náhled|Pěvecký spolek Dalibor, Slaný 1921 Spolek je obecně sdružení či skupina osob. V českém právu je od 1. ledna 2014 spolek zvláštní forma právnické osoby, určená pro samosprávné a dobrovolné sdružení osob vedených společným zájmem, které je založeno nejméně třemi osobami. Účelem spolku mohou být buď vzájemně prospěšné cíle, tedy společné aktivity zaměřené jen na členy spolku (sportovní kluby, myslivecká sdružení apod.), nebo veřejně prospěšné cíle směřující vůči veřejnosti (poskytování sociálních služeb, vzdělávací a informační aktivity apod.), případně cíle smíšené. Spolek může vlastním jménem podnikat, ale nesmí to být jeho hlavní činností a případný zisk musí být použit na podporu dosažení vlastních cílů spolku. Členy spolku mohou být fyzické i právnické osoby. Název musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, případně zkratku „z. s.“ Zapisuje se do spolkového rejstříku, který je veden příslušným rejstříkovým soudem. Právně upraven je v § 214–302 občanského zákoníku.
Historie spolků v českých zemích Spolky v Rakouském císařství a v Československu do roku 1951 náhled|vlevo|Výbor Hlaholu pražského v roce 1862 V Rakouském císařství bylo zakládání spolků umožněno císařským patentem ze dne 26. listopadu 1852 (zákonem č. 253/1852 ř. z.). Založení každého jednotlivého spolku ovšem podle tohoto zákona podléhalo schválení státních úřadů,RGBl. 253/1852 které tak měly nad zřizováním spolků plnou kontrolou, takže zakládání například českých národních spolků (např. Hlahol, Sokol, Umělecká beseda, Americký klub dam, Tělocvičný spolek paní a dívek pražských) bylo možné až po skončení období neoabsolutismu a vydání Říjnového diplomu roku 1860. 15. listopadu 1867 pak byl vydán nový zákon č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím, podle něhož se v souladu s principy liberalismu založení spolku státním úřadům pouze oznamovalo a státní úřady mohly založení spolku zakázat jen v případech, kdy stanovy spolku odporovaly zákonu.§ 6 RGBl. 134/1867
Rakouská právní úprava platila v české části Československa až do roku 1951, na Slovensku platila nařízení uherského ministra vnitra.
Dobrovolné organizace za socialismu V roce 1951 byl v Československu vydán zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, účinný od 1. října 1951. Tímto zákonem byl nahrazen zákon č. 134/1867 ř. z., o spolčovacím právu i stejně starý zákon o shromažďovacím právu a též nařízení uherského ministra vnitra ve věcech práva spolčovacího a shromažďovacího z let 1848 až 1913. Ve svém důsledku znamenal pro mnohé spolky konec činnosti, případně pokračování v jiné formě. Tento stručný zákon upravoval zároveň i právo shromažďovací, ministr vnitra byl zákonem zmocněn vydat podrobné prováděcí předpisy.
Podle tohoto zákona se lid sdružuje v dobrovolných organizacích, zejména v jednotné odborové organizaci, v organizaci žen, v organizaci mládeže, v jednotné lidové tělovýchovné a sportovní organizaci, v kulturních, technických a vědeckých sdruženích k uplatnění svých demokratických práv a tím k upevnění lidově demokratického zřízení a k podpoře úsilí o výstavbu socialismu. Základním dokumentem, který určoval úkoly organizace a způsob jejich dosahování, název, sídlo, obvod činnosti a organizační uspořádání, byl organizační řád. Podmínkou vzniku organizace bylo schválení organizačního řádu místně příslušným krajským národním výborem, u organizací působících na území více krajů ministerstvo vnitra.
Členství bylo dle zákona dobrovolné, právo na členství měl v mezích organizačního řádu každý, kdo svou účastí může přispět k splnění úkolů organizace. Povinnou zásadou byl demokratický centralismus při rozhodování a demokratická volba funkcionářů. Stát prostřednictvím národních výborů, ministerstva vnitra a věcně příslušných ústředních úřadů dle zákona pečoval o rozvoj organizací, vytvářel příznivé podmínky pro jejich činnost a růst a dbal, aby život v nich se vyvíjel v souladu s ústavou a se zásadami lidově demokratického zřízení.
