkurovala symbolům tragédie národa (smrt, kostlivec, hrob) většinou postava katolického duchovního. Už nešlo o karmelitána, ale zlověstného jezuitu (z historického hlediska nesmyslně), který kráčel po bitevním poli ruku v ruce s hrobařem; jako třeba u kresby Karla Svobody „Po bitvě na Bílé hoře 1868“). Průkopnickým dílem malířského žánru ve stylu vlámské malířské školy 17. století byla známá „Protireformace“ (objevující se též pod názvy Po bitvě na Bílé hoře, Šíření katolické víry v Čechách, Dominikánský misionář v husitské rodině) od Jaroslava Čermáka. Postavu jezuity zde autor nahradil dominikánským knězem – symbolem „krutosti a fanatismu španělské inkvizice“, což byla úlitba belgickému publiku, kde byl obraz v roce 1854 poprvé prezentován. Na Čermáka navázal Václav Brožík svou kresbou „Pátrání po knihách českých 1880“, který jej přenesl do měšťanského prostředí a do úlohy nezvaného hosta již postavil zcela po česku člena Tovaryšstva Ježíšova. Obdobně na další jeho kresbě kolem roku 1880 „Pod lešením staroměstským r. 1621“ zobrazil dva jezuity ve společnosti žoldnéře a české šlechtičny, která truchlí nad galerií uťatých hlav.
Topos negativního vnímání cizinců Vlastenecky zaměření autoři 19. století dávali do přímé souvislosti zejména příliv cizinců a národní záhubu. Což je zřejmé asi nejvíce v Pobělohorských elegiích: „Přicházelo záletníků ze všech světa úhlů; ani bychom jich nespočítali. Pověst o bohaté vdově, které může každý učiniti příkoří nejhorší bez trestu, šla z jazyka na jazyk“.Václav Beneš Třebízský: Pobělohorské elegie, Praha, Lidová demokracie, 1964, s. 48 Také Josef Svátek dává najevo odpor k cizincům, „které nezajímá osud českého národa“. Později už mají cizinci ve Wintrově románu podobu Němců a „starodávných nepřátel“.Zikmund Winter: Mistr Kampanus: historický obraz, Praha, SNKLHU, 1956, s. 413. Také u Jiráska se objevuje cizinec „německy mluvící“ a jeho literární hrdinové dávali najevo, že „v panstvu německá řeč se rozlízá“ a začíná „mít všude přednost“.Alois Jirásek: Temno, Praha, Československý spisovatel, 1985, s. 121 a 564.
Mýtus „starých zlatých časů“