Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem v soustavě soudů České republiky. Jeho hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů v trestním řízení a v občanském soudním řízení, a to především rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a zaujímáním sjednocujících stanovisek.
Soud vznikl v souvislosti se vznikem samostatné České republiky k 1. lednu 1993 transformací Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž z dosavadního Nejvyššího soudu České republiky, existujícího od uskutečnění federalizace Československa roku 1969, se stal Vrchní soud v Praze. Sídlí v památkově chráněné budově postavené roku 1932, která původně sloužila jako sídlo Všeobecného penzijního ústavu.
Agenda Základem činnosti Nejvyššího soudu je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím odvolacích (krajských nebo vrchních) soudů – o civilních a trestněprávních dovoláních, v trestním řízení také o stížnostech pro porušení zákona (v roce 2022 napadlo celkem 4 269 civilních dovolání, 1 207 trestních dovolání a 136 stížností pro porušení zákona). Tím plní svou hlavní úlohu, jíž je sjednocování české judikatury.§ 14–24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Vedle toho Nejvyššímu soudu přísluší určitá speciální agenda – uznání rozhodnutí zahraničních soudů,§ 51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání do ciziny,Zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. přezkum příkazů k odposlechu a záznamu nebo zjištění údajů o telekomunikačním provozu, rozhodnutí v pochybnostech o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody vrchních soudů nebo určení místní příslušnosti v civilním soudnictví, pokud podmínky pro takové určení chybí nebo je nelze zjistit.§ 11 odst. 3 a § 12 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Veřejná jednání soudu jsou obvykle přístupná, ledaže je veřejnost z důležitých důvodů vyloučena,§ 116 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.§ 199 a 200 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). veřejných zasedání v trestním řízení se účastní státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.§ 10 odst. 2, § 265r odst. 2, § 274 a § 314l–314n zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
Nejvyšší soud rozhoduje buď standardně ve specializovaných tříčlenných senátech složených z předsedy a dvou dalších soudců, nebo v jednom ze dvou velkých senátů kolegií, které se skládají z předsedy a dalších alespoň osmi soudců daného kolegia. Velké senáty rozhodují jen tehdy, jestliže tříčlenný senát dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Kromě běžné rozhodovací činnosti také sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí ostatních soudů v občanském soudním řízení i v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá na úrovni příslušného kolegia nebo v plénu sjednocující stanoviska. Tato stanoviska, stejně jako svá klasická rozhodnutí, pak uveřejňuje na svých webových stránkách v pseudonymizované podobě. Kromě toho vydává i tištěnou Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které jsou publikována všechna sjednocující stanoviska a některá významná rozhodnutí nejen Nejvyššího soudu.
Složení soudu náhled|alt=Pohled na tvář tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové|V pořadí třetí předsedkyně NS Iva Brožová v roce 2013 Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedy, ty jmenuje z řad soudců Nejvyššího soudu na funkční období 10 let prezident republiky, dále z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Pro přidělení nebo přeložení k Nejvyššímu soudu musí soudce splňovat podmínku alespoň desetileté odborné praxe.§ 67 odst. 1 a § 71 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Soudci tvoří dvě kolegia, trestní kolegium (zhruba třetina soudců) a občanskoprávní a obchodní kolegium (zhruba dvě třetiny soudců), které vzniklo spojením původního občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia. Předsedy kolegií a předsedy senátů (stejně jako dva členy Rady Justiční akademie, která garantuje její výchovnou a vzdělávací činnost,§ 130 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. a tři členy zvláštního senátu v sídle Nejvyššího správního soudu, jenž rozhoduje kompetenční spory o pravomoc nebo věcnou příslušnost v určité věci§ 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.) jmenuje předseda soudu. Ten také každému soudci na jeho návrh jmenuje alespoň jednoho asistenta, který pak z pověření soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení. Jako svůj poradní orgán má předseda k dispozici pětičlennou soudcovskou radu, složenou ze zvolených soudců Nejvyššího soudu.