Zákon výslovně stanovil, že organizacemi podle tohoto zákona jsou Revoluční odborové hnutí, Jednotné svazy zemědělců (tj. Jednotný svaz českých zemědělců a Jednotný zväz slovenských rolnikov dle zákona č. 145/1947 Sb.), Československý svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz žen, Československá obec sokolská a Československý červený kříž. Zákon přitom dal ministerstvu vnitra zmocnění prohlásit další organizace (spolky) vzniklé před 1. říjnem 1951 za organizace podle tohoto zákona.
Přechodné ustanovení určilo, že spolky vzniklé před 1. říjnem 1951, které vyvíjejí svou činnost ve shodě se zájmy pracujícího lidu, se mohou přeměnit v organizace nebo do nich včlenit nebo se přeměnit též v jiný vhodný útvar nebo do něho včlenit. Způsob přeměny nebo včlenění spolků, jakož i zánik zbylých spolků a způsob, jak bude naloženo s jejich majetkem, bylo zmocněno upravit ministerstvo vnitra v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady obecným právním předpisem. Až do své přeměny mohly spolky pokračovat v činnosti podle dosavadních stanov, avšak finanční opatření přesahující rámec běžné správy mohly činit jen se souhlasem krajského národního výboru.
Občanská sdružení Termín občanské sdružení, nahrazovaný v textech zákonů i krátkým označením sdružení, byl zaveden československým zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Občanské sdružení vznikalo registrací stanov u Ministerstva vnitra. Občanská sdružení podle tohoto zákona existovala v České republice od roku 1990, od počátku roku 2014 se sdružení podle nového občanského zákoníku považují za spolky a ve lhůtě stanovené zákonem tomu musí přizpůsobit i své názvy a stanovy.
Tato právní úprava byla velmi stručná a nedostatečná a byla považována za provizorium, kterým byla řešena absence prováděcí právní úpravy k článku 20 Listiny základních práv a svobod.Kateřina Ronovská: Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Str. 137-138 Právní forma občanského sdružení byla určena pro všechny typy spolků, společností, svazů, hnutí, klubů a jiných občanských sdružení. Terminologie byla matoucí, protože termín sdružení používaly i jiné zákony (například starý občanský zákoník) pro subjekty, které nepodléhaly zákonu o sdružování občanů. Též přívlastek „občanský“ byl zavádějící, protože zakladateli a členy mohly být i právnické osoby. Zákon též nezajišťoval zápis statutárních orgánů sdružení do žádného veřejného rejstříku, takže vnější osoba neměla možnost si ověřit, kdo je oprávněn za sdružení jednat.
Vedení rejstříku občanských sdružení nebylo zákonem dostatečně upraveno, nebyla tedy ani garantována úplnost a aktuálnost seznamů publikovaných ministerstvem. První pokusy ke zvýšení transparentnosti provedlo v letech 2003–2007; v roce 2006 vznikla Evidence nestátních neziskových organizací, která se zánikem tohoto ministerstva přešla na ministerstvo vnitra; zpočátku do ní subjekty dodávaly informace dobrovolně pod vlivem příslibu výhod, záměr změnit tuto evidenci v zákonem určený veřejný rejstřík neuspěl a kolem roku 2010 přestala být evidence aktualizována. Vláda na svém webu sice zveřejňovala alespoň jakýsi seznam sdružení, ale výslovně přitom upozorňovala, že tento seznam nemá charakter veřejného seznamu. U sdružení vzniklých do roku 2000 vláda uváděla v seznamu název, datum vzniku, adresu a identifikační číslo, u sdružení vzniklých počínaje rokem 2001, kdy evidence přešla na ministerstvo vnitra, již nebyla zveřejňována adresa sídla.Seznam občanských sdružení , vláda České republiky, 15. 2. 2007
Podle seznamu občanských sdružení, vedeném Ministerstvem vnitra České republiky, jich bylo v Česku v polovině roku 2013 registrováno přes 93 tisíc. K 18. březnu 2013 jich ministerstvo vnitra údajně evidovalo 92 452.Eliška Peloušková: Budoucnost občanských sdružení po zavedení nového občanského zákoníku, bakalářská práce, Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, Brno, 2013 V některých letech (1991, 1992, 1998) činil meziroční nárůst počtu kolem 6 tisíc,Statistika počtu nestátních neziskových organizací v letech 1990 - 2012, Neziskovky.cz, zdroje: Český statistický úřad, Albertina - Firemní monitor krom toho údaje z různých zdrojů se liší mnohdy i v řádu tisíců. Značnou část z evidovaných a započítávaných organizací ovšem mohou přestavovat sdružení, která jsou již neaktivní nebo která nikdy žádnou aktivitu nevyvíjela. Ministerstvo po zaniklých sdruženích nijak systematicky nepátralo a jen občas připsalo do seznamu poznámku „neaktivní“ na základě nahodilých poznatků z průzkumů Českého statistického úřadu, právní prostředí nijak nemotivovalo neaktivní sdružení a jejich orgány, aby zajistily výmaz, ostatně výmaz nebyl zákonem zajištěn dokonce ani v případech, kdy sdružení právně skutečně zaniklo.
Forma občanského sdružení byla pravděpodobně také hojně využívána k obcházení daňových povinností. Občanská sdružení byla koncipována na principu samofinancování. Podnikání občanských sdružení bylo původně ošetřeno novelou č. 103/1990 Sb. hospodářského zákoníku, podle které měla občanská sdružení k hospodářské činnosti zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení, ovšem k 1. lednu 1992 byl hospodářský zákoník zrušen obchodním zákoníkem a podnikání občanských sdružení zůstalo v právním vakuu, které bylo vyplňováno právními výklady, které hovořily o hlavní činnosti spolkové a možné vedlejší činnosti hospodářské. Občanská sdružení, vesměs bez ohledu na to, zda jejich poslání bylo veřejně prospěšné, měla různé výjimky osvobozující ji od darovací a dědické daně a daně z příjmů z činností, z dotací, z příspěvků na provoz, z úroků, z nemovitostí atd.
Studie Tomáše Rohrbachera z roku 2007 namátkovým šetřením na reprezentativním vzorku ze sdružení uvedených ve veřejném seznamu zjistila, že svoji webovou prezentaci má 25 % z evidovaných občanských sdružení, přičemž z nich například jen 63 % mělo na svém webu kontaktní údaje, jen 28 % mělo na webu informaci o statutárních orgánech, jen 21 % své stanovy, jen 7 % o svém hospodaření, jen 7 % výroční zprávy, jen 3 % informace o velikosti svého rozpočtu.Tomáš Rohrbacher: Rozbor webových stránek občanských sdružení; analýza problémů transparentnosti a návrh na její zlepšení, součást projektu Zprůhledňování neziskového sektoru zpracovávaného Katedrou politologie Vysoké školy ekonomické v Praze, zveřejněná verze textu nedatovaná (použit seznam občanských sdružení ke dni 25. 9. 2007), online na webu ministerstva vnitra, 21. 7. 2009 K podobným závěrům došla i publikace Pavla Bachmanna z roku 2012 s názvem Transparentnost organizací občanské společnosti.
Proti odmítnutí registrace, stejně jako proti rozpuštění občanského sdružení bylo možné se soudně bránit. Ačkoli zákon o sdružování občanů hovořil o „Nejvyšším soudu České republiky“, resp. „nejvyšším soudu republiky“, protože byl přijat v roce 1990 a po osamostatnění správního soudnictví v roce 2003 nebyl v tomto směru novelizován, soudní praxe dospěla k závěru, že příslušným soudem je soud správní, konkrétně Městský soud v Praze.Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 26 Nd 211/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Nd 23/2013
Církve a náboženské společnosti, politické strany a politická hnutí nebo obecně prospěšné společnosti se řídily odlišným právním režimem.
Zákon o sdružování občanů zakazoval sdružení, jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony, a také sdružení, která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony. Rovněž byla zakázaná sdružení ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami, z čehož však bylo vyjmuto držení střelných zbraní pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti.
Spolky v Česku od roku 2014 Zavedení a transformace