Předsedové Nejvyššího soudu JUDr. Otakar Motejl (1993–1998) JUDr. Eliška Wagnerová (1998–2002) JUDr. Iva Brožová (2002–2015)
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. (od 2020)
Místopředsedové Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera (1993–2010) JUDr. Jaroslav Bureš (2006) JUDr. Roman Fiala (2011–2020) JUDr. Petr Šuk (od 2021) Organizační struktura Organizační struktura Nejvyššího soudu České republiky se dělí na jednotlivé úseky, podřízená oddělení, sekretariáty a soudní senáty:
Podrobná organizační struktura Nejvyššího soudu ČR (stav k 05/2026)
Úsek předsedy soudu – zajišťuje agendu předsedy Nejvyššího soudu a strategické řízení instituce. Informační kancelář Kancelář předsedy Nejvyššího soudu Oddělení tiskového mluvčího Oddělení analytiky a srovnávacího práva Oddělení dokumentace a analytiky judikatury ČR Oddělení střetu zájmů Knihovna Sekretariát předsedy Nejvyššího soudu Informační kanceláře Personální oddělení Oddělení bezpečnostního ředitele Justiční stráž Oddělení Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Úsek místopředsedy soudu – zabezpečuje agendu místopředsedy Nejvyššího soudu a svěřené oblasti správy a výkonu. Sekretariát místopředsedy Nejvyššího soudu I Sekretariát místopředsedy Nejvyššího soudu II
Úsek soudních agend – metodicky řídí a koordinuje administrativní chod soudních agend a spisové služby. Oddělení evidence a podatelny Nejvyššího soudu
Úsek výkonu soudnictví – zajišťuje přímý výkon soudní moci, činnost jednotlivých kolegií a rozhodování senátů. Sekretariát trestního kolegia Senáty č. 3, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11 a 15 Sekretariát občanskoprávního a obchodního kolegia Senáty č. 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31 a 33
Úsek správy soudu – zabezpečuje ekonomický, materiální, finanční a technický provoz Nejvyššího soudu. Ekonomické oddělení Oddělení informačních technologií
Historie náhled|alt=Pamětní deska se znakem vah s mečem a textem „Na paměť soudců a pracovníků Nejvyššího soudu v Brně, kteří zde 20. XI. 1944 zahynuli“|Pamětní deska na budově bývalého detašovaného pracoviště na Malinovského náměstí v Brně Soudy předchozích státních útvarů
Nejvyšší soud Československé republiky vznikl v roce 1918 v Praze, ale brzy nato byl zásluhou tehdejšího prvního děkana brněnské právnické fakulty a poslance Františka Weyra přesunut do Brna, kde 5. listopadu 1919 zahájil svou činnost. Svou činností přímo navazoval na vídeňský Nejvyšší soudní a kasační dvůr, který také rozhodoval jako poslední instance v civilních a trestních věcech. V Brně působil v letech 1939–1945 i Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava, jehož část soudců a zaměstnanců zahynula při bombardování 20. listopadu 1944 (pamětní deska je umístěna na nároží budovy jeho dřívějšího detašovaného pracoviště v paláci Morava na Malinovského náměstí).
Po druhé světové válce byla obnovena kontinuita československého právního řádu a státních orgánů, Nejvyšší soud byl ale k 1. lednu 1950 přesunut do hlavního města Prahy. V důsledku federalizace Československa v roce 1969 pak vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze vznikl kromě bratislavského nejvyššího soudu pro slovenskou část federace i Nejvyšší soud České socialistické republiky, také se sídlem v Praze.§ 33 odst. 1 a 2 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění účinném od 1. ledna 1970. Roku 1991 bylo rozhodnuto, že se sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky nejpozději do konce roku 1992 přesune zpět do Brna,§ 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. k tomu ale došlo až v roce 1993, kdy už byl tento federální nejvyšší soud transformován na Nejvyšší soud České republikyČl. 3 odst. 5 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, čl. 1 ústavního zákona České národní rady č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a čl. I body 18–35 zákona České národní rady č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb. a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Praze prošel transformací ve Vrchní soud v Praze.Čl. I bod 5 a čl. II body 1–4 zákona České národní rady č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
Nejvyšší soud České republiky Nejvyšší soud byl až do roku 2002 na základě zmocnění čl. 91 odst. 1 Ústavy zákonem označován jako Nejvyšší soud České republiky§ 1 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. ledna 1993. (tedy stejně jako bývalý nejvyšší soud české části ČSFR), od té doby působí už pouze pod názvem Nejvyšší soud§ 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. (v občanském soudním řádu a trestním řádu však stále zůstalo označení „Nejvyšší soud České republiky“).§ 9 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014, a § 12 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
Až do roku 1996 rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích i pražský vrchní soud; Nejvyšší soud rozhodoval jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně. Poté však tato agenda přešla zcela na Nejvyšší soud, který se tak definitivně stal vrcholnou soudní institucí. Ve druhé polovině 90. let 20. století docházelo ke konfliktům mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. V této souvislosti se hovoří o válce soudů. Šlo o to, že Nejvyšší soud opakovaně odsuzoval odpírače vojenské služby za nenastoupení do armády, ačkoli Ústavní soud už nálezem sp. zn. IV. ÚS 81/95 rozhodl, že nelze za de facto jeden čin trestat dvakrát. Nejvyšší soud jeho další podobné nálezy nerespektoval až do léta 1999, kdy silnější postavení Ústavního souduČl. 89 odst. 2 a čl. 92 Ústavy České republiky. uznal a ustoupil.
Po vzoru Ústavního soudu zřídila v roce 2000 předsedkyně Eliška Wagnerová ještě bez zákonné úpravy pozice asistentů soudců občanskoprávního kolegia a následně iniciovala jejich zákonné zakotvení a uznávání jejich praxe.§ 179 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. To bylo postupně upraveno v zákoně o soudech a soudcích, občanském soudním řádu, trestním řádu a v dalších zákonech týkajících se právnických povolání